ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 38 666,10 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2021, č.j. 9 C 101/2021-18 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 227 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 227 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 858 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kolíně (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 38 666,10 Kč s 29 % úroky ročně z částky 17 906,53 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a s 8,5 % úroky z prodlení ročně z částky 17 906,53 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). 2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi stranami byla uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce, kterou právní předchůdce žalobkyně uzavřel v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. Proto aplikoval vedle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“) o spotřebitelských smlouvách, zejména § 1812 odst. 1, 2 a § 1813 o.z., též zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se podle smlouvy o zápůjčce zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně celkem 37 333 Kč (20 000 Kč na jistině a 17 333 Kč na poplatku). Podle tabulky umoření dluh žalovaná splnila v rozsahu částky 47 181 Kč, kterou uhradila celý pevný úrok ve výši 3 577 Kč i jistinu ve výši 20 000 Kč. Žalovaná dokonce uhradila o 23 604 Kč víc, než byla z titulu této smlouvy povinna hradit, a proto byla žaloba ohledně částky 30 208 Kč zamítnuta. Žalobkyni nesvědčí nárok na zaplacení odměny za administrativní činnost a komfortní splácení v hotovosti ve výši 8 416 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 5 340 Kč, neboť se jednalo o ujednání v rozporu s dobrými mravy a podle § 588 o.z. neplatné. Soud prvního stupně neshledal důvodnou žalobu o zaplacení kapitalizovaných úroků v celkové výši 5 553,51 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 904,59 Kč, běžících úroků ve výši 29 % ročně z částky 17 906,53 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a běžících úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 906,53 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, neboť tyto nároky žalobkyně pokryla dosud žalovanou uhrazená částka. Částečně byla žaloba zamítnuta z důvodu, že žalobkyně část běžících smluvních úroků a běžících úroků z prodlení požadovala z nezaplacené odměny za administrativní činnost a komfortní splácení v hotovosti a odměny za zpracování a doručení, ke kterým je nesvědčil právní důvod. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu účastníků v řízení, když žalované, která měla v řízení plný úspěch, žádné náklady řízení nevznikly. 3. Proti části zamítavého výroku I. rozsudku, pouze co do částky 18 804 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 804 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně nenapadla v odvolání právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smluvního ujednání o poplatku. Nesouhlasila pouze s jeho závěrem, že žalovaná měla podle smlouvy o zápůjčce splatit právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku 47 181 Kč. Takový závěr přitom neplyne ani z tvrzení žalobkyně ani z předložených a provedených důkazů (přehledu plateb neboli tabulky umoření). Z nich se podává, že žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 4 773 Kč a za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. V přehledu plateb uvedený řádek 6 s datem 21. 1. 2020 pak neuvádí poslední platbu žalované, ale jedná se o přehledový řádek, ve kterém jsou uvedeny zbývající části dluhu. Částka v posledním řádku sloupce E se tak rovná neuhrazené (tj. postoupené) jistině, která je současně uvedena v posledním sloupci (řádku 5) po započtení poslední platby. Částka 42 408 Kč tedy představuje neuhrazenou část dluhu, tj. postoupenou částku, nikoliv součet úhrad žalované nebo další platbu žalované. Pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o výši provedených plateb, pak měl žalobkyni vyzvat k upřesnění výše plateb. Je právem žalobkyně žalovat částku nižší, než která mu byla původním věřitelem postoupena a na kterou by měla nárok. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadené části výroku I. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 804 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 804 Kč od 21. 1.2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. 4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 5. Část zamítavého výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, která nebyla podaným odvoláním žalobkyně dotčena, nabyla uplynutím lhůty k odvolání samostatně právní moci (§ 206 o.s.ř.). 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným. 7. Soud prvního stupně rozhodl ve věci bez nařízení jednání za podmínek uvedených v § 115a o.s.ř. Odvolací soud podle § 213 a § 213 a odst. 1 o.s.ř. provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní, neboť na jejich základě mohl dospět k částečně odlišným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] dne 6. 11. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na částku 20 000 Kč. Strany si ve smlouvě sjednaly, že žalovaná poskytnutou půjčku vrátí v 59 týdenních splátkách po 623 Kč a poslední splátce ve výši 576 Kč a kromě jistiny zaplatí také součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 577 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 5 340 Kč a odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení v hotovosti ve výši 8 416 Kč. Zápůjční úroková sazba v případě úhrady dlužné částky v 60 splátkách činila 29 % ročně po celou dobu účinnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce a RPSN 231,71 % Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 [právnická osoba] pohledávku za žalovanou postoupil žalobkyni. 8. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně [právnická osoba], do dne postoupení pohledávky žalobkyni uhradila celkem částku 4 773 Kč. Za období od postoupení pohledávky dne 21. 1. 2020 ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku již ničeho uhrazeno. Tomu odpovídá předložený přehled plateb, označený jako tabulka umoření ze dne 27. 1. 2020, ze kterého vyplývá pouze zaplacení částky 4 773 Kč. Žalovanou nebylo tvrzeno, že by uhradila na předmětnou pohledávku více. Za tohoto stavu měl soud prvního stupně vyjít z uvedených tvrzení a důkazů předložených žalobkyní. Pokud považoval tvrzení žalobkyně a předložené důkazy za rozporné ohledně výše provedených plateb, pak měl žalobkyni vyzvat k jejich odstranění a případně nařídit jednání ve věci, neboť by nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci pouze na základě předložených listinných důkazů. Žalobkyni nutno vytknout, že do předloženého přehledu plateb byly zařazeny údaje v řádku 6 s datem 21. 1. 2020, které neoznačovaly poslední platbu žalované. V posledním řádku 5 sloupce E pak byla uvedena částka 42 408 Kč, která představovala neuhrazenou část dluhu, tj. postoupenou částku a nikoliv součet úhrad žalované nebo další platbu žalované. Odvolací soud má za to, že tvrzení žalobkyně byla po svém upřesnění uvedena do souladu s předloženými listinami. 9. Soud prvního stupně správně aplikoval na právní posouzení právní úpravu odpovídající době uzavření předmětné smlouvy, tj. jednak zákon č. 89/2012 sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), a jednak zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12.2016, když předmětná smlouva byla uzavřena dne 6. 11. 2017. Při zkoumání smlouvy však již nezaměřil svou pozornost dostatečně na prvotní otázku, jež by měla být v případě spotřebitelských smluv řešena, a to, zda žalobkyně, tedy její předchůdce, jakožto poskytovatel úvěru splnila řádně svou zákonnou povinnost posoudit ještě před vlastním uzavřením smlouvy náležitě úvěruschopnost žalované. Těmito skutkovými okolnostmi se soud prvního stupně dle odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nezabýval. Odvolací soud proto vyzval žalobkyni při jednání odvolacího soudu podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně svá tvrzení již nijak nedoplnila a nenavrhla další důkazy k prokázání těch dosavadních. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce jako poskytovatel zápůjčky, splnil svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že mu byly s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru, že byl seznámen s návrhem textu této smlouvy a bylo mu poskytnuto náležité vysvětlení, tak aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Náležitým vysvětlením se rozumí především vysvětlení předsmluvních informací poskytnutých ve standardních informacích o spotřebitelském úvěru, včetně důsledků prodlení a základních informací o jednotlivých nabízených produktech a jejich dopadech na zákazníka.“ Z čl. 13 Smluvních podmínek pak dále plyne, že:„ Zákazník tímto prohlašuje, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou zápůjčku. Dále zákazník prohlašuje, že je schopen [právnická osoba] splatit celkovou dlužnou částku v souladu s touto smlouvou.“ Na základě odborného posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. Žalobkyně si navíc dovoluje zdůraznit, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v pozdějším znění. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. V tomto směru žalobkyně poukázala na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 o.z. Pro případ, že by soud shledal, že nebylo prokázáno splnění zákonné povinnosti dle § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně upozornila, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy. 10. V případě předmětné smlouvy o zápůjčce se její právní úprava řídí s ohledem na dobu jejího uzavření zákona č. 257/2016 Sb., podle jehož § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalované ze strany žalobkyně (její předchůdkyně) řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost smlouvy. 16. Z předložených listin není patrné, jak byly zkoumány majetkové a příjmové poměry žalované ani z nich nevyplývá řádné doložení příjmů ani výdajů žalované v době uzavření smlouvy o zápůjčce, jak tvrdila žalobkyně. Žalobkyně si byla tohoto deficitu vědoma a ani nenavrhla další dokazování k této otázce. Zákonné povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s náležitou odbornou péčí tak právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nedostála. Následkem zjištěného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. 17. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu zastávaného dle podaného odvolání žalobkyní, že uvedená neplatnost smlouvy je v případě úpravy obsažené v zákoně č. 257/2016 Sb. jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 18. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 20. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci ve vztahu ke smlouvě ze dne 20.3.2017 právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 22. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 23. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 24. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 25. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 26. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 27. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 28. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 29. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. 30. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 31. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 32. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 33. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že „(n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 34. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 35. Jak uvedeno výše, žalobkyně (její předchůdkyně) v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy podle § 588 o. z. a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. a omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, popř. na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním bez platného závazku ve smyslu § 2993 o.z. Žalobkyni proto svědčí pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o.z., které žalované převzetím takto poskytnutého peněžitého plnění vzniklo. Výši bezdůvodného obohacení je třeba určit podle tvrzení žalobkyně, pokud není prokázáno něco jiného. Žalovanou nebylo k této otázce ničeho tvrzeno ani doloženo. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná ke dni rozhodnutí odvolacího soudu zaplatila pouze částku 4 773 Kč. Plnění, ke kterému dospěl soud prvního stupně, ve výši 47 181 Kč, nemá oporu v tvrzeních žalobkyně ani provedených důkazech. Tato částka neplyne ani z předloženého důkazu, kterým je přehled plateb označený jako tabulka umoření, ze které vyplývá, že žalovaná podle žalobkyně do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 4 773 Kč. Žalobkyně výslovně tvrdila, že za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Není rozhodné, zda žalobkyně uplatňuje k zaplacení (podle svých výpočtů) celou dlužnou částku či její část. Nutno proto vyjít z toho, že žalovanou bylo uhrazeno celkem 4 773 Kč, když sama žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by plnila více. Žalobkyně vedle vrácení poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč, žádala pouze zaplacení smluvního úroku v částce 3 577 Kč. Z důvodu neplatnosti celé smlouvy jí však nárok na zaplacení smluvního úroku nesvědčí. Žalobkyně má proto nárok na zaplacení zbývající části nesplacené jistiny zápůjčky 20 000 Kč, po odečtení splátek v celkové výši 4 773 Kč, jako bezdůvodného obohacení ve výši 15 227 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % p.a. od 21. 1. 2020 do zaplacení, neboť přes písemné výzvy dosud poskytnuté plnění nevrátila a je v prodlení se splněním peněžitého závazku. 36. Odvolací soud proto napadenou část výroku I. rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 227 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 227 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Ve zbytku byla odvoláním napadená část výroku I. rozsudku jako věcně správná podle § 219 o.s.ř. potvrzena. 37. S ohledem na provedenou změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo podle § 224 odst. 1, 2, § 151 odst. 1 o.s.ř. znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, které nebyly s ohledem na jen částečný úspěch žalobkyně uloženy (a přiznány) žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že žalobě bylo vyhověno, jen co do nevrácené jistiny, tj. jen v menší části předmětu řízení, ale převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. 38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. tak, že v odvolacím řízení procesně převážně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 62 %, odpovídající rozdílu jejího procesního úspěchu v porovnání s procesním úspěchem žalované. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis odvolání ve věci samé a účast na odvolacím jednání dne 16. 12. 2021) po 1 860 Kč za úkon ve výši 3 720 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrady hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a náhrady 21% DPH ve výši 907 Kč. Přiznaná náhrada těchto nákladů v rozsahu 62% činí 3 858 Kč. Povinnost nahradit tyto náklady byla stanovena ve lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. a k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát podle § 149 odst. 1 o.s.ř. 39. Nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nemusela výjimečně být náhrada nákladů obou řízení úspěšné žalobkyni ve smyslu § 150 o.s.ř. zcela nebo zčásti přiznána, když nebyly zjištěny takové okolnosti případu nebo poměry účastníků, které by takovýto postup odůvodňovaly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Nebude-li povinnost tímto rozhodnutím stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či návrhem na exekuci. Praha 16. prosince 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu