ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [obec a číslo] - [část obce] zastoupené [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [obec] o zaplacení 300 661,13 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10.7.2020, č.j. 16 C 124/2020-37, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.9.2020, č.j. 16 C 124/2020-52, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 254 599,86 Kč od 2.2.2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16 907 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10.7.2020, č.j. 16 C 124/2020-37, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.9.2020, č.j. 16 C 124/2020-52, (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) uložil žalovanému ve výroku I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 254 599,86 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu ve zbývající části, tj. co do požadavku na zaplacení částky 46 061,27 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 459,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 814,75 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 300 661,13 Kč od 19. 9. 2018 do zaplacení a úroku 10,7 % ročně z částky 297 831,13 Kč od 19. 9. 2018 do zaplacení. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto ve výroku III., jímž soud uložil žalovanému (po opravě provedené shora uvedeným opravným usnesením) zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku ve výši 14 632 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. 2. Pouze částečné vyhovění žalobě a částečné její zamítnutí tak, jak vyplývá ze shora popsaných výroků I. a II. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že smlouva o úvěru ze dne 14.3.2017, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně (jež danou pohledávku nabyla jejím postoupením) [právnická osoba] (dále též jen„ banka“) poskytla žalovanému na úvěr peněžitou částku ve výši 335 000 Kč, byla absolutně neplatná, a to z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při uzavření dané smlouvy. Soud prvního stupně proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyni náleží pouze rozdíl mezi poskytnutou částkou 335 000 Kč a částkou 80 400,14 Kč, která již byla ze strany žalovaného na daný závazek zaplacena. Žalobu tak shledal soud důvodnou jen v části odpovídající rozdílu uvedených částek, tj. co do částky 254 599,86 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba ve výroku II. napadeného rozsudku zamítnuta. 3. Proti zamítavému výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti dotčené smlouvy o úvěru a měla za to, že banka své povinnosti dle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „ZSÚ“), dostačujícím způsobem splnila. Poukázala na to, že úvěruschopnost posuzuje banka vždy individuálně, v daném případě kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, ověřila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 26 000 Kč a vycházela z dosavadního stavu a údajů, které sama s dlužníkem měla. Žalobkyně měla dále zato, že případné nesplnění dotčené povinnosti ze strany poskytovatele úvěru může vyvolat pouze relativní neplatnost, přičemž žalovaný sám námitku neplatnosti dané úvěrové smlouvy nevznesl. I v případě vznesení této námitky, dovození její důvodnosti a posouzení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, by pak bylo nutné přiznání zákonného úroku z prodlení. V doplňujícím podání datovaném 11.5.2021 pak žalobkyně připomínala, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaných v žádosti o úvěr – konsolidaci půjček ze dne 14.3.2017, upozornila, že v žádosti žalovaný uváděl čistý měsíční příjem 26 000 Kč, že toto banka ověřila z předloženého potvrzení o příjmu z 13.12.2016, z něhož se podávalo, že žalovaný je zaměstnán jako [povolání] u [právnická osoba], že výše jeho průměrného příjmu za poslední 3 měsíce činila 28 031,67 Kč a že nejsou prováděny žádné srážky ze mzdy. Dále vycházela z porovnání příjmů žalovaného a výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů zjistila, že žalovaný měl vůči bance závazky s celkovou výší měsíčních splátek 7 044,71 Kč, z externích zdrojů zjistila, že žalovaný neměl v době podání žádosti žádné (další) závazky. Po daném vyhodnocení žalovaného banka žádosti o úvěr vyhověla s tím, že konsolidovala jeden jeho externí závazek úvěrem ve výši 335 000 Kč, kdy výše nové splátky činila 5 683,31 Kč. Žalobkyně odkazovala na jiný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a na rozhodnutí Městského soudu v Praze, z nichž dovozovala, že popsaný způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl dostatečný. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu a přiznána plná náhrada nákladů řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podaným odvoláním dotčen, a nabyl tak uplynutím lhůty k odvolání samostatně právní moci. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně zčásti důvodným. 7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní, bankou, která pohledávku na žalobkyni postoupila) a žalovaným byla uzavřena dne 14.3.2017„ Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Konsolidace půjček“, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 335 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet po 84 měsíčních splátkách ve výši 6 189,31 Kč (včetně úhrady pojištění). Část prostředků byla poskytnuta účelově na úhradu dluhu na účtu č. [bankovní účet] ve výši 306 675,41 Kč, zbývající část jistiny úvěru byla poskytnuta bezúčelově. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána i dle vlastních tvrzení žalobkyně fakticky na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, se současným ověřením pouze uváděného příjmu žalovaného. Ze zmíněné žádosti o úvěr se podává, že průměrný měsíční příjem žalovaného za 3 měsíce činil 26 000 Kč, srážky ze mzdy nebyly prováděny. V žádosti o úvěr bylo dále uvedeno, že žalovaný bydlí v pronajatém bytě či domě, v kolonce„ ostatní nezbytné měsíční náklady“ však bylo uvedeno„ 0,00 Kč“. V kolonce„ výčet současných závazků klienta“ bylo uvedeno, že žalovaný má u banky úvěr s částkou zbývající k úplnému doplacení ve výši 306 675,41, číslo účtu/smlouvy [číslo], s výší měsíční splátky 5 294,71 Kč. Z výzvy k plnění datované 22.1.2020, zopakované k důkazu odvolacím soudem, bylo zjištěno, že žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzýván k úhradě pohledávky z předmětné smlouvy o úvěru ze dne 14.3.2017, a to nejpozději do 1.2.2020. Žádná dřívější výzva k úhradě žalované pohledávky nebyla žalobkyní k důkazu předložena, ani označena. 8. Zjištěný skutkový stav byl soudem prvního stupně též správně posouzen po právní stránce za použití právní úpravy odpovídající době uzavření předmětné smlouvy, tj. jednak dle § 2395 zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a jednak dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a v souladu s touto úpravou taktéž soud prvního stupně správně uzavřel, že daná smlouva je absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splácet. Správně byl proto následně nárok žalobkyně hodnocen jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení, jež na straně žalovaného převzetím poskytnutého peněžitého plnění vzniklo. 9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně, banky) řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Banka se v daném případě, jak vyplývá ze soudem provedených důkazů, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala, jaké jsou výdaje žalovaného. I dle vlastních tvrzení vycházela v daném směru pouze ze statistických údajů, nikoli z konkrétních okolností věci a poměrů klienta (žalovaného). Výdaje klienta byly v žádosti o úvěr uváděny částkou 0,00 Kč, ačkoli je zřejmé, že takováto úroveň výdajů (zahrnující i prosté náklady živobytí a bydlení) je vyloučena. Příjmy žalovaného z pracovního poměru sice byly doloženy, avšak za úplné absence jakéhokoli údaje vztahujícího se k výdajům žalovaného (nepočítaje v to jediný údaj o dosavadním dluhu u banky, jenž měl být daným úvěrem konsolidován), bylo prováděné posuzování úvěruschopnosti žalovaného jen formální. 15. Popsaný zjištěný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce) jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů nelze nikterak na schopnost či neschopnost žalovaného splácet reálně a podloženě usuzovat. Při daném posuzování bylo ověřeno jen minimum informací. Za dostatečné nelze považovat ani tvrzené ověření žalovaného bankou v interních a externích databázích (žádné konkrétní jejich výstupy nebyly ostatně ani tvrzeny, ani předloženy), z tvrzení žalobkyně nebyl zřejmý ani průběh splácení předchozího závazku žalovaného u banky. 16. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy. Odvolací soud má shodně jako soud prvního stupně za to, že se v případě této neplatnosti, stanovené v § 87 odst. 1 ZSÚ, jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. 17. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 18. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání. 19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 20. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 22. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 23. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 24. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 25. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 26. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 27. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 28. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Pokud žalobkyně odkazovala ve svém odvolání na jednu větu z citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU, jde o vytržení z kontextu daného rozhodnutí, popírající jeho závěry. 29. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. 30. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 31. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 32. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 33. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 34. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 ZSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 35. Jak uvedeno výše, poskytoval úvěru v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnil, jím učiněné zkoumání se jeví jako provedené pouze účelově a zcela formálně. Jak bylo v daném směru zopakováním části důkazů zjištěno, od žalovaného byly vyžádány informace týkající se jeho příjmů, výdaje žalovaného (a to ani alespoň ty podstatné) však nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Tento postup nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. 36. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů (či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání, či dokonce insolvence), ale taktéž výdajů klienta (obecně a hrubě zjistitelných z výpisu z jeho účtu či účtů), a to především alespoň těch podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především pravděpodobné náklady živobytí a též již zmíněné náklady na bydlení. V daném případě bylo zřejmé, že se poskytovatel úvěru vůbec reálnými výdaji žalovaného nezabýval. Provedené posouzení úvěruschopnosti spotřebitele – žalovaného, tak bylo zcela formální, aniž byla vyvinuta odpovídající snaha o zjištění reálné situace klienta. 37. V souzené věci lze tak uzavřít, že při uzavření dotčené úvěrové smlouvy nebyla splněna povinnost poskytovatele stanovená mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti nebylo řádně provedeno a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Příslušný zůstatek dosud nezaplacené (žalovaným nevrácené) jistiny poskytnutého úvěru byl žalobkyni soudem prvního stupně v nenapadeném výroku I. rozsudku soudu prvního stupně přiznán. 38. Odvolací soud však shledal odvolání žalobkyně důvodné a postup soudu prvního stupně nesprávným, pokud v souvislosti s přiznanou částkou zbývající jistiny dluhu nebyl přiznán z této dlužné částky také zákonný úrok z prodlení. Z výzvy k plnění ze dne 22.1.2020, zopakované odvolacím soudem k důkazu, bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužné částky uvedeným dopisem nejpozději ve lhůtě do 1.2.2020. Ode dne následujícího po tomto datu, tj. od 2.2.2020, se žalovaný dostal do prodlení (se splněním povinnosti vrátit přiznané peněžité plnění), a v souladu § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. tak žalobkyni náleží z přiznané jistiny též příslušný úrok z prodlení. 39. V dotčené části byl proto postupem dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž výše přiznaného zákonného úroku z prodlení odpovídá výši tohoto úroku dle uvedeného nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení žalovaného, tj. 2.2.2020. 40. Pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení od dřívějšího data (včetně zkapitalizovaného úroku z prodlení za dřívější období), neshledal již odvolací soud v této části žalobu důvodnou, když dřívější doba prodlení (dřívější výzva žalovanému k zaplacení) nebyla zjištěna, a pouze tvrzené zesplatnění dle absolutně neplatné smlouvy, z něhož žalobkyně odvozovala počátek prodlení, nebylo lze brát pro danou absolutní neplatnost takového ujednání z hlediska okamžiku prodlení žalovaného v potaz. Shodně tak byly shledány nedůvodnými a neopodstatněnými i zbývající části uplatněného nároku žalobkyně zamítnuté napadeným výrokem II., když se opíraly výhradně o ujednání předmětné absolutně neplatné úvěrové smlouvy. 41. Z těchto důvodů byl tedy ve zbývající části zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen. 42. S ohledem na provedenou změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Při posuzování míry úspěchu a neúspěchu obou stran odvolací soud v daném případě přihlížel i k příslušenství vymáhané pohledávky, když toto tvořilo již nikoli zanedbatelnou, ale naopak poměrně významnou část uplatněného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3.12.2015). Úspěch žalobce (jemuž odpovídá přiznaná jistina ve výši 254 599,86 Kč a přiznaný zákonný úrok z prodlení – pro účely poměření míry úspěchu žalobce počítán do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. ve výši 11 160,54 Kč) tak představuje 62,86 %, zatímco úspěch žalovaného (jemuž odpovídá zamítnutá část nároku žalobce, tj. zamítnuté částky 46 061,27 Kč, 459,54 Kč, 13 814,75 Kč a zamítnuté běžící příslušenství, opět počítáno do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. ve výši 38 959,15 Kč u zákonného úroku z prodlení a 57 711,51 Kč u smluvního úroku) představuje 37,14 % z celkové výše uplatněného nároku (viz součet uvedených částek vypočtených ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Převážně úspěšnější žalobkyni tedy náleží po odečtu úspěchu protistrany zaokrouhleně 25,7 % nákladů řízení. Ty pak v celkové (100 %) výši 65 787,30 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 12 027 Kč, 4 x z odměny po 9 540 Kč za 4 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. podání žaloby, 3. účast na jednání 10.6.2020 a 4. účast na jednání 10.7.2020), dále z odměny ve výši 1/2, tj. 4 770 Kč, za úkon – jednoduchou výzvu k plnění, dále z 5 x náhrady hotových výdajů po 300 Kč a z náhrady DPH ve výši 21 %, tj. 9 330,30 Kč Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením dalších úkonů, podání, jimiž byla doplňována žalobní tvrzení, jako neúčelně vynaložených (dotčená tvrzení mohla být již obsažena v žalobním návrhu), za které náhrada nepřísluší. Přiznaná výše nákladů řízení odpovídající jen poměrnému úspěchu žalobkyně 25,7 % tak po zaokrouhlení na celé koruny činí 16 907 Kč. V této výši tedy byla žalobkyni náhrada nákladů řízení za použití § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. přiznána, a to podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, v souladu s § 160 o.s.ř. ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost se doplňuje, že odvolací soud ve vztahu k zástupci žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], tímto změnil svou dosavadní praxi (viz např. 27 Co 121/2020, 27 Co 138/2017), kdy náhrada nákladů byla přiznána přes existující vztahy uvedeného zástupce k žalobkyni včetně odměn advokáta, a to v zájmu sjednocení rozhodování odvolacího soudu a s přihlédnutím k převažující praxi Krajského soudu v Praze. 43. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když v odvolacím řízení procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Praha 20. května 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu