ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 126 819 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 19/2020-106 ze dne 24.7.2020 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 19/2020-132 ze dne 25.9.2020 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku I. co do stanovené lhůty k plnění, dále v napadené části výroku II. co do částky 46 759,38 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 22.1.2020 do zaplacení, částky ve výši 18 726,60 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 84 993,87 Kč od 30.7.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 239 392 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 19/2020-106 ze dne 24.7.2020 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 19/2020-132 ze dne 25.9.2020 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 44 585 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 585 Kč od 1.3.2020 do zaplacení (výrok I.). Dále pak v části, v níž žalobkyně požadovala částku 63 508 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 108 093 Kč od 22.1.2020 do 28.2.2020 a z částky 63 508 Kč od 1.3.2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 18 726 Kč a úrok ve výši 102,64 % p.a. z částky 84 993,87 Kč od 30.7.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobkyně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že dne 21.11.2018 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 11 083 Kč, celkem se žalovaný zavázal zaplatit 199 494 Kč. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu a poplatky spojené s prodlením. Při uzavírání smlouvy měla žalobkyně k dispozici pracovní smlouvu žalovaného, ze které vyplývalo, že žalovaný je zaměstnán od 1.4.2018 na dobu neurčitou jako [povolání], z předložené výplatní pásky a výpisu z účtu vyplývalo, že za září 2018 činil jeho příjem 36 520 Kč a tato částka mu byla připsána na účet, za říjen pak částka 39 245 Kč. V listině označené jako„ hodnocení klienta“, která je podepsána žalovaným, je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s příjmem 37 800 Kč, náklady bydlení činí 1 000 Kč, životní minimum 3 410 Kč, celkem výdaje 4 410 Kč, volné zdroje 32 390 Kč. Žije u rodičů, není ženatý a má středoškolské vzdělání s maturitou. Žalobkyně měla rovněž k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, kdy ověřila, že tento není evidován jako odcizený. Žalovaný uhradil celkem 55 415 Kč, následně se dostal do prodlení a žalobkyně přistoupila k zesplatnění dluhu ke dni 28.7.2019. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu. Schopnost žadatele řádně hradit úvěr byla podle žalobkyně prověřena na základě dokladu o příjmech, výpisu z databáze NRKI, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Úvěr byl z hlediska splácení modelován pro dlužníka velmi konzervativně, když daná výše měsíční splátky činila toliko cca 34,2 % volných zdrojů ke splácení. Dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázi NRKI, kdy bylo zjištěno, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru a že tato smlouva je absolutně neplatná podle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť způsob zkoumání úvěruschopnosti, který provedla žalobkyně v daném případě, je čistě formální, nebyl např. prověřován výpis z účtu ani ověřovány výdaje žalovaného. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a také Soudního dvora EU. Jelikož žalovaný na půjčenou částku žalobkyni zaplatil pouze 55 415 Kč, má povinnost vydat žalobkyni zbývající částku 44 585 Kč jako bezdůvodné obohacení, a to ve lhůtě 3 dnů. Soud prvního stupně žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbytku žalobu zamítl a podle výsledku rozhodl též o otázce náhrady nákladů řízení za situace, kdy žalovaný žádnou náhradu neuplatňoval. 3. Proti části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (jen v rozsahu stanovené lhůty k plnění) podal žalovaný včasné odvolání. Odkázal na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Plnění bylo ale žalovanému uloženo ve lhůtě do tří dnů. Proto požádal o možnost„ nastavení splátkového kalendáře,“ a to ve výši 1 500 Kč měsíčně, která je„ únosná.“ Ke své situaci uvedl, že je v důsledku pandemie Covid-19„ téměř bez příjmu.“ 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání i žalobkyně, a to v části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. Svým odvoláním žalobkyně brojila pouze proti té části zamítavého výroku, v níž soud nepřiznal částku 46 759,38 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu v rozsahu, jak je uvedeno shora ve výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila, neboť příjem žalovaného ve výši 37 800 Kč měsíčně byl dostatečný, volné zdroje žalovaného činily 32 390 Kč měsíčně a výše splátky jen 11 083 Kč měsíčně. Žalobkyně ověřila pracovní smlouvu a výplatní pásky, dále registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Žalovaný deklaroval výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč s tím, že bydlí u rodičů, a žalobkyně nemohla předpokládat, že toto tvrzení není pravdivé. Pokud žalovaný zatají výdaje, nemůže takové jednání požívat ochrany podle § 6 o.z. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí (v rozsahu postačujícím k obživě) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou. Pokud tedy žalovaný uvedl částku 1 000 Kč, bylo třeba z ní vycházet, neboť není zjevně nereálná. Dále žalobkyně odkázala na závěry Ústavního soudu, podle kterého je třeba zkoumat jen to, zda poskytnutí úvěru brání„ zjevný“ problém dlužníka úvěr zaplatit, resp. pokud není„ reálné“ splacení dluhu. Pokud průměrný spotřebitel později zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet, může omezit spotřebu nebo navýšit své příjmy. Závěr o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele tak žalobkyně považovala za nesprávný. Dále považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy, když podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jde o neplatnost relativní a žalovaný žádnou námitku neplatnosti nevznesl. Argumentovala též tím, že evropské směrnice nejsou přímo aplikovatelné. Dále žalobkyně uvedla, že u nebankovních poskytovatelů úvěrů je běžná a spravedlivá vyšší úroková sazba než u úvěrů poskytovaných bankovními subjekty, sazba 20% ročně by měla být jako obvyklá přiznána, stejně jako přiměřené smluvní pokuty. Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně zvlášť nevyjádřil, žalobkyně k odvolání žalovaného také žádnou protiargumentaci neuplatnila, uvedla pouze, že je zřejmě opožděné. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání obou účastníků je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně i odvolání žalovaného neopodstatněným. 7. Ve zbývající části vyhovujícího výroku I. a zbývající zamítnuté části výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobkyně i žalovaného nedotčen, nabyl samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). 8. Dále je třeba uvést, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že žalovaný byl k jednání řádně a včas předvolán a že žádost žalovaného o odročení jednání, kterou soud obdržel před jednáním, není opodstatněná. Ve věci bylo nařízeno jednání již na den 20.5.2021, bylo však odročeno na základě žádosti žalovaného odůvodněné tím, že měl pozitivní samotest na onemocnění Covid-19, musí vyčkat, zda bude nařízena karanténa, nebo podstoupí potvrzovací PCR test. To doložil fotografií občanského průkazu a fotografií pozitivního výsledku antigenního testu. Pozdější výsledek PCR testu již nedoložil. K dalšímu termínu jednání se omluvil těsně před jednáním s tím, že je opět pozitivní na onemocnění Covid-19, při předchozím jednání byl bez příznaků, nyní„ skutečně onemocněl“ proto zůstává doma. To doplnil dalším podáním, v němž uvedl, že nepracuje na hlavní pracovní poměr, potvrzení o pracovní neschopnosti tedy nemá. Nepředložil ani výsledek testu, ani potvrzení lékaře. Ke svému odvolání doložil pouze čestné prohlášení o příjmech a výdajích, jinak ke své příjmové a majetkové situaci nedoložil nic, ačkoli k tomu byl odvolacím soudem se značným předstihem vyzván. Vzhledem k tomu, že onemocnění Covid-19 ani související omezení nebylo ze strany žalovaného ničím doloženo a že se tato situace opakovala na poslední chvíli již podruhé a že žalovaný nereagoval ani na shora uvedenou výzvu odvolacího soudu, dospěl odvolací soud k závěru, že deklarovanému důvodu odročení nelze věřit a že žalovaný se svou procesní pasivitou pouze snaží rozhodnutí oddálit. 9. K postupu soudu prvního stupně lze poznamenat, že věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud má totiž za to, stejně jako soud prvního stupně, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30.11.2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). 10. Soud prvního stupně v průběhu řízení zatížil řízení vadou, když nezaznamenal změnu doručovací adresy žalovaného (změnu trvalého pobytu), doručoval stále na původní adresu, a žalovaný nebyl z tohoto důvodu k druhému jednání řádně předvolán. Odvolací soud ale tuto vadu reparoval opakováním všech listinných důkazů, byť se žalovaný k jednání odvolacího soudu nedostavil (viz výše). Tuto možnost však měl. 11. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy, jejího obsahu, rozsahu plnění, upomínek apod., odkazuje odvolací soud plně na odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, které není třeba opakovat. Žalovaný ostatně nic z toho nezpochybňoval. Dodat lze jen to, že smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, zjevně bez uznávaného či kvalifikovaného elektronického podpisu žalovaného (a žalobkyně), patrně podpisem žalovaného vytvořeným na elektronickém záznamovém zařízení (mobilu, tabletu či signpadu), což navozuje i otázky zachování potřebné písemné formy právního jednání podle § 561 a § 562 o.z. ve spojení s § 104 a § 110 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Tím se však odvolací soud s ohledem na otázku úvěruschopnosti žalovaného dále podrobněji nezabýval, neboť případná neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dopadá na všechny smlouvy, bez ohledu na zachování povinné písemné formy. 12. Soud prvního stupně vedl dokazování správně k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž po opakování dokazování za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. odvolací soud učinil další skutková zjištění, která jen potvrzují závěry soudu prvního stupně. 13. Žalovaný měl v registru NRKI příznak 16, což představuje závěr, že klientova smlouva je hodnocena jako„ špatná (negativní příznak).“ V registru Solus měl žalovaný čerstvý záznam ze dne 6.11.2018 pro produkt telekomunikační poplatky, služba elektronických komunikací. Pokud jde o pracovní smlouvu, je zřejmé, že místo výkonu práce měl žalovaný v té době v [obec], jeho zaměstnavatelem byla [právnická osoba] Smlouva byla na dobu neurčitou od 1.4.2018, šlo tedy o zaměstnání zahájené přibližně půl roku před úvěrem s nutností dojíždění. Předložené výpisy z účtu žalovaného byly pouze dílčí, dokládaly pouze výplatu mzdy, celkový pohyb na účtech ani zůstatky zkoumány nebyly. Pokud jde o hodnocení klienta, které obsahuje údaje uvedené žalovaným, měl mít žalovaný příjem ve výši 37 800 Kč čistého měsíčně. Výdaje byly deklarovány jen na úrovni životního minima ve výši 3 410 Kč. Druhá osoba v domácnosti neuvedena, děti neuvedeny, ačkoliv žalovaný byl podle téže listiny a kopie občanského průkazu v té době ženatý. Dále bylo zaznamenáno, že žalovaný nemá žádné spoření, žádné splátky a dokonce ani náklady na dopravu, kurzy či záliby, ačkoliv jen nutná doprava z místa bydliště do zaměstnání pravdivost takového prohlášení vylučuje. Absence dalších dluhů nekoresponduje se záznamem registru Solus. Rovněž výše nákladů na bydlení ve výši 1 000 Kč„ u rodičů“ obvyklým výdajům osoby na bydlení zjevně neodpovídá a také nebyla ničím doložena. Žalovaný měl bydlet u rodičů, ale současně sám v domácnosti, i když byl ženatý. Jiné výdaje uvedeny nebyly, příslušná část formuláře určená pro podrobné údaje zůstala zcela nevyplněná. Ze smlouvy se dále podává, že žalovaný disponuje mobilním telefonem a e-mailovou adresou, což při obvyklém běhu věcí představuje další obvyklé výdaje. Závěr soudu prvního stupně, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo čistě formální („ naoko“), je tedy správný. Zejména nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného a jeho tehdejší dluhy. 14. Pokud jde o výzvy k zaplacení, byl žalovaný vyzýván opakovaně k placení dlužných splátek, a to s upozorněním na tzv. zesplatnění. Výzvu k zaplacení celého dluhu obsahuje i předžalobní výzva ze dne 3.1.2020 odeslaná žalovanému téhož dne na adresu uvedenou ve smlouvě. Ve svém aktuálním čestném prohlášení žalovaný uvedl, že nyní pracuje jako OSVČ a dále jako projektový manažer u [právnická osoba] [anonymizováno], celkový příjem činí asi 85 000 Kč. Vyživovací povinnost má žalovaný podle svého prohlášení k dvěma dětem (4 roky a 2 roky) a k manželce na mateřské dovolené. Měsíční výdaje představuje hypoteční úvěr s měsíční splátkou 21 000 Kč, úvěr ze stavebního spoření 6 000 Kč, elektřina 6 000 Kč, voda 1 000 Kč, celkem 34 000 Kč měsíčně. Další výdaje tvoří výdaje za mobilní telefon 2 200 Kč, automobil 8 000 Kč úvěr na [webová adresa] se splátkou 1 900 Kč, [anonymizována dvě slova] 1 500 Kč, celkem 13 600 Kč. Celkové měsíční náklady rodiny žalovaný odhadl na 60- 70 000 Kč měsíčně. Kromě předmětného dluhu má žalovaný u žalobkyně další dluh a dále má i jiné dluhy, které řeší, celkem ve výši přibližně 200 000 Kč. Uvedené údaje žalovaný ničím nedoložil, část z nich se s údaji v kartě klienta zjevně vylučuje. 15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 17. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 20. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 21. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel. 22. K námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 23. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání. 24. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze ale současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 25. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aby soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 26. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 27. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 28. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 29. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 30. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 31. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 32. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 33. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 34. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. 35. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 36. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 37. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 38. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 39. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 40. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho (krátkodobých) příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. 41. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři) prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z., jak se o to pokusila žalobkyně. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat), nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. Údaj, že žalovaný bydlí„ u rodičů“ a současně sám v domácnosti (byť je ženatý) je bez dalšího třeba považovat za smyšlený. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 1 000 Kč. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou či spolužijící osobě, lze doložit poměrně snadno. Přehlédnout nelze ani to, že výdaje na bydlení bez jejich doložení (v rozsahu 1 000 Kč či 1 400 Kč) měsíčně měli dosud všichni klienti žalobkyně, jejichž případy byly odvolacím soudem projednávány, ať již měli údajně bydlet„ u rodičů“ či nikoli. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené v součinnosti s představiteli žalobkyně (podle určitého návodu), nikoli jen samotnými spotřebiteli, jinak by nemohly být všechny údaje stejné. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný nemá vůbec žádné výdaje na dopravu do zaměstnání, jak shora uvedeno, pokud nepracuje v místě bydliště. Nelze také uvěřit, že žalovaný nemá ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky, má-li podle prohlášení např. svůj mobilní telefon, emailovou adresu atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ Výpis z účtu, z něhož by mohly být určité výdaje (včetně plnění jiných dluhů) patrné, také nebyl požadován, ačkoli dluh v registru Solus již zaznamenán byl. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle shora uvedených podkladů pro poskytnutí úvěru jasně riziková - má přes relativně vysoký příjem negativní příznak v registrech (NRKI a Solus) a krátké zaměstnání. 42. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze již v celé řadě dalších případů téže žalobkyně a podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců. 43. Pro úplnost zde odvolací soud dodává, že žalobkyní sjednaný smluvní úrok přesahující 160 % ročně (bez ohledu na to, zda jde o sazbu efektivní či nominální) považuje odvolací soud za zcela zjevně nemravný (lichevní). 44. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). 45. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby, jak to správně provedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Žalobkyni tak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Proto odvolací soud napadenou (zamítavou) část výroku II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť jde o rozhodnutí věcně správné. 46. Složitější situace však nastává v případě určení doby plnění„ přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu„ spor“ a kdy tu naopak„ není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje. 47. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele. 48. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o.s.ř.) a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad je absurdní. 49. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně„ spor.“ Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro„ předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků„ zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. 50. Pojem„ spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („ spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („ shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor.“ Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také„ není spor“ a platí uvedená doba plnění. Uvedená právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o jeho aktuální situaci („ příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv. 51. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem, tak budou omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných již před podáním (příslušné) žaloby. 52. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu již v roce 2019, následně pak ještě uvedenou předžalobní výzvou (nejpozději do 18.1.2020) a žalovaný na tuto výzvu (došlou do jeho dispoziční sféry) nijak nereagoval, námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění tehdy neuplatnil. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolal a dobu plnění akceptoval. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat z dlužné jistiny úvěru též zákonný úrok z prodlení ve větším rozsahu, než učinil soud prvního stupně, nicméně v této části odvolání žalované nebylo podáno. Jistě ale neobstojí závěr soudu prvního stupně, že předžalobní výzva má jen procesní význam a nemůže představovat hmotněprávní výzvu k plnění. Opak je pravdou, stejně jako samotná žaloba může podle ustálené soudní praxe představovat hmotněprávní výzvu k plnění, jak ostatně soud prvního stupně uzavřel. 53. Ve vztahu k odvolací námitce žalovaného z uvedeného vyplývá, že zkoumání„ nepřiměřenosti“ lhůty k plnění podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je již bezpředmětné (opožděné), soud má v této fázi řízení možnost upravit již pouze pariční lhůtu rozsudku za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 o.s.ř. K tomu ale odvolací soud neshledal žádný důvod. Žalovaný v první řadě nic ze svých tvrzení nedoložil, navíc i podle vlastních tvrzení disponoval a disponuje značným příjmem, v prodlení se nachází déle než rok, aniž by na svůj dluh na jistině cokoli zaplatil, pouze se ve svém životě nechce omezovat, jakoby tu dluh nebyl. To ale není důvod, pro který by soud mohl modifikovat zákonem stanovenou lhůtu k plnění v délce 3 dnů. Proto odvolací soud také napadenou část výroku I. (zákonnou lhůtu k plnění) podle § 219 o.s.ř. potvrdil. 54. Jakožto věcně správný pak byl podle § 219 o.s.ř. potvrzen i výrok III. o nákladech řízení, jež nebyly s ohledem na jen částečný úspěch žalobkyně uloženy (a přiznány) žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že soud prvního stupně žalobě vyhověl co do nezaplacené jistiny úvěru, tedy jen v menší části předmětu řízení, převážně úspěšnému žalovanému ale žádné náklady před soudem prvního stupně nevznikly. 55. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšnějším účastníkem ve věci byl opět žalovaný, kterému však žádné náklady v ani v této části řízení nevznikly (nespecifikoval je). Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově. Praha 10. června 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu