ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení částky 66 025 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 11. 2020, č.j. 10 C 77/2020-84 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje ve správném znění, že se zamítá žaloba v části o zaplacení částky 16 025,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 730 Kč ve výši 10 % od 17. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 43,28 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 108 086 Kč. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 3 619 Kč; jinak se potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % od 17. 3. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba se v části o zaplacení 16 025,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 730 Kč ve výši 10 % od 17. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 43,28 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení zamítá (výrok II.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], [ulice a číslo] (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval jednak za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“ nebo„ občanský zákoník“) upravující smlouvu o úvěru a jednak za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZSÚ“). Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že účastníci dne 25. 11. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 502 Kč, splatných vždy do 9. dne v měsíci, počínaje lednem 2020, a to spolu se sjednaným úrokem ve výši 43,28 % ročně. Žalovaný neuhradil na splátkách úvěru ničeho. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou předsmluvní povinnosti, která je nezbytnou podmínkou pro poskytnutí spotřebitelského úvěru, a neposoudila úvěruschopnost žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu § 588 o.z., neboť toto porušení povinnosti žalobkyně jakožto věřitelky odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud přitom zkoumá splnění této povinnosti věřitelem i z moci úřední, neboť se jedná o povinnost věřitele, která přispívá k udržování veřejného pořádku a k ochraně spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi (srov. závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Jelikož je důsledkem výše uvedeného nesplnění zákonné povinnosti absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, má žalobkyně podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezený nárok vůči žalovanému na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Jelikož žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a poskytnutá jistina činila částku 50 000 Kč, bylo rozhodnuto, že je žalovaný povinen vrátit žalobkyni celou poskytnutou jistinu a příslušenstvím ve smyslu ustanovení §1970 o.z. Závazek žalovaného vrátit dlužnou část jistiny se stal splatným dne 15. 3. 2020, žalobkyně požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení od 17. 3. 2020, proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit přiznané úroky z prodlení od 17. 3. 2020. Požadovaná výše úroků z prodlení ve výši 10 % je stanovena dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I). Za situace, kdy smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části zamítnout, neboť nároky žalobou uplatněné se odvíjí od této smlouvy. Proto nemohl být žalobkyni přiznán nárok na požadovaný smluvní úrok ani smluvní pokuty (výrok II). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). Žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 12 345 Kč, odpovídající výši jedné poloviny nákladů řízení žalobkyně, neboť žalobkyně byla se svým nárokem úspěšná přibližně ze 75 %, přičemž od hodnoty úspěchu žalobkyně byl odečten úspěch žalovaného ve výši přibližně 25 %. 3. Proti části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Svým odvoláním brojila proti zamítnuté části toliko v rozsahu, v němž soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni částku 16 025,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 730 Kč ve výši 10 % od 17. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 43,28 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 108 086 Kč. Současně pak požadovala přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. 4. Žalobkyně odvolání odůvodnila nesouhlasem se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně jako věřitel řádně nezjišťovala úvěruschopnost. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posuzovala jak na základě informací získaných od spotřebitele, tak z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, jakož i z jiných zdrojů. Na základě tohoto posouzení žalobkyně dospěla k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a úvěr žalovanému poskytla. Vycházela z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Schopnost žadatele řádně hradit úvěr byla prověřena zejména na základě výpisů z databází NRKI, SOLUS a databáze vedené společností [právnická osoba], úplných výpisů z bankovního účtu, kde jsou uvedeny příjmy i výdaje a prohlášení žalovaného. Žalobkyně dále využívá tzv. rozhodovací strom, tedy matematický model pro kategorizaci rizik pro konkrétního žadatele o úvěr. Napříč kategoriemi dostává klient odlišnou dokladovost, možnost maximální poskytnuté částky nebo maximální doby splatnosti. Model je založen na historickém chování klienta, na chování v NRKI vyjádřeném v CBS, na chování a parametrech vyhodnocených službou [jméno] a [anonymizováno]. Vyhodnocení se děje automaticky v informačním systému a zpracovává vstupní hodnoty a informace zadané klientem a získané z externích databází. Po projití pre-scoringem probíhá finální skóring vyhodnocením vstupních hodnot. Samotné posuzování úvěruschopnosti je prováděno konkrétním analytikem žalobce. U [anonymizována dvě slova] neuvádí klient detailní strukturu výdajů, ale hodnotu souhrnně za všechny své výdaje a výdaje jeho rodiny, včetně úhrad závazků a povinných plateb. Proto jsou, mimo výdaje uvedené klientem, žalobcem stanoveny i výdaje minimální, a pokud jsou tyto vyšší než klientem uvedené, použijí se do výpočtu koeficientu. Z výpisů z účtu za období 1. 7. 2019 – 31. 10. 2019 byl potvrzen pravidelný měsíční příjem žalovaného a výdaje žalovaného, které zahrnují životní minimum jednotlivce a povinnou rezervu. Zároveň byly ověřeny další doložené parametry - kontrola zaměstnavatele, bankovního spojení a byla provedena kontrola identity žalovaného. K posouzení výdajů žalovaného, žalobce uvádí, že při hodnocení úvěruschopnosti vychází zejména z údajů uvedených žalovaným, které žalovaný svým podpisem potvrdí v rámci dané úvěrové smlouvy. Z důvodu jistoty a lepšího posouzení úvěruschopnosti žalobce takto ze strany žalovaného uvedené výdaje porovnání s minimálními výdaji stanovenými ze strany žalobce, když pokud tyto minimální výdaje přesahují výši výdajů uvedenou ze strany žalovaného, vychází žalobce při posouzení úvěruschopnosti s takto stanovených minimálních výdajů. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření smlouvy vycházel přirozeně z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit a že z toho důvodu pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by tak bylo ztíženo či ohroženo. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru nedává možnost soudu – i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobce nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní – takový výklad by byl contra legem. Žalovaný žádnou námitku neuplatnil a postup soudu je tak v jasném rozporu se zákonem. Žalovaný žádná svá práva nebo námitky neuplatňoval, proti žalobě se jakkoli nebránil, a soud prvního stupně mu poskytuje absolutní ochranu s ohledem na postavení slabší strany – spotřebitele. K rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance proti GK, C -679/18, k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu neposouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele, žalobce odkazuje na odst. 45, ve kterém je stanoveno, že:„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“. Přitom zákon zcela jasně uvádí podmínky pro stanovení neplatnosti pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti. Jelikož se jedná o směrnici, nikoliv o nařízení, nelze se účinků směrnice domáhat v horizontálních vztazích. I pokud bychom připustili na takovou aplikaci„ zkoumání z úřední povinnosti“, s ohledem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora Evropské unie, musí být (pod sankcí neplatnosti) dodržen postup dle čl. 8 a 23 „směrnice o spotřebitelském úvěru“ nikoli dle „českého“ zákona o spotřebitelském úvěru. Co se týče smluveného úroku, odkázala na aktuální rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2020, č. j. 64 Co 104/2020-45, kdy podobná nominální úroková sazba byla shledána odvolacím soudem v pořádku. Dle názoru žalobkyně je proto smlouva platná, protože úvěruschopnost byla prověřena řádně. Žalobkyně požaduje plnou výši smluvního úroku, když tento je přiměřený a přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, které byly sjednány v souladu se zákonem. Dále poukázala na § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobci náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobce. 5. Žalovaný se odvolání žalobkyně nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně ve věci samé neopodstatněným; pouze změnil výrok III. ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. 7. Ve zbývající zamítnuté části zůstal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako výrok I. rozsudku, odvoláním nedotčen, nabyl tak samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem. 8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 25. 11. 2019 smlouva o úvěru [číslo] kdy žalovaný tuto smlouvu uzavíral v pozici spotřebitele. Podle smlouvy byl žalovanému poskytnut žalobkyní úvěr ve výši 50 000 Kč převodem na jeho účet. Sjednaná úroková sazba činila 43,28 % p.a. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu se sjednaným úrokem ve 36 měsíčních splátkách po 2 502 Kč, přičemž podle žalobkyně na těchto splátkách žalovaný ke dni podání žaloby neuhradil ničeho. Žalovaný sám žádné další platby na úhradu dotčené pohledávky netvrdil. 9. Soud prvního stupně při zkoumání uvedené úvěrové smlouvy správně zaměřil svou pozornost primárně na otázku, zda žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru splnila řádně svou zákonnou povinnost posoudit ještě před vlastním uzavřením smlouvy náležitě úvěruschopnost žalovaného. Podrobně se zabýval skutkovými okolnostmi k této otázce a též vyzval žalobkyni v souladu s § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tvrzením týkajícím se posuzování úvěruschopnosti žalovaného. V odvolacím řízení proto nebylo potřeba opakovat důkazy dle § 213 odst. 2, 3 o.s.ř. a odvolací soud plně vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na která lze pro stručnost dokázat, když v odvolacím řízení nebyly navrženy další důkazy. 10. Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ze dne 24. 11. 2019, podle kterého bylo žalovanému přiděleno skóre 261, což odpovídá rozmezí 236 – 404 (kategorie II, menší riziko, lepší segment klientů, možnost lepší nabídky tenoru a částky k vyplacení). Podle výpisu vyjádření rizikovosti zákazníka (PD) bylo žalovanému přiřazeno skóre [anonymizováno]. Ze šesti kategorií šlo o druhé nejnižší, přičemž vyšší skóre indikuje nižší riziko nezaplacení zákazníkem. Podle zprávy [právnická osoba] má soud za prokázané, že bylo žalovanému přiřazeno skóre [anonymizováno], přičemž škála se pohybovala od 0 – 1000. Žalobkyně měla dále k dispozici pouze výpisy z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 7. 2019 – 31. 10. 2019, jejichž obsah soud prvního stupně podrobně popsal a na jeho odůvodnění lze pro stručnost odkázat. 11. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o.z.) a podle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Žalobkyně se v daném případě, jak vyplývá z provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala výdaje žalovaného. Příjmy a výdaje klienta žalobkyně dovozovala jen z předložených výpisů z bankovního účtu. Ohledně výdajů je však zjevné, že nebyly řádně zkoumány a žalobkyni nebyla známa jejich struktura a výše, která nebyla ani tvrzena. V tomto kontextu nelze považovat jen doložení příjmů, bez současného řádného zkoumání výdajů žalovaného za postup s odbornou péčí. Žalobkyně přitom i na základě předložených výpisů z účtu žalovaného měla získat pochybnost o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet, neboť se z nich podává, že žalovaný hospodařil pouze s minimálními zůstatky, přestože doložené příjmy od [právnická osoba] [anonymizováno], se pohybovaly v rozmezí od 28 478 Kč až 47 222 Kč. Dokonce nedošlo k proplacení části příkazů k převodu z účtu pro nedostatek finančních prostředků. Z výpisů z účtu dále vyplývá, že žalovaný čerpal a splácel další úvěry a jeho příjem pokrýval dalších blíže neurčené splátky dalších závazků. V rozporu s tím je závěr učiněný žalobkyní, že žalovaný disponuje dostatečnými volnými zdroje ke splácení úvěru. Z uvedeného vyplývá, že závěr, že žalovaný dosahuje pravidelného příjmu nelze hodnotit jako dostatečné zjištění pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, ale je nutno zjistit a vyhodnotit celkové majetkové poměry žalovaného, neboť i osoba dosahující vysokých příjmů může být předlužená a neschopná přijmout a řádně splácet další závazek. Žalobkyně však nijak nezjišťovala výdajovou stránku poměrů žalovaného, zejména jeho výdaje na bydlení a domácnost a další nezbytné či obvyklé výdaje např. na telefon, internet, dopravu do zaměstnání a jeho celkové zadlužení, natož aby tyto údaje (tvrzení žalovaného) ověřovala. Nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že pokud by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, musela by na základě hodnocení výdajů žalovaného dospět k závěru, že žalobkyně nedisponovala takovými podklady, ze kterých by bylo možno uzavřít, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že žalovaný nezaplatil ani jednu splátku úvěru. 18. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů lze naopak mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet. Žalobkyně při daném posuzování ověřila jen minimum informací nezbytných k řádnému posouzení klienta. Žádná jiná tvrzení a důkazy týkající se toho, že žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, přes výzvu a poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. neuvedla a neoznačila. 19. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy. Odvolací soud má za to, že se v případě této neplatnosti, stanovené v § 87 odst. 1 ZSÚ, jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na tento závěr je pak již nadbytečné zabývat se případnou neplatností jednotlivého, konkrétního ujednání o smluvním úroku obsaženého v dané smlouvě, z dalších, zvláštních důvodů, vztahujících se pouze k tomuto ujednání. 20. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 21. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání. 22. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu„ pacta sunt servanda“ s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 23. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 24. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 25. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 26. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 27. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 28. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 29. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 30. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 31. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C 616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Pokud žalobkyně odkazovala ve svém odvolání na jednu větu z citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU, jde o vytržení z kontextu daného rozhodnutí, popírající jeho závěry. 32. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. 33. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 34. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 35. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 36. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 37. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 38. Jak uvedeno výše, žalobkyně v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako nedostatečně provedené. Žalobkyně sice od žalovaného opatřila informace týkající se výplaty jeho příjmů za čtyři měsíce, nicméně zejména výdaje žalovaného (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, což zde ani nebylo splněno, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při posouzení informací spokojila pouze s neúplnými a nedostatečnými tvrzeními a výpisy z účtu žalovaného. 39. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů (či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání, či dokonce insolvence), ale taktéž výdajů klienta (obecně a hrubě zjistitelných z výpisu z jeho účtu či účtů), a to především alespoň těch podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. V daném případě nebylo při posouzení žalovaného jakožto žadatele o úvěr zjišťováno, jaké konkrétní náklady má žalovaný na bydlení (zahrnující náklady hrazené zpravidla formou inkasa, vynakládané na elektřinu, vodu, plyn apod.) a bylo vycházeno pouze z výpisů z účtu, ze kterých se však obraz výdajů žalovaného nemusí celkově odrážet. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmé neověřování uvedených údajů spotřebitele žalobkyní, vedou k závěru, že provedené„ hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 40. V souzené věci lze tak uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Jelikož ze strany žalovaného nebylo ničeho plněno, má žalobkyně nárok na vrácení celé jistiny poskytnutého úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o.z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., které byly žalobkyni soudem prvního stupně přiznané. Žádné další plnění žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 ZSÚ úspěšně uplatnit, a proto soud prvního stupně správně zbývající nároky žalobkyně nepřiznal. 41. Na základě shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. ve správném znění potvrdil, neboť soud prvního stupně pouze ve výroku neuvedl omezení maximální výší úroku ve výši 43,28 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, v částce 108 086 Kč. 42. Podle § 220 odst. 1 o.s.ř. byl změněn výrok III. rozsudku o nákladech řízení, který neodpovídal výsledku řízení. Soud prvního stupně při posouzení otázky náhrady nákladů řízení správně vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., které stanoví, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle ustálené judikatury i doktríny, nejde-li totiž o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, musí být náhrada nákladů rozdělena podle poměru úspěchu obou účastníků ve věci. Je třeba od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva, popř. je rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení. Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu ve smyslu § 154 odst. 1 o.s.ř. (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že žalobě bylo vyhověno co do nezaplacené jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 17. 3. 2020, což k datu vyhlášení rozhodnutí představovalo částku 55 699 Kč. Oproti tomu úspěch žalovaného v zamítnuté části nároku o zaplacení částky 16 025,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 730 Kč ve výši 10 % od 17. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 43,28 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do částky 108 086 Kč, představoval k datu vyhlášení rozhodnutí částku 41 456 Kč. Procesně úspěšnější žalobkyni proto vznikl nárok na náhradu 14,66% odpovídající poměru procesního úspěchu stran. Výsledná výše náhrady nákladů řízení z účelně vynaložených nákladů žalobkyně, které soud prvního stupně správně určil částkou 24 689 Kč, činí 3 619 Kč. 43. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Praha 6. května 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu