ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 433 166,93 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 109/2020-42 ze dne 15.7.2020 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou mění tak, že co do částky 3 000 Kč s úrokem ve výši 5,7 % ročně jdoucím z částky 430 166,93 Kč od 1.10.2019 do zaplacení se žaloba zamítá; jinak se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 62 555 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, společně a nerozdílně se žalovaným č. 2, jehož povinnost byla stanovena ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 536 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 109/2020-42 ze dne 15.7.2020 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaných (žalované č. 1 a žalovaného č. 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku pohledávku ve výši 433 166,93 Kč s úrokem ve výši 5,7 % ročně z částky 430 166,93 Kč od 1.10.2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 430 166,93 Kč od 15.10.2019 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 62 555 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl., § 1872 a také § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že žalobkyně (resp. její předchůdkyně) uzavřela dne 17.5.2015 se žalovanými předmětnou smlouvu o úvěru, který byl účelově vázán na modernizaci bydlení. Na základě předmětné smlouvy bylo žalovaným vyplaceno 450 000 Kč na bankovní účet a žalovaní se zavázali úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách složených z 2 138 Kč (tj. splátka úroku) a 1 311 Kč (tj. povinné spoření), vždy do posledního pracovního dne kalendářního měsíce, v němž byla předepsána splatnost splátky. Úroková sazba činila 5,7 % ročně. Úvěruschopnost žalovaných byla řádně prověřena. Žalovaní však úvěr i přes upomínání řádně nespláceli, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila, úvěr zesplatnila a vyzvala žalované k uhrazení celé zbývající dlužné částky, včetně poplatků v celkové výši 433 166,93 Kč. Žalovaní na dlužnou částku dosud ničeho neuhradili. Proto soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zaplacení uvedené částky spolu se smluvním úrokem ve výši sjednané ve smlouvě (tj. 5,7 % ročně) z dlužné jistiny ode dne zesplatnění úvěru a zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 10 % ročně) z dlužné jistiny od 15. 10. 2019, jak požadovala žalobkyně, s tím, že žalovaní jsou povinni uvedenou částku uhradit v souladu s § 1872 odst. 1 o.z. společně a nerozdílně. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které podrobně vyčíslil. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalovaná č. 1 (dále též jen jako„ žalovaná“ nebo„ odvolatelka“). Žalovaná v odvolání argumentovala tím, že uzavření předmětné smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření inicioval žalovaný č. 2, žalovaná neměla z úvěru žádný reálný prospěch, neboť úvěrovou částku spotřeboval žalovaný č. 2, a to ještě mimo běžné hospodaření rodiny žalované č. 1 a žalovaného č. 2, resp. i mimo sjednaný účel, který byl žalované sdělován. Žalovaný č. 2 disponoval celou úvěrovou částkou, žalovaná zjistila, že částka byla spotřebovávána sice na rekonstrukci stavby, nikoli však ve prospěch žalovaných, kteří ještě v době uzavření předmětné smlouvy sdíleli společnou domácnost. Žalovaný č. 2 použil veškeré prostředky na rekonstrukci nemovitosti svého bratra, což však žalovaná zjistila až později. Dále namítla, že její úvěruschopnost nebyla řádně prověřena. Pokud by si brala úvěr sama, jistě by na něj za daných podmínek nedosáhla. Její příjmy a oproti tomu postavené nezbytné životní výdaje by to nedovolovaly. Žalovaná má na starosti kromě běžných výdajů rodiny vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem [jméno] a [jméno]. Tu má sice ze zákona i žalovaný č. 2, ten ji však dlouhodobě neplní, dluží na výživném částku 51 000 Kč. Žalovaná má za to, že tyto finanční okolnosti nebyly soudem prvního stupně zohledněny při zjišťování skutkového stavu, ač to žalovaná zmiňovala a poukazovala na to. Ke skutkovým okolnostem a důkazním prostředkům na prokázání k využití úvěru mimo běžné hospodaření domácnosti a mimo potřeby společné domácnosti se žalovaná dostala později a nemohla je použít u soudu prvního stupně. Má za to, že za této situace se nemůže jednat o společný dluh žalovaných, kteří byli v době uzavření předmětné smlouvy ještě manžely, když i samotná výše úvěru byla nad rámec běžného hospodaření rodiny. Žalovanou tak nelze považovat za pasivně legitimovanou pro tento spor, vlastně byla jen platebním místem a nikoli příjemcem plnění. Poukázala též na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20 a na výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zároveň má žalovaná za to, že jako osoba práva neznalá a právo procesní obvykle neaplikující nebyla ani o své povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. řádně poučena. Byla celou věcí velmi stresována, neboť konečné důsledky zjevně mohly dopadat a v podstatě nyní i dopadají výhradně na ni, když žalovaný č. 2 je ve věci po vyčerpání úvěru nečinný, splátky evidentně neplnil, jak přislíbil, a nakonec se neúčastní ani tohoto řízení. Z uvedených důvodů navrhla nejprve zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu projednání, později změnu tak, že se žaloba vůči ní zamítá. 4. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila až u jednání odvolacího soudu tak, že s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasí. Uvedla, že smlouva byla uzavřena s oběma žalovanými, není pravda, že žalovaná z uzavřené smlouvy neměla prospěch. I kdyby to tak bylo, nelze to přičítat k tíži žalobkyně a omezovat tak možnost uspokojení její pohledávky jen na žalovaném č. 2, tedy v rozporu se solidaritou dlužníků, podle které má žalovaná případně vůči žalovanému č. 2 regres. Proto není žádný důvod k uplatnění korektivu dobrých mravů. Dále uvedla, že podle jejího názoru byla úvěruschopnost žalovaných zkoumána dostatečně. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalované opodstatněným jen částečně. 6. V první řadě je třeba uvést, že žalovaní č. 1 a 2, ač (bývalí) manželé a solidární dlužníci, mají (přesto) podle ustálené soudní praxe v řízení postavení samostatných společníků, každý tedy jedná sám za sebe. Ve smyslu § 91 o.s.ř. totiž nejde o taková společná práva nebo povinnosti, že by se rozsudek musel vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně. Žalobkyně by ostatně mohla svůj nárok uplatnit jen vůči některému ze žalovaných samostatně, resp. vůči oběma, ale dvěma samostatnými žalobami. Z toho vyplývá, že odvolání žalované se nijak nedotýká postavení žalovaného č. 2, nejde na jeho straně ani o výrok závislý na napadené části. Ve vztahu mezi ním a žalobkyní (její předchůdkyní) tak rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). 7. Z hlediska skutkových zjištění lze v zásadě odkázat na rozsudek soudu prvního stupně. Za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. odvolací soud zopakoval dokazování platebním příkazem ze dne 17.5.2015 k výplatě prostředků z předmětného úvěru a zjistil, že částka 450 000 Kč byla vyplacena na účet žalované č. [bankovní účet]. 8. Dále lze z již dříve provedených listinných důkazů zdůraznit, že z předložené smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěrů ze stavebního spoření ze dne 17.5.2015 vyplývá, že na straně dlužníka smlouvu jako„ spoludlužník“ uzavřela a podepsala i žalovaná (tehdejší manželka dlužníka [jméno] [příjmení], navíc s ním žijící ve společné domácnosti, jak sama uvedla). Úvěr byl účelově vázán na modernizaci, rekonstrukci a údržbu stavby na adrese [adresa]. Dlužník a spoludlužník (tedy žalovaná) se zavázali uhradit dluh z poskytnutého úvěru, včetně příslušenství a úhrad za další služby dle xanon-91x. Celková splátka činila 3 449 Kč měsíčně, včetně částky povinného stavebního spoření (viz výše). Podmínkou čerpání úvěrových prostředků až do celkové výše 450 000 Kč byla mimo jiné povinnost předložit potvrzení o doplacení spotřebitelského úvěru ve výši 70 000 Kč ze dne 15.6.2012, který byl poskytnut žalované příslušnou bankou. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno 5 slov], později přejmenovaná na [právnická osoba]) úvěr následně poskytla, lze uzavřít, že k úhradě této částky na předchozí spotřebitelský úvěr žalované došlo. 9. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaných, předložila žalobkyně formulář, podle kterého byla úvěruschopnost žalovaných (jako budoucích spoludlužníků) zkoumána společně, neboť šlo o úvěr pro„ více osob v závazku,“ bez zajištění zástavou nemovitostí. Předchůdkyně žalobkyně vycházela z čistého příjmu žalovaného č. 2 ve výši 10 218 Kč a čistého příjmu žalované č. 1 ve výši 7 600 Kč. Manželé měli mít další blíže neurčené příjmy ve výši 5 100 Kč měsíčně, takže celkové příjmy domácnosti činily 22 918 Kč čistého měsíčně. Povinné měsíční výdaje domácností činily údajně 3 300 Kč, to ale nebylo nijak zkoumáno (ověřováno). Jiné výdaje také nebyly uvedeny, manželé v té době měli jedno nezaopatřené dítě do pěti let, proto životní minimum činilo 7 710 Kč. Z předložených výpisů z CBCB nebyly zjištěny žádné„ blokované kontrakty,“ žádné„ nesplátkové operace“ a ani žádné„ odmítnuté kontrakty“ či dlužné splátky. Závěr vyhodnocení úvěrové zprávy u žalovaného č. 2 byl v registru BRKI i NRKI„ zelená,“ přesný význam tohoto závěru žalobkyně neosvětlila. K tomu žalovaný č. 2 doložil předchůdkyni žalobkyně dohodu o provedení práce ze dne 1.3.2015 s příjmem 60 000 Kč ročně, z níž měly patrně plynout výše uvedené dodatečné příjmy, a opis údajů z daňového přiznání, podle kterého činily v roce 2014 jeho příjmy 306 526 Kč ročně, výdaje 183 915 Kč, čistý příjem (rozdíl) 122 610 Kč. Příjem žalované představoval podle předloženého potvrzení rodičovský příspěvek. Výdaje spoludlužníků nijak zkoumány nebyly. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaných již žalobkyně ani na výzvu odvolacího soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žádná další tvrzení neuplatnila a další důkazy neoznačila. 10. Z předložených výzev a potvrzení o odeslání vyplývá, že žalovaní byli vyzváni k zaplacení dluhu. Sama žalovaná byla adresátem oznámení o odstoupení od úvěrové smlouvy ke dni 30.9.2019 z důvodu opakovaného neplnění závazků. Podle předloženého vyčíslení dluhu, k jeho zaplacení byla žalovaná současně vyzvána, bylo na úvěr zaplaceno 19 833,07 Kč, dlužnou částku k uvedenému datu tvořil zůstatek jistiny ve výši 430 166,93 Kč a dlužné„ poplatky“ ve výši 3 000 Kč. Žalované bylo doručováno na adresu uvedenou ve smlouvě ([anonymizována dvě slova] [číslo], [obec]). Zásilka se vrátila nevyzvednutá s tím, že žalovaná na adrese„ nemá schránku.“ Následovala výzva k plnění v celkové výši 455 702,53 Kč ve lhůtě sedmi dnů od odeslání výzvy (ze dne 27.11.2019). 11. Z obsahu spisu se dále podává, že k jednání soudu prvního stupně se žalovaný č. 2 nedostavil, žalovaná č. 1, tehdy bez právního zastoupení, byla osobně přítomna a výslovně uvedla, že pohledávku uplatňovanou žalobou„ nezpochybňuje.“ Zda nárok„ uznává,“ dotazována soudem prvního stupně nebyla. Netvrdila ale nic o tom, zda na úvěr bylo zaplaceno více, než připustila žalobkyně. Na svou obranu uvedla jen to, že je v tíživé životní a sociální situaci, když bývalý manžel odmítá přispívat na plnění této pohledávky, žalovaná má v péči dvě malé děti, nemá finanční prostředky na úhradu dluhu a byla by schopna plnit splátky maximálně ve výši 2 000 Kč (míněno zřejmě měsíčně). Žalobkyně na takto nízké splátky na místě nepřistoupila. Dále byly provedeny listinné důkazy, žalovaná se k nim nijak nevyjádřila, žádné důkazy nenavrhla, ačkoli byla poučena podle § 118b o.s.ř. (o koncentraci řízení). Poučení podle § 119a o.s.ř. (o neúplné apelaci) v protokolu o jednání ale chybí. 12. Za trvání odvolacího řízení pak žalobkyně předložila smlouvu o postoupení pohledávek (včetně předmětné pohledávky za žalovanými) ze dne 15.10.2020, včetně potvrzení o plnění, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalované to bylo oznámeno v rámci rozhodování soudu prvního stupně o procesním nástupnictví na straně žalobkyně. 13. S ohledem na procesní chybu soudu prvního stupně při poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. (poučení nebylo poskytnuto), lze uzavřít, že v daném případě bylo možné v odvolacím řízení uplatnit nová tvrzení a nové důkazy (viz též § 205a písm. e) o.s.ř. a § 212a odst. 3 o.s.ř.), což také žalovaná na rozdíl od žalobkyně učinila. Z hlediska právního posouzení věci ale odvolací soud považoval za opodstatněnou jen námitku žalované k otázce zkoumání úvěruschopnosti. Naopak považoval za právně nevýznamné, zda v konečném důsledku půjčené prostředky„ spotřeboval žalovaný č. 2,“„ mimo běžné hospodaření rodiny,“ resp. i„ mimo sjednaný účel úvěru,“ tedy na rekonstrukci„ nemovitosti svého bratra“ (resp. jinou než na adrese [obec a číslo], která byla uvedena ve smlouvě). Žalovaná totiž nepochybně byla také subjektem smlouvy jako spoludlužník, dlužníci tehdy byli manželé, vedli společnou domácnost, přičemž půjčené prostředky byly vyplaceny na účet žalované. Ve vztahu k existenci dluhu a jeho výši není podstatné ani to, zda má žalovaná na starosti kromě běžných výdajů rodiny i vyživovací povinnosti k dětem, zda žalovaný č. 2 svou vyživovací povinnost plní a v jakém rozsahu, nebo má na výživném dluh (a jaký). Proto odvolací soud neprovedl pro nadbytečnost další, k těmto skutečnostem žalovanou navržené, důkazy. 14. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy (2015) podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o.z.“), chybně ale aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti až od 1.12.2016 a na uvedenou smlouvu se proto nevztahuje. Správně mělo být postupováno podle předchozího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 30.11.2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). V případě postoupení pohledávky přechází podle § 1879 a násl. o.z. na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni, která je postupníkem. 15. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 16. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru dále platí, že není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. 17. Zákon samozřejmě nestanoví, jakým konkrétním postupem má být úvěruschopnost ověřována, to však neznamená, že požadavkům zákona vyhoví každý postup, který poskytovatel spotřebitelského úvěru zvolí, a každé rozhodnutí, které učiní. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru minimálně vyplývá, že je třeba postupovat„ s odbornou péčí,“ a to na základě„ dostatečných informací“ získaných„ i od spotřebitele,“ tedy nejen od něj, a„ je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“ Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr„ jen tehdy,“ pokud je„ po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.“ 18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Soudní praxe je již delší dobu jednotná v tom, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (dlužníka) vede k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to nejen v rovině právní úpravy účinné do 30.11.2016, ale i podle právní úpravy následující. Alespoň ve stručnosti lze odkázat na závěry nálezů finančního arbitra sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj. a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance k předběžné otázce vznesené českým soudem k (spornější) právní úpravě nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. 20. Účelem této úpravy je především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Zákon jen zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 21. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Informace získané od spotřebitele nepředstavují pouhá ničím dalším nepodložená„ tvrzení“ spotřebitele o jeho některých poměrech. Informacemi spotřebitele jsou i podklady, které spotřebitel ke svým tvrzením předloží. Míra zkoumání příjmů, výdajů a závazků spotřebitele se může v jednotlivých případech konkrétního úvěrového vztahu lišit. Nižší rozsah či hloubku lze předpokládat a akceptovat u úvěrů na nižší částky s kratší dobou splácení a nižším rizikem delikvence, a naopak se stoupající výší úvěru a dobou splácení (počtem dohodnutých splátek) nebo vyšším rizikem delikvence lze očekávat podrobnější a pečlivější posouzení. 22. Se soudem prvního stupně proto nelze souhlasit v závěru, že postup, který zvolila předchůdkyně žalobkyně, resp. postup, který byl jako skutečně realizovaný v řízení prokázán (viz výše), požadavkům odborné péče vyhovuje a že úvěruschopnost žalovaných byla zkoumána řádně. Neobstojí ale námitka žalované, že sama by podle svých poměrů na úvěr nedosáhla. Žalovaná totiž nebyla jediným účastníkem smlouvy (jediným dlužníkem). Správně tedy předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost obou spoludlužníků společně, neboť měli být (i jako manželé) ze smlouvy zavázáni společně a nerozdílně (solidárně). 23. Je zřejmé, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a zájemce o úvěr. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření, doložení) spotřebitelem deklarovaných údajů. Naproti tomu nelze očekávat nějaké hlubší systematické (detektivní) prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací, včetně předložených dokladů. 24. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, ale jistě nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí, zejména pokud jsou některé položky zjevně nereálné (smyšlené), např. nulové životní náklady na dopravu, na telekomunikace apod., stejně jako nereálně nízké náklady na bydlení. V daném případě byly příjmy dlužníků již tak velmi nízké, na straně žalovaného [číslo] navíc krátkodobé a nejisté, jen o málo přesahující tehdejší minimální mzdu (9 200 Kč), na straně žalované jen ze sociálních dávek (rodičovský příspěvek 7 600 Kč), takže ani v součtu nebylo zřejmé, že budou schopni úvěr splácet, spíše naopak. Podstatné výdaje žalovaných navíc nebyly, jak shora uvedeno, nijak blíže zjišťovány a ověřovány, a to ani výdaje na bydlení. Nebyly zkoumány např. zůstatky účtů, včetně plnění případných dalších závazků. Poskytovatel úvěru se nezajímal ani o to, z jakých zdrojů byl jednorázově uhrazen předchozí spotřebitelský úvěr žalované ve výši 70 000 Kč, ačkoli šlo o dohodnutou podmínku čerpání úvěru. Za této situace neobstojí ani relativně nízké splátky překlenovacího úvěru a blíže nespecifikované výstupy registrů BRKI a NRKI. 25. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalovaných) na základě„ dostatečných informací“ získaných i od spotřebitele. Z toho, co vyšlo najevo, lze spíše usuzovat, že žalovaní nebyli dohodnutého splácení schopni, minimálně tu byly odůvodněné pochybnosti. Tomu také odpovídá výsledek, byť část plnění poskytli. 26. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni, resp. její předchůdkyni), a to pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel„ bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.“ To předchůdkyně žalobkyně nesplnila, proto je třeba považovat úvěrovou smlouvu za neplatnou. 27. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 28. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 29. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 30. Je-li smlouva o úvěru neplatná, vzniklo na straně žalovaných bezdůvodné obohacení v rozsahu fakticky čerpaného úvěru po odečtení případných plateb. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení, resp. určení výše obohacení, soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Tyto závěry jsou aplikovatelné i v režimu § 2993 o.z. Jiné nároky (úrok, různé poplatky apod.), které ze smlouvy vyplývají, žalobkyně požadovat nemůže. V tomto směru tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve výroku I. (jen ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou) změnil a zamítl nárok žalobkyně na požadovaný úrok a na poplatky dle smlouvy a Sazebníku. 31. Ve zbytku ale odvolací soud podle § 219 o.s.ř. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť z jiných důvodů. 32. K odvolacím námitkám žalované je třeba uvést, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20 na danou věc nedopadají, neboť v dané věci (na rozdíl od této věci) v první řadě nebyla úvěruschopnost spotřebitelů zkoumána, navíc šlo o mimořádně specifické skutkové okolnosti (omyl o významu„ doložení platu,“ významně nepříznivý zdravotní stav žalované, předstírání zájmu o další soužití ze strany manžela atd.), které v této věci dány nejsou. Navíc je třeba zdůraznit i odlišné stanovisko soudce [jméno] [jméno] k odůvodnění nálezu, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. 33. Po věřiteli skutečně nelze za obvyklých okolností požadovat, aby poměry solidárních dlužníků zkoumal též z hlediska jejich vzájemných mezilidských vztahů a nesl za to odpovědnost. Podstatou vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (z neplatné smlouvy) je právo požadovat, aby druhá strana (smlouvy) vydala, co takto (podle smlouvy) získala. Aktuální představa žalované, že byla jen„ platebním místem,“ je jednoznačně nesprávná. 34. V případě půjčených finančních prostředků jde o vrácení toho, co bylo půjčeno (v celém rozsahu). Pokud subjektem smlouvy byli jako spoludlužníci oba žalovaní (navíc manželé – viz též 710 o.z. a § 713 o.z.), odpovídají za vydání bezdůvodného obohacení společně a nerozdílně (solidárně). Není podstatné, kdo z manželů byl iniciátorem smlouvy (kdo takové právní jednání v rodině vymyslel či prosazoval). 35. Dlužnická solidarita spočívá podle § 1872 odst. 1 o.z. v tom, že takoví dlužníci jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Jde o běžný právní institut sloužící k ochraně věřitele, který se uplatní i u jiných nároků vůči solidárním dlužníkům, než jsou nároky ze spotřebitelských úvěrů, popř. z vydání bezdůvodného obohacení. Případné vztahy mezi spoludlužníky se pak mohou zásadně projevit jen v jejich vzájemném vypořádání, nikoli v nárocích věřitele. 36. Podle § 2 odst. 3 o.z. nesmí být výklad a použití právního předpisu„ v rozporu s dobrými mravy“ a nesmí vést„ ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Korektiv dobrých mravů, který akcentovala žalovaná, je ale třeba uplatňovat zdrženlivě, ve výjimečných případech, u kterých individuální okolnosti případu odůvodňují, že soud nepřizná věřiteli nárok, který mu jinak (podle zákona) náleží. Takové zvláštní okolnosti v této věci nejsou, šlo o standardní právní jednání (byť neplatné) dvou manželů žijících ve společné domácnosti a hospodařících se společnými prostředky (aktivy i pasivy společného jmění manželů) podle jejich tehdejších představ, dohody a vzájemné důvěry. I proto žádali o úvěr oba manželé společně a byli (měli být) společně posuzováni z hlediska úvěruschopnosti, neboť jeden každý z nich by se svou žádostí o úvěr jistě neuspěl. Nelze tedy po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby plnění vymáhala jen po jednom z nich a vůči druhému (žalované) nárok odepřít jen proto, jak negativně (dle tvrzení žalované) se vztahy mezi manžely vyvinuly později. To je v daném případě ve vztahu k žalované umocněno i tím, že půjčené prostředky byly dokonce vyplaceny na účet žalované. Další osud těchto prostředků proto nemůže být ve vztahu k žalobkyni podstatný. Pokud žalovaná uvedené prostředky předala manželovi, jak tvrdí, bez jakékoli kontroly umožnila, aby s nimi nakládal v rozporu se vzájemnou dohodou manželů, mimo potřeby rodiny, jak tvrdí, a dokonce v rozporu s účelem smlouvy o úvěru, jak tvrdí, nelze to přičítat žalobkyni, ale žalované (a jejímu bývalému manželovi – původně žalovanému [číslo]). Bylo by naopak nemravné, kdyby se z uvedeného důvodu žalovaná ze své odpovědnosti vůči žalobkyni vyvlékla. Těžká životní situace, do které se žalovaná (i vlastní vinou) dostala, se může projevit jen v jejích poměrech a případně i ve vztahu k bývalému manželovi (nejen při regresu případného plnění společných dluhů, ale i při vypořádání případných aktiv společného jmění, o nichž žalovaná nic neuvedla), nikoli v poměrech (nárocích) žalobkyně. Vztahy vůči nezletilým dětem žalované a plnění či neplnění vyživovací povinnosti ze strany žalovaného [číslo] se v poměrech žalobkyně nemohou projevit už vůbec. Jde o zcela jiné právní kategorie, s věcí vůbec nesouvisející. 37. Je-li smlouva neplatná, nelze vyjít ani z ujednání stran o splatnosti. V takovém případě, není-li tu jiné (pozdější) dohody, což je u vydání bezdůvodného obohacení pravidlem, může věřitel požadovat plnění„ ihned,“ tedy vyzvat dlužníka k plnění kdykoli od vzniku dluhu (čerpání peněz). Poté musí dlužník plnit„ bez zbytečného odkladu.“ Poté nastává prodlení a počíná běh úroku z prodlení podle § 1970 o.z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., nebylo-li ujednáno něco jiného. V tomto směru ostatně žalovaná žádné námitky co do zůstatku dluhu, výzvy k plnění či výše zákonného úroku z prodlení neuplatnila, a to ani před soudem prvního stupně, kde pohledávku žalobkyně„ nezpochybňovala,“ ani v odvolacím řízení, proto se odvolací soud touto otázkou podrobněji nezabýval, rozhodnutí soudu prvního stupně je v tomto směru ve výroku I. správné. 38. Žalovanou uváděné nepříznivé okolnosti by se mohly projevit jen v případném prodloužení zákonné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o.s.ř. K tomu ale odvolací soud neshledal důvody. Žalovaná, již zastoupená advokátem (standardně za odměnu), své nepříznivé poměry nijak nedoložila, v řízení před soudem prvního stupně navrhovala maximální splátky 2 000 Kč měsíčně, což představuje jen na jistině pohledávky necelých 18 let splácení. To je doba zjevně nepřiměřená dané situaci, žalovaná takto ostatně slibovala i splácení úvěru a od roku 2019 dosud nic nezaplatila. Situaci žalované neřeší ani vyšší (soudem stanovené) splátky, nebo delší lhůta k jednorázovému plnění, proto se odvolací soud přidržel zákonné lhůty 3 dnů. Bude na žalované, aby začala svou situaci efektivně řešit jinak než odsouváním obtíží na další časové období. 39. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř. Úspěch žalované dosažený v odvolacím řízení lze považovat ve vztahu k celému předmětu řízení za marginální, žalobkyni proto náleží plná náhrada nákladů řízení, jak uzavřel již soud prvního stupně. Pokud jde o vyčíslení nákladů, lze v plném rozsahu odkázat na správné a podrobné odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, včetně stanovení místa a lhůty k plnění. Žádné důvody k prodloužení lhůty či k odepření práva na náhradu nákladů podle § 150 o.s.ř. odvolací soud ze shora popsaných důvodů neshledal. Stejně jako ve věci samé je povinnost se žalovaným č. 2 solidární. 40. V odvolacím řízení platí o nákladech shodné závěry, rozdíl spočívá v tom, že odpovědnost žalované je zde již samostatná. Žalobkyni náleží podle § 142 odst. 3 o.s.ř. plná náhrada nákladů, které jsou tvořeny odměnou advokáta za 1 úkon právní služby (účast u jednání) v hodnotě 10 060 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH z těchto částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Místo a lhůta k plnění byly určeny podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., důvod k odepření náhrady podle § 150 o.s.ř. není ani v odvolacím řízení dán. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). Praha 29. dubna 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu