ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zaplacení částky 76 447,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19.1.2021, č.j. 108 C 13/2020-60, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. co do částky 28 849,63 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 849,63 ve výši 9,75 % ročně od 18.1.2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 45 040,03 Kč od 18.1.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 143 942 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19.1.2021, č.j. 108 C 13/2020-60 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), uložil žalovanému ve výroku I. zaplatit žalobkyni částku 20 013 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně (z uvedené částky) od 18. 1. 2019 do zaplacení a smluvní pokutu 24 002,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. pak zamítl žalobu co do částky 32 432 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 18. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 143 942 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok. 2. Soud prvního stupně věc posuzoval jednak za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“ nebo„ občanský zákoník“) upravující smlouvu o úvěru a jednak za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZSÚ“). Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že účastníci dne 29.6.2017 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 001 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 499 Kč, splatných vždy do 12. dne v měsíci, počínaje 12. 7. 2017, a to spolu se sjednaným úrokem ve výši 66,71 % ročně. Žalovaný uhradil na splátkách úvěru pouze část sjednaných splátek, dle žalobkyní evidovaných plateb ve výši 29 988 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že co do nesplacené jistiny je nárok žalobce po právu, kdy vyšel z poskytnuté částky 50 001 Kč, od níž odečetl žalovaným zaplacenu částku 29 988 Kč, rozdíl daných částek žalobkyni přiznal, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Důvodným shledal i uplatněný nárok na smluvní pokutu, když žalovaný byl„ prokazatelně v prodlení se splácením“, a smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 122 ZSÚ. Zamítnutí části uplatněného nároku ve výroku II. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že ujednání stran o smluvním úroku je dle posouzení soudu absolutně neplatné dle § 588 o.z. pro jeho výši ,„neboť se zjevně příčí dobrým mravům“, dle soudu prvního stupně se jedná ve výši 66,71 % ročně o úrok lichvářský, přičemž lichevní smlouvy nelze tolerovat. Zvýšená rizikovost na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro nějž by měly být úvěry poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, a i respektování smluvní autonomie musí mít určité meze. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. vzhledem k poměrně většímu úspěchu žalovaného, jenž však žádné náklady řízení nepožadoval. 3. Proti části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Svým odvoláním brojila proti zamítnuté části toliko v rozsahu, v němž soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni částku 28 849,63 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 849,63 ve výši 9,75 % ročně od 18.1.2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 45 040,03 Kč od 18.1.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 143 942 Kč. Současně pak požadovala přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. 4. Ve zbývající zamítnuté části zůstal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako výrok I. rozsudku, odvoláním nedotčen, nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem. 5. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že by předmětné ujednání o smluvním úroku bylo lichevního charakteru a závěr soudu o absolutní neplatnosti dotčeného ujednání úvěrové smlouvy měla za nesprávný. Poukazovala na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, v kteréžto sféře je běžné, že úrok„ je o něco vyšší než u bankovních subjektů“. Citovala z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, případně dalších rozhodnutí vyšších soudů, z nichž dovozovala, že předmětné ujednání o výši daného úroku není nepřiměřené, natož lichevní. Zdůrazňovala zásadu„ pacta sunt servanda“ a zásadu„ in favorem negotii“, kdy je preferován výklad smlouvy jako platné před výkladem zakládajícím její neplatnost. Dále poukazovala na ust. § 1813 o.z., podle něhož se přiměřenost ceny plnění nepřezkoumává, pokud je sjednána jasným a srozumitelným způsobem. Tato podmínka byla dle žalobkyně splněna a úrok byl dle jejího názoru sjednán jasným způsobem. Pro případ, že by přesto měl soud za to, že výše úroku je otevřena přezkumu, měl v takovém případě dle žalobkyně postupovat za použití § 577 o.z. a modifikovat sjednaný úrok tak, aby odpovídal obvyklé výši úroků požadovaných nebankovními poskytovateli úvěrů. Na podporu svých názorů citovala z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Dále žalobkyně uvažovala o případném použití § 1793 o.z. o neúměrném zkrácení na souzenou věc, které však předpokládá, že se zkrácená strana svého práva dovolá, což se však v daném případě ze strany žalovaného nestalo. Poukazovala na sazby úroků v době uzavření smlouvy o úvěru, obecně pak polemizovala k otázce výše úrokové sazby a argumentovala, proč dle jejího názoru nejsou ke zjištění obvyklé výše úroků použitelné údaje z databáze ARAD. Upozorňovala též na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8.7.2020, č.j. 75 Co 71/2020-84, v němž uvedený soud vyslovil názor, že s ohledem na změnu právní úpravy v ust. § 2993 o.z. oproti dřívějšímu § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013 (dále jen„ obč.zák.“), již nelze použít dřívější judikaturu k otázce vzájemného vypořádání nároků z neplatné smlouvy a že, pokud žalovaná strana námitku vzájemného plnění v řízení nevznesla, není soud oprávněn plnění, která žalovaná strana poskytla,„ sám započíst“. 6. Žalovaný se odvolání žalobkyně nevyjádřil. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a po částečném zopakování dokazování shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 29.6.2017 smlouva o úvěru [číslo] kdy žalovaný tuto smlouvu uzavíral v pozici spotřebitele. Podle smlouvy byl žalovanému poskytnut žalobkyní úvěr ve výši 50 001 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 66,71 % p.a., která byla ve smlouvě dohodnuta jako„ pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru“. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu se sjednaným úrokem ve 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč, přičemž na těchto splátkách žalovaný uhradil ke dni podání žaloby dle žalobkyně pouze celkem 29 988 Kč. Žalovaný sám žádné další platby na úhradu dotčené pohledávky netvrdil. 9. Soud prvního stupně ovšem při zkoumání uvedené úvěrové smlouvy nezaměřil svou pozornost na prvotní otázku, jež by měla být s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy řešena, a to, zda žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru splnila řádně svou zákonnou povinnost posoudit ještě před vlastním uzavřením smlouvy náležitě úvěruschopnost žalovaného. Těmito skutkovými okolnostmi se soud prvního stupně dle odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nezabýval. Odvolací soud proto vyzval žalobkyni v souladu s § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k těmto tvrzením, týkajícím se posuzování úvěruschopnosti žalovaného, načež žalobkyně odkázala na svá tvrzení v žalobě a na listiny označené a předložené k důkazu již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Po zopakování těchto důkazů dle § 213 odst. 2, 3 o.s.ř. odvolací soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z ověření klienta v databázích SOLUS a NRKI, kdy v prvním z nich neměl žalovaný žádný záznam, dle výpisu NRKI (výpisu z nebankovního registru klientských informací) činilo skóre žalovaného [anonymizováno] bodů, tj. odpovídající kategorii II. (321-412), znamenající nízké body do interní Score Card a střední riziko, kdy bývá úvěr limitován výší vyplacené částky (předcházející kategorie I. od 166 do 320 bodů, a další kategorie III. od 413 do 495 bodů a kategorie IV. od 496 bodů a více – čím vyšší skóre, tím lepší platební morálka v registru NRKI a vyšší pravděpodobnost splácení), nicméně z daného výpisu NRKI nebylo zřejmé, z jakých podkladů a údajů se při daném vyhodnocení vycházelo. Dále žalobkyně předložila výpis dvou transakcí z účtu žalovaného, z nichž však nebylo patrno nic víc, než připsání mzdy žalovaného na jeho účet v měsíci 5/2017 a 6/2017, žádné jiné pohyby na účtu, či ani počáteční a koncový stav peněžních prostředků na daném účtu nebyl z předloženého výpisu zřejmý. Dle předložených listin bylo vycházeno ze dvou vyúčtování mzdy žalovaného - čistá mzda k výplatě za měsíc 4/2017 ve výši 23 446 Kč a za měsíc 5/2017 ve výši 25 333 Kč, odpovídající také částkám připsaným dle předloženého výpisu na účet žalovaného, z pracovní smlouvy žalovaného a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2.10.2012. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně vycházela i dle svých vlastních tvrzení fakticky pouze z neověřených údajů vepsaných do formulářového„ Hodnocení klienta“. Žalovaný má dle údajů v daném formuláři zajištěno vlastní bydlení, aniž však toto bylo doloženo, na toto bydlení vynakládá (včetně inkasa) 2 000 Kč, na uvedeném formuláři je připojena poznámka psaná rukou„ inkaso ok“, avšak zda skutečně byla výše udávaných výdajů na bydlení ověřena, nebylo prokázáno, soudu nebylo žádné inkaso vztahující se k nákladům bydlení nijak doloženo. 10. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o.z.) a podle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Žalobkyně se v daném případě, jak vyplývá ze soudem provedených důkazů, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala výdaje žalovaného. Výdaje klienta žalobkyně ve svém formuláři vykazuje jen paušální částkou zákonem stanoveného životního minima 3 410 Kč, aniž jsou zjevně jakkoli zkoumány reálné výdaje klienta. Rovněž uváděné výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč se jeví s ohledem na běžné náklady bydlení naprosto nerealisticky, přesto nebyly opět nijak ověřeny, resp. z provedených důkazů se jejich ověření nepodává. Příjmy žalovaného z pracovního poměru sice byly doloženy, stejně jako připsání doložené mzdy na účet žalovaného. Nicméně i s přihlédnutím k výpisu z účtu žalovaného předloženého v tomto kontextu a omezeného na pouhé dvě transakce týkající se dvou výplat mezd, aniž bylo zřejmé, jaké byly další pohyby na účtu žalovaného, a jaký stav tento účet vůbec vykazoval (zda neměl např. i přes připsané mzdy v doloženém období převážně zápornou hodnotu), nelze považovat jen doložení příjmů ze zaměstnaneckého poměru, bez současného zkoumání výdajů žalovaného, za dostatečné. 17. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů lze naopak mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet. Žalobkyně při daném posuzování ověřila jen minimum informací, které byly žalovaným vyplněny do formuláře hodnocení klienta. Žádná jiná tvrzení a důkazy týkající se toho, že žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, přes výzvu a poučení odvolacím soudem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. neuvedla a neoznačila. 18. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy. Odvolací soud má za to, že se v případě této neplatnosti, stanovené v § 87 odst. 1 ZSÚ, jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na tento závěr je pak již nadbytečné zabývat se případnou neplatností jednotlivého, konkrétního ujednání o smluvním úroku obsaženého v dané smlouvě, z dalších, zvláštních důvodů, vztahujících se pouze k tomuto ujednání. 19. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 20. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání. 21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu „pacta sunt servanda“ s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „(o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 22. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 24. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 25. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 26. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 27. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 28. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 29. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 30. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Pokud žalobkyně odkazovala ve svém odvolání na jednu větu z citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU, jde o vytržení z kontextu daného rozhodnutí, popírající jeho závěry. 31. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. 32. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 33. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 34. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 35. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 36. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 37. Jak uvedeno výše, žalobkyně v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako provedené pouze účelově, tzv.„ naoko“. Jak bylo v daném směru zopakováním části důkazů zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace týkající se jeho příjmů a výdajů, nicméně zejména výdaje žalovaného (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při posouzení informací spokojila pouze s tvrzeními a dokladem žalovaného o příjmech ze zaměstnání a s nikterak nedoloženými údaji o výdajích. Ty pak byly paušálně k žalovanému samotnému uvedeny jen formální částkou životního minima 3 410 Kč. Výdaje na bydlení byly uváděny nedoloženou částkou 2 000 Kč, která výrazně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení. 38. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů (či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání, či dokonce insolvence), ale taktéž výdajů klienta (obecně a hrubě zjistitelných z výpisu z jeho účtu či účtů), a to především alespoň těch podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. V daném případě bylo při posouzení žalovaného jakožto žadatele o úvěr uvedeno, že disponuje„ vlastním“ bydlením, avšak doloženo již nebylo a žalobkyně v daném směru nic nezjišťovala. Stejně tak nebyly nijak ověřeny v hodnocení klienta uváděné náklady na bydlení (zahrnující náklady hrazené zpravidla formou inkasa, vynakládané na elektřinu, vodu, plyn apod.), a to přes krajně nepravděpodobnou uváděnou výši nákladů bydlení. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmé neověřování uvedených údajů spotřebitele žalobkyní, vedou k závěru, že provedené„ hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 39. V souzené věci lze tak uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Příslušný zůstatek dosud nezaplacené (žalovaným nevrácené) jistiny poskytnutého úvěru byl žalobkyni soudem prvního stupně v nenapadeném výroku I. rozsudku soudu prvního stupně přiznán. Zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. byl z přiznané jistiny žalobkyni taktéž přiznán. Žádné další plnění žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 ZSÚ úspěšně uplatnit. 40. Pro úplnost se dodává, že odvolací soud se neztotožňuje s výkladem § 2993 občanského zákoníku prezentovaným žalobkyní a zastávaným v jí odkazovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84. Smyslem ustanovení § 2993 občanského zákoníku totiž – jak se podává i z jeho důvodové zprávy – není komplikovat procesní postavení žalobce tím, aby v žalobě sám podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním a formuloval žalobní návrh tak, že mu je„ žalovaný povinen zaplatit … proti vydání (popřípadě … proti povinnosti)“, jak vyžadovala soudní praxe do 31. 12. 2013 (srov. již stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 34 ze dne 28.3.1975, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. Rc 26/75). Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a„ je věcí každé strany, zda své právo uplatní“. Smyslem citovaného ustanovení je proto ponechat autonomii každé ze stran, zda sama bude požadovat, nač má sama právo, a podmiňovat tak splnění své vlastní povinnosti; a zda tak případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění (námitku vzájemného plnění). Z toho se podává (neboť smyslem úpravy § 2993 občanského zákoníku bylo, jak shora uvedeno, naopak ještě zjednodušit vypořádání stran neplatného synallagmatického závazkového vztahu, oproti úpravě § 457 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013), že je nadále použitelná judikatura přijímaná soudy v poměrech právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle níž je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud jejich vzájemné zúčtování a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tak jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. V soudním řízení o vrácení takového plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze tak přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). 41. Úvaha o podmíněnosti plnění dlužníka vlastním protiplněním věřitele (a uplatnění institutu námitky vzájemného plnění) tak má ve smyslu § 2993 občanského zákoníku místa toliko u těch vzájemných plnění podle neplatné smlouvy, ohledně kterých nelze provést vzájemné zúčtování, tedy plnění nestejnorodé povahy (plnění různého druhu). V daném případě, neboť obě poskytovaná plnění byla plněním peněžité povahy, se proto ustanovení § 2993 občanského zákoníku ze shora uvedených důvodů neuplatní. 42. Uplatnění § 2993 obč.zák. je vedle toho vyloučeno i pro speciální úpravu důsledků porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovené ve shora citovaném § 87 odst. 1 větě třetí ZSÚ, podle níž je spotřebitel v těchto případech povinen vrátit (pouze) poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Z citovaného ustanovení se podává, že jakákoli plnění vrácená spotřebitelem poskytovateli je nutno hodnotit jako vrácenou jistinu úvěru, když žádnou jinou povinnost spotřebitel z daného neplatného závazku nemá. 43. Na základě shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. 44. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Praha 6. května 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu