ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupena advokátem [titul] [titul] [jméno] [příjmení], [titul] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 25 112 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2020, č. j. 13 C 109/2020-46, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném bodu 4 a 5 výroku I., v napadené části bodu 5 výroku II. ohledně částky 2 300 Kč, v části bodu 6 výroku II. ohledně úroku ve výši 23,72% ročně z částky 5 220 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a v napadeném výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 13 C 109/2020-46, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 9 460 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 9 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 215,50 Kč a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 433,47 Kč a úroku ve výši 23,72% ročně z částky 9 000 Kč od 30. 11. 2019 (výrok I.). Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 220 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 5 220 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 816 Kč a zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 032 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 2 545,75 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 414,33 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 469,17 Kč a úroku ve výši 23,72% ročně z částky 7 765,75 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení (výrok II.). Nakonec soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III.). 2. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], s žalovanou uzavřel dne 10. 12. 2016 a dne 19. 3. 2017 smlouvy, na jejichž základě předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 8 000 Kč a 9 000 Kč. Žalovaná se v případě smlouvy ze dne 10. 12. 2016 zavázala uhradit celkem částku 14 152 Kč, z toho 8 000 Kč na jistinu, 1 120 Kč na úrok, poplatek 1 600 Kč a 3 200 Kč jako poplatek za hotovostní inkaso splátek, a to v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. V případě smlouvy ze dne 19. 3. 2017 se žalovaná zavázala zaplatit celkem 15 660 Kč, z toho 9 000 Kč na jistinu, 1 260 Kč na úrok, poplatek 1 800 Kč a 3 600 Kč jako poplatek za hotovostní inkaso splátek, to vše v 58 týdenních splátkách po 270 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná uhradila pouze částku 3 900 Kč a 800 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 došlo k postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky došlo k uzavření dvou smluv o úvěru, podle soudu prvního stupně jsou však ustanovení obou smluv v části týkající se poplatku za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně byl přesvědčen, že těmito poplatky předchůdce žalobkyně skrytě navýšil úroky v případě obou smluv na více než 70% jistiny. Z tohoto důvodu žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvodná není žaloba ani v té části, kde žalobkyně požadovala zaplatit úrok z úvěru ve výši 23,72% ročně z dlužné jistiny za dobu od postoupení pohledávky do zaplacení a dále úrok z úvěru v kapitalizované podobě za dobu od data poslední dohodnuté splátky do postoupení pohledávky, neboť podle soudu prvního stupně byla výpůjční úroková sazba sjednána jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy a přiznání shora popsaných úroků by bylo v rozporu s uzavřenou smlouvou. Soud prvního stupně poté zohlednil, že na dluh vyplývající ze smlouvy ze dne 10. 12. 2016 žalovaná uhradila pouze 3 900 Kč a na dluh ze smlouvy ze dne 19. 3. 2017 uhradila 800 Kč a přiznal žalobkyni právo na úhradu částek odpovídajících rozdílu poskytnutého plnění na základě smlouvy a úroku na straně jedné a plnění žalované na straně druhé. Současně soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení z přiznaných částek. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, žádné náklady jí však v řízení nevznikly a jejich náhradu ani nepožadovala. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že brojí proti bodu 4 a 5 výroku I., jimiž byla žaloba zamítnuta v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 433,47 Kč a úroku ve výši 23,72% ročně z částky 9 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, dále proti bodu 5 výroku II., jímž soud nepřiznal žalobkyni kapitalizovaný úrok (ve výši 3 469,17 Kč), a to ohledně částky 2 300 Kč, dále proti bodu 6 výroku II., jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání úroku z úvěru ve výši 23,72% ročně z částky 7 765,75 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to v rozsahu úroku ve výši 23,72% ročně z částky 5 220 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Nakonec žalobkyně nesouhlasila ani s rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech řízení a požadovala jejich přiznání v řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal v potaz ujednání mezi smluvními stranami o úroku z úvěru, neboť ho smluvní strany sjednaly ve výši 23,72% ročně v článku 1.4 obou smluv tak, že„ zákazník uhradí za poskytnutí spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou platnou po celou dobu trvání smlouvy“. V článku 6.1 byla doba trvání smlouvy vymezena tak, že„ smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran“. Pokud byl v článku 1.7 úrok vyčíslen na dobu od uzavření smlouvy do data poslední řádné splátky dle sjednaného splátkového kalendáře, bylo to za předpokladu, že splátkový kalendář bude ze strany žalované řádně splácen ve sjednané výši a včas. Protože žalovaná sjednané splátky řádně a včas nesplácela, úročila se nesplacená jistina i po ukončení splátkového kalendáře, a to až do vypořádání veškerých závazků ze smlouvy. Žalobkyně dále v průběhu odvolacího řízení doplnila, pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalované, že předchůdce žalobkyně splnil svou povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná byla před uzavřením obou smluv dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované, poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a zde byly zaznamenány i doklady, z nichž byly informace ověřeny. Tuto skutečnost potvrdila i žalovaná ve smlouvě, když potvrdila, že předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě od ní získaných informací, a prohlásila, že tyto informace jsou dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Z karty zákazníka vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně ověřil majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy, z výplatních pásek a z potvrzení o příjmu od zaměstnavatele, současně ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Na základě odborného posouzení předchůdce žalobkyně uzavřel, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnostech žalované spotřebitelský úvěr splácet a teprve poté byla s žalovanou smlouva uzavřena. Žalobkyně upozornila, že nemá k dispozici kopie dokladů žalované, tyto doklady jsou při sjednávání smlouvy pouze předkládány, odkázala v tomto případě na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého stačí, pokud měl příslušné listiny věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i žadatel o poskytnutí úvěru svým podpisem na zákaznické kartě. Dále žalobkyně vyslovila přesvědčení, že nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části a řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř. a odvolání žalobkyně neshledal důvodným. 7. Ve zbývající zamítavé části zůstaly body 1, 2 a 3 výroku I. a body 1, 2, 3, 4 a v části body 5 a 6 výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčeny, nabyly tak samostatně právní moci a nebyly předmětem přezkumu odvolacího soudu (srov. § 206 o.s.ř.). 8. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření smluv dne 10. 12. 2016 a 19. 3. 2017 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Soud prvního stupně však pochybil, pokud se nezabýval otázkou posuzování úvěruschopnosti žalované při uzavření obou smluv, neboť podle odvolacího soudu v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je třeba se otázkou, zda ze strany žalobkyně (jejího právního předchůdce) jako poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, zabývat z úřední povinnosti. 10. Z karty zákazníka ze dne 10. 12. 2016 odvolací soud zjistil, že žalovaná požádala o poskytnutí zápůjčky ve výši 8 000 Kč, ke svým poměrům uvedla, že je vdaná, bydlí v nájmu (k čemuž měla předložit nájemní smlouvu), nemá děti. Uvedla, že její příjem z hlavního pracovního poměru činí 10 000 Kč čistého měsíčně (jako zaměstnavatel byly označeny [anonymizována dvě slova] [obec], [IČO], a to od 1. 11. 2010), další příjem je 4 500 Kč, její výdaje činí 2 000 Kč na bydlení, 4 000 Kč na osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení), 800 Kč představuje splátka předchozího úvěru u předchůdce žalobkyně, přičemž prohlásila, že nemá další úvěry či zápůjčky u jiných poskytovatelů úvěrů, a dále uvedla výdaj 759 Kč bez bližší specifikace (ve formuláři uvedeno jako sociální/ zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních apod.). Pokud jde o ověření zaměstnání, v kartě zákazníka bylo uvedeno, že bylo provedeno osobně, dále zde bylo uvedeno, že žalovaná předložila výplatní pásky a pracovní smlouvu. V kartě zákazníka byl rovněž uveden požadavek na to, že je nutné pořídit kopie alespoň jednoho z typu ověřovaných dokumentů, a to za období posledních tří měsíců, pracovní smlouva samotná nestačí k prokázání příjmů, vždy musí být doplněna výpisy z běžného účtu či výplatními páskami za období tří měsíců. Žalovaná udělila souhlas s pořízením kopií uvedených dokumentů pro účely posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr a s uchováním těchto kopií do doby splnění všech závazků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, případně do doby, kdy bude její žádost zamítnuta. Dále žalovaná v kartě zákazníka prohlásila, že je proti její osobě vedena jedna exekuce. 11. Z karty zákazníka ze dne 19. 3. 2017 soud zjistil, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 10 000 Kč, i zde uvedla, že je vdaná, bydlí v nájmu, nemá děti. Uvedla, že její příjem z hlavního pracovního poměru činí 4 500 Kč čistého měsíčně (jako zaměstnavatel byla označena [právnická osoba], [IČO], a to od září 2016), další příjem je státní podpora 7 100 Kč, její výdaje činí 2 000 Kč na bydlení, 4 000 Kč na osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení), 1 800 Kč představují splátky předchozího úvěru u předchůdce žalobkyně, přičemž prohlásila, že nemá další úvěry či zápůjčky u jiných poskytovatelů úvěrů. Pokud jde o ověření zaměstnání, v kartě zákazníka bylo uvedeno, že bylo provedeno osobně, dále zde bylo uvedeno, že žalovaná předložila výplatní pásky a pracovní smlouvu. V kartě zákazníka byl opět uveden požadavek na to, že je nutné pořídit kopie alespoň jednoho z typu ověřovaných dokumentů, a to za období posledních tří měsíců, pracovní smlouva samotná nestačí k prokázání příjmů, vždy musí být doplněna výpisy z běžného účtu či výplatními páskami za období tří měsíců. Žalovaná udělila souhlas s pořízením kopií uvedených dokumentů pro účely posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr a s uchováním těchto kopií do doby splnění všech závazků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, případně do doby, kdy bude její žádost zamítnuta. Dále žalovaná v kartě zákazníka prohlásila, že proti její osobě není vedena žádná exekuce. 12. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 10. 12. 2016 odvolací soud zjistil, že na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované v hotovosti při podpisu smlouvy částku 8 000 Kč, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Tuto částku měla žalovaná vrátit spolu s úrokem ve výši 1 120 Kč, poplatkem ve výši 1 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. 13. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 19. 3. 2017 odvolací soud zjistil, že na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované v hotovosti při podpisu smlouvy částku 9 000 Kč, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Tuto částku měla žalovaná vrátit spolu s úrokem ve výši 1 260 Kč, poplatkem ve výši 1 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 270 Kč. Dále odvolací soud z této smlouvy zjistil, že čerpaný úvěr byl částečně použit na splacení částky 1 751 Kč ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] že žalovaná souhlasila s tím, že jí po započtení byl vyplacen rozdíl ve výši 7 249 Kč. 14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 11. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, včetně seznamu pohledávek, odvolací soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. 15. Z dopisu ze dne 30. 4. 2020 (včetně podacího lístku) odvolací soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k dobrovolné úhradě dlužných částek. 16. Na základě těchto důkazů dospěl odvolací soud k následujícímu skutkovému závěru: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 10. 12. 2016 a 19. 3. 2017 dvě smlouvy o zápůjčce, na jejichž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované celkem částku 17 000 Kč (8 000 Kč a 9 000 Kč). Žalovaná měla tyto částky vrátit spolu s dohodnutým úrokem a poplatky v 58 týdenních splátkách. V případě, že by žalovaná nesplácela tak, jak bylo smluveno, byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení též úroků z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády. Žalovaná nehradila splátky, jak bylo smluveno, na základě smlouvy ze dne 10. 12. 2016 uhradila pouze částku 800 Kč, na základě smlouvy ze dne 19. 3. 2017 částku 3 600 Kč. Dne 29. 11. 2019 právní předchůdce žalobkyně postoupil dosud neuhrazené pohledávky z obou smluv na žalobkyni, což téhož dne oznámil žalované. Provedenými důkazy však nebylo prokázáno, že by předchůdce žalobkyně splnil svou povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. 17. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 18. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 19. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 20. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 23. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 24. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 26. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 27. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 28. Odvolací soud připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 29. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby toho byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 30. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu Ústavní soud při zdůraznění významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 31. Odvolací soud podotýká, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů v daném případě nemohlo dojít. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat. 32. V projednávané věci má odvolací soud za to, že z tvrzení žalobkyně a jí navržených důkazů nelze učinit závěr, že by postup, který zvolil předchůdce žalobkyně, požadavkům odborné péče posoudit úvěruschopnost žalované na základě dostatečných informací odpovídal. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru splnil a že žalovanou poskytnuté údaje objektivním způsobem ověřil. Pouhé sdělení poskytovatele úvěru uvedené v posuzovaných listinách, že tyto údaje byly ověřeny, je nedostatečné, a to i s ohledem na to, že sám předchůdce žalobkyně předpokládal a ve formulářích, které sám vyhotovil a žalované předložil, požadoval vyhotovení kopií příslušných listin a žalovaná souhlasila s jejich uchováním do doby, než budou splněny všechny povinnosti ze smlouvy vyplývající (z tohoto důvodu se odvolací soud neztotožňuje se závěry shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, na které žalobkyně při prokazování zkoumání úvěruschopnosti odkazovala). Dále z předložených důkazů nevyplynulo, že by předchůdce žalobkyně pracoval s informací o exekučním řízení vůči žalované, byť tato okolnost mohla mít vliv na její schopnost splácet nově přijatý závazek. Obezřetnost a důslednost předchůdce žalobkyně při tomto posuzování přitom byla na místě i s ohledem na to, že se jednalo nejméně o druhou a třetí smlouvu, kterou žalovaná a s předchůdkyní žalobkyně uzavřela, a to s odstupem pouze několika málo měsíců od předchozí. Nakonec je nutné uvést, neboť to žalobkyně namítala, že důslednost žalobkyně při posuzování údajů poskytnutých spotřebiteli je nutná i za situace, kdy tito prohlásí, že jimi uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele se totiž poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na nepoctivost spotřebitele ve smyslu § 6 o. z.. 33. Dále odvolací soud posuzoval námitku žalobkyně, že důsledkem nesplnění povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pouze relativní neplatnost smlouvy. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla ve spotřebitelských vztazích věřiteli uložena již v předchozí právní úpravě (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 30. 11. 2016). V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 34. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 35. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze ale současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ …obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 36. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 37. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 38. Odvolací soud má za to, že použití výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. S ohledem na vše shora uvedené je odvolací soud přesvědčen, že stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 39. Uvedená interpretace pak vyplývá i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice č. 2008 /48/, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Vše za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. jsou účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, nikoli pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy. 40. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je tedy absolutní neplatnost dotčených smluv o spotřebitelském úvěru a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Žalobkyni žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. byl z přisouzené jistiny žalobkyni přiznán. Proto odvolací soud napadenou (zamítavou) část výroků I. a II. podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť jde o rozhodnutí věcně správné, byť na základě jiného právního posouzení věci. 41. Jako věcně správný byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen i výrok III. o nákladech řízení. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že soud prvního stupně žalobě vyhověl co do nezaplacené jistiny úvěru jen zčásti a s výjimkou zákonného úroku z prodlení jiná plnění (poplatky, úrok z úvěru) nepřiznal, převážně úspěšné žalované však žádné náklady řízení nevznikly. 42. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v odvolacím řízení s uplatňováním svého práva úspěšná, žalované, která by měla právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl tak, že ani v odvolacím řízení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání není přípustné jen proti výrokům o nákladech řízení. Praha 25. března 2021 JUDr. Martina Štolbová předsedkyně senátu