USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Petra Wulkana a Mgr. Lukáše Randy ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], Slovenská republika zastoupená advokátem [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 350 euro s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. dubna 2021, č. j. 7 C 309/2020-41, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (II). V odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení 350 euro s příslušenstvím za přepravu zásilky z [příjmení] v Německu do [obec] v České republice. Žalovaná namítala, že s odkazem na obchodní podmínky bylo dohodnuto, že spory jsou k rozhodování svěřeny Okresnému súdu v Michalovcích ve Slovenské republice. Žalobkyně odmítla, že by s žalovanou prorogační doložku platně sjednala. 2. Soud prvního stupně ze závazné objednávky zjistil, že žalobkyně bez výhrad akceptovala všeobecné obchodní podmínky objednatele (žalované), dostupné na [webová adresa], v těchto podmínkách byl závazek ze smlouvy o přepravě sjednán dle slovenského právního řádu a případné spory svěřeny do výlučné pravomoci slovenských soudů, k projednání byl určen Okresný súd Michalovce. 3. Soud prvního stupně posoudil námitku žalované podle obsahu jako námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů a dospěl k závěru, že účastníci podřídili závazek z uzavřené smlouvy o přepravě slovenskému právu a v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) svěřili rozhodování sporů do pravomoci slovenských soudů. Dodal, že odkaz na webové stránky, kde byly obchodní podmínky publikovány, postačuje k závěru o tom, že žalobkyně s nimi byla seznámena, neboť šlo o obchodní podmínky sjednané mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Pravomoc slovenských soudů byla sjednána jako výlučná, v nedostatku své mezinárodní příslušnosti spatřoval soud neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. K článku 31 CMR soud prvního stupně poznamenal, že jde jen o kritérium, na jehož základě lze určit místo plnění závazku, jako určovatel pro stanovení mezinárodní příslušnosti soudu, ale již za navazujícího použití dalších právních předpisů mezinárodního práva soukromého, v konkrétním případě nařízení Brusel I bis. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas odvolání. Namítala, že obchodní podmínky se součástí smlouvy nestaly, neboť jejich obsah nebyl žalobkyni znám. Uvedla dále, že mezinárodní pravomoc českých soudů je dána čl. 31 CMR, podání žaloby u soudu místně příslušného dle čl. 31 nebrání ani ujednání příslušnosti soudu dohodou účastníků. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že věc má rozhodnout jiný samosoudce. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212, věta první, o. s. ř., jakož přezkoumal i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení 350 euro s příslušenstvím za provedenou mezinárodní silniční přepravu zboží s místem určeným k vydání zásilky na adrese [adresa], tedy v obvodu soudu prvního stupně. 8. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 9. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 10. Podle čl. 71 odst. 1 nařízení Brusel I. bis nejsou tímto nařízením dotčeny úmluvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Cíl této výjimky spočívá v respektování pravidel o příslušnosti upravených zvláštními smlouvami, neboť tato pravidla byla stanovena s přihlédnutím ke zvláštnostem oblastí, kterých se týkají. Smlouvou podle čl. 71 odst. 1 nařízení Brusel I. bis je i Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) ze dne 19. 5. 1956, která vstoupila v platnost 2. 7. 1961 a pro Českou republiku je závazná od 3. 12. 1974 (vyhl. 11/1975 Sb.; dále jen CMR). Smluvním státem CMR je i Slovensko. 11. Podle čl. 1 CMR tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Pro účely této Úmluvy se rozumějí pod pojmem "vozidla" motorová vozidla, návěsové soupravy, přívěsy a návěsy, jak jsou definovány v článku 4 Úmluvy o silničním provozu ze dne 19. září 1949. Tato Úmluva platí i tehdy, jsou-li přepravy, na které se vztahuje, prováděny přímo státy nebo státními institucemi anebo státními organizacemi. 12. Soudní dvůr Evropské unie již ve svém rozsudku ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland (C -533/08, Sb. rozh. s . I -4107) uvedl, že nemá pravomoc k výkladu článku 31 CMR, neboť tento předpis není součástí unijního práva. Současně však Soudní dvůr v citovaném rozsudku uvedl, že ačkoli je nesporné, že článek 71 uvedeného nařízení stanoví v oblastech upravených zvláštními smlouvami, jako je CMR, použití těchto smluv, nemění to nic na skutečnosti, že tímto použitím nesmí být dotčeny takové zásady, které jsou základem soudní spolupráce ve věcech občanských a obchodních v rámci Evropské unie, jako jsou zásady uvedené v bodech 6, 11, 12 a 15 až 17 odůvodnění tohoto nařízení, týkající se volného pohybu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, předvídatelnosti příslušných soudů, a tudíž právní jistoty pro jednotlivce, řádného výkonu spravedlnosti, minimalizace rizika souběžných řízení, jakož i vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Unie. Článek 71 nařízení č. 44/2001 nemůže být vykládán tak, aby byl v rozporu se zásadami, na nichž je založen právní předpis, jehož je součástí. Tento článek proto nemůže být vykládán tak, aby v takové oblasti, na kterou se vztahuje toto nařízení, jako je silniční nákladní doprava, mohla zvláštní smlouva, jako je CMR, vést k výsledkům, které budou méně příznivé pro dosažení řádného fungování vnitřního trhu, než jsou výsledky, ke kterým vedou ustanovení uvedeného nařízení. Proto musí být příslušná ustanovení CMR použita v rámci Unie pouze tehdy, když umožňují dosáhnout cílů volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, jakož i vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Unie. Soudní dvůr na uvedené závěry odkázal také ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2013, ve věci C -452/12, Nipponkoa Insurance Co. (dostupný na www.eur-lex.europa.eu) a uzavřel, že článek 71 nařízení Brusel I. musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby se mezinárodní smlouva vykládala způsobem, který nezaručuje dodržení cílů a zásad, na nichž toto nařízení spočívá, za podmínek přinejmenším stejně příznivých, jako jsou podmínky stanovené v tomto nařízení. Stejné závěry se uplatní i ve vztahu k nařízení Brusel I bis. 13. Podle článku 31 odst. 1 CMR spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů toho státu, na jehož území a) má žalovaný trvalé bydliště, hlavní sídlo podniku nebo pobočku anebo jednatelství, jejichž prostřednictvím byla přepravní smlouva uzavřena, nebo b) leží místo, kde byla zásilka převzata k přepravě, nebo místo určené k jejímu vydání; u jiných soudů nemůže žalobce spor vést. 14. Podle článku 41 odst. 1 CMR všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení této Úmluvy, jsou s výjimkou ustanovení článku 40 neplatná a právně neúčinná. Neplatnost takových ujednání nemá za následek neplatnost ostatních ustanovení smlouvy. Neplatné jsou zejména všechny doložky, kterými by se dopravci postoupily nároky z pojištění zásilky nebo jakékoliv jiné podobné doložky, jakož i všechny doložky přenášející důkazní břemeno (článek 41 odst. 2 CMR). 15. Normy CMR mají s ohledem na ust. čl. 41 kogentní charakter (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008, dostupný na www.nsoud.cz). Jazykový výklad článku 31 odst. 1 CMR neumožňuje závěr o možnosti sjednání výlučné mezinárodní příslušnosti, která by vyloučila soudy určené dle pravidel zakotvených v čl. 31 odst. 1 písm. a) a b) CMR. Uvedená pravidla pro mezinárodní příslušnost jsou stanovena pro případ, že žalobce spor před soudem smluvního státu určeným dohodou stran nevede, nikoli pouze pro případ, že takový soud není určen. Tento závěr je ještě více patrný z anglické a německé jazykové verze CMR, ve kterých je možnost sjednání mezinárodní příslušnosti soudu dohodou stran pouze vedle soudů určených dle pravidel v čl. 31 odst. 1 písm. a) a b) vyjádřena slovy„ and, in addition“, resp.„ außer durch Vereinbarung“. 16. Nařízení Brusel I. bis ve svém čl. 25 možnost sjednání výlučné mezinárodní příslušnosti připouští; pokud není ujednáno jinak, považuje ji za příslušnost výlučnou. Respektuje tak smluvní volnost stran při volbě příslušného soudu jako jednu ze zásad zakotvenou v bodě 15. a 19. nařízení Brusel I. bis. Také nařízení Brusel I. bis však v určitých případech dohodu o volbě soudu nepřipouští nebo omezuje možnosti jejího sjednání (čl. 25 odst. 4 pro případy výlučné nebo obligatorní příslušnosti podle čl. 15, 19, 23 nebo 24). Výše uvedená pravidla o příslušnosti upravená v CMR byla stanovena s přihlédnutím ke zvláštnostem oblastí, kterých se týkají, a výklad, podle kterého dohodu o výlučné mezinárodní příslušnosti soudu CMR nepřipouští, nevylučuje dosažení volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, jakož i vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Unie za podmínek přinejmenším stejně příznivých, jako jsou podmínky vyplývající z použití nařízení Brusel I. Ustanovení čl. 31 CMR proto může být na základě čl. 71 nařízení Brusel I. aplikováno i na právní vztahy z mezinárodní silniční nákladní dopravy v rámci Unie. 17. Ujednání účastníků o výlučné mezinárodní soudní příslušnosti ve vztazích podřízených CMR tedy sice založí příslušnost soudu, na kterém se strany dohodly, v části, ve které byla smluvena taková příslušnost jako výlučná, je však dohoda podle čl. 41 CMR neplatná a nemá žádné právní účinky. Ke shodnému závěru dospěl také rakouský Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 7Ob216/09d, dostupném v německém jazyce na www.ris.bka.gv.at. 18. Žalobce se domáhá zaplacení peněžité částky ze smlouvy o silniční přepravě zásilek, místo určené k vydání zásilky bylo v České republice, české soudy jsou proto mezinárodní příslušné bez ohledu na to, zda byla dohodnuta mezinárodní příslušnost (také) soudů jiného státu. V části, ve které byla taková mezinárodní příslušnost sjednána jako výlučná, nemá totiž taková dohoda dle čl. 41 CMR žádné právní účinky, neboť takové ujednání je v rozporu s kogentním ust. čl. 31 CMR, které zakládá mezinárodní pravomoc soudů státu, na jehož území bylo místo určené k vydání zásilky, a to vedle soudů smluvních států, které jsou případně určené dohodou smluvních stran. 19. Odvolací soud neshledal ani jiný nedostatek podmínek řízení a podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje. Tím se i nákladový výrok II. stal neúčinným. 20. Odvolací soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s ust. § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení, tedy podmínkami řízení. Nezabýval se proto ani rozhodným právem a s ohledem na výše uvedený právní názor neměl ani důvod se vyjadřovat k závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně je vázána všeobecnými obchodními podmínkami žalované. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. října 2021 Mgr. Petra Kubáčová předsedkyně senátu