ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Petra Wulkana a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa], Nizozemské království zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení vyživovací povinnosti o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. června 2020, č. j. 12 C 92/2019-182, takto: I. Odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá. II. Ve výroku I., III. a IV. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 240 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně 30. 5. 2019 domáhala zrušení vyživovací povinnosti, která jí byla stanovena rozhodnutím nizozemského soudu z 15. 3. 2016, a to od 1. 4. 2015. Tvrdila, že manželství účastníků zaniklo k 5. 9. 2013 rozvodem, v rámci rozvodu bylo dohodnuto výživné pro manžela (žalovaného) ve výši 2 500 euro měsíčně. Toto výživné bylo k návrhu žalobkyně s účinností od 1. 4. 2014 sníženo na 925 euro měsíčně, od 1. 1. 2015 určeno na 1 208 euro měsíčně a od 1. 4. 2015 stanoveno na 650 euro měsíčně, o snížení rozhodovaly nizozemské soudy. Žalovaný pobývá od 1. 4. 2015 v České republice, o společné děti se od 1. 4. 2015 nestará a prakticky s nimi není v kontaktu. Žalobkyně má rovněž nižší příjem, neboť ze zdravotních důvodů musela snížit svůj pracovní úvazek, její náklady se naopak zdvojnásobily. Odkazovala na českou úpravu vyživovací povinnosti mezi manžely, uvedla, že návrh na rozvod podala kvůli alkoholismu žalovaného a s částkou výživného souhlasila, aby žalovaný přistoupil na rozvod. Následně však musela manžela vyplatit z nemovitosti a zadlužila se, žalovaný navíc nedodržel podmínky dohody, neboť se nestaral o děti a nenašel si práci. Od prosince 2014 nehradí výživné na děti, ty studují na univerzitě a vyšší odborné škole, musely si vzít půjčku od státu. K majetkovým poměrům žalovaného uvedla, že vlastní společnost [právnická osoba], která vlastní mlýn a provozuje ubytovací služby. Dodala, že před rozvodem žili manželé deset let v Německu, dost času trávili v České republice, kde má žalovaný nemovitost už od roku 1998 a začal tu podnikat. Žalobkyně není v současnosti schopna hradit 650 euro měsíčně, musela si půjčit od své matky, její čistý příjem se ročně snížil o téměř 10 000 euro, již také nepobírá vládní podporu na výchovu dětí a podporu rodičů samoživitelů, v současnosti (říjen 2019) je v pracovní neschopnosti, od září 2019 se z toho důvodu její příjem snížil o 35 %, po měsíci nemoci přijde o reprezentační příspěvek ve výši 357,04 euro měsíčně, musela si pořídit levnější služební auto, po třech měsících nemoci bude muset vrátit i to (a dále služební notebook a telefon). Po dosažení 18 let věku dětí hradí rovněž jejich zdravotní a sociální pojištění a léky. K poměrům žalovaného uvedla, že založil českou společnost v listopadu 1997, v roce 1998 koupil nemovitost a chtěl se v České republice usadit, na nemovitost přispěla i žalobkyně, neboť byla splacena z životního pojištění žalovaného, na které přispívala žalobkyně ze svého platu; žalovaný nemá od roku 2012 hypotéku. Před rozvodem žili účastníci z finančních důvodů v Německu, rozvod proběhl v Holandsku rovněž z finančních důvodů. Žalobkyně žije znovu v Holandsku od srpna 2015, vlastní zde dům, který je zatížen hypotékou ve výši převyšující jeho hodnotu, hodnotnější movité věci nemá. Žalovaný vlastní [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], v roce 2017 prodal [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] za 21 000 euro, vlastní motorku [anonymizováno] 600 a stříbro, které v roce 2011 a 2012 koupili účastníci za téměř 9 000 euro. Dodala, že žalovaný je o tři roky mladší a má pracovní kvalifikaci. 2. Žalovaný namítal, že nizozemský odvolací soud rozhodl ve věci definitivně a že účastníci se dohodli na řešení sporů podle nizozemského práva, rovněž soud, který rozhodoval o výživném a jeho změně, stanovil jako rozhodné holandské právo. Po prvním jednání, které se ve věci konalo, dále žalovaný namítal nepříslušnost českých soudů a vznesl námitku dle čl. 5 Haagského protokolu o právu rozhodném pro vyživovací povinnost. Uvedl, že by český soud neměl rušit nebo měnit pravomocného rozhodnutí nizozemského soudu, neboť není ani schopen hodnotit veškeré skutečnosti, které nizozemský soud k rozhodnutí vedly. Za důvod rozpadu manželství označil navázání mimomanželského vztahu žalobkyně, poukázal také na to, že se žalobkyně domáhá změny vyživovací povinnosti i za období, o kterém již bylo rozhodnuto. Uvedl, že je připraven označit důkazy v řízení u nizozemského soudu, nikoli v tomto řízení, které je reálně v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces, neboť ten nehovoří česky a nemá prostředky na specializovaného advokáta. 3. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem soud prvního stupně vyslovil, že vyživovací povinnost stanovená žalobkyni rozhodnutím Odvolacího soudu Arnhem-Leeuwarden, č. 200.165.856/01 (číslo věci u soudu Severní Nizozemsko C/18 /147379/ RK 14-725) ze dne 15. 3. 2016 žalovanému se od 1. 9. 2019 nestanovuje, a že tím se mění rozhodnutím Odvolacího soudu Arnhem-Leeuwarden, č. 200.165.856/01 (číslo věci u soudu Severní Nizozemsko C/18 /147379/ RK 14-725) ze dne 15. 3. 2016 (výrok I.), v části týkající se výživného za dobu od 1. 4. 2015 do 31. 8. 2019 žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o tom že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni v rozsahu 47 % a žalovanému v rozsahu 53 %, do 3 dnů od právní moci usnesení, který bude určena konkrétní výše těchto nákladů. V odůvodněné svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že mezinárodní příslušnost českých soudů dovodil z ust. čl. 3 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen Nařízení o výživném) s tím, že žalovaný, který je rovněž oprávněným, má v České republice bydliště. Rozhodné právo určil soud prvního stupně dle čl. 15 Nařízení o výživném a čl. 3 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen Haagský protokol) jako právo státu obvyklého pobytu oprávněného a současně odpůrce (žalovaného), tedy české právo. K námitce žalovaného dle čl. 5 Haagského protokolu uvedl, že uvedené ustanovením se netýká mezinárodní příslušnosti soudu, ale rozhodného práva. Ani ve vztahu k rozhodnému právu však nepovažuje námitku za důvodnou, neboť manželství účastníků není k Nizozemsku v užším vztahu. Společně pobývali v Německu, odkud se odstěhoval žalovaný do České republiky a žalovaná do Nizozemska. Pouhé uzavření manželství a rozvod v Nizozemsku uskutečněný tam jen z finančních důvodů nepředstavuje za zjištěných okolností užší vztah manželství k nizozemskému právu. Tvrzenou dohodu o použití nizozemského práva označil soud prvního stupně za pouhé neprokázané tvrzení žalovaného, které nevyplývá ani z obsahu rozhodnutí nizozemských soudů. 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Účastníci uzavřeli manželství, které bylo v Nizozemsku rozvedeno a žalobkyni byla stanovena vyživovací povinnost, a to od 1. 4. 2015 ve výši 650 euro měsíčně, kterou plní. Při rozhodnutí o tomto výživném vycházel nizozemský soud z potřeb žalovaného a možností žalobkyně a zohlednil, že žalovaný se odstěhoval do České republiky, kde jsou nižší životní náklady, a vyšel dále z fiktivního příjmu žalovaného ve výši 800 euro měsíčně, žalobkyně měla v té době roční příjem 72 660 euro, předpokládalo se, že žalovaný se bude podílet na životních nákladech společných dětí účastníků, náklady na jejich výživu byly proto rozkládány mezi oba účastníky. Žalobkyně je minimálně od července 2019 v pracovní neschopnosti z důvodu pracovního přepětí, v Nizozemsku vlastní řadový dům oceněný na 260 000 euro, na který čerpala 3. 7. 2015 hypoteční úvěr ve výši 267 800 euro, který měsíčně splácí částkou 1 129,06 euro, její čistý roční příjem činil v roce 2016 49 878,55 euro, v roce 2017 49 407,72 euro, v roce 2018 50 227,11 euro a v roce 2019 (za období do října) 40 758,88 euro. Žalobkyně pobírala státní přídavky na děti, a to v roce 2016 celkem 3 675,34 euro, v roce 2017 celkem 1 135,51 euro, v roce 2018 celkem 286,55 euro, od roku 2018 již žádný příspěvek nepobírá. Mezi příjmy žalobkyně patřil i příspěvek na státní podpory na domovní daň (12 532 euro v roce 2016, 8 138 euro v roce 2017, 6 900 euro v roce 2018 a 5 064 euro v roce 2019). Žalobkyně měla v roce 2016 výdaje ve výši 62 836,38 euro, v roce 2017 výdaje ve výši 60 814,64 euro, v roce 2018 výdaje ve výši 58 585,74 euro a v roce 2019 (do října) výdaje ve výši 51 981,39 euro, výdaje spočívaly ve splátkách hypotečního úvěru, splátkách půjčky od matky žalobkyně, platbách za služby a pojištění domu a výdajích pro děti včetně kapesného. Oba synové účastníků žijí s žalobkyní, od roku 2016 hradí žalobkyně veškeré jejich náklady, oba mají dluh na státní půjčce na studium (25 854,97 a 8 213,78 euro). Jediný příjem žalovaného činilo v období od prosince 2018 do října 2019 výživné od žalobkyně, na účtu žalovaného byl evidován dále příjem ve výši 25 000 Kč z účtu, ze kterého chodily platby výživného. Žalovaný je jediným společníkem společnosti [právnická osoba] s předmětem činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje, ubytovací služby a hostinská činnost, uvedená společnost vlastní pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], jehož součástí je budova [adresa]. Žalovaný uvedl, že příjmy společnosti činí asi 320 euro měsíčně, žalovaný vlastní 14 let staré osobní vozidlo a má střední technické vzdělání, nemůže vykonávat těžkou fyzickou práci. Výživné na děti platí tak, že odpovídající částka je odečtena z výživného, které mu zasílá žalobkyně. Polovinu daně za výživné a hypotéku dostává žalobkyně zpět. Společnost žalovaného vlastní budovu starého mlýna, kterou opravuje a snaží se vybudovat v ní bytové jednotky k pronájmu, v současnosti má opraveny dva byty, jeden z nich je pronajatý. V minulých letech měla společnost nulový obrat, v mlýně bydleli pouze přátelé žalovaného za malý příspěvek a pomáhali s opravami. Žalovaný uvedl, že se aktivně snaží najít si práci, nemůže to však prokázat. Po rozvodu prodal za 35 000 euro auto, předtím do jeho opravy vložil 15 000 euro. V roce 2020 zemřela matka žalovaného, dědické řízení nebylo dosud skončeno, děti vídá málo. 5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 760 a § 761 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že jsou důvody pro zrušení vyživovací povinností žalobkyně k žalovanému, který je v produktivním věku a disponuje odbornou kvalifikací a u kterého nebyla zjištěna překážka, pro kterou by se nemohl sám živit. Na straně žalobkyně došlo k podstatnému poklesu příjmů, a to ze zdravotních důvodů, které nejsou přechodné, a dále s ohledem na snížení státních příspěvků. Poukázal také na skutečnost, že ani na péči o děti se žalovaný nepodílí, přestože se jeho péče při posledním rozhodnutí o výživném předpokládala a náklady s tím spojené byly proto zohledněny. Výživné zrušil soud prvního stupně od 1. 9. 2019, neboť k tomuto datu žalobkyně pokles svých příjmů a výdělkových schopností doložila. K předchozímu období uvedl, že české právo zpětnou změnu výživného za období před podáním žaloby neumožňuje, z části jde také o období, o kterém již bylo rozhodnuto nizozemským soudem. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že rozhodujícími doklady byla daňová přiznání žalobkyně, která však nepředložila, a nedoložila ani, jaká je výše jejího příjmu u nového zaměstnavatele. Dodal, že žalobkyně jeho nedávno zesnulé matce dluží 7 500 euro a je dědičkou po manželovi, který zemřel. Případ bude dle žalovaného lépe posouzen nizozemským soudem, na nizozemské právo se spoléhá. Namítal nepříslušnost soudu prvního stupně a to, že nelze aplikovat české právo, z toho důvodu směřoval odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že náklady na tlumočníka nemusely být vynaloženy, kdyby soud prvního stupně správně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti. K odejmutí výživného dodal, že neví, čím se při svém současném zdravotním stavu bude živit, navíc v době, kdy je třeba zachovat nějakou životní úroveň a zohlednit, na základě čeho a jak rozhodly nizozemské soudy, jejichž rozhodnutí je nadto konečné. Podání žaloby v České republice, kde se žalovaný toho času zdržuje, považuje za strany žalobkyně za zneužití práva. Uvedl, že žalobkyně neuvedla správné informace ani o svém zdravotním stavu a její současné práci ani ohledně synů. Dodal, že užití nizozemského práva a příslušnost nizozemských soudů byla dohodnuta v rozvodové smlouvě, bylo také dohodnuto, že vyživovací povinnost trvá 12 let od rozvodu. Pobyt žalovaného v České republice a s tím spojené nižší náklady byly zohledněny již v rozhodnutí, kterým bylo výživné sníženo na 650 euro měsíčně, neboť i přes tyto skutečnosti byla shledána potřebnost žalovaného. Žalobkyně nyní žádné nové rozhodné skutečnosti neuplatnila. Aplikaci českého práva znemožňuje dle názoru žalovaného i způsob, jakým je určována výše výživného dle nizozemského práva. Považuje za zcela nelogické, aby české soudy měnily nizozemské rozhodnutí týkající se nizozemských státních příslušníků jen proto, že jeden z nich dočasně pobývá na území jiného státu. Uvedl, že řádně uplatnil námitku místní a věcné nepříslušnosti české soudní soustavy, i kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že české soudy nejsou nepříslušné, měl by žalobu zamítnout jako právem nedovolenou a nepodloženou. 7. Žalobkyně k odvolání uvedla, že žalovaný od roku 2015 bydlí v České republice a podniká zde, existenci dohody o volbě nizozemského práva neprokázal. Podle názoru žalobkyně nelze v současnosti dovodit užší vztah nizozemského práva k manželství, posouzení nároku na výživné dle práva státu, ve které žije oprávněná osoba, považuje rovněž za spravedlivé. Podmínky pro zrušení výživného by navíc byly splněny i dle nizozemského práva, které umožňuje zohlednit změnu okolností, za kterou je považována i skutečnost, že oprávněná osoba nevyvíjí maximální úsilí k zajištění vlastního živobytí. Žalovaný neprokázal, že by si hledal práci, žalobkyně pokles svých příjmů prokázala. Uvedla dále, že žalovaný zřejmě nevynakládá žádné náklady na bydlení a že část svých potřeb mohl uspokojit z ceny získané za prodané vozidlo [anonymizováno]. Majetkovou situaci žalovaného také pozitivně ovlivní dědictví po jeho matce. Navrhovala, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. 8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, přezkoumal i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, odvolání není důvodné. Výrok II. rozsudku nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 9. Žalovaný napadl svým odvoláním také zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku však vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Zamítavý věcný výrok rozsudku nebyl způsobilý do práv žalovaného žádným způsobem nepříznivě zasáhnout, a to bez ohledu na příslušnost soudu prvního stupně či užité rozhodné právo. V části týkající se odvolání proti výroku II. rozsudku proto odvolací soud podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání žalovaného odmítl. 10. Soud prvního stupně správně posoudil svou mezinárodní příslušnost a správně také považoval za rozhodné české právo. Vzhledem k tomu, že účastníci jsou státními příslušníky Nizozemského království, ve věci je dán mezinárodní prvek a je třeba v souladu s článkem 1 odst. 1 Nařízení o výživném, podle kterého se toto nařízení použije na vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství, postupovat dle uvedeného nařízení. 11. Podle čl. 3 písm. a) a b) Nařízení o výživném k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu. Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení o výživném je-li vydáno rozhodnutí v členském státě nebo ve smluvním státě Haagské úmluvy z roku 2007, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nemůže povinný podat návrh na změnu rozhodnutí nebo na vydání nového rozhodnutí v jiném členském státě, dokud má oprávněný místo obvyklého pobytu ve státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. 12. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný, který v této věci oprávněnou osobou i odpůrcem, má místo obvyklého pobytu v České republice, kde od roku 2015 žije, získal povolení k trvalému pobytu a provozuje zde podnikatelskou činnost jako jediný společník české právnické osoby. České soudy jsou proto příslušné k projednání a rozhodnutí žaloby o snížení výživného. Článek 8 odst. 1 Nařízení o výživném se v dané věci neuplatní, neboť kritériem je faktický obvyklý pobyt, který má žalovaný v České republice. Tvrzení žalovaného o tom, že žije střídavě v České republice a v Nizozemsku, neodpovídá zjištěným skutečnostem ani závěrům nizozemských soudů, které o výživném naposledy rozhodovaly, toto tvrzení navíc žalovaný uplatnil až v odvolacím řízení, stejně jako tvrzení o existenci písemné dohody o příslušnosti nizozemských soudů. Z listin, které byly předloženy (rozvodová smlouva a v ní obsažené ujednání, že pro režim manželského majetku platí nizozemské právo), lze dovodit jen ujednání o rozhodném právu, nikoli o mezinárodní soudní příslušnosti. 13. Rozhodné právo je třeba v souladu s čl. 15 Nařízení o výživném určit dle Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen Haagský protokol). 14. Podle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak. V případě změny místa obvyklého pobytu oprávněného se použije právo státu, v němž má oprávněný nové místo obvyklého pobytu, a to od okamžiku takové změny (čl. 3 odst. 2 Haagského protokolu). 15. Podle čl. 7 odst. 1 Haagského protokolu bez ohledu na ustanovení článků 3 až 6 mohou oprávněný a povinný výslovně určit pouze pro konkrétní řízení v daném státě právo tohoto státu jako právo rozhodné pro vyživovací povinnost. Určení se provede před zahájením řízení formou dohody podepsané oběma stranami, která je učiněna buď písemně, nebo je zaznamenána na jakémkoli nosiči informací tak, aby v něm obsažené informace byly dostupné a dále využitelné (čl. 7 odst. 2 Haagského protokolu). 16. Podle čl. 5 Haagského protokolu v případě vyživovací povinnosti mezi manželi, bývalými manželi nebo stranami manželství, které bylo prohlášeno za neplatné, se článek 3 nepoužije, pokud jedna ze stran vznese námitky a pokud právo jiného státu, zejména státu jejich posledního společného místa obvyklého pobytu, je k manželství v užším vztahu. V takovém případě se použije právo tohoto jiného státu. 17. Žalovaný namítal, že se s žalobkyní dohodli, že spory budou řešit dle nizozemského práva. Na výzvu soudu prvního stupně takovou dohodu nepředložil. Dohoda uzavřená v řízení vedeném před nizozemskými soudy se pak mohla týkat pouze konkrétního řízení v daném státě (čl. 7 Haagského protokolu). 18. Nedůvodná je i námitka žalovaného uplatněná dle čl. 5 Haagského protokolu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal užší vztah nizozemského práva k manželství účastníků. Čl. 5 Haagského protokolu konkrétně nestanoví, v čem má takový užší vztah k manželství spočívat, uvádí jen, že jde zejména o právo státu posledního společného pobytu manželů. Příkladem užšího vztahu je tedy dle znění článku 5 skutková okolnost, nikoli právní. Účastníci sice uzavřeli manželství v Nizozemsku a jsou nizozemskými státními příslušníky, jejich poslední společné bydliště však bylo v Německu, a to po dobu 10 let, a bylo zjištěno, že rozvod v Nizozemsku zvolili účastníci pouze z finančních důvodů. Českou právnickou osobu založil žalovaný již na konci 90. let minulého století a v souvislosti s tím pobýval v České republice i před rokem 2015 nejen on, ale občasně i jeho rodina. Skutečnost, že český soud rozhoduje o změně rozhodnutí vydaného nizozemskými soudy podle nizozemského práva, užší vztah k nizozemskému právu nezakládá a není ani jiným důvodem pro závěr o tom, že rozhodným právem je právo nizozemské (srov. rozsudek Soudního dvora (EU) ze dne 20. 9. 2018 ve věci C -214/17, Mölk). Je třeba dodat, že v řízení před nizozemskými soudy nebyla námitka dle čl. 5 Haagského protokolu uplatněna, tyto soudy tak neměly důvod se bližším vztahem manželství účastníků k jinému státu zabývat. Závěr o českém právu jako právu rozhodném pro posouzení dané věci není proto v rozporu ani s předchozími rozhodnutími nizozemských soudů. 19. Podle § 760 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. 20. Podle § 761 odst. 1 o. z. rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného se řídí dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné nahradí odbytným, zanikne právo rozvedeného manžela na výživné poskytnutím odbytného. 21. Podle § 163 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů. 22. Rozhodnutí vydané v členském státě, jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení (čl. 17 odst. 1 a čl 23 Nařízení o výživném). 23. Podle článku 1:157 § 1 nizozemského občanského zákoníku (Dutch Civil Code, dále jen CCL) v rozhodnutí o rozvodu nebo v pozdějším soudním rozhodnutí může soud na žádost manžela, který nemá dostatek prostředků na zajištění vlastního výživného a který tyto prostředky přiměřeně nemůže získat, přiznat tomuto manželovi výživné, které musí platit druhý manžel (In the divorce order or in a later judicialdecision the court may, upon the request of the spouse who has insufficientmeans to provide for his own maintenance and who is reasonably not ableto obtain such means, grant a maintenance allowance to this spouse whichhas to be paid by the other spouse. Zdroj: www.dutchcivillaw.com). 24. Podle článku 1:401 § 1 CLC rozhodnutí soudu týkající se výživného lze rozhodnutím soudu změnit nebo zrušit, jestliže opatření v něm stanovená již v důsledku změny okolností nenaplňují nadále zákonné podmínky. Předcházející věta se nevztahuje na žádost o změnu lhůtu, kterou soud stanovil na základě článku 1:157 nebo která je obsažena v dohodě podle článku 1:158. (A court order or an agreement on maintenance may be changed or revoked by a subsequent court order if the arrangements in it no longer meet the legal (statutory) standards as a result of a change of circumstances. The preceding sentence does not apply to a request for a change of the period which the court has determined on the basis of Article 1:157 or which is included in an agreement as referred to in Article 1:158. Zdroj: www.dutchcivillaw.com). Doba, kterou soud určil nebo která je zapsána ve smlouvě, jak je zamýšleno v článku 158, může být změněna na žádost jednoho z bývalých manželů v případě podstatné změny okolností, což znamená, že zachování aktuální doby není podle současných standardů přiměřené ani spravedlivé a nelze ji od žadatele požadovat (článek 1:401 § 2 věta první CLC; The period that has been determined by the court on the basis of Article 1:158 paragraph 3, 5 or 6, second sentence, or that has been included in an agreement as referred to in Article 1:158, may be changed at the request of one of the former spouses if circumstances have changed so profoundly that to standards of reasonableness and fairness an unchanged continuation of this period cannot be expected from the applicant; Zdroj: www.dutchcivillaw.com). 25. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, a to jak o současných poměrech účastníků, tak o jejich poměrech, ze kterých vycházely nizozemské soudy při stanovení poslední výše vyživovací povinnosti. Zjištěná změna poměrů odůvodňuje i dle názoru odvolacího soudu zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně. 26. Listinou označenou jako Podmínky manželství (Huwelijksvoorwaarden) bylo v odvolacím řízení prokázáno, že účastníci vyloučili při vzniku manželství bezpodílové spoluvlastnictví a dohodli se na hospodaření v manželství, o správě majetku a o některých otázkách vypořádání v případě zániku manželství rozvodem nebo úmrtím. Rozvodovou smlouvou bylo v odvolacím řízení prokázáno, že žalobkyně se pro případ rozvodu manželství, na kterém se účastníci dohodli, zavázala platit žalovanému výživné ve výši 2 500 euro měsíčně brutto, potřeba každého z účastníků byla stanovena na 1 922,92 euro netto měsíčně, účastníci přitom vycházeli z čistého příjmu rodiny ve výši 4 142 euro měsíčně a nákladů na děti ve výši 937,13 euro měsíčně a dále z průměrného hrubého ročního příjmu žalobkyně z práce ve výši 84 542 euro; uvedené výživné bylo sjednáno i proto, aby bylo možné poskytovat dětem stejnou životní úroveň u každého z rodičů; účastníci prohlásili, že je jim známo, že vyživovací povinnost trvá 12 let a že mají možno zvážit při zplnoletnění dětí, zda stanovené výživné partnera ještě splňuje zákonná kritéria. 27. Usnesením soudu Noord-Nederland z 9. 12. 2014, C/18 /147379/ RK 14-725, bylo v odvolacím řízení prokázáno, že na návrh žalobkyně z 1. 4. 2014 bylo předběžně rozhodnuto o úpravě péče a kontaktů s dětmi účastníků a předběžně bylo stanoveno výživné pro žalovaného ve výši 802 euro měsíčně s tím, že o definitivní výši partnerského výživného bude rozhodnuto po 6 měsících. Usnesením odvolacího soudu Arnhem-Leeuwarden z 15. 3. 2016 bylo v odvolacím řízení prokázáno, že odvolací soud přezkoumal k odvolání žalovaného nárok na výživné od dubna 2014, zjistil, že se 1. 4. 2015 přestěhoval do Česka, a dospěl k závěru, že jsou důvody pro změnu výše původně stanoveného výživného pro změnu okolností, neboť žalovaný nepečoval o děti v takovém rozsahu, jak bylo v dohodě účastníků předpokládáno, vyšel však z toho, že se žalovaný bude na péči o ně podílet z 15 %. Žalovaný v řízení před tímto soudem uvedl, že nemovitost v České republice rekonstruuje, aby mohl získat příjmy z pronájmu, jejichž výši odhaduje na 2 000 euro měsíčně; pracovní aktivity nebo snahu práci získat nedoložil. Soud výživné určil s účinností od 1. 4. 2015 na 650 euro brutto měsíčně. Zjištěné skutečnosti vyplynuly přímo z textu uvedených listin, jejichž pravost a obsahovou správnou žádný z účastníků nenamítal. 28. Pobyt žalovaného v České republice a s tím spojené nižší životní náklady byly zohledněny již v posledním rozhodnutí o výživném. Již v něm však byla také shledána možnost žalovaného dosáhnout výdělku 800 euro měsíčně. Bylo tak reagováno na zjištění, že žalovaný má sice v České republice nemovitosti, které hodlá pronajímat, nejprve však musí vynaložit náklady na jejich opravu. Z pronájmu předpokládal žalovaný příjmy 2 000 euro měsíčně. Žalovaný sice ani v řízení před nizozemskými soudy nedoložil, že by vyvinul úsilí k získání práce nebo měl zdravotní problémy, které by mu v získání prostředků prací bránily, soud však tehdy vyšel z toho, že v době dohody o rozvodu žádné příjmy neměl. Zároveň předpokládal, že vzhledem k péči o děti účastníků bude žalovaný při styku s dětmi fakticky uspokojovat 15 % jejich potřeb. K faktickému uspokojování potřeb dětí při styku s žalovaným nedochází, rovněž nelze zohledňovat potřebu prací a vstupních investic do nemovitostí k pronájmu v rozsahu, která žalovanému brání v obstarání prostředků na vlastní obživu déle, než by odpovídalo obvyklé době potřebné ke zprovoznění nájemní nemovitosti. Při minulém rozhodnutí byla tato situace zohledněna v rozhodnutí z března 2016 s tím, že žalovaný se odstěhoval do České republiky v dubnu 2015, neměla by však bránit žalovanému v obstarání prostředků na svou obživu ještě v průběhu roku 2019, zejména když sám uvádí, že část nemovitosti poskytuje k ubytování svým přátelům a část je již způsobilá k pronajímání. Žalovaný přes výzvu a poučení soudu prvního stupně ani neprokázal, že mu v pracovním zařazení brání jeho zdravotní stav a že si práci shání. U žalobkyně byl zjištěn nejen podstatný pokles v jejích příjmech, a to nejen ze zaměstnání, ale také ze státních příspěvků, ale také zdravotní stav, který její schopnost výdělku omezuje, a to nikoli přechodně. Uvedené skutečnosti představují podstatnou změnu poměrů účastníků, která odůvodňuje změnu rozhodnutí o výživném žalobkyně k žalovanému. Soud prvního stupně správně uzavřel, že jde o takovou změnu, která odůvodňuje zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému, neboť další plnění výživného by nejméně od září 2019 neodpovídalo nejen odůvodněným potřebám žalovaného, ale zejména příjmovým schopnostem a možnostem žalobkyně. 29. Změně vyživovací povinnosti nebrání ani předchozí rozhodnutí nizozemských soudů. České soudy sice rozhodnutí těchto soudů bezezbytku uznávají, nelze ale přehlédnout, že předchozími rozhodnutími byla stanovena povinnost i do budoucna, což v případě změny poměrů připouští možnost domáhat se snížení nebo zrušení vyživovací povinnosti. Takovou možnost připouští i nizozemské právo, změnou nizozemského rozhodnutí o výživném tak nedojde k nepřípustnému zásahu do pravomocného rozhodnutí nizozemského soudu, týká-li se změna jen období po vydání takového rozhodnutí. Takovému požadavku rozhodnutí soudu prvního stupně vyhovuje, neboť ke zrušení vyživovací povinnosti přistoupil až s účinností od 1. 9. 2019. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba za předchozí období zamítnuta, odvolací soud nepřezkoumával, neboť ten odvoláním nebyl napaden, nezabýval se proto ani tím, zda před 1. 9. 2019 nastala taková změna poměrů, která by odůvodnila snížení nebo zrušení vyživovací povinnosti. K námitce žalovaného, že rozhodnutí nizozemských soudů je definitivní, je třeba uvést, že pokud bylo soudem, který vydal 9. 12. 2014 prozatímní rozhodnutí, později (v rozhodnutí z 5. 4. 2016 stanoveno, že odvolací soud vydal v rozhodnutí z 15. 3. 2016 konečný výrok, soud tedy již nemůže vydat žádné další rozhodnutí ohledně partnerského výživného, měl tím na mysli rozhodnutí v daném řízení. Rozhodl-li totiž odvolací soud nejen o základu nároku ale i o její výši pro dobu od 1. 4. 2015, byl tím soud, který vydal prozatímní rozhodnutí vázán. To však nevylučuje, aby v případě podstatné změny okolností, které v dané věci nastaly, byl podán nový návrh na snížení nebo zrušení vyživovací povinnosti. 30. Pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladových výrocích III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, které odpovídají částečnému úspěchu obou účastníků a nákladům, které stát vynaložil na tlumočníka, a to nikoli v souvislosti s uplatněním práva účastníků jednat v jejich mateřštině, ale na překlad listinných důkazů. 31. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. III. a IV. jako věcně správný. 32. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný (jeho odvolání nebylo vyhověno), odvolací soud mu proto uložil povinnost k náhradě nákladů, které žalobkyně vynaložila v odvolacím řízení na právní zastoupení (odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 12 340 Kč dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, 2 § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu při tarifní hodnotě ve výši 1 005 030 Kč odpovídající kurzu eura k 11. 2. 2021 ve výši 25,77 Kč, ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu – vyjádření k odvolání, odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 12 300 Kč dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, 2 § 7 bod 6. advokátního tarifu při tarifní hodnotě ve výši 994 110 Kč odpovídající kurzu eura k 14. 5. 2021 ve výši 25,49 Kč, ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu – účast při jednání před odvolacím soudem a 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, celkem 25 240 Kč. Zástupkyně žalobkyně nedoložila, že by byla plátcem daně z přidané hodnoty. Odvolací soud neshledal důvody pro zvýšení odměny advokáta dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť při ústním jednání před odvolacím soudem potřeba jednat v cizím jazyce nevznikla, stejně jako při podání vyjádření k odvolání, které bylo založeno na skutečnostech a námitkách uplatněných účastníky již v řízení před soudem prvního stupně. 33. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty odvolací soud neshledal žádný důvod. Místo plnění náhrady nákladů řízení bylo stanoveno dle § 149 odst. 2 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže tento rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.) Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, u Okresního soudu v Benešově (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. Praha 14. května 2021 Mgr. Petra Kubáčová předsedkyně senátu