USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr Jany Boudové Zvěřinové a soudkyň Mgr. Kateřiny Frankové a JUDr. Danuše Kudrnové ve věci nezletilé: [osobní údaje nezletilé] bytem [adresa], Spolková republika Německo dcery rodičů: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], Spolková republika Německo zastoupena advokátkou [titul] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] [jméno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] o jmenování kolizního opatrovníka, o odvolání nezletilé proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 6. února 2020, č. j. 30 P 289/2019-47, takto: I. Odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením zahájil řízení ve věci jmenování kolizního opatrovníka nezletilé [jméno] pro řízení vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 207 EXE 5721/2019 (výrok I.), a současně prohlásil ve věci jmenování kolizního opatrovníka nezletilé [jméno] pro řízení vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 207 EXE 5721/2019 svou mezinárodní nepříslušnost a řízení o tomto návrhu zastavil (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v (III.). 2. Soud prvního stupně zahájil dané řízení na základě podnětu Okresního soudu Praha – západ, když nezletilá [jméno] je jako oprávněná účastníkem řízení ve věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 207 EXE 5721/2019, proti svému otci jako povinnému. Vzhledem k tomu, že nezletilá společně se svojí matkou již několik let trvale žije na území Spolkové republiky Německo, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v dané věci není dána jeho mezinárodní příslušnost, neboť nezletilá má obvyklé bydliště na území Spolkové republiky Německo, kde se začlenila do sociálního a rodinného prostředí matky. V souladu s ustanovením § 104 odst. 1 občanského soudního řádu pak soud prvního stupně zahájené řízení zastavil, a to za současného vyslovení svojí mezinárodní nepříslušnosti. 3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala nezletilá prostřednictvím své matky jako zákonné zástupkyně odvolání. Namítala, že v daném případě se nejedná o rozhodování ve věci samé, ale o exekuci vykonatelného pravomocného rozhodnutí, které je řádně opatřeno Prohlášením o jeho vykonatelnosti soudem v České republice. Návrh na exekuci je pak podáván u místně příslušného soudu povinného, když tímto soudem je Okresní soud Praha – západ. Není pak zřejmé, proč o jmenování kolizního opatrovníka nerozhodl exekuční soud sám. Současně odkázala na ustanovení Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Brusel II.), která upravují příslušnost soudu ve věci výkonu rozhodnutí. Poukázala na to, že podle této zákonné normy je pro výkon rozhodnutí příslušný soud povinného, tedy Okresní soud Praha – západ. Dále odkázala na judikaturu týkající se mezinárodní příslušnosti ve věcech rodičovské odpovědnosti. Ponechala na úvaze odvolacího soudu, aby rozhodl o správném procesním postupu a umožnil tak výkon rozhodnutí v co možná nejkratší době. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“) v řízení postupoval podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z.ř.s.“), který upravuje mimo jiné řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a ve vztahu k občanskému soudnímu řádu obsahuje speciální právní úpravu. Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád (§ 1 odst. 3 z.ř.s.), a nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu (§ 1 odst. 4 z.ř.s.). 5. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného odvolání a dospěl k závěru, že odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně není přípustné, neboť tímto výrokem bylo zahájeno řízení o jmenování kolizního opatrovníka a proti usnesení o zahájení řízení bez návrhu není odvolání přípustné (§ 13 odst. 3 z.ř.s.). Odvolací soud proto odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně v souladu s § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. 6. Následně po zjištění, že odvolání proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně je přípustné, podala je nezletilá, zastoupená matkou jako zákonnou zástupkyní a učinila tak v zákonné lhůtě (§ 201, § 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle § 212 písm. a) a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvoláním není opodstatněné. 7. Vzhledem k tomu, že pobyt matky a nezletilé je na území jiného členského státu, než ve kterém bylo zahájeno řízení o jmenování kolizního opatrovníka, zakládá tato skutečnost mezinárodní prvek ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Na věc se tak vztahuje Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 (dále jen„ Nařízení“), neboť toto Nařízení se vztahuje na věci týkající se, mimo jiné, určení osoby, orgánu nebo jiného subjektu odpovědných za dítě či jeho jmění nebo pověřený k zastupování dítěte či napomáháním dítěti a stanovení jejich úkolů (čl. 1 odst. 2 písm. c) Nařízení). Soud prvního stupně se proto správně nejprve zabýval svojí mezinárodní příslušností. 8. Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. 9. Podle čl. 17 Nařízení, pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost. 10. Z obsahu spisu se podává, že nezletilá se svými rodiči žila od září 2005 ve Spolkové republice Německo. Rodina žila společně do června 2007, kdy se matka s nezletilou ze společné domácnosti odstěhovala na jinou adresu ve Spolkové republice Německo. Otec se v roce 2010 ze zdravotních důvodů vrátil zpět do České republiky. Následně došlo k rozvodu manželství, o němž rozhodoval Obvodní soud Freising ve Spolkové republice Německo. Tento soud rovněž rozhodoval o výživném pro nezletilou. Dne 26. 6. 2019 podal otec u Okresního soudu Praha – východ návrh na snížení výživného. Usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 30 P 289/2019-45, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2020, prohlásil Okresní soud Praha – východ ve věci návrhu otce na snížení výživného svoji mezinárodní nepříslušnost a řízení o tomto návrhu zastavil. 11. Nezletilá žije stále se svojí matkou ve Spolkové republice Německo, aktuálně na adrese [adresa]. Podle potvrzení z centrální evidence obyvatel má nezletilá trvalý pobyt v České republice od 8. 4. 2015 ukončen. 12. Dne 20. 12. 2019 byl soudu prvního stupně doručen podnět Okresního soudu Praha – západ ke jmenování kolizního opatrovníka nezletilé, která je oprávněná v exekučním řízení, vedeném proti jejímu otci jako povinnému u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 207 EXE 5721/2019, když v současné době probíhá řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce. S ohledem na závazný názor odvolacího soudu v exekuční věci bude probíhat dokazování. Věc je mezi účastníky kolizní již od samého počátku, tedy již od řízení o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. 13. Podle bodu 12 úvodních ustanovení Nařízení, pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti. 14. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 vyložil, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 Nařízení představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. 15. Soudní dvůr se k výkladu„ obvyklého pobytu“ podrobně vyjádřil v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2014, ve věci C -376/14 PPÚ, C. proti M., kde uvedl, že jde-li o pojem„ obvyklé bydliště“, pak Nařízení neobsahuje žádnou definici tohoto pojmu, a dospěl k závěru, že jeho smysl a dosah musí být určeny zejména s ohledem na cíl vyplývající z bodu 12 odůvodnění Nařízení, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a zejména na blízkost (rozsudky A, EU:C: 2009, body 31 a 35, jakož i Mercredi, EU:C: 2010, body 40 a 46). V těchto rozsudcích Soudní dvůr rovněž rozhodl, že obvyklé bydliště dítěte musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (rozsudky A, EU: C: 2009, body 37 a 44, jakož i Mercredi, EU:C: 2010, body 47 a 56). Uvedené znamená, že kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu, a že bydliště dítěte odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudky A, EU:C: 2009, body 38 a 44, jakož i Mercredi, EU:C: 2010, body 47, 49 a 56). Soudní dvůr upřesnil, že za tím účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě (rozsudky A, EU:C: 2009, body 39 a 44, jakož i Mercredi, EU:C: 2010, body 48, 49 a 56). Konstatoval rovněž, že záměr rodičů či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelný opatření, jako je koupě či nájem bytu v tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte (rozsudky A, EU:C: 2009, body 40 a 44, jakož i Mercredi, EU:C: 2010, bod 50). Kromě toho v bodech 51-56 rozsudku Mercredi (EU:C: 2010) Soudní dvůr uvedl, že délka pobytu může představovat pouze indicie v rámci posouzení všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě a upřesnil, které skutečnosti je třeba zejména zohlednit, je-li dítě malé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016). 16. V daném případě bylo zjištěno, že nezletilá žije od září 2005, tedy od jednoho roku svého věku, na území Spolkové republiky Německo. Je tedy zřejmé, že na území tohoto členského státu žije prakticky celý svůj život. Aktuálně je nezletilé 16 let a jejím jediným bydlištěm je bydliště ve Spolkové republice Německo, když na území České republiky má od 8. 4. 2015 trvalý pobyt ukončen. Do České republiky přijíždí pouze rekreačně ke svým prarodičům ze strany matky. Obvyklý pobyt nezletilé se tedy nachází na území Spolkové republiky Německo, když tento pobyt lze označit za trvalý, a to zejména s ohledem na jeho délku, kdy nezletilá ve Spolkové republice Německo absolvuje školní docházku a v důsledku kontaktů se školou a spolužáky, jakož i případnou zájmovou činností, je zde začleněna do společenského prostředí. 17. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že k řízení ve věci jmenování kolizního opatrovníka nezletilé pro exekuční řízení vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 207 EXE 5721/2019 není příslušný soud České republiky, neboť k projednání a rozhodnutí této věci příslušný soud jiného členského státu – Spolkové republiky Německo. Není tak splněna podmínka řízení a tento nedostatek nelze odstranit. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když v souladu s čl. 17 Nařízení prohlásil svoji nepříslušnost a podle § 104 odst. 1 věta první o.s.ř. řízení zastavil. 18. Pro úplnost je třeba doplnit, že odvolací soud uvažoval i o příslušnosti soudů České republiky podle čl. 12 odst. 3 Nařízení, podle kterého jsou soudy členského státu příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti v případě, že dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu, a všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte. Za splněnou považoval odvolací soud první podmínku, tedy vztah nezletilé k České republice, když otec, jako jeden z nositelů rodičovské odpovědnosti, má v České republice obvyklé bydliště a nezletilá má českou státní příslušnost. Ke splnění druhé podmínky pak usnesením ze dne 16. 2. 2021, č. j. 32 Co 123/2020-83, vyzval rodiče nezletilé, aby se vyjádřili, zda příslušnost Okresního soudu Praha – východ k projednání a rozhodnutí věci o jmenování opatrovníka nezletilé pro exekuční řízení vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 207 EXE 5721/2019, přijímají. Matka příslušnost Okresního soudu Praha – východ přijala, otec však nikoliv. Druhá podmínka čl. 12 odst. 3 Nařízení tak splněna nebyla. Vzhledem k tomu, že obě podmínky vyjádřené v čl. 12 odst. 3 Nařízení musí být splněny současně, nebylo možné v daném případě o příslušnosti českých soudů uvažovat. 19. K námitce nezletilé v odvolání, že kolizní opatrovník měl být jmenován v rámci exekučního řízení, odvolací soud uvádí, že takový postup není z procesního hlediska možný. Pro věci opatrovnictví nezletilého dítěte (§ 466 písm. g) z.ř.s.), pod něž spadá i jmenování kolizního opatrovníka, platí, že je nutné zahájit řízení (lze i bez návrhu), v němž bude dítěti opatrovník jmenován. Jedná se o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé upravené v pododdílu 2 z.ř.s., nikoliv o řízení o výkon rozhodnutí, jak nesprávně nezletilá ve svém odvolání namítala. 20. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. 21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 23 z.ř.s., neboť v tomto typu řízení si zásadně každý nese náklady ze svého a odvolací soud současně neshledal okolnosti případu, které by přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení některému z účastníků odůvodňovaly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání posoudí dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu v České republiky, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení prostřednictvím Okresního soudu Praha – východ. Praha 29. dubna 2021 Mgr. Jana Boudová Zvěřinová předsedkyně senátu