č. j. 48 Az 12/2021- 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobce: B. P., narozen X   státní příslušník Gruzie   bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. OAM-136/ZA-ZA11-ZA20-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“) jako zjevně nedůvodnou zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. 2. Žalobce v žalobě předně namítá nesprávnou aplikaci § 2 odst. 1, § 3 ve spojení s § 2 odst. 4, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 12, § 14 a § 16 a § 23c zákona o azylu. Uvádí, že žalovaný nezohlednil reálnou dostupnost ochrany proti postupu příslušníků policejních složek, které jej pronásledovaly z důvodu příslušnosti jeho otce k opoziční politické straně. Ze stejného důvodu byl i diskriminován na poli pracovních příležitostí. Zároveň žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav týkající se individuální situace žalobce, neboť vycházel pouze z jedné zprávy o stavu v zemi jeho původu. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný stručně shrnul dosavadní vývoj věci, přičemž uvedl, že žalobce nijak neprokázal, že v jeho případě nelze Gruzii považovat za bezpečnou zemi původu podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Poukázal na to, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce byl pronásledován nebo že by mu hrozila vážná újma. Sám žalobce totiž uvedl, že ze země původu vycestoval z finančních důvodů. V ostatním odkázal na obsah správního spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění vyplývající z obsahu správního spisu 4. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 28. 2. 2021 žádost o udělení mezinárodní ochrany. 5. Dne 16. 3. 2021 poskytl žalobce údaje k podané žádosti. Uvedl, že: (i) je státním příslušníkem Gruzie; (ii) je gruzínské národnosti; (iii) je schopen dorozumět se gruzínsky; (iv) vyznává pravoslavné křesťanství; (v) není členem politické strany či hnutí, nicméně jeho otec byl, a proti jeho rodině (včetně žalobce) tak bylo zasahováno; (vi) je svobodný a bezdětný; (vii) v zemi původu naposledy žil v obci K.; (viii) je zdráv a s ničím se neléčí; (ix) v zemi původu je bída, neměl práci ani bydlení. 6. Dne 17. 3. 2021 byl se žalobcem proveden pohovor. Z něj vyplývá, že žalobce přicestoval do ČR kvůli ekonomickým problémům a snaze zlepšit své životní podmínky, dostal dvě pokuty od policie, které nebyl schopen uhradit. Neměl kde bydlet, předchozí obydlí (u svého strýce) musel opustit. Jeho otec je také žadatelem o azyl. Potíže při vycestování neměl. V zemi původu měl problémy s policií, neboť porušil zákaz vycházení. Podruhé mu policisté zastoupili cestu, a nemohl proto dojít domů před porušením zákazu vycházení. První pokuta byla o Velikonocích roku 2020 a druhá před koncem roku 2020. Následně mu bylo kvůli pokutám vyhrožováno. Proti jejich udělení se nemohl bránit. Policisté ho při udělení druhé pokuty zbili, neboť došlo k potyčce. Na policii a soud se neobrátil, neboť mu vyhrožovali, že bude hůř, a na soud neměl peníze. Stejně tak nemohl najít žádnou práci, protože není členem vládnoucí politické strany jako zaměstnavatelé, kteří práci nabízeli. U jiných zaměstnavatelů zase nehledali zaměstnance. 7. Pro posouzení situace v zemi původu je dále součástí správního spisu dokument zpracovaný žalovaným: „Gruzie – Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“ ze dne 11. 11. 2020. 8. Dne 25. 3. 2021 se žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Práva seznámit se s jejich obsahem, vyjádřit se k nim nebo navrhnout jejich doplnění nevyužil. 9. Napadeným rozhodnutím žalovaný žádost žalobce zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, přičemž podle § 16 odst. 3 zákona o azylu neposuzoval, zda jsou zde důvody odůvodňující udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu nebo udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu nebo zda žalobce neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení, údaje poskytnuté k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a obsah výpovědi žalobce během pohovoru. Vzal v potaz státní občanství žalobce a hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu. Žalovaný dospěl k závěru, v případě žalobce lze Gruzii považovat za bezpečnou zemi původu ve smyslu zákona o azylu. Stran potíží s policisty žalovaný odkázal na zprávu o hodnocení země původu žalobce ze dne 11. 11. 2020, z níž vyplývá, že žalobce měl možnost uplatnit řadu legálních prostředků na svou ochranu, které ale nevyužil. Ke snaze o zlepšení ekonomické situace a k bídě v zemi původu žalovaný uvedl, že tyto okolnosti nejsou azylově relevantní. Navíc z ničeho nevyplývá, že nemožnost nalezení bydlení a práce byla způsobena cíleným jednáním namířeným proti žalobci. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). 11. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) vyžaduje, aby soudy přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedené pravidlo transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (srov. čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice promítnuty, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, a žádost žalobce o mezinárodní ochranu byla v projednávané věci podána po rozhodném datu, může se žalobce v rozsahu její působnosti dovolávat přímého účinku uvedeného článku procedurální směrnice. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. se pak neužije. 12. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, protože účastníci řízení s takovým postupem vyjádřili souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Posouzení žaloby soudem 13. Úvodem soud předesílá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí mimo jiné podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Míra precizace žalobních bodů přitom předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane (srov. § 75 odst. 2 větu první s. ř. s.). Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. 14. Žalobce nejprve obecně namítá, že v řízení byla porušena ustanovení § 2 odst. 1, § 3 ve spojení s § 2 odst. 4, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, § 12, § 14 a § 16 a § 23c zákona o azylu. Tyto obecné námitky však soud nepovažuje za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ,obvyklých‘ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58]. Těmto požadavkům ovšem výše uvedené námitky nedostály, neboť jde pouze o citace či parafráze ustanovení správního řádu a zákona o azylu, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí opírá. Soud se jimi proto samostatně nezabýval a rozhodnutí přezkoumal pouze v rozsahu řádných žalobních bodů. Uvedenými námitkami se zabýval pouze v rozsahu těch žalobních bodů, které s aplikací uvedených ustanovení souvisejí. 15. Ve zbývajícím rozsahu směřuje žaloba svou podstatou proti posouzení Gruzie jako bezpečné země původu ze strany žalovaného, a od toho se odvíjejí dílčí žalobní námitky. Soud žalobní námitky posoudil a dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná. 16. Dle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí bezpečnou zemi původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo § 14a, který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv. 17. Podle § 16 odst. 2 zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. 18. Podle § 16 odst. 3 zákona o azylu, jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. 19. Podle § 86 odst. 4 zákona o azylu stanoví ministerstvo vyhláškou seznam bezpečných zemí původu, bezpečných třetích zemí a evropských bezpečných třetích zemí; seznamy zemí stanovené vyhláškou ministerstvo přezkoumá nejméně jedenkrát v kalendářním roce. 20. Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že zákon o azylu u zjevně nedůvodných žádostí počítá s konceptem tzv. bezpečné země původu (§ 16 odst. 2). Definici tohoto pojmu lze nalézt v citovaném § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žadatele pocházející z bezpečných zemí původu nelze pak bez dalšího považovat za osoby vyžadující ochranu. Podstatou tohoto konceptu je nezkoumání důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany, ale toliko posouzení, zda daná země podmínky definice „bezpečné země původu“ splňuje. Základem vnitrostátní úpravy je procedurální směrnice. 21. Podle odst. 40 věty druhé odůvodnění procedurální směrnice, pokud lze třetí zemi pokládat za bezpečnou zemi původu, měly by mít členské státy možnost označit ji za bezpečnou a vycházet z domněnky, že je pro daného žadatele bezpečná, pokud žadatel neprokáže opak. 22. V souladu s odst. 46 odůvodnění procedurální směrnice mohou členské státy bezpečnost země posuzovat případ od případu nebo označit země jako bezpečné přijetím seznamu těchto zemí. 23. Podle čl. 37 odst. 3 procedurální směrnice se hodnocení, zda je země v souladu s tímto článkem bezpečnou zemí původu, zakládá na řadě zdrojů informací, přičemž toto ustanovení dále příkladmo vyjmenovává některé tyto zdroje. V souladu s Přílohou I procedurální směrnice pak mají členské státy při určení bezpečných zemí původu hodnotit: rozsah, v jakém je poskytována ochrana proti pronásledování nebo špatnému zacházení prostřednictvím příslušných právních předpisů země a způsobu, jakým se uplatňují; dodržování práv a svobod stanovených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodním paktu o občanských a politických právech nebo Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání; dodržování zásady nenavracení podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků; systém účinných opravných prostředků proti porušování těchto práv a svobod. 24. V samotné procedurální směrnici se upozorňuje na to, že hodnocení, z něhož označení země původu jako bezpečné vychází, může ze své podstaty vzít v úvahu pouze všeobecnou občanskou, právní a politickou situaci v dané zemi a to, zda jsou původci pronásledování, mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání v praxi postižitelní, jsou-li v této zemi shledáni odpovědnými (odst. 42 odůvodnění procedurální směrnice). 25. Česká republika využila možnosti neposuzovat bezpečnost země případ od případu, ale přijmout vnitrostátní seznam bezpečných zemí původu. Ten obsahuje vyhláška č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění vyhlášky č. 68/2019 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“). Podle § 2 bodu 7 prováděcí vyhlášky považuje Česká republika za bezpečnou zemi původu Gruzii (s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie). Jelikož prováděcí vyhláška uvedenou zemi výslovně označuje za bezpečnou zemi původu, nemusel žalovaný zkoumat naplnění jednotlivých znaků vymezených v § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, zvlášť za situace, kdy žalobce netvrdil, že by žil v oblasti Abcházie nebo Jižní Osetie. 26. Gruzie byla do tohoto vnitrostátního seznamu bezpečných zemí původu zařazena vyhláškou č. 68/2019 Sb. V odůvodnění k návrhu této vyhlášky (https://apps.odok.cz/veklep; č. j. předkladatele MV-120060-4/OBP-2018) se uvádí, že tento seznam byl rozšířen o další země (včetně Gruzie) po vyhodnocení, které bylo provedeno na základě informací Ministerstva zahraničních věcí a informací z veřejně dostupných zdrojů, přičemž byla zjištěna a zhodnocena situace z hlediska uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace v jednotlivých zemích. Na základě toho pak předkladatel (žalovaný) v odůvodnění návrhu vyhlášky konstatoval, že v těchto zemích obecně a soustavně nedochází k pronásledování podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU nebo k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Konkrétně Gruzie byla podle citovaného odůvodnění do vnitrostátního seznamu bezpečných zemí původu zařazena na základě zdrojů několika institucí a organizací, jako jsou Amnesty International, Evropská služba pro vnější činnost (EEAS), Evropská migrační síť (EMN), Freedom House, Ministerstvo zahraničních věcí USA, OSN a UNHCR. Dále odůvodnění návrhu vyhlášky mimo jiné obsahuje výčet základních smluv o lidských právech, jichž je Gruzie smluvní stranou, stručný popis procesu sbližování s EU, základní charakteristiku země z hlediska lidských práv (včetně azylového systému a konstatování o nemožnosti uložení trestu smrti). 27. Žalovaný tedy splnil své povinnosti týkající se řádného zjištění skutkového stavu, neboť žalobce není osobou, jež by pocházela ze státu, který za „bezpečnou zemi původu“ považovat nelze, ani ze specifických regionů Abcházie a Jižní Osetie. Ze správního spisu nevyplývá (a žalobce to ani netvrdí), že by se obec K. nacházela na území regionů Abcházie či Jižní Osetie. Hodnocení Gruzie (jako bezpečné země původu) je založeno na řadě zdrojů a informací a výsledkem tohoto hodnocení bylo rozšíření vnitrostátního seznamu citovanou novelou prováděcí vyhlášky. Takový postup je přitom zcela v souladu jak se zákonem o azylu, tak s procedurální směrnicí. I přesto je součástí správního spisu informace „Gruzie – Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“ ze dne 11. 11. 2020, o které žalovaný rovněž opírá svůj závěr, že Gruzie je bezpečnou zemí původu. Z § 86 odst. 4 zákona o azylu jinak vyplývá povinnost žalovaného ohledně pravidelného přezkumu seznamu bezpečných zemí původu (včetně Gruzie), přičemž tak má činit nejméně jedenkrát v kalendářním roce. Přehodnocení označení Gruzie jako bezpečné země původu by se pak muselo projevit v novelizaci prováděcí vyhlášky. 28. Vzhledem k naposled uvedeným úvahám je rovněž námitka, že žalovaný vycházel pouze z jediného zdroje, tj. z informace „Gruzie – Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“ ze dne 11. 11. 2020, nedůvodná. Jen pro úplnost k tomu soud dodává, že informace žalovaného čerpala svá zjištění z různých informačních zdrojů, na které průběžně odkazovala, přičemž původci těchto zdrojů byly mezinárodní organizace (EU, OSN, OBSE, UNHCR), zahraniční státní orgány (Ministerstvo zahraničních věcí USA), neziskové organizace (Amnesty International) i veřejnoprávních média (ČTK). Soud má za to, že obsahují-li podklady pro vydání rozhodnutí odkazy na uvedené zdroje informací, pak naplňují požadavky čl. 10 odst. 3 písm. b) procedurální směrnice a § 23c zákona o azylu. Skutečnost, že výsledná informace (představující podklady pro rozhodnutí ve věci) byla zpracována žalovaným, nesvědčí o tom, že představuje pouze úvahy a názory žalovaného. Jde pouze o finální soubor informací založený na informačních zdrojích, na které žalovaný v závěru informace odkazuje. Nepravdivost závěrů vyplývajících z daných zdrojů žalobce netvrdil ani neprokazoval. Navíc ani v předcházejícím správním řízení žalobce objektivnost, aktuálnost či dostatečnost těchto zdrojů žádným způsobem nezpochybnil, ač byl s podklady napadeného rozhodnutí seznámen, a měl tak k tomu příležitost. 29. Z těchto důvodů se soud ztotožňuje se žalovaným v tom, že Gruzie jako země původu žalobce je bezpečnou zemí původu. 30. Bez ohledu na výše uvedené není podle soudu vyloučeno, aby v řízení o udělení mezinárodní ochrany konkrétní žadatel prokázal opak, tedy že v jeho případě podmínky stanovené § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu nejsou naplněny, a nelze tak stát jeho původu považovat za bezpečnou zemi původu. Odstavec 42 odůvodnění procedurální směrnice k tomu uvádí, že „je důležité, aby v případě, kdy žadatel prokáže, že v jeho konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat danou zemi za bezpečnou, nebylo označení této země jako bezpečné považováno v jeho případě za směrodatné.“ 31. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu upravuje oprávnění zamítnout žádost jako zjevně nedůvodnou, přichází-li žadatel ze státu, který je považován za bezpečnou zemi původu, pokud žadatel neprokáže, že v jeho individuálním případě zemi nelze považovat za bezpečnou. Pokud členský stát označí některou zemi za bezpečnou zemi původu, uplatní se vyvratitelná domněnka, že tato je pro daného žadatele o udělení mezinárodní ochrany bezpečná (srov. odst. 40 odůvodnění procedurální směrnice). Je pak na žadateli, aby prokázal, že v jeho případě zemi původu za bezpečnou považovat nelze, tedy že právě v jeho konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat danou zemi za bezpečnou (srov. odst. 40 odůvodnění procedurální směrnice). Pro takové prokázání musí předložit závažné důvody (srov. čl. 36 odst. 1 procedurální směrnice), kterými zpochybní pro svůj konkrétní případ existenci jednotlivých charakteristik bezpečné země původu podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Jen tak může dojít k vyvrácení uvedené domněnky, v důsledku čehož označení jeho země původu jako bezpečné pak již není směrodatné (srov. odst. 42 odůvodnění procedurální směrnice). 32. Z toho vyplývá, že charakteristickým znakem řízení o udělení mezinárodní ochrany v případě bezpečných zemí původu je zvýšení důkazního břemene a břemene tvrzení ve vztahu k žadatelům. Tím se situace, v níž je aplikován koncept bezpečné země původu, liší od obecných pravidel řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Je pak povinností žadatele nejen tvrdit relevantní skutečnosti z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, ale zejména tato tvrzení prokázat (což je  podle obsahu žaloby žalobci známo). Podle rozsudku NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, platí, že „žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu [minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu] vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“ Uvedeným požadavkům pro unesení důkazního břemene a břemene tvrzení však žalobce v předcházejícím řízení nedostál. 33. Pokud žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval možným splněním podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) nebo doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, soud odkazuje na shora citovaný § 16 odst. 3 zákona o azylu. Toto ustanovení výslovně uvádí, že správní orgán v případě zjevně nedůvodných žádostí neposuzuje, zda by mohl být žadatel o udělení mezinárodní ochrany vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo zda splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, nebo zda mu hrozí vážná újma podle § 14a anebo zda lze v jeho případě udělit doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu. Žalovaný tudíž nebyl, na rozdíl od jiných řízení o mezinárodní ochraně, povinen se dalšími důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany žalobci zabývat. S ohledem na výše uvedené závěry stran břemene tvrzení a břemene důkazního tak bylo na žalobci, aby prokázal, že právě v jeho konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat Gruzii za bezpečnou zemi původu. Soud má však ve shodě se žalovaným za to, že tyto skutečnosti žalobce neprokázal. 34. V dané věci žalobce tvrdil, že z Gruzie odešel z ekonomických důvodů existujících v zemi původu, jakož i z důvodu zlepšení svého ekonomického postavení. Již z tohoto tvrzení vyplývá, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován ani mu nehrozila vážná újma. Skutečnost, že mu byla dvakrát udělena pokuta za porušení zákazu vycházení nebo že byl v jednom případě příslušníky policie zbit, nelze bez dalšího považovat za pronásledování či hrozbu vážné újmy. Z tvrzení žalobce ani není jasné, zda se jednalo legitimní o výkon pravomoci (včetně použití úderných prostředků jakožto prostředků donucovacích), o jednání v souladu s právní úpravou země původu, či o jednání policie nezákonné či svévolné. V případě, že měl žalobce za to, že policie překročila svou pravomoc, mohl se obrátit na nadřízené orgány či jiné orgány ochrany práva země původu (nemožnost takové ochrany žalobce ani neprokázal). Z usnesení NSS ze dne 19. 2. 2020, č. j. 6 Azs 262/2019-35, vyplývá, že „[p]okud se stěžovatel ani nepokusil využít prostředky ochrany v zemi původu, nelze mu udělit mezinárodní ochranu jen na základě obecného tvrzení o jejich nefunkčnosti“. Tím spíše tento závěr bude platit v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť z výše uvedeného plyne, že možnost využití vnitrostátních právních prostředků ochrany představuje jedno z kritérií pro posouzení státu jako bezpečné země původu. Z výpovědi žalobce přitom lze navíc dovodit, že v projednávané věci podal žádost o mezinárodní ochranu z důvodů ekonomických. Diskriminaci své osoby z politických důvodů žalobce nijak neprokázal. 35. Z těchto důvodů soud souhlasí se žalovaným i v tom smyslu, že žalobce v předcházejícím správním řízení neprokázal (a neučinil tak ani v řízení před soudem), že v jeho konkrétním případě Gruzii považovat za bezpečnou zemi původu nelze. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 36. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na jeho běžnou činnost.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha   30. září 2021     JUDr. David Kryska, v. r. samosoudce     Shodu s prvopisem potvrzuje: H. T.