USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Václava Nekoly a JUDr. Evy Kratzerové ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti povinnému: [osobní údaje povinného] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti manželky povinného: [osobní údaje manželky] bytem [adresa] o návrhu povinného na zastavení exekuce o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 7. 2021, č. j. 207 EXE 5186/2021-29 takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen„ soud I. stupně“) usnesením ze dne 23. 7. 2021, č. j. 207 EXE 5186/2021-29, rozhodl, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá. 2. Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že exekuční soud nesmí provádět přezkum soudního rozhodnutí z nalézacího řízení, je jím vázán. Pokud by je přezkoumával a prolomil právní moc, narušil by právní jistotu, které institut právní moci se svými atributy závaznosti a konečnosti slouží. Povinný vnesl obdobné námitky do nalézacího řízení, Krajský soud v Praze se jimi zabýval, odpověděl na ně. Následně proběhlo odvolací řízení, jehož výsledkem byl smír účastníků před Vrchním soudem v Praze. Povinný tedy využil práva namítat proti směnce skutečnosti, jež oslabovaly právo věřitele (podnikatele), ale zjevně před soudem I. stupně neuspěl, a před odvolacím soudem se usmířil. Smír představuje složenou právní skutečnost procesního a hmotného práva (forma vypořádání předmětu soudního řízení a forma vypořádání sporných hmotných práv a povinností). Jestliže spotřebitel přistoupil na smír s podnikatelem, vzal osud svých závazků do vlastních rukou. Nelze tedy znovu projednat jeho námitky v exekučním řízení. Dohoda představuje z hlediska pramenů práva nejlepší způsob vyvážení kolidujících zájmů. Spotřebitel nemůže namítat porušení svých práv, pokud si je upravil svobodně dohodou, dokonce před soudem, jenž shledal smír souladný se zákonem. Exekuční soud proto nemohl dospět k závěru, že by bylo postavení spotřebitele ignorováno. Oba soudy se v nalézacím řízení spotřebitelovým námitkám věnovaly, první věcně a autoritativně, kdy je odmítl, druhý rovněž věcně tím, že smír schválil. V rámci smíru získal povinný mnohem lepší výsledek, než který odpovídal původnímu předmětu řízení a výsledku před nalézacím soudem I. stupně; dokonce získal možnost splátek, a to bez úroku a bez povinnosti hradit druhé straně náklady. Exekuční soud proto není v žádném případě oprávněn ani z formálních, ani z materiálních důvodů prolamovat právní moc smíru. O náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce rozhodne soudní exekutor podle § 88 odst. 1 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ exekuční řád“). 3. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání povinný s tím, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil. Soud I. stupně sice shledal postavení povinného v závazkových vztazích s oprávněnou jako spotřebitelské, avšak zákonodárcem předvídanou ochranu spotřebitele jako slabší strany mu neposkytl. Povinný v závazkovém vztahu uzavřeném mezi účastníky vystupoval v postavení spotřebitele a oprávněná jednala v rámci své podnikatelské činnosti. Z předmětné smlouvy o úvěru ze dne 30. 6. 2015, [číslo] U, je zjevné, že žádal o dva úvěry ve výši 1 200 000 Kč a 800 000 Kč. Pokud by se mu dostalo plnění 1 200 000 Kč na jeden úvěr a 800 000 Kč na další úvěr, dostalo by se mu ochrany spotřebitele s ohledem na hraniční limit 1 880 000 Kč i podle předchozího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). Jednání oprávněné při sjednání úvěru bylo in fraudem legis a takovému jednání by neměla být poskytnuta soudní ochrana. Je tak na místě aplikovat ZSÚ, a to konkrétně pravidlo, že ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Na tento případ je nezbytné aplikovat ustanovení § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), tzv. generální klauzuli ochrany spotřebitele. Již samotný institut zajišťovací směnky a na ně navazující povaha směnečného rozkazního řízení zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a tudíž ve smyslu ustanovení § 1813 o.z. se jedná o ujednání zakázané. Ve směnečném rozkazním řízení totiž nemá spotřebitel plnou paletu procesních práv k obraně svých oprávněných zájmů jako v řízení o sporném nároku, kde je především na žalobci, aby dokázal důvodnost a dovolenost uplatněného nároku. Dále se povinný dovolává přímé aplikace směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993, neboť její nedostatečná transpozice byla zhojena provedením do českého právního řádu až novým zákonem č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. S ohledem na výše uvedené povinný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a předmětné exekuční řízení zcela zastavil. S ohledem na výše uvedené povinný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a předmětné exekuční řízení zcela zastavil. 4. Oprávněná ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správného s tím, že odvolání povinného považuje za zcela nedůvodné a za pokračování účelové snahy povinného oddálit splnění dluhů vymáhaných v exekuci. Odvoláním napadené usnesení je správné, řízení před soudem I. stupně proběhlo řádným způsobem, právní hodnocení věci ze strany soudu I. stupně je správné. Povinný ve svém odvolání pouze opakuje námitky, které vznesl v návrhu na zastavení exekuce. K těmto námitkám se oprávněný již v průběhu řízení vyjádřil písemně a rovněž při jednání soudu I. stupně, kdy tento soudu se s nimi vypořádal. Návrh na zastavení exekuce tak není vůbec důvodný a není důvodné ani odvolání povinného. 5. Manželka povinného se k odvolání nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, a po provedeném jednání dospěl k níže uvedeným závěrům. 7. Z obsahu předloženého exekučního spisu sp. zn. 207 EXE 5186/2021 a spisu soudního exekutora sp. zn. [číselný identifikátor exekutora] EX 65/21 odvolací soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ dne 11. 2. 2021 pod č. j. 207 EXE 5186/2021-14 pověřil soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], sídlem [adresa], vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 56 Cm 65/2018-66, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 2 Cmo 169/2019-96. V exekučním návrhu ze dne 25. 1. 2021 se oprávněná domáhá vymožení pohledávky oprávněné za povinným ve výši 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 500 000 Kč od 22. 5. 2020 do zaplacení, dále k vymožení nákladů zastoupení oprávněné v exekuci a nákladů exekuce, s tím, že povinný na pohledávku ze schváleného smíru usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 2 Cmo 169/2019-96, neuhradil ničeho a v důsledku neuhrazení první splátky dluhu nejpozději do 20. 5. 2020 se celý dluh povinného stal okamžitě splatným dne 21. 5. 2020. 8. Směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 56 Cm 65/2018-9, uložil Krajský soud v Praze povinnému zaplatit oprávněné směnečný peníz ve výši 500 000 Kč, 6 % úrok z částky 500 000 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 666 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 63 518,20 Kč do 15 dnů od doručení daného rozhodnutí nebo aby podal vůči němu námitky. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 56 Cm 65/2018-66, byl směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 56 Cm 65/2018-9, v celém rozsahu v platnosti a povinnému byla uložena povinnost zaplatit oprávněné náklady námitkového řízení ve výši 51 497,60 Kč. Toto rozhodnutí dle doložky nabylo právní moci dne 9. 3. 2020 a je vykonatelné ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 169/2019-96. Dle odůvodnění neshledal nalézací soudu důvodnou námitku nepředložení směnky vlastní [číslo] ze dne 30. 6. 2015, splatné 31. 12. 2017, k placení a protismluvního vyplnění této původně blankosměnky. Neztotožnil se ani s tvrzením povinného, že směnka je neplatná, protože ve směnkou zajištěném závazkovém vztahu povinný vystupoval jako spotřebitel a oprávněná jako podnikatel. Odmítl argumentaci povinného, že na úvěrovou smlouvu ze dne 30. 6. 2015, [číslo] je nezbytné nahlížet jako na smlouvy dvě, kdy jedna byla sjednána na 1 200 000 Kč a druhá na 800 000 Kč, byť poskytnutí úvěru mělo být ve dvou platbách. Shledal, že citovaná smlouva je vyloučena z působnosti ZSÚ, stejně tak nepřiléhavou shledal argumentaci povinného o nutnosti aplikovat směrnici Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993. 9. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 2Cmo 169/2019-96, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 56 Cm 65/2018-66, tak, že se zrušuje směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 56 Cm 65/2018-9, a schvaluje se smír, v němž se povinný zavázal zaplatit oprávněné částku 500 000 Kč v pravidelných splátkách ve výší 25 000 Kč měsíčně až do úplného zaplacení, počínaje měsícem květen 2020, a to ke každému 20. dni v měsíci, pod ztrátou výhody splátek. V případě ztráty výhody splátek se povinný zavázal zaplatit oprávněné z dosud nezaplacené částky 6% úrok ročně ode dne, kdy došlo ke ztrátě výhody splátek, až do úplného zaplacení. Náklady řízení před soudy obou stupňů si nese každá ze stran ze svého. Dle doložky nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 9. 3. 2020. 10. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 6. 2015 uzavřené mezi oprávněnou jako úvěrujícím a povinným jako úvěrovaným vyplynulo, že úvěrující se zavázal poskytnout povinnému úvěr ve výši 2 000 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15,00 % p.a. s tím, že úrok bude hrazen měsíčně, vždy k 30. dni kalendářního měsíce počínaje 30. 6. 2015, ve výši 25 000 Kč, dále byl dohodnut poplatek za sjednání a zpracování úvěru ve výši 5 000 Kč se splatností do 3 dnů od podpisu smlouvy. Předmětné finanční prostředky do limitní částky 2 000 000 Kč měly být vyplaceny v částce 1 200 000 Kč bezhotovostním převodem na účet [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 5. 2015), v částce 800 000 Kč bezhotovostním převodem na účet určený dlužníkem. Termín splatnosti byl stanoven ke dni 30. 6. 2016. Úvěr byl dle čl. II. smlouvy zajištěn blankosměnkou, dále zástavním právem k pohledávce v celkové výši 4 929 003,16 Kč vzniklé z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 26. 6. 2006 mezi [právnická osoba] jako věřitelem a panem [jméno] [příjmení], roč. [rok], jako dlužníkem, následně postupně postoupené až na povinného. Zmiňovaná postoupená pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve výhradním vlastnictví [anonymizováno] [jméno] [příjmení], roč. [rok], zapsaným na [list vlastnictví] pro k.ú. [anonymizována tři slova]. Pro případ prodlení se splacením úvěru (v řádném termín, při zesplatnění, při insolvenci, výkonu rozhodnutí nebo exekuce), a to byť jen zčásti, o více než 30 dní, vznikal věřiteli nárok na smluvní pokutu ve výši 20 % z aktuálně vyčerpaných – nesplacených úvěrových prostředků. Smluvní pokuta je splatná vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce, v němž vznikl věřiteli nárok na její zaplacení. V dodatku I. smlouvy [číslo] ze dne 2. 9. 2015 se smluvní strany (oprávněná a povinný) dohodly na navýšení jistiny úvěru o částku 1 000 000 Kč, v dodatku II. smlouvy [číslo] ze dne 23. 10. 2015 pak o další částku 250 000 Kč. 11. Dle kopie směnky [číslo] vystavené v Kladně dne 30. 6. 2015, se povinný zavázal za tuto směnku vlastní zaplatit dne 31. 12. 2017 (dopsáno ručně) na řad oprávněné částku 4 925 739 Kč (dopsáno ručně) v místě placení [obec], s doložkou bez protestu. Dle dohody o vystavení blankosměnky ze dne 30. 6. 2015 tato blankosměnka postrádala údaje o datu splatnosti, směnečné sumě a místě placení, přičemž měla sloužit k zajištění, respektive k úhradě závazků ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 6. 2015. 12. Exekučním příkazem ze dne 18. 2. 2021, č. j. [číselný identifikátor exekutora] EX 65/21-17, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí zapsaných na [list vlastnictví] v k.ú. [obec], zapsaných v SJM povinného a jeho manželky [jméno] [příjmení]. Exekučním příkazem ze dne 26. 2. 2021, č. j. [číselný identifikátor exekutora] EX 65/21-21, rozhodl soudní exekutor o provedení prodejem movitých věcí k vymožení pohledávky oprávněné a nákladů exekuce. Exekučním příkazem ze dne 26. 2. 2021, č. j. [číselný identifikátor exekutora] EX 65/21-25, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce srážkami ze mzdy, na kterou má povinný nárok vůči [právnická osoba] 13. Podáním doručeným soudnímu exekutoru dne 22. 3. 2021 se povinný domáhal zastavení předmětné exekuce s tím, že nezohledňuje postavení povinného jako spotřebitele a je v rozporu se spotřebitelským právem. Bližší odůvodnění se shoduje s argumentací v odvolání citovanou shora. 14. Oprávněná ve svém vyjádření ze dne 7. 4. 2021 se zastavením exekuce nesouhlasila. Poukázala na to, že zde je vedena exekuce na základě pravomocného soudního rozhodnutí, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 2 Cmo 169/2019-96, kterým byl schválen smír mezi oprávněnou a povinným. Nárok oprávněné vůči povinnému tak byl předmětem posouzení ze strany soudu v rámci nalézacího řízení, povinný měl možnost vznášet jeho námitky proti uplatněnému nároku. V soudním smíru se povinný zavázal uhradit dohodnutou částku dohodnutým způsobem, pro případ jejího nezaplacení je pak tento smír vykonatelným exekučním titulem. Povinným uváděné důvody pro zastavení jsou přitom důvody, jimiž se povinný mohl bránit v nalézacím řízení a také tak činil. Nalézací soud se uplatněným nárokem zabýval a soudní smír schválil, jelikož neshledal, že by byl v rozporu s právními předpisy. Soud rozhodující o návrhu na zastavení exekuce není oprávněn posuzovat, zda nalézací soud v rámci řádného nalézacího procesu, kterého se povinný aktivně účastnil, vydal rozhodnutí, které je v souladu s hmotným právem či nikoliv. Výkon rozhodnutí zde nevede ke zjevné nespravedlnosti, ani nebude v rozporu s principy právního státu. Argumenty povinného týkající se okolností vystavení směnky uplatněné v nalézacím řízení zde nejsou vůbec relevantní. 15. Podle § 55 odst. 1 exekučního řádu návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Nevyhoví-li exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije. 16. Podle § 55 odst. 3 a 5 exekučního řádu podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu (odst. 3). O zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu (odst. 5) 17. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 18. Podle § 2 písm. e) ZSÚ se tento zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč. 19. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo„ jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být„ jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že„ právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 936/2019). 20. Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Jak totiž Ústavní soud uvedl v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2230/16, bodě 17, použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., tedy i zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu, "není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení" (nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). 21. V daném případě je vedena exekuce na základě exekučního titulu – vykonatelného rozhodnutí soudu / § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu Povinný se domáhá zastavení předmětné exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. s poukazem na rozpor vymáhaného plnění se zákonem s poukazem na nezohlednění spotřebitelské ochrany povinného v nalézacím řízení. Jak správně konstatoval soud I. stupně v napadeném rozhodnutí, je jedním z atributů právního státu právní jistota, projevující se mimo jiné tím, že rozhodnutí soudu, které již nelze napadnout za pomoci řádných opravných prostředků, je závazné pro účastníky řízení a je nezměnitelné (tzn. v právní moci) a povinnost v něm uložená, která nebyla ve stanovené lhůtě dobrovolně splněna osobou povinnou, je vynutitelná za pomoci státní moci (tzn. je vykonatelné). Exekuční řízení obecně neslouží k přezkumu věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu, a to ani za pomoci návrhu povinného na zastavení řízení. Jak bylo citováno shora, v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat jen zásadními vadami exekučního titulu a jsou dle přístupu Ústavního soudu povinny exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. v případech,„ v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu“. O takovou situaci však zde nejde, když proběhlo nalézací řízení, v němž byl povinný řádně zastoupen advokátem, a bylo mu umožněnou namítat rozhodné skutečnosti proti uplatněnému nároku, čehož povinný aktivně využil (viz námitky vůči uplatněné směnce a nezbytnosti spotřebitelské ochrany vůči jeho osobě). Soud I. stupně se pak s těmito námitkami řádně vypořádal v odůvodnění svého nalézacího rozhodnutí. Povinný následně využil řádného opravného prostředku, přičemž v odvolacím řízení uzavřel s oprávněnou smír, který byl odvolacím soudem schválen jako souladný s hmotným právem. Pokud povinný shledává, přes uzavřenou dohodu s oprávněnou narovnávající jejich vztahy, parametry předmětného smíru za neodpovídající hmotnému právu v době jeho schválení, má k dispozici ve smyslu § 99 odst. 3 o.s.ř. opravný prostředek v podobě žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru. Povinný se tak snaží prolomit účinky vykonatelného soudního rozhodnutí prostřednictvím námitek, které nejdříve neúspěšně vznesl v nalézacím řízení, a následně od nich upustil při uzavírání dohody v podobě smíru, za situace, kdy má dispozici„ mimořádný“ opravný prostředek k nápravě případné nezákonnosti smíru z hlediska hmotného práva. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené neshledal (ve shodě se soudem I. stupně) aplikovatelnost výjimečného přístupu plynoucího z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 na daný případ, a to ani z pohledu nastavených parametrů úvěrového vztahu, z něhož vymáhaný nárok vzešel. 22. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. 23. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť k rozhodnutí i o těchto nákladech je obecně povolán soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 exekučního řádu. I účast manželky povinného nadále v dané exekuci trvá, když je byť potencionálně postihován majetek v SJM s povinného a jeho manželky. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 15. února 2022 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu