USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Václava Nekoly a JUDr. Evy Kratzerové ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] o zastavení exekuce o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 11. 2021, č. j. 207 EXE 5813/2020 -82 takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 12. 11. 2021, č. j. 207 EXE 5813/2020 -82, Okresní soud Praha-západ (dále jen„ soud I. stupně“) zastavil v plném rozsahu exekuci (výrok I.), dále rozhodl, že povinný je povinen zaplatit pověřenému soudnímu exekutoru [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], na náhradě nákladů částku 6 655 Kč, ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a že oprávněnému se právo na náhradu nákladů nepřiznává (výrok III.). 2. Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že ve vztahu k majetku povinného došlo k zahájení insolvenčního řízení ve Slovenské republice, tedy v jiném členském státě Evropské unie. Na účinky zahájení takového řízení je třeba v České republice pohlížet s ohledem na pravidla stanovená nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení (dále jen„ Nařízení“) pro insolvenční řízení překračující hranice členských států Evropské unie. Tento právní předpis Evropské unie má před vnitrostátní právní úpravou aplikační přednost. Z čl. 18 a 20 odst. 1 Nařízení plyne, že povinný je oddlužen v důsledku rozhodnutí slovenského soudu, jež má přímé účinky na území České republiky, aniž by bylo třeba jakékoli další skutečnosti k jejich prosazení (uznání). Soud I. stupně proto uzavřel, že účinky zahájení insolvenčního řízení v jiném členském státě (zde ve Slovenské republice) mají stejný dopad i na pohledávku věřitele v České republice, která před zveřejněním usnesení o konkursu nebyla zcela vymožena. Oprávněná si tedy jako věřitelka mohla pohledávku přihlásit do slovenského konkursu. I když to oprávněná neučinila, slovenská úprava insolvenčního zákona povinného zbavuje jako dlužníka všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v konkursu. Pro tuto překážku v exekuci proto již nelze pokračovat. Pokud jde o náklady exekuce, soudní exekutor navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů 6 655 Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že pokud by povinný ve slovenském oddlužení řádně a včas označil svého věřitele, byla by tato skutečnost slovenskému insolvenčnímu soudu známa a mohl by včas známé věřitele podle čl. 54 Nařízení informovat. Protože to zjevně povinný neučinil, zavinil vznik zbytečných nákladů exekuce, na jejichž nahrazení má soudní exekutor právo. Pokud jde o náhradu nákladů mezi účastníky, dospěl soud na základě stejných úvah k závěru, že povinný zavinil vznik nákladů oprávněné, nicméně u ní je skutečnost jejich přiznání vyloučena tím, že exekuci zahájila v době, kdy již trvaly účinky úpadku podle slovenského insolvenčního rozhodnutí, tudíž tato objektivní skutečnost nedovoluje nahlížet na exekuci jiným závěrem než, že byla od svého počátku nepřípustná a marná. 3. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání oprávněná s tím, že pokud má pohledávka, která je předmětem tohoto exekučního řízení, povahu naturální obligace, pak má stejný režim jako pohledávka promlčená. Promlčení pohledávky může namítat pouze povinný (dlužník), nikoliv soud či soudní exekutor. Námitku osvobození od placení pohledávky v exekučním řízení může tedy vznést pouze povinný. Soud I. stupně rozhodl nesprávně, pokud za nečinnosti povinného k podnětu soudního exekutora zastavil exekuci. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že se exekuce nezastavuje. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř.“), za použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ exekuční řád“), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 254 odst. 8 o.s.ř. a 214 odst. 3 o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu), a dospěl k níže uvedeným závěrům. 5. Soud I. stupně správně zhodnotil, že exekuce je vedena na majetek povinného na základě pověření ze dne 1. 6. 2020, č. j. 207 EXE 5813/2020, soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], pro vymožení pohledávky 9 951 Kč spolu s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 4. 2019, č. j. 8C79/2019-16. Dne 29. 10. 2020 došel soudu I. stupně podnět soudního exekutora, v jehož obsahu si vyžádal o další pokyn ve věci, popřípadě o vydání rozhodnutí o zastavení exekuce, jelikož povinný byl oddlužen dle uznesenie Okresného súdu v Nitře ze dne 4. 12. 2018, č. j. 27OdK/235/2018. Oprávněná nesouhlasila se zastavením exekuce, neboť insolvenční řízení vedené ve Slovenské republice podle tamějších zákonů nemá mezinárodní přesah do České republiky. Oprávněná také nesouhlasila s tím, že podnět k zastavení exekuce podal soudní exekutor, jelikož osobou oprávněnou ke vznesení námitky osvobození od placení pohledávky v exekučním řízení je pouze povinný. 6. Z uznesenia Okresného súdu v Nitře ze dne 4. 12. 2018, č. j. 27OdK/235/2018, soud I. stupně správně zjistil, že tento soud výrokem I. rozhodl o vyhlášení konkurzu na majetek povinného, výrokem II. rozhodl o ustanovení správce podstaty, výrokem III. konstatoval, že začíná hlavní insolvenční řízení podle čl. 3 odst. 1 Nařízení, výrokem IV. vyzval věřitele povinné, aby své pohledávky, které nejsou pohledávkami za podstatou, přihlásili v základní lhůtě 45 dnů od vyhlášení konkurzu a výrokem V. rozhodl o oddlužení povinného tak, že povinného zbavil všech dluhů, které můžou být uspokojené jen v tomto konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení. 7. Na základě uvedených zjištění a jejich právního posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání oprávněné není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu posoudil soud I. stupně správně nastalou situaci poté, kdy byl povinný rozhodnutím slovenského soudu oddlužen a zbaven dluhů, které mohly být uspokojeny v konkurzu. Závěry pro své rozhodnutí pak soud I. stupně vystavěl na dostatečných podkladech obsažených v soudním spisu, ve spisu soudního exekutora a podrobně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že jsou dány podmínky pro zastavení exekuce. Rovněž poukázal na přiléhavá zákonná ustanovení čl. 18 a 20 Nařízení, § 12 odst. 4 a § 166a odst. 1 a 2 zákona Slovenské republiky č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., která v rozhodnutí správně citoval. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že je dán důvod pro zastavení exekuce. 8. Ve svém odvolání pak oprávněná nebrojí proti správnému závěru soudu I. stupně, že na exekuční řízení probíhající v České republice má s ohledem na Nařízení vliv i konkurzní řízení vedené ve Slovenské republice a svou odvolací polemiku založila jen na argumentu, že k zastavení exekuce nemůže soud přistoupit bez iniciativy povinného jen na základě podnětu soudního exekutora. 9. Odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem oprávněné prezentovaným v odvolání i s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 29 Cdo 3509/2010) a verifikovaným i v rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 3250/14 a II. ÚS 502/17), že ve vykonávacím (exekučním) řízení má pohledávka, pro niž byl povinný oddlužen, stejný režim jako pohledávka promlčená. 10. Je však třeba uvést na pravou míru otázku, zda je třeba, aby se povinný sám výslovně domáhal tohoto následku jeho oddlužení v exekuci (analogicky ke vznesené námitce promlčení), či k tomuto následku mohou exekuční orgány přihlédnout i bez iniciativy povinného, jak se stalo v této projednávané věci. 11. Odpověď na tuto otázku lze pak nalézt v tom, že za promlčenou pohledávku je třeba považovat takovou pohledávku, u které již nastaly všechny předpoklady jejího promlčení stanovené zákonem (nejenom uplynutí promlčecí doby, ale i vznesení platné námitky). Pokud tedy režim pohledávky z oddlužení soudy připodobnily k režimu promlčené pohledávky, pak je zřejmé, že stejný efekt pro pohledávku z oddlužení v exekučním řízení nastává již okamžikem pravomocného rozhodnutí o oddlužení. Soudní exekutor i exekuční soud pak k tomuto následku musí přihlédnout z úřední povinnosti. Dlužník, který prošel oddlužením a dosáhl osvobození od placení pohledávek, je chráněn vůči placení dosavadních„ starých“ pohledávek, které sice v neuhrazeném rozsahu nezanikají, avšak nadále existují pouze v režimu naturálních obligací, když je třeba pohlížet pro účely exekučního řízení na pohledávku jako na promlčenou. Stala se z ní totiž tzv. nevymahatelná naturální obligace, což znamená, že pokud dlužník bude na pohledávku plnit dobrovolně, nebude se jednat o bezdůvodné obohacení, avšak nucená exekuce pohledávky je zapovězena. 12. Oprávněná zjevně opomněla pohledávku do konkurzního řízení vedeného ve Slovenské republice (jejíž je povinný občanem) přihlásit a nyní se snaží zvrátit důsledky tohoto chybného postupu. 13. Za přiléhavé považoval odvolací soud i oba nákladové výroky, které byly soudem I. stupně podrobně a srozumitelně odůvodněny (a nebyly výslovně napadeny ani jedním z účastníků řízení). 14. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. 15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků tohoto odvolacího řízení nemá právo na jejich náhradu, když úspěšnému povinnému náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nelze podat dovolání. Praha 29. dubna 2022 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu