ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 109 444,39 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ, č. j. 11 C 53/2022-34 ze dne 27. dubna 2022, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 11 C 53/2022-34 ze dne 27. 4. 2022 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 300,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 108 400,03 Kč od 9. 4. 2021 do 30. 4. 2021, z částky 106 000,03 Kč od 30. 4. 2021 do 20. 5. 2021 a z částky 103 300,03 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto, že žaloba se co do nároku na zaplacení částky 6 143,94 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 265,24 Kč, s úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 97 420,85 Kč od 30. 3. 2021 do 13. 6. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 97 420,85 Kč od 9. 4. 2021 do 29. 4. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 97 420,85 Kč od 25. 4. 2021 do 29. 4. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 96 088,73 Kč od 30. 4. 2021 do 19. 5. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 96 088,73 Kč od 30. 4. 2021 do 19. 5. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 94 444,39 Kč od 20. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 94 444,39 Kč od 20. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 15 000 Kč od 30. 3. 2021 do 2. 5. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 5. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 683,14 Kč zamítá (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 419,47 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu ze dne 15. 10. 2021, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 109 444,39 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené rámcové smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 27. 2. 2020, na základě které byl žalobkyní poskytnut žalované úvěr ve výši 100 000 Kč a z titulu dodatku [číslo] této rámcové smlouvy ze dne 29. 2. 2020, kdy byl žalované poskytnut kontokorent ve výši 15 000 Kč. V žalobě žalobkyně uvádí, že před uzavřením smluv řádně prověřila úvěruschopnost žalované. U rámcové smlouvy o úvěru byla dohodnuta splátka 2 184 Kč měsíčně a úrok 12,9 % ročně od 24. 3. 2020 do 24. 6. 2025, u dodatku pak bylo umožněno čerpání kontokorentu z účtu. Žalovaná porušila smluvní povinnosti uzavřené smlouvy a jejího dodatku, úvěr řádně a včas nesplácela a z tohoto důvodu žalobkyně poskytnuté úvěry zesplatnila. Ke dni zesplatnění 30. 3. 2021 byla vyčíslena pohledávka, kterou tvoří jistina poskytnutého úvěru ve výši 97 420,85 Kč a nesplacený úrok z úvěru 7 388,78 Kč. Následně po zesplatnění žalovaná zaplatila ještě ve dnech 30. 4. 2021 částku 2 136,03 Kč a 263,97 Kč a dne 20. 5. 2021 částku 1 920,03 Kč a 779,97 Kč. Žalobkyně požaduje přiznat dlužnou jistinu, kapitalizovaný smluvní úrok a úrok z prodlení. Požaduje zaplatit ke dni zesplatnění kontokorent, kapitalizovaný smluvní úrok a úrok z prodlení. Dále požaduje přiznat i smluvní úrok 18,9 % ročně z jistiny. Jedná se o žalovanou částku ve výši 109 444,39 Kč, kterou tvoří jistina poskytnutého úvěru a kontokorent (94 444,38 Kč + 15 000 Kč). Z podané žaloby je zřejmé, že na poskytnutý úvěr žalovaná zaplatila do dne zesplatnění částku 6 599,97 Kč a po zesplatnění ve dnech 30. 4. 2021 a 20. 5. 2021 částku 5 100 Kč Celkem tak žalovaná uhradila na vymáhanou pohledávku částku 11 699,97 Kč. 3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a o nároku žalobkyně rozhodoval soud prvního stupně podle § 115a o. s. ř., k projednání věci samé nenařídil jednání a rozhodoval na základě obsahu spisu a listinných důkazů předložených žalobkyní. Z těchto listinných důkazů na základě jejich zhodnocení zjistil skutkový stav v dané věci a vycházel ze zjištění, že žalovaná dne 27. 2. 2020 uzavřela s žalobkyní rámcovou smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, a to převodem na účet žalované. Žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 64 měsíčních splátkách ve výši 2 184 Kč, včetně úroku s úrokovou sazbou 12,9 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly i obchodní podmínky a podmínky pro používání úvěru. Žalovaná v období od 24. 3. 2020 do 24. 1. 2021 na poskytnutý úvěr zaplatila částku 6 599,97 Kč, a protože jinak úvěr řádně a včas nesplácela, došlo ke dni 30. 3. 2021 ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru z důvodu závažného porušení smluvních povinností. Po zesplatnění žalovaná zaplatila na pohledávku ještě částku 5 100 Kč. Dne 29. 2. 2020 uzavřeli účastníci dodatek č. 1 smlouvy o úvěru, na základě kterého byl žalované poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 15 000 Kč, a to umožněním jeho čerpání z účtu žalované. Ani tento kontokorent žalovaná řádně nesplácela, a proto ke dni 30. 3. 2021 došlo ze strany žalobkyně rovněž k zesplatnění kontokorentního úvěru z důvodu závažného porušení smluvních povinností. Zesplatnění bylo oznámeno žalované dopisem ze dne 30. 3. 2021. Ke dni zesplatnění činil dluh na nesplaceném úvěru částku 104 809,63 Kč a dluh na kontokorentu částku 15 683,14 Kč a dluh na běžném účtu částku 300 Kč. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně posuzovala úvěruschopnost žalované, přičemž zjistil, že žalobkyně vycházela z informací žalované a provedla lustraci v interních a externích databázích. Měla k dispozici potvrzení o výši příjmu žalobkyně ze dne 28. 2. 2020, podle kterého průměrný čistý měsíční příjem žalované činil 22 643 Kč. Žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí ve vlastní nemovitosti a na své předchozí závazky splácí částku ve výši 9 232 Kč měsíčně. Z těchto zjištění soud prvního stupně vycházel a především se zabýval otázkou, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádným způsobem posuzovala úvěruschopnost žalované a zda uzavřená smlouva o úvěru, včetně jejího dodatku, je platným jednání. Věc pak posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 4. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně před poskytnutím úvěru zjistila z údajů uvedených samotnou žalovanou, že je svobodná, bydlí ve vlastní nemovitosti a na své předchozí závazky splácí částku 9 232 Kč měsíčně. Žalobkyně měla k dispozici i potvrzení o průměrném čistém měsíčním příjmu žalované, a to ve výši 22 643 Kč. Podle soudu prvního stupně však při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak nezjišťovala, zda a jaké další má žalovaná nutné pravidelné výdaje, jaké jsou náklady na domácnost, případně s kým se o ně dělí či zda má nějakou vyživovací povinnost. Nezískala tak dostatek informací, aby mohla náležitě ověřit úvěruschopnost žalované. Důsledkem nedodržení této zákonné povinnosti věřitele je pak absolutní neplatnost předmětných smluv o úvěru. Podle soudu prvního stupně tak žalobkyně nemá nárok na pohledávku vyčíslenou v žalobě, ale žalobkyni náleží pouze vrácení zbylé části poskytnutých úvěrů z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Jedná se pouze o nesplacenou jistinu poskytnutých částek, přičemž soud vycházel z toho, že žalovaná na poskytnutý úvěr 100 000 Kč zaplatila částku 11 699,97 Kč a žalobkyně tak má nárok na vyplacení bezdůvodného obohacení ve výši 88 300,03 Kč. Dále pak má nárok na úhradu celé jistiny nesplaceného kontokorentu ve výši 15 000 Kč Celkem se jedná o částku 103 300,03 Kč. Soud vzal úvahu i žalobkyní předložené uznání dluhu ze dne 30. 4. 2021, které posoudil tak, že k němu nelze přihlížet, neboť uznání dluhu může mít právní důsledky pouze vůči platně vzniklému závazku. Tento platný závazek v dané věci nevznikl (viz § 2053 a násl. o. z.), neboť uznané nároky vyplývají z neplatné smlouvy o úvěru. 5. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a žalovaná zamýšlely uzavřít smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., ovšem vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala v tomto právním vztahu jako spotřebitelka, řídí se zamýšlená smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona č. 257/2006 Sb., je věřitelka povinna před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Této povinnosti podle soudu prvního stupně žalobkyně nedostála. Žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, vyšla-li pouze z osobního prohlášení žalované a ověřila pouze příjmovou stránku žalobkyně. Žalobkyně nijak nezjišťovala faktické výdaje žalované a spokojila se pouze s tvrzením, že žalovaná splácí na předchozí závazky měsíčně částku 9 232 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a poukázal i na související judikaturu jako článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Podle zákona o spotřebitelském úvěru a související judikatury je poskytovatel úvěru, s ohledem na splátky úvěru, povinen porovnat příjmy a výdaje spotřebitele, včetně plnění předchozích závazků. Úvěr pak může poskytnout pouze tehdy, pokud nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Sankcí za nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je pak neplatnost uzavřené smlouvy. V této souvislosti poukázal i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a jeho rozsudek z 5. 3. 2020 značky C -679/18, který zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li pak soud porušení posuzované povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Cílem této směrnice je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužováním a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru. V případě zjištění takovéto absolutní neplatnosti smlouvy, věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úroků z prodlení). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nezískala dostatek informací, aby mohla náležitě ověřit úvěruschopnost žalované. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. nárok pouze na zbývající část dosud nesplacené jistiny poskytnutých úvěrů, tedy v dané věci částku 103 300,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v návaznosti na ustanovení § 1970 o. z. Žalobě tedy bylo vyhověno co do částky 103 300,03 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužných částek jistiny od 22. 5. 2021 do zaplacení). Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). 6. Pokud jde o výrok o nákladech řízení (výrok III. rozsudku) postupoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 88,78 %, a to s ohledem na míru úspěchu ve věci. Náklady řízení soud prvního stupně specifikoval v odst. 15 odůvodnění rozsudku, a to v celkové výši 4 978 Kč, přičemž 88,78 % těchto účelně vynaložených nákladů řízení představuje částku 4 419,47 Kč, která byla úspěšnější žalobkyni na náhradě nákladů řízení přiznána. 7. Proti tomuto rozsudku si včas podal odvolání žalobkyně, a to pouze do zamítavého výroku II. a do výroku III. o nákladech řízení. V odvolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru a při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Tento závěr nevyplývá z provedeného dokazování a soud prvního stupně tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smluv o úvěru provedla dostatečně a v plném rozsahu, splnila tak svou zákonnou povinnost a smlouvy o úvěru byly uzavřeny platně. Okolnosti posouzení úvěruschopnosti žalované a související důkazy byly doloženy soudu prvního stupně ve vyjádření ze dne 23. 2. 2022. Poukázala na to, že žalobkyně zkoumala příjmy žalované a případné výdaje, ke kterým se žalovaná již zavázala, a které tedy nemůže nijak omezit. Ohledně dalších výdajů bylo vhodnější vycházet z výdajů stanovených expertní analýzou a z výpočtu částky, která po zohlednění těchto výdajů a splátek úvěru žalované z jejího příjmu zbyde. Po zohlednění výdajů dospěla k závěru, že příjem žalované poskytuje ještě dostatečnou rezervu, aby žalobkyně mohla smlouvu uzavřít a žalovaná poskytnutý úvěr splácet. Výdaje žalované týkající se splátek dalších úvěrových produktů žalobkyně ověřovala na základě informací z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované. Ohledně dalších výdajů žalované žalobkyně pracuje s údaji uvedenými klientem a v rámci jejich posouzení používá sofistikovaných statistických modelů pro důsledné vyhodnocení schopnosti úvěr splácet, které mimo jiné pracují s informací o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech či o dosaženém vzdělání klienta. Žádné neobvyklé výdaje žalované nebyly v dané věci zjištěny. Pokud jde o výdaje žalované, bylo zjištěno, že má splátky jiných úvěrů s měsíční splátkou ve výši 9 232 Kč a z opatrnosti vycházela z částky uvedené v úvěrové zprávě a výdaje žalované posoudila jako vyšší než výdaje, které uvedla sama žalovaná. Ke zjištěným výdajům připočetl částku 3 410 Kč, která pokrývala tehdejší výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalované. Od příjmu žalobkyně 22 397 Kč tak žalobkyně odečetla splátku předchozího úvěru ve výši 9 232 Kč a částku na nezbytné výdaje žalované ve výši 3 410 Kč. Při poskytnutí kontokorentu pak přihlédl i k tomu, že splátka dříve poskytnutého úvěru v rámci rámcové smlouvy činí 2 184 Kč. Po zohlednění všech těchto hledisek dospěl k závěru, že žalovaná disponuje dostatečným příjmem 7 817 Kč a je schopna úvěry splácet. Závěrem ve svém odvolání žalobkyně ještě poukázala na to, že předmětné úvěry byly žalované poskytnuty na základě první a druhé žádosti, kterou žalovaná u žalobkyně podala, přičemž další žádosti, kterých bylo ještě celkem šest, byly žalobkyní zamítnuty. Ze všech uvedených důvodů je žalobkyně přesvědčena, že úvěry na základě první a druhé žádosti žalované byly poskytnuty správně a zjištěné okolnosti svědčí o dostatečně pečlivém a odborném přístupu žalobkyně posuzování úvěruschopnosti žalované. Z uvedených důvodů pak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a přiznal žalobkyni i nároky tímto výrokem zamítnuté. Současně požaduje přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila, odvolacího jednání se nezúčastnila. Po omluvě žalobkyně proběhlo odvolací řízení v nepřítomnosti účastníků a odvolací soud vycházel při svém rozhodování z předložených listinných důkazů účastníků. 9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze ve výroku II. ohledně zamítnutí části žaloby ve zde uvedených nárocích, pouze v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde o výrok I., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tento výrok odvoláním napaden nebyl a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudek pak byl přezkoumáván i v závislém výroku III. o nákladech řízení. 11. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru ze strany žalobkyně, přečetl odvolací soud usnesení na č. l. 20 a zopakoval důkaz vyjádřením žalobkyně na č. l. 22 až 24 spisu. Odvolací soud zjistil, že před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé Okresní soud Praha-východ usnesením č. j. 11 C 53/2022-20 ze dne 10. 2. 2022 vyzval žalobkyni k doplnění svých tvrzení uvedených v žalobě o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované úvěr splácet a označila důkazy k prokázání těchto doplněných tvrzení. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala vyjádřením ze dne 23. 2. 2022, v němž uvedla, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tím způsobem, že vycházela z informací od klienta, které pak žalobkyně v rámci potřeby ověřuje. V žádostech o úvěr ze dne 27. 2. 2020 a 29. 2. 2020 uvedla žalovaná příjem 22 643 Kč s tím, že má jiné splátky v rámci úvěrového rámce 9 200 Kč měsíčně a 9 232 Kč měsíčně. Vlastní nemovitost a je svobodná, nemá žádné vyživovací povinnosti. Na základě těchto údajů byly žalované poskytnuty úvěry, a to ve výši 100 000 Kč a 15 000 Kč. Žalovaná předložila potvrzení o výši svého příjmu v částce 22 643 Kč s tím, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Toto bylo ověřeno telefonátem do zaměstnání žalované. Dle vyjádření žalobkyně tato posuzovala i informace z interních a externích databází, aniž však doložila, v kterých databázích informace ověřovala. Z vyjádření je pouze zřejmé, že poskytovatelé úvěru reportují do bankovního a nebankovního registru klientských informací, vždy k poslednímu dni v měsíci. Tyto tvrzené skutečnosti žalobkyně doložila přehledem žádosti o úvěr, potvrzením o výši příjmu žalované a úvěrovou zprávou. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaná splácí hypoteční úvěr, který jí byl přiznán 24. 9. 2009 a měl by být uhrazen do 23. 10. 2049 Měsíční splátky činí 9 232 Kč a zbývající částka úvěru je 3 295 799 Kč. Další údaje prověřovány nebyly. Z tohoto zjištění pak vycházel odvolací soud při svém rozhodování. Z vyjádření žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně dostatečným způsobem neunesla důkazní břemeno svého tvrzení, že úvěruschopnost žalované prověřila s odbornou péčí. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti žalované, ve spise je založeno potvrzení o výši jejího příjmu a pouze obecné vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, které nebylo žádným způsobem prokázáno. V dané věci nelze přehlédnout, že v době poskytnutí úvěru splácela žalovaná předchozí závazek z hypotečního úvěru ve výši 9 232 Kč měsíčně a ve vyjádření je uvedena i jiná splátka v částce 9 200 Kč, která nebyla žádným způsobem ověřena. Žalobkyně nijak neprověřovala další faktické výdaje žalované a vycházela pouze z normativních nákladů na vyživované osoby a na bydlení. Faktické údaje prověřování neobsahuje, přičemž i údajné prověřování v registrech bankovního a nebankovního sektoru zůstalo ze strany žalobkyně pouze v rovině tvrzení. Odvolací soud tak považuje skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně za náležitě a dostatečně zjištěné. Na základě těchto zjištění pak soud prvního stupně i ve věci meritorně rozhodoval a věc posoudil po stránce právní. 12. Protože odvolatelka učinila předmětem odvolacího řízení především otázkou náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, vycházel odvolací soud z listinných důkazů, které měl k dispozici i soud prvního stupně, který tyto důkazy provedl a řádně posoudil. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobkyni se v rámci odvolacího řízení nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje a na jeho náležité odůvodnění odkazuje. 13. Odvolací soud by chtěl pouze zdůraznit, že podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V dané věci se soud prvního stupně podrobně zabýval těmito skutečnostmi a posuzoval, jak s přihlédnutím k příjmové a výdajové stránce žalované, tak s přihlédnutím k listinným důkazům předložených žalobkyní, zda schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet byla posouzena s odbornou péčí. Spotřebitelský úvěr pak lze poskytnout pouze tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, přičemž povinností poskytovatele úvěru je zjišťovat nejen příjmovou stránku spotřebitele úvěru, ale i jeho výdajovou stránku. V dané věci soud prvního stupně zjistil měsíční příjem žalované, jiný příjem zjištěn nebyl, ovšem pokud jde o výdajovou stránku, vzala žalobkyně v úvahu pouze splátky hypotečního úvěru ve výši 9 232 Kč a normativy životního minima a bydlení. Žalobkyně se nezabývala údajem o další splátce 9 200 Kč vyplývající z vyjádření na č. l. 22 spisu a neověřovala faktické výdaje žalované. Na základě poskytnutého úvěru by měla žalovaná splácet další částku 2 184 Kč měsíčně a splácet i poskytnutý kontokorent. Další obvyklé výdaje (kromě normativu), zjišťovány nebyly a žalobkyně ani nedoložila, jakým způsobem ověřovala informace z registru bankovních a nebankovních institucí. Pokud za této situace žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna úvěr řádně splácet, tento její závěr neobstojí a neodpovídá běžným skutečnostem v návaznosti na životní náklady a obvyklé potřeby. Je potřeba i zdůraznit, že žalobkyně řádné prověřování úvěruschopnosti žalované neprokázala důkazy založenými do spisu. Za této situace nelze dospět k jinému závěru, než že na základě dokladů založených ve spise je zřejmé, že schopnost žalované dohodnutý úvěr splácet nebyla ze strany žalobkyně řádně posouzena. Žalobkyně tak poskytla úvěr klientce, u které nebyly záruky jeho řádného splácení, o čemž nakonec svědčí skutečnost, že žalovaná přestala úvěr splácet, uhradila poměrně malou částku a žalobkyně byla nucena domáhat se svých nároků podanou žalobou. Odvolací soud proto odkazuje jak na skutková zjištění soudu prvního stupně, tak na jeho právní posouzení. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet jednotlivé pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, je smlouva neplatná. V tomto případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 18. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 19. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyni je nedůvodné. Smlouva o poskytnutí úvěru a kontokorentu k účtu ze dne 27. 2. 2020 a 29. 2. 2020 byla posouzena jako neplatná, a pokud za této situace soud prvního stupně výrokem II. svého rozsudku žalobu částečně zamítl, bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem posouzeno jako věcně správné. Žalobkyně nemá nárok na další plnění kromě vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadeném výroku II. tak byl shledán jako věcně správný. 20. Závěrem je možné ještě uvést, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (s odbornou péčí), je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. To vyplývá ze shora citovaných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. I když tento zákon výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného ověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčují tomu, že takovýto výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele lze posoudit jako narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a jednala tak v rozporu se zákonem, byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. Uzavřená smlouva o úvěru dodatkem č. 1 o poskytnutí kontokorentu mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelkou za této situace je absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 o. z. a k této absolutní neplatnosti musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. 21. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v odvoláním napadeném zamítavém výroku II. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný byl potvrzen i závislý výrok III. rozsudku o nákladech řízení, když náklady řízení byly soudem prvního stupně správně posouzeny ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na míru úspěchu účastníků ve věci. 22. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo proto současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 6. října 2022 JUDr. Jana Hráchová v. r. předsedkyně senátu