ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 30 055,83 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 16 C 243/2021 – 168 ze dne 29. října 2021, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 16 C 243/2021 – 168 ze dne 29. 10. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 5 755,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 755,84 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení, částku ve výši 300 Kč a částku ve výši 16 399,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 399,99 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do částky 7 600 Kč a výrokem III. byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 312 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že sestává z dlužné jistiny ve výši 22 155,83 Kč, z poplatku ve výši 300 Kč a dále ze smluvní pokuty 7 600 Kč. Tvrdila, že žalovanému dodávala na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, uzavřené mezi účastníky řízení dne 13. 7. 2017, elektřinu pro potřeby domácnosti do odběrného místa na adrese [adresa], [PSČ], a žalovaný se zavázal žalobkyni za odebranou elektřinu zaplatit vyúčtovanou cenu. Neuhradil však cenu za odebranou elektřinu o objemu 8, 16600 MWh za období od 15. 8. 2018 do 14. 8. 2019, vyúčtovanou mu žalobkyní fakturou [variabilní symbol] ze dne 15. 8. 2019 na částku 8 594,99 Kč se splatností dne 4. 9. 2019, kdy součástí této částky byla i účtovaná smluvní pokuta ve výši 100 Kč. Na tuto fakturu byla žalovaným dne 25. 11. 2019 provedena částečná úhrada ve výši 2 839,15 Kč a k úhradě tak zbývá částka 5 755,84 Kč. Dne 14. 11. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dohoda o splátkách dluhu a prohlášení o uznání dluhu, jež bylo podle ceníku služeb pro produktovou řadu [anonymizována tři slova] zpoplatněno částkou 300 Kč. Tvrdila, že žalovaný dále neuhradil cenu za odebranou elektřinu o objemu 5, 20400 MWh za období od 15. 8. 2019 do 16. 3. 2020, vyúčtovanou mu žalobkyní fakturou [variabilní symbol] na částku 8 631,74 Kč se splatností dne 27. 4. 2020. Opravným daňovým dokladem ze dne 7. 9. 2020, [variabilní symbol] mu žalobkyně vyúčtovala částku 27 899,99 Kč, představující cenu odebrané elektřiny, a to za 7, 90400 MWh odebrané elektřiny v období od 15. 8. 2019 do 16. 3. 2020. Součástí této částky je smluvní pokuta ve výši 700 Kč za prodlení se zaplacením záloh a za prodlení se zaplacením předchozí faktury, když zároveň byla ve faktuře odečtena částka 12 200 Kč, představující zaplacené zálohy. Jelikož se žalovaný s úhradou této faktury dostal do prodlení o více jak 10 dnů, tvrdila žalobkyně, že jí vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 700 Kč, jež byla mezi účastníky pro takovýto případ sjednána v uvedené smlouvě. Žalobkyně dále požadovala uhrazení smluvní pokuty ve výši 7 600 Kč, která byla sjednána pro případ porušení povinnosti žalovaného odebírat elektřinu po dobu sjednanou ve smlouvě, a to za 19 měsíců po 400 Kč. Tvrdila, že žalovaný neuhradil dlužné částky ani přes její výzvu ze dne 9. 10. 2020 a proto požadovala i úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny ve výši 5 755,84 Kč za období od 26. 11. 2019 do zaplacení a z dlužné jistiny ve výši 16 399,99 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení. 3. Soud prvního stupně, postupujíc podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“) a ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. vzal za zjištěné, že účastníci uzavřeli dne 13. 7. 2017 smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně dodávat elektřinu do odběrného místa na adrese: [adresa], [PSČ], [anonymizováno] [příjmení], a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet služby distribuční soustavy a závazek žalovaného zaplatit žalobkyni za dodanou elektřinu a související služby cenu, která byla stanovena v ceníku k příslušné produktové řadě. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou v délce 24 měsíců s možností prodloužení a její nedílnou součástí byly zejména obchodní podmínky sdružených služeb dodávky elektřiny. Mezi účastníky bylo sjednáno, že zákazník je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou podle smlouvy přesahující 10 dní a že v případě činění právně relevantního projevu vůle ze strany žalovaného, směřujícího k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou nebo porušení kterékoli platební povinnosti z jeho strany vyplývající ze smlouvy nebo znemožnění dodávky, je žalobkyně oprávněna účtovat pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni neodebráním nasmlouvaného množství elektřiny ve výši 400 Kč, a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení nebo přerušení dodávky od žalobkyně do konce sjednané doby trvání smlouvy. Podle čl. 5 obchodních podmínek sdružených služeb dodávky elektřiny mimo jiné lhůta splatnosti faktury činí 15 dní, nestanoví-li žalobkyně na faktuře lhůtu odlišnou, která však nebude kratší než 10 dní od jejího vystavení, a tato lhůta se uplatní taktéž pro splatnost smluvních pokut. Podle čl. 5 týchž podmínek jednak jiné platby vyplývající ze smlouvy (např. náhrady škod, úroky z prodlení, další náklady a náhrady) jsou splatné na základě jejich vyúčtování ve lhůtě splatnosti 7 dní, nestanoví-li žalobkyně v konkrétním případě lhůtu delší, a jednak tyto platby mohou být vyúčtovány samostatnou fakturou, v upomínce či výzvě k úhradě, popř. spolu s fakturou při vyúčtování dodávky elektřiny, případně jinak Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu [variabilní symbol] ze dne 15. 8. 2019 na částku 8 594,99 Kč se splatností dne 4. 9. 2019 představující cenu odebrané elektřiny a souvisejících služeb v období od 15. 8. 2018 do 14. 8. 2019. Součástí vyúčtované částky byla smluvní pokuta ve výši 100 Kč za prodlení s úhradou sjednaných záloh. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 14. 11. 2019 dohodu o splátkách dluhu a prohlášení o uznání dluhu. Podle části C) ceníku služeb pro produktovou řadu [anonymizována tři slova] uzavření této dohody je zpoplatněno částkou 300 Kč. Dopisem ze dne 18. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému přerušení dodávky elektřiny. Žalobkyně dále vystavila žalovanému fakturu [variabilní symbol] na částku 8 631,74 Kč se splatností dne 27. 4. 2020 představující cenu odebrané elektřiny a souvisejících služeb v období od 15. 8. 2019 do 16. 3. 2020. Následně byla opravným daňovým dokladem [variabilní symbol] ze dne 7. 9. 2020 tato částka opravena na částku 16 399,99 Kč splatnou dne 29. 9. 2020. Žalobkyně ke dni 29. 3. 2020 od smlouvy odstoupila a přerušila dodávky elektřiny do odběrného místa, což bylo žalovanému oznámeno, a to s odůvodněním, že žalovaný opakovaně porušoval platební povinnosti vyplývající ze smlouvy, když neuhradil vyúčtované zálohy. Žalobkyně vystavila žalovanému dne 16. 3. 2020 fakturu [variabilní symbol] na částku 7 600 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc následující po dni ukončení do konce sjednané doby trvání smlouvy, t.j. od 3/2020 do 10/2021, celkem za 19 měsíců. Žalobkyně požaduje po žalovaném smluvní pokutu ve výši 7 900 Kč. K zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 9. 10. 2020 odeslanou téhož dne, avšak žalovaný na upomínku nijak nereagoval a rovněž ničeho nezaplatil. 4. Soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen„ energetický zákon“) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. S poukazem na ust. § 50 energetického zákona uzavřel, že mezi účastníky vznikl právní vztah, založený smlouvou o dodávce elektřiny a do požadovaných plateb za sdružené služby dodávky elektřiny žalobě vyhověl, neboť žalobkyně v souladu se smlouvou dodávala žalovanému sdružené služby dodávky elektřiny, ale žalovaný za sdružené služby neuhradil sjednané platby tak, jak se zavázal ve smlouvě. Úrok z prodlení byl přiznán v souladu s ust. § 1970 o.z. s tím, že jeho výše je dána zákonnou sazbou, stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prvostupňový soud přiznal nárok na smluvní pokutu ve výši 100 Kč za prodlení s každou jednotlivou platbou delší než 10 dní, a to s odkazem na ust. § 2048 o.z., jakož i nárok na úhradu tří smluvních pokut po 100 Kč, celkem tedy 300 Kč. Pokud jde o další smluvní pokutu ve výši 7 600 Kč, tak připomněl, že je účtována za oprávněné odstoupení žalobkyně od smlouvy z důvodu opakovaného porušení platebních povinností žalovaným. Konstatoval, že toto uvedené ujednání účastníků je v rozporu s ust. § 1813 a § 1815 o.z., a to s požadavkem přiměřenosti, který představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Uvedl, že„ nelze pominout, že v případě odstoupení od uvedené smlouvy žalovaným pro případné neplnění smluvních povinností žalobkyní žalobkyni podle smluvních ujednání obsažených v účastníky uzavřené smlouvě povinnost zaplatit žalovanému smluvní pokutu nestíhá; a dále, že v případě, že žalobkyně od smlouvy odstoupí, byť pro neplnění platebních povinností žalovaným, stíhá žalovaného povinnost hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 400 Kč měsíčně za nenaplněnou dobu, na níž byla smlouva uzavřena, přestože žalobkyni povinnost dodávat žalovanému elektřinu v tomto období nestíhá“. Nesouhlasil ani s argumentací žalobkyně, že účastníky sjednaná smluvní pokuta plní též reparační funkci, neboť žalobkyní tvrzená škoda mohla vznikat i v případě trvání smluvního vztahu mezi účastníky při nulovém odběru elektřiny žalovaným. Uvedl, že tomu vzniklo na základě účastníky uzavřené smlouvy právo od žalobkyně elektřinu odebírat, nikoliv však povinnost takového odběru. Uzavřel, že ujednání účastníků o předmětné smluvní pokutě představuje nástroj žalobkyně, jehož prostřednictvím vytváří na spotřebitele tlak na dodržení sjednané doby trvání smluvního vztahu a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 96/2019. Poukázal na to, že ve své pravé podstatě jde o snahu žalobkyně přenést své vlastní podnikatelské riziko na konečného zákazníka – spotřebitele, který učinil tu„ chybu“, že uzavřel smlouvu na dobu určitou a nikoli na dobu neurčitou. Konstatoval, že jde o snahu nepřiměřeně omezovat po určitou dobu právo volby spotřebitele mezi dodavateli elektřiny, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Prvostupňový soud dále uvedl, že prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje„ odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy (iniciované druhou stranou), je na spotřebitele vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby trvání smlouvy, když sama žalobkyně ale podobně ve smlouvě omezována (sankcionována) není a proto k takovému ujednání nelze tedy přihlížet. Připomněl, že samotnou výši sjednané pokuty již proto není třeba z hlediska přiměřenosti posuzovat a odkázal na další rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 47/2020 O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši rozdílu úspěchu účastníků, t.j. v rozsahu 49,40 %. Výši určil podle ust. § 14b odst. 1 bodu 3 a odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”). 5. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala odvolání žalobkyně a nesouhlasila v něm se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s požadavkem přiměřenosti a že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Dovozovala, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně neuvedl, jaké úvahy a skutkové závěry ho vedly k posouzení smluvního ujednání jako rozporného s ust. § 1813 o.z. Vytýkala mu, že svou činností nahrazoval procesní aktivitu žalovaného, který zůstal v řízení zcela pasivní a že nezkoumal naplnění všech podmínek, obsažených v tomto ustanovení. Ve svém odvolání označila výši smluvní pokuty 400 Kč za každý kalendářní měsíc do sjednaného ukončení smlouvy za přiměřenou a odvolávala se na judikaturní praxi Nejvyššího soudu ČR, kdy odkazovala na jeho konkrétní rozsudky. Připomínala, že žalovaný mohl využít svého práva a žádat moderaci smluvní pokuty, ale tohoto práva nevyužil. Poukazovala i na kompenzační funkci smluvní pokuty, která jí kompenzuje škodu způsobenou nedodržením podmínek smlouvy ze strany žalovaného, a to s ohledem na specifickou povahu právních vztahů, týkajících se dodávky elektřiny, vyplývající nejen z jejich fyzikálních vlastností, ale rovněž z jejího specifického nezadatelného významu pro společnost. Dovolávala se svých povinností, které pro ni jako obchodníka s elektřinou z právní úpravy vyplývají, a specifických vztahů mezi výrobci elektřiny, provozovateli distribuční soustavy a obchodníky s elektřinou. Zdůrazňovala, že smlouvy se zákazníky uzavírané na dobu určitou tuto nutnost obchodníkům s elektřinou ulehčují, proto jsou také spojeny s nižšími cenami dodané elektřiny. Konstatovala, že při nedržení smlouvy uzavřené na dobu určitou ze strany zákazníka, vzniká obchodníkovi s elektřinou škoda, neboť již předem zajistil pro takového zákazníka potřebné množství elektřiny a distribuční kapacity, která zůstane nevyužita. Ohledně účelu smluvní pokuty, jejího vázání na vznik škody a výši škody, způsobené porušením smluvních povinností a její vázanosti odkazovala na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Vyslovila nesouhlas se soudem prvního stupně, pokud jí vytýkal, že ujednání o smluvní pokutě představuje nástroj, jehož prostřednictvím vytváří na spotřebitele tlak na dodržení sjednané doby trvání smluvního vztahu, neboť právě„ vytváření tlaku“ neboli motivace, je jedním ze základních účelů smluvní pokuty. Připomínala své podání ze dne 24. 8. 2021, kde tvrdila, že žalovaný jako zákazník je povinen ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny hradit rovněž tzv. stálé měsíční platy, jež jsou vázané na samotnou skutečnost, že žalobkyně jako obchodník s elektřinou a provozovatel distribuční soustavy jsou ze smlouvy povinni udržovat pro odběrné místo možnost kdykoliv elektřinu odebrat a zajišťovat pro zákazníka sjednanou rezervovanou kapacitu. Zákazník je povinen stálé měsíční platy platit i v případě, že k odběru elektřiny nedojde. Zdůrazňovala, že ujednání o smluvní pokutě je ve prospěch žalovaného kompenzováno ujednáním o nižší než standardní ceně elektřiny, a tato ujednání mají mezi sebou přímou spojitost, když její povinnosti obchodníka s elektřinou jsou utvrzovány jinými právními instituty. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek buď zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně nebo aby jej změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v projednávané věci, vyjma výroku I., v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Jednáno bylo za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila a žalovaného, který se bez omluvy nedostavil. 8. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, proto nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). 9. Odvolací soud předně uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za srozumitelný a dostatečně odůvodněný tak, aby byl přezkoumatelný. Je zřejmé, na základě jakých úvah soud prvního stupně dospěl ke svému rozhodnutí; ostatně k těmto úvahám se žalobkyně ve svém odvolání vyjadřuje a polemizuje s nimi. 10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává: 12. Prvostupňový soud správně posuzoval právní vztahy mezi účastníky nejen podle energetického zákona, ale také podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť smlouva byla uzavřena za jeho účinnosti. 13. Podle ust. § 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona má zákazník právo (mimo jiné) na bezplatnou volbu a změnu dodavatele elektřiny. 14. Podle ust. § 50 odst. 2 energetického zákona se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Zahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny dochází k přenesení odpovědnosti za odchylku z výrobce elektřiny nebo zákazníka na výrobce elektřiny nebo na obchodníka s elektřinou. Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny musí obsahovat výčet odběrných míst, způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny a související služby v elektroenergetice, délku výpovědní doby ne delší než 3 měsíce, která začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, jedná-li se o smlouvu na dobu neurčitou, oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany dodavatele nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, dobu trvání smluvního závazku, rezervovaný příkon, typ měření a opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze. 15. Podle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. 16. Podle ust. § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 17. Podle ust. § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 18. V ust. § 1813 a násl. o.z. je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Smyslem je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv, a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Jde o ochranu před nepoctivým jednáním podnikatele. 19. V posuzovaném případě žalovaný jako spotřebitel uzavřel se žalobkyní jako podnikatelem smlouvu na dobu určitou za účelem dodávky elektřiny do odběrného místa za cenu pevně stanovenou po celou dobu trvání smlouvy. S ohledem na povahu účastníků smlouvy jde nepochybně o smlouvu svým charakterem spotřebitelskou, jejíž strany jsou v nerovném postavení a v níž je spotřebitel chráněn, a to i s přihlédnutím k tomu, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, tedy prostřednictvím předem připraveného formuláře, na jehož obsah nemohla mít žalovaná žádný vliv. Jelikož ust. § 1813 o.z. patří mezi ustanovení určená k ochraně spotřebitele jakožto fakticky slabší smluvní strany v rámci soukromoprávního styku s podnikateli, je soudní praxe jednotná v tom, že aby taková ochrana byla účinná, musí ji soudy poskytovat z úřední povinnosti (není tedy vázána na aktivitu spotřebitele). 20. Do smlouvy bylo vtěleno vedlejší ujednání nazvané jako„ Ostatní ujednání“ obsahující komplex smluvních pokut, které stíhají výlučně žalovaného a které jsou vázány nejen na porušení smluvních povinností, ale i na různé další právní skutečnosti. 21. Pro porušení platebních povinností, ať již jde o povinnost platit zálohy či vyúčtovanou cenu dodávky, byla zcela jednoznačně sjednána smluvní pokuta ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou po dobu delší než 10 dnů. Takovéto ujednání považuje odvolací soud za souladné se smyslem a účelem ust. § 2048 a násl. o. z., neboť je v něm srozumitelně vymezena povinnost, jejíž porušení je sankcionováno smluvní pokutou a jejíž výši nelze považovat za nepřiměřenou s ohledem na výši sjednaných záloh (předpokládanou cenu za měsíční spotřebu elektřiny a související služby). 22. Zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Je tedy nutné postupně zjistit, zda: a) jde o smluvní ujednání, b) zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, c) jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, d) tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti. 23. Přezkumu podle ust. § 1813 o.z. podléhají pouze ujednání spotřebitelských smluv. Přezkumu přiměřenosti předchází posouzení, zda konkrétní ujednání je vůbec součástí smlouvy. Podléhají mu veškerá smluvní ujednání. 24. Pokud jde o předpřipravené složitě formulované ujednání o zaplacení smluvní pokuty, jejíž vznik se podle žalobních tvrzení váže na opakované porušení kterékoli platební povinnosti vyplývající ze smlouvy (tedy jde o možné prodlení s platbou jak záloh a vyúčtování, tak s platbou smluvní pokuty uvedené shora) a u které se způsob určení její výše vůbec neodvíjí od povahy porušované povinnosti, jak je typické pro smluvní pokutu, tak toto ujednání s ohledem na níže popsané aspekty naplňuje znaky nepřiměřeného ujednání podle ust. § 1813 o.z., v důsledku čehož k němu nelze ve smyslu ust. § 1815 o.z. přihlížet. O vychýlení rovnováhy v právech a povinnostech stran v neprospěch žalovaného ve smyslu ust. § 1813 o. z. svědčí to, že institut smluvní pokuty je ve smlouvě využíván jednostranně pouze k utvrzování závazků žalobkyně. Zatímco porušení platebních povinností žalované je sankcionováno kumulativně, a to každé jednotlivé prodlení delší 10 dnů zvlášť a poté společně ve dvojici s případným dalším prodlením (opakováním), nedodržení povinností ze strany žalobkyně (např. nedodržení standardu dodávky nebo nedodržení standardu přepravy a distribuce) smluvní pokutou utvrzováno není, přičemž je třeba připomenout, že za protiprávní a protiústavní bylo Ústavním soudem označováno právě takové ujednání ve spotřebitelské smlouvě, v němž byly kumulovány sankce výlučně pro spotřebitele (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). Takový přístup neospravedlňuje ani skutečnost, že žalobkyně může být pro neplnění svých povinností sankcionována jinými subjekty (správními úřady), neboť ve vztahu k druhé smluvní straně tyto prostředky nemohou zcela nahradit funkci smluvní pokuty (např. její reparační funkci). Nepřiměřenost daného ujednání spatřuje odvolací soud i v tom, že jeho účelem je zjevně něco jiného, než je v něm deklarováno. Mezi vymezením smluvní povinnosti, jejíž porušení má být sankcionováno, a účelem, k němuž má smluvní pokuta sloužit, je totiž zjevný rozpor. S ohledem na to, jak je koncipován způsob určení výše této smluvní pokuty (400 Kč za každý i započatý měsíc období po ukončení dodávky plynu, v němž ještě měl trvat původně sjednaný smluvní vztah na dobu určitou, ale netrval v důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy), je zřejmé, že účelem daného ujednání není utvrzování (sankcionování) žalovaného v plnění platebních povinností, k tomu slouží již shora zmíněná smluvní pokuta ve výši 100 Kč, ale jde spíše o finanční vyrovnání při předčasném ukončení závazkového vztahu na dobu určitou, ať již z jakéhokoliv důvodu (viz skutkové předpoklady, na něž se váže vznik totožné smluvní pokuty). Ujednání o zaplacení žalované částky pak nelze posoudit ani podle ustanovení o odstupném, neboť z textu ujednání není možné dovodit, že by v důsledku zaplacené„ smluvní pokuty“ mělo dojít k zániku závazkového vztahu mezi účastníky. 25. Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání, či v poměru práva jedné strany a strany druhé. Pouhá skutečnost, že strany mají stejné právo (např. smluvní pokuta, promlčení), neznamená, že nemůže jít o významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení). Na druhou stranu pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z ust. § 1813 druhé věty o.z. vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde i o zkoumání, zda neexistuje hrubý nepoměr vzájemného plnění, zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikateli poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha. Je proto nutné zkoumat rozsah, v jakém dochází k odchýlení od zákonného rozsahu práv a povinností (např. od zákonné výše úroků z prodlení, od možné škody, která hrozí, v případě smluvní pokuty), v jakém jsou práva stran v nerovnováze, v jakém rozsahu dochází k nerovnováze vzájemných plnění obou stran. Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v souvislosti s dalšími ujednáními. 26. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Skutečnost, že určité ujednání zhoršuje právní postavení spotřebitele, však může být kompenzována jiným ujednáním, např. nižší cenou, zárukou, vyšší kvalitou zboží. K prokázání takové kompenzace však obvykle nepostačí pouhé prohlášení v ujednání, které nebylo individuálně sjednáno. 27. Při hodnocení kritéria přiměřenosti je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic stran. Podnikatel splňuje požadavek přiměřenosti, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu. Podnikatel musí jednat v souladu s očekáváními, která svým jednáním vyvolal. Musí respektovat, že plnění ze smlouvy má uspokojit potřeby obou stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. Spotřebitel musí mít možnost se s obsahem smlouvy seznámit. Při hodnocení přiměřenosti by měla být zohledněna skutečnost, zda obsah smlouvy byl sepsán jasným a spotřebiteli srozumitelným jazykem, stejně jako zda k uzavření smlouvy nebyl spotřebitel pohnut nekalými obchodními praktikami. V úvahu je nutno také brát, zda bylo ujednání sjednáno individuálně či nikoliv. Ujednání není sjednáno individuálně, jestliže smluvní strana neměla reálnou možnost ovlivnit jeho obsah, zejména jestliže je připraveno jednou stranou předem, a to nezávisle na tom, zda tvoří součást obchodních podmínek nebo formuláře. Nicméně přezkum se vztahuje i na ujednání sjednaná individuálně. I v případě takového ujednání může podnikatel zneužít svého silnějšího postavení, např. při využití agresivních nebo klamavých obchodních praktik či nejasných ujednání, a spotřebitel může uzavřít smlouvu, kterou by bez takového zneužití neuzavřel. 28. Posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká definice hlavního předmětu smlouvy, přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Podstata této výjimky vychází z toho, že rozhodnutí ve vztahu k předmětu plnění a jeho ceně jsou základní prvky autonomie vůle, do nichž není stát oprávněn zasahovat, pokud jsou vyjádřeny jasným a srozumitelným způsobem. Test nepřiměřenosti by neměl vést k odstraňování následků špatného rozhodnutí spotřebitele, nejde o cenovou regulaci. Aplikace jiných ustanovení k řešení hrubého nepoměru vzájemného plnění tím není vyloučena. 29. Jestliže je ujednání posouzeno jako nepřiměřené, nepřihlíží se k němu. Takové ujednání jako by nebylo vůbec učiněno, nemá žádné právní účinky a jde o ujednání zdánlivé (ust. § 551 o.z.), kdy plnění na jeho základě může představovat bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 o.z.). Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží, z úřední moci. Spotřebitel nemusí namítat nepřiměřenost, nemusí se jí dovolávat. Ust. § 1815 o.z. však dává prostor spotřebiteli, aby se, přestože je ujednání nepřiměřené, takového ujednání dovolal. Spotřebitel se může vůči podnikateli domáhat plnění podle nepřiměřeného ujednání, aniž by měl podnikatel možnost nepřiměřenost konkrétního ujednání vůči němu namítnout. 30. Problematika závazků na dobu určitou byla v minulosti již řešena na úseku telekomunikačních služeb v poměrech zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, v oblasti plynárenství a energetiky je však otázka posílení ochrany spotřebitelů (uzavírání smluv distančním způsobem, obnovování smluv, maximální délka smluv uzavřených na dobu určitou, ukončování závazků ze smluv v případech, kdy spotřebiteli zaniklo vlastnické nebo užívací právo k odběrnému místu apod.) teprve projednávána. Jak bylo shora uvedeno, posuzované ujednání má obsahovou souvislost především s ujednáním o časovém závazku žalované setrvat ve smluvním vztahu, přičemž i k tomuto ujednání má odvolací soud z pohledu ochrany spotřebitele výhrady vzhledem k tomu, že závazek je automaticky prolongován, bez nutnosti vyrozumění zákazníka o konci trvání smlouvy a jeho souhlasu, na další poměrně dlouhou dobu, a to i opakovaně. To, jak je tento institut automatické prolongace závazku koncipován, nesvědčí o tom, že by jeho smyslem byla ochrana spotřebitele před tím, aby nezůstal bez dodávky elektřiny, naopak vede k tomu, že spotřebitel je po nepřiměřeně dlouhou dobu vázán na jediného dodavatele dané komodity a je tak omezován v právu na změnu dodavatele z hlediska nabídek lepších či výhodnějších služeb, což ve svém důsledku vede k paralyzaci účinků hospodářské soutěže. Takovou praxi nemůže odůvodňovat ani skutečnost, že v rámci produktů poskytovaných toliko žalobkyní (nikoli jinými dodavateli) je ten, který se váže na smlouvu na dobu určitou cenově nejvýhodnější. Na závěru o nepřiměřenosti daného ujednání v důsledku shora popsaných nedostatků nemůže nic změnit ani případná shodná praxe jiných obchodníků (nutno poznamenat, že odvolací soud se v soudní praxi s takovým nárokem jiných dodavatelů zatím nesetkal). 31. V přezkoumávaném případě odvolací konstatuje, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc či jeho část až do konce doby trvání smlouvy tvoří významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného coby spotřebitele (ust. § 1813 o.z.), a jde tak o zakázané ujednání, k němuž se podle ust. § 1815 o.z. nepřihlíží a které musí soud aplikovat z úřední povinnosti (ex officio), aniž by se žalovaný takového postupu dovolával. Je tomu tak proto, že se jedná o dvojí sankci za porušení téže povinnosti (za porušení platebních povinností je žalovaný rovněž sankcionován smluvní pokutou ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou přesahující 10 dní), přičemž smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, která je smlouvou formulářovou, nikoliv individuálně sjednanou, žádnou z povinností žalobkyně obdobným způsobem neutvrzuje. Smluvní pokuta (resp. 4 smluvní pokuty) je tedy ve smlouvě využita jednostranně pouze k utvrzení závazků žalovaného. Navíc předmětná smluvní pokuta je ve své podstatě skrytým odstupným za předčasné ukončení smlouvy, které omezuje právo volby spotřebitele na dodavatele elektrické energie. Neobstojí argumentace žalobkyně, že jde o kompenzaci za neuskutečnění dodávky elektřiny, neboť smluvní pokuta byla vázána na předčasné ukončení smlouvy, nikoli na nerealizovaný odběr. Tvrzená„ škoda“, která má být pokutou paušálně kompenzována, by žalobkyni mohla vznikat i za trvání smluvního vztahu v situaci, kdy by v odběrném místě žalovaného nebyla elektřina reálně odebírána (šlo by o tzv. nulový odběr). Sama žalobkyně navíc doznává, že musela zajistit distribuční kapacitu a nakoupit elektřinu dávno před tím, než měla být žalovanému dodána, reálně tedy mnohem dříve, než byla smlouva mezi stranami vůbec uzavřena. Jde o standardní náklad a riziko podnikání žalobkyně, které se předmětnou smluvní pokutou snaží přenášet na spotřebitele. V případě předčasného ukončení smlouvy jde navíc o uvolněnou kapacitu pro dodávku téže elektřiny jinému zákazníkovi, takže tato„ škoda“ vůbec nemusí vzniknout. 32. Relevantní není ani argumentace porušováním smluvních povinností ze strany žalovaného. Jeho případná nepoctivost (v podobě neplacení) samozřejmě nemůže být důvodem pro ochranu jiné nepoctivosti žalobkyně (v podobě přípravy nepřiměřených ujednání). Ust. § 6 o.z. platí pro obě strany stejně a platí také samostatně (nepodmíněně). Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Jinými slovy, nepoctivost jednoho neospravedlňuje nepoctivost druhého. 33. Odlišné posouzení nemohou přinést ani rozsudky Nejvyššího soudu ČR, citované žalobkyní v odvolání, neboť na projednávanou věc nedopadají. 34. Lze proto shrnout, že ve své pravé podstatě představuje předmětná smluvní pokuta snahu žalobkyně přenést své vlastní podnikatelské riziko na konečného zákazníka – spotřebitele, který učinil tu„ chybu,“ že uzavřel smlouvu na dobu určitou a nikoli na dobu neurčitou, kde je výpovědní doba regulovaná (na maximálně tři měsíce), tedy o snahu nepřiměřeně omezovat po určitou dobu jeho právo bezplatné volby dodavatele elektřiny, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje„ odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy (iniciované druhou stranou), je na spotřebitele (žalovanou) vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce (zde po dobu 30 měsíců, potenciálně však i na jakoukoli delší dobu). Sama žalobkyně ale podobně ve smlouvě omezována (sankcionována) není. Takové ujednání je zjevně nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet. 35. Všechny shora popsané aspekty obsahu předmětné smlouvy vedou i odvolací soud k závěru, že k ujednání o smluvní pokutě, o něž žalobkyně opírá svůj nárok, nelze podle ust. § 1815 o.z. přihlédnout a že žaloba o zaplacení smluvní pokuty byla proto správně zamítnuta. 36. K obdobným závěrům již dospěl Krajský soud v Praze v obdobných spotřebitelských věcech stejné žalobkyně vedených nejen pod sp. zn. 103 Co 16/2018, 22 Co 251/2019, 22 Co 270/2021, 27 Co 99/2019, 27 Co 283/2019, 27 Co 345/2019, 30 Co 80/2019, 27 Co 16/2020, 27 Co 110/2020, 21 Co 219/2020, 21 Co 222/2020, 21 Co 162/2021, 21 Co 276/2021 a nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat (srov. též § 13 o.z.). Samotnou výši sjednané pokuty již proto nebylo třeba z hlediska přiměřenosti posuzovat. 37. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., který rovněž shledal věcně správným. 38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1, ust. § 142 odst. 1 a ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná (jejímu odvolání nebylo vyhověno) a žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Praha 9. březen 2022 JUDr. Hana Lojkásková v. r. předsedkyně senátu