ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 22 000,85 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. května 2022, č. j. 16 C 317/2021-130, takto: I. Soudkyně Okresního soudu v Mladé Boleslavi Mgr. Martina Svobodová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 317/2021. II. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 22 000,85 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 782,22 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 319,21 Kč, 19,99% roční úrok z částky 22 000,85 od 20. 8. 2021 do zaplacení, 8,5% roční smluvní úrok z prodlení z částky 22 000,85 od 20. 8. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. 2. Podle jejích žalobních tvrzení s ní žalovaná uzavřela dne 31. 5. 2006 smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě reg. [číslo]. Její součástí byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] a Podmínky ke služebním kreditním kartám (dále jen„ Podmínky“). Na základě smlouvy mohla žalovaná čerpat prostřednictvím kreditní karty úvěr až do výše 20 000 Kč. Úvěr byl veden na č. účtu ke kreditní kartě č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splatit úÚvěr s úrokem ve výši stanovené Oznámením o úrokových sazbách (dále jen„ Roční úroková sazba“), poslední výše Roční úrokové sazby činila 19,99 % p.a. Přestože žalovaná čerpala prostřednictvím své kreditní karty úvěr, nedodržel své povinnosti jej splácet, proto žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 12. 7. 2021, doručeným žalované dne 29. 7. 2021, odstoupila. V souladu s čl. VI.2 Podmínek platí povinnost žalované splatit vyčerpanou jistinu úvěru vč. úroků, cen a poplatků, avšak neuhradila ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaná smlouvu se žalobkyní uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, požaduje žalobkyně též poplatek 1 200 Kč v souvislosti s vymáháním pohledávky podle ust. § 3 nař. vl. č. 351/2013 Sb. 3. Žalovaná proti žalobě namítla, že smlouva č. [bankovní účet] je absolutně neplatná, protože žalobkyně nedodržela zákonné povinnost. Žalovaná v listopadu 2006 z důvodů nesprávně zvoleného lékařského postupu skončila s následky trvalého poškození zdraví a od listopadu 2006 byla práce neschopná. Od listopadu 2007 jí byl plný invalidní důchod, o čemž žalobkyni informovala společně s podáním žádosti o plnění plynoucí ze smlouvy o pojištění proti neschopnosti splácet úvěr z důvodu nemoci a invalidity u smlouvy č. [bankovní účet]. Žalovaná byla navíc rozvedená, až do roku 2015 samoživitelka s jedním neplnoletým dítětem a její celkový příjem jí nepostačoval na pokrytí základních životních nákladů. Od roku 2006 do roku 2021, tedy 15 let, nesčetněkrát žádala o zrušení smlouvy o revolvingovém úvěru a převedení na jiný typ úvěrů, aby splácení odpovídalo jejímu příjmu z invalidního důchodu. Bylo jí vždy řečeno, že to nelze, že je pouze možné doplacení celkové dlužné částky a pak zrušení úvěrového účtu. S dalším revolvingovým úvěrem č. [bankovní účet], který jí byl poskytnut na fyzickou osobu, navíc ve stejném období jako revolvingový úvěr, který je předmětem tohoto sporu, tvořily tyto dvě splátky s vysokým úrokem víc jak polovinu jejích veškerých příjmů, což je nezákonné. 4. Žalobkyně podle žalované porušila svou zákonnou povinnost při nabízení, poskytování a zprostředkování revolvingového úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, a to pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy. Ujednání o výši úroku včetně poplatku a pokut a úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. Žalovaná proto podává vzájemnou žalobu, jíž žádá o navrácení všech částek přesahujících jistinu úvěru, tj. veškerých poplatků, a to v celkové výši 358 510,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 5. Žalobkyně se k vzájemné žalobě vyjádřila tak, že smlouvou o revolvingovém úvěru č. [bankovní účet] má žalovaná zřejmě na mysli smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě reg. [číslo] přičemž úvěr k této kreditní kartě byl veden na č. ú. [bankovní účet] a porušení této smlouvy je základem právního nároku uplatněného touto žalobou. S námitkou neplatnosti, kterou žalovaná spojuje se skutečností, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, nelze souhlasit. Žalovaná totiž uzavřela v krátké časové návaznosti se žalobkyní 2 smlouvy o kreditní kartě. Nároky z porušení druhé z nich, tj. smlouvy o úvěru ke kreditní kartě ze dne 29. 5. 2006, žalobkyně uplatňuje v soudním řízení vedeném soudem I. stupně pod sp. zn. 16 C 281/2021. Tato druhá smlouva byla žalovanou uzavřena v mimopodnikatelském styku, jak je patrné z toho, že v názvu smlouvy absentuje slovo„ služební“ a současně ze skutečnosti, že k identifikaci žalované není použito její IČO. Zatímco ve Smlouvě o úvěru ke služební kreditní kartě, jejíž neplatnost žalovaná namítá v tomto řízení, je v čl. VI odst. 3 odkázáno na použití obchodního zákoníku, zatímco v čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru ke kreditní kartě je odkázáno na občanský zákoník. Žalovaná tak měla kreditní karty dvě, jednu pro osobní účely a druhou pro účely podnikání. Povinnost posoudit úvěruschopnost byla zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, s účinností od 1. 1. 2011. Má-li žalovaná za to, že má nějaké nespecifikované právo na plnění ze strany [právnická osoba], pak žalobkyně není zřejmě pasivně legitimována k uplatnění takového vzájemného nároku. Žalobkyni není známo, že by služební kreditní karta žalované byla jakkoli pojištěna. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě ze dne 31. 5. 2006, reg. [číslo] je platná. 6. Pro úplnost žalobkyně dodala, že žalované nebyl smlouvou poskytnut úvěr, nýbrž úvěrový limit, jak je u kreditních karet obvyklé. Žalovaná tak mohla opakovaně čerpat a splácet úvěr po celou dobu trvání smlouvy. Jestliže uvádí, že zaplatila nějakou konkrétní částku a od ní odečatla úvěrový limit, není možné uzavřít, že veškeré plnění přesahující úvěrový limit sestává z úroků či poplatků. 7. Soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 23 200,85 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 782,22 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 319,21 Kč, úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 22 000,85 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 22 000,85 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 7 947,40 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.) a vzájemnou žalobu žalované o zaplacení částky 358 510,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.). 8. Podle odůvodnění tohoto rozsudku učinil soud I. stupně z provedených důkazů následující skutková zjištění: Smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě [číslo] byla uzavřena dne 31. 5. 2006 mezi žalobkyní a žalovanou a žalobkyně se jí zavázala poskytnout žalované úvěr prostřednictvím kreditní karty až do výše 20 000 Kč. Úvěr byl veden na účtu ke kreditní kartě č. [bankovní účet] a nedílnou součást smlouvy tvořily všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, s jejichž zněním žalovaná vyjádřila podpisem smlouvy souhlas. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [číslo] vyčerpané jistiny úvěru, minimálně 100 Kč, a to vždy k poslednímu dni v měsíci (prokázáno smlouvou o úvěru ke služební kreditní kartě [číslo] všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, podmínkami ke služebním kreditním kartám účinnými od 2. 1. 2005, sazebníkem žalobkyně platným od 1. 1. 2010, oznámením žalobkyně o úrokových sazbách v českých korunách účinným od 6. 1. 2015). Podle výpisu z účtu ke kreditní kartě ze dne 19. 8. 2021 žalobkyně bezhotovostně převedla na účet žalované dne 8. 6. 2006 částku 20 000 Kč. Protože žalovaná porušila podmínky smlouvy a úvěr řádně a včas nesplatila, odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 12. 7. 2021 od smlouvy o služební kreditní kartě a tuto skutečnost žalované oznámila. Oznámení o odstoupení si žalovaná osobně převzala dne 29. 7. 2021 na adrese trvalého pobytu. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, přestože jí byla dne 2. 8. 2021 zaslána předžalobní upomínka. 9. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 1, 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen„ obch. zák.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále jen„ obč. zák.“). S poukazem na ust. § 497 obch. zák. a § 517 odst. 1, 2 obč. zák. uzavřel, že žalobkyně má vůči žalované splatnou pohledávku ve výši odpovídající nárokované částce. Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě, na jejímž základě poskytla žalované úvěrový limit ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit úrok ve výši 19,99 % ročně, a to formou pravidelných měsíčních splátek splatných k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná však svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nedodržela, čímž se dostala do prodlení. Žalobkyně proto ke dni 12. 7. 2021 odstoupila od smlouvy o úvěru a tuto skutečnost žalované oznámila. Dlužná částka nebyla uhrazena ani na výzvu žalobkyně. 10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala tvrzení obsažená v žalobě, soud vyhověl žalobě jak v rozsahu žalované částky v souladu s ust. § 497 obch. zák. včetně úroku z úvěru ve výši 19,99 % ročně, tak i co do úroku z prodlení uplatněného v souladu s ust. § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném a účinném ke dni prodlení žalované. 11. Námitkám žalované soud I. stupně nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že se mezi účastnicemi jednalo o vztah podnikatelský, žalobkyně úvěruschopnost žalované nezkoumá. Navíc předmětná smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná netvrdila, v čem spatřuje údajný rozpor s dobrými mravy a soud jej v ničem neshledal. Pokud namítala kolektivní pojištění kreditní karty, služební kreditní karty nejsou pojištěny. To vyplývá zejména z Podmínek pro vydávání a použití služebních kreditních karet žalobkyně. 12. K vzájemnému návrhu žalobkyně soud I. stupně uvedl, že podle ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) jsou účastníci povinni tvrdit a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důkazní břemeno týkající se vzájemného návrhu bylo na žalované, která tvrdila, že má vůči žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 358 510,83 Kč. Žalovaná k nároku nic dalšího neuvedla, netvrdila, jak došla k uvedené částce a ke svému tvrzení nepředložila žádný důkaz. Soud sice má poučovací povinnost, avšak pouze vůči účastníkům, kteří se k jednání osobně dostaví. Žalovaná se však k jednání nedostavila. Účastníci byli v předvolání poučeni, že při prvním jednání ve věci dojde ke koncentraci řízení. Soud tak nemohl žalovanou poučit, aby svá tvrzení doplnila a předložila potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní týkající se vzájemného nároku, soudu I. stupně nezbylo, než žalobu o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 358 510,83 Kč zamítnout. 13. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. má procesně úspěšná žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, které jí soud I. stupně přiznal v celkové výši 7 947,40 Kč. Tvoří je odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní upomínka) v celkové výši 900 Kč podle ust. § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 ve spojení s ust. § 14b odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), mimosmluvní odměna advokáta v plné výši za 2 úkony právní služby (vyjádření ze dne 7. 4. 2022 a účast u jednání soudu dne 10. 5. 2022) v celkové výši 4 040 Kč podle ust. § 7 bod 5 AT, tj. 2 x 2 020 Kč, 3 režijní paušály po 100 Kč podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT, 2 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 AT, DPH z částky 5 840 Kč ve výši 1 226,40 Kč a soudní poplatek ve výši 881 Kč. 14. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a soudu I. stupně vytýká, že nezohlednil, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 31. 5. 2006 smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě reg. [číslo] přitom ale na základě této smlouvy poskytla žalované úvěr na služební kreditní kartě ve výši 20 000 Kč, který je veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná tuto částku vyčerpala dne 8. 6. 2006 tak, že jí byla bezhotovostně zaslána na její běžný účet. Žalobkyně ryze účelově neuvádí číslo osobního běžného účtu žalované, na který plnila částku 20 000 Kč, osobní běžný účet přitom nepatřil k úvěru ke služební kreditní kartě. Žalovaná spatřuje ryze účelový záměr v tom, že jí dne 29. 5. 2006 žalobkyně poskytla úvěr na fyzickou osobu ve výši 40 000 Kč, přitom žalovaná poptávala spotřebitelský úvěr pro fyzickou osobu ve výši 50 000 Kč. Žalovaná byla v souladu s § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem, když při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Žalobkyně s ní neměla uzavřít smlouvu pro účely své podnikatelské činnosti. Žalobkyně porušila zákonnou povinnost a neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, čímž neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení a žalovaná tak není povinna žalobkyni vrátit částku 22 000,85 Kč s příslušenstvím, natož do 3 dnů, rovněž tak není povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 7 947,40 Kč. Soudem stanovená obecná pariční lhůta do 3 dnů od právní moci rozsudku není dobou přiměřenou možnostem žalované. 15. Podle odvolatelky to vypadá, že„ se ze strany prvoinstančního soudu snad jedná pouze o špatný vtip nebo neumí číst“, rezignoval na svoji úlohu, kdy ignoroval vzájemnou žalobu žalované i důkazy, které mu žalovaná zaslala dne 27. 12. 2021, přitom jsou ve prospěch žalované, která v tom shledává důvody podjatosti samosoudkyně a tímto podává námitky na její podjatost. 16. Odvolatelka soudu I. stupně rovněž vytýká, že její návrhy na dokazování o neprověření její úvěruschopnosti a částek, o které se žalobkyně bezdůvodně obohatila, abstrahoval a ignoroval, což je chybný postup, který by měl odvolací soud, napravit. Není pravdou, že žalovaná pouze tvrdila, že má vůči žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 358 510,83 Kč a že k nároku nic dalšího neuvedla. Žalovaná širokosáhle uvedla a důkazy doložila, jak došla k uvedené částce. Je jednoznačné, že se soud nevěnuje zodpovědně a pečlivě svojí práci s péčí dobrého hospodáře, za které je finančně ohodnocen ze státní kasy, potažmo všech daňových poplatníků, a nebrání podjatě práva slabší strany žalované, proti které je zaujatý. Rovněž porušil svoji úřední povinnost být pozorným prostředkem dohledu a výkonu státní, a nadto unijní moci. Zcela nepravdivé je tvrzení soudu, že poučovací povinnost je, avšak pouze vůči účastníkům, kteří se k jednání osobně dostaví. Žalovaná se z jednání omluvila, soud ji omluvil, proto je jeho tvrzení, že se k jednání nedostavila, chybné. Částka 358 510,83 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalobkyně, které žalovaná bez právního důvodu od roku 2006 do roku 2021 platila, i přesto, že oznámila svoji plnou a trvalou invaliditu a razantní změnu systémového zařazení posuzování typu žadatele o úvěr. Soud měl uznat smlouvu absolutně neplatnou, kdy žalovaná závěrem posudkové komise MPSV prokázala, že sice uzavírala smlouvu jako OSVČ, ale neodborným lékařským postupem se stala v roce 2006 v 36 letech osobou plně invalidní, o čemž informovala žalobkyni a žádala o nápravu. 17. V dalším odvolatelka namítá, že soud měl úvěr posuzovat podle ust. § [číslo], § 588 a § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a § 2, § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 větou prvou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. U smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto odvolání, jsou praktiky spolčení žalobkyně a jejího právní zástupce vysoce nemorální a zavrženíhodné, o to více u zvláště zranitelné osoby žalované jako invalidní důchodkyně, samoživitelky s dítětem. Nelze vyloučit, že žalované náleží zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek ust. § 433 o.z. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Nelze tak vyloučit, že taková smlouva o úvěru může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně je (viz Ondřej J. a kolektiv. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013)„ finanční instituce se znaky predátorského chování ohrožující svým působením občany na majetku a někdy i na životě. (…). S určitou mírou nadsázky lze říci, že stát by měl chránit své občany před predátorskými úvěrovými subjekty stejně jako před zdivočelým medvědem, opilým řidičem nebo bytovým zlodějem. To je ochrana obyvatel na úrovni vyspělých zemí západní Evropy, zatímco v České republice je ochrana obyvatel před různými typy lichvářů tak na úrovni postsovětských republik.“„ Zákon o spotřebitelském úvěru, který tuto povinnost upravuje, byl přijat v souvislosti s plněním povinnosti České republiky, jako členského státu Evropské unie, transponovat do svého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen ‚ Směrnice 2008/48/ES). Bod 26 preambule této směrnice mj. uvádí, že ‚především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.‘”. Podle I. ÚS 3308/16 mezi příčinami tohoto neutěšeného stavu stojí podle některých autorů chování bank v ČR, které se„ chovají k lidem, kteří využívají jejich služeb, nadmíru neurvale a zneužívají svého výjimečného, zákonem stvrzeného postavení na trhu k tomu, aby měly zisky vysoce překračující meze slušnosti v obchodních vztazích. V tom je nutno vidět jeden z důvodů, proč se lichvě v našem prostředí daří (neboť i podmínky sjednání úvěru v běžném bankovním ústavu jsou velmi tvrdé až nepřiměřené) a proč lidé často přistupují k uzavření smlouvy se společností nebo s jednotlivcem mimo bankovní sektor. Spravedlivě je však také třeba zároveň říci, že jiným důvodem je fakt, že banky zkoumají solventnost svých klientů a požadují záruky za splacení dluhu. Problémem na druhé straně barikády je pak nízká finanční gramotnost obyvatelstva a poměrně vysoká ochota lidí, kteří potřebují z jakýchkoliv důvodů peníze, se zadlužit, spojená s velmi ledabylým přístupem při uzavírání úvěrové smlouvy, když tyto osoby řeší prvotně, aby co nejdřív dostaly půjčku, její podmínky (to je však většinou věc zásadní) pak zcela nechávají na protistraně. Dlužník se tak místo toho, aby krizové situaci předešel, začíná o obsah úvěrové smlouvy zajímat až v okamžiku, kdy není schopen jejím podmínkám dostát, a to je většinou již pozdě. Tento fenomén je ještě násoben marketingovým přístupem na straně různých pochybných věřitelských společností nabízejících půjčku okamžitě, až do místa bydliště, bez potřeby ručení nebo jiných smluvních záruk. Dlužníkům je stavěna na odiv nízká výše splátek, není jim však vysvětleno ani zdůrazňováno, jak dlouhé bude období, po které budou muset tyto splátky hradit. Pokud jsou sjednávány smluvní pokuty, zástavy, ručitelské závazky jiných osob, úroky z prodlení, buď o nich nejsou dlužníci dealery nabízejícími půjčky ústně informováni vůbec, nebo je jim řečeno, že jde o formality, které se jich nijak nedotknou. Některé společnosti i jednotlivci půjčující peníze však již předem počítají právě s tím, že půjčka řádně hrazena nebude a oni se obohatí právě na následném sporu, v němž využijí těchto pro ně nadmíru výhodně sjednaných záruk a tomuto cíli přizpůsobí i své dlužníkovi vnucené smluvní podmínky. Není snad nutné připomínat, že cílovou skupinou osob pro tyto ‚podnikatele‘ jsou jednak lidé v nouzi, kteří jsou náchylní podepsat cokoliv, co jim zaručí okamžitý přísun peněz (hraje zde roli především fakt, že dlužník není schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům získat půjčku u banky), jednak lidé nezkušení, popřípadě nepříliš rozumově nadaní, kteří podrobné podmínky smlouvy nepochopí ve všech pro ně nepříznivých souvislostech a nejsou už vůbec schopni zkoumat úskalí a nadměrné složitosti našeho stávajícího právního řádu.“ (viz Wolters Kluwer: Koudelka, L.: Lichva: trestný čin a společenský jev). 18. Žalované jako invalidní důchodkyni se zdravotním postižením nadto přísluší práva, garantované Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Mezi žalobkyní a žalovanou se jednalo o vztah v rámci její podnikatelské činnosti. V době uzavření smlouvy o úvěru ke služební kreditní kartě reg. [číslo] dne 31. 5. 2006 byla žalovaná sice podnikatelkou, ale zároveň byla od listopadu 2006 plně invalidní důchodkyní s nemožností jakékoliv pracovní činnosti, natož podnikatelské činnosti, což soudu prokázala, proto není myslitelné, aby byla posuzována jako osoba samostatně výdělečná činná v rámci její podnikatelské činnosti. Žalovaná žalobkyni opakovaně žádala o změnu typu úvěru, kdy ji bude umožněno splácení způsobem bez možnosti opakovaného výběru úvěrového limitu, a splátkami odpovídajícími jejímu příjmu, ale bylo jí tvrzeno, že buď zaplatí celkovou částku úvěrového limitu ke kreditní kartě najednou, nebo bude každý měsíc hradit měsíční splátky, až do její smrti. Žalovaná tyto skutečnosti stvrzuje čestným prohlášením [jméno] [příjmení], které soud ignoroval. Je alarmující, pokud soudní moc neshledává v postupu žalobkyně, která se dlouhých 17 let bezdůvodně obohacuje na úkor plně a trvale invalidní osoby, rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně žalované sjednala kolektivní pojištění kreditní karty, tvrzení soudu, že služební kreditní karty nejsou pojištěny, je opakovaně špatné tvrzení. 19. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozhodl tak, že výrok I. napadeného rozsudku se zamítá, že žalobkyně je z právního titulu vzájemné žaloby povinna žalované vydat částku 358 510,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši specifikovaném repo sazby ČNB do zaplacení, z důvodu bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, že se výrok III. napadeného rozsudku zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. 20. Podle vyjádření žalobkyně vykazuje odvolání žalované známky zmatečnosti a vnitřní nekonzistence. K jejímu tvrzení, že žalobkyně plnila částku 20 000 Kč na osobní běžný účet žalované, který nepatřil k úvěru ke služební kreditní kartě, žalobkyně uvádí, že je lhostejno, jakým způsobem žalovaná čerpá úvěrový limit, který jí je prostřednictvím služební kreditní karty poskytnut. Jestliže žalovaná zadala příkaz k převodu financí v rámci úvěrového limitu na svůj osobní účet, žalobkyně nemá žádný právní důvod takovému příkazu nevyhovět. Žalované byl poskytnut úvěrový limit, tj. částka, do jejíž výše mohla úvěr čerpat opakovaně; nejednalo se tak o jednorázový úvěr, který by byl v plné výši vyplacen jediným převodem. 21. Žalovaná většinu své odvolací argumentace staví na tvrzení, že předmětnou smlouvu uzavřela z pozice spotřebitele. Žalovaná však podle žalobkyně není spotřebitelem, když smlouvu uzavřela pro účely své podnikatelské činnosti, jak vyplývá mj. z názvu smlouvy (Smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě), tak ze skutečnosti, že na smlouvě uvádí své IČO, k čemuž byla jako podnikatel povinna podle ust. § 13a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. V souladu s čl. IV. odst. 4 smlouvy jsou její nedílnou součástí Podmínky pro vydávání a používání služebních kreditních karet [právnická osoba] Podle [číslo listu] Podmínek může o vydání karty požádat fyzická osoba — podnikatel. Podle [číslo listu] je dlužník povinen oznamovat změnu předmětu podnikání nebo změnu ve způsobilosti k podnikání či změnu adresy sídla, resp. místa podnikání. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že předmětná smlouva je smlouvou uzavřenou mezi podnikateli. Žalobkyně rovněž poukazuje na skutečnost, že zatímco ve smlouvě o úvěru ke služební kreditní kartě, jejíž neplatnost žalovaná namítá v tomto řízení, je v čl. VI odst. 3 odkázáno na použití obchodního zákoníku, v čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru ke kreditní kartě ze dne 29. 5. 2006 uzavřené v mimopodnikatelském styku, která je předmětem řízení vedeném soudem I. stupně pod sp. zn. 16 C 281/2021, je odkázáno na občanský zákoník. Žalovaná tedy měla kreditní karty dvě - jednu pro osobní účely a druhou pro účely podnikání. Pro uzavírání spotřebitelských smluv o úvěrech ke kreditním kartám přitom žalobkyně používala jiný typ smlouvy. Žalovaná tedy uzavřela s žalobkyní podnikatelský závazek a povinnost zkoumat úvěruschopnost se na tento vztah nevztahovala. Nadto zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011 a předmětná smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě byla uzavřena již dne 31. 5. 2006, kdy uvedený zákon nebyly účinným. 22. K žalovanou tvrzené námitce ohledně pariční lhůty žalobkyně uvedla, že toto tvrzení měla žalovaná uplatnit již v řízení před soudem I. stupně. Nikdy však nepožadovala, aby jí byla povinnost uložena s delší lhůtou plnění, popř. rozložena do splátek. Tento nedostatek nemůže žalovaná zhojit v rámci odvolacího řízení. Nadto žalovaná opakovaně tvrdí svůj nedostatek financí a neochotu svému závazku dostát. Žalobkyně tak má důvodně za to, že by ani s prodlouženou lhůtou k plnění své povinnosti nedostála včas. 23. Podle žalobkyně též není pravdou, že by soud I. stupně vzájemný návrh žalované zcela„ abstrahoval“ a ignoroval. Soud I. stupně se jím řádně zabýval, v rozsudku o něm rozhodl a v odůvodnění vysvětlil, proč rozhodl, jak rozhodl. Žalovaná v odvolání neuvádí žádné konkrétní důkazy, které snad soud I. stupně opomněl vzít v úvahu. Rovněž neunesla břemeno tvrzení, kdy neposkytla žádný právní důvod, na kterém by se její pohledávka měla zakládat, a nevysvětlila, jakým způsobem k požadované částce dospěla. 24. Žalobkyně nesouhlasí ani s námitkou podjatosti soudkyně Mgr. Martiny Svobodové a jejím zdůvodněním. Žalovaná ji zdůvodňuje toliko tím, že soudkyně nerozhodla v její prospěch. Institut námitky podjatosti není opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu. Pouze z toho, že soudkyně shledala nároky žalované neoprávněnými, nelze usuzovat na její podjatost. 25. Žalobkyně se zcela ztotožňuje se závěry soudu I. stupně ohledně neunesení břemene tvrzení a dokazování. Žalovaná byla řádně poučena v předvolání, že všechna tvrzení a důkazy je nutné soudu předložit do skončení prvního jednání. Na první jednání se nedostavila, a tedy ani nic netvrdila ani neprokázala. Poučení podle ust. § 118a o.s.ř. soud neudělí, když se účastník svojí procesní nečinností práva na poučení zbavil (například neúčastí při jednání, při němž k poučení mělo dojít). Žalobkyně odkazuje na ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., který umožňuje soudu rozhodnout i v nepřítomnosti účastníka. Žalobkyně dále nesouhlasí s obsáhlými tvrzeními žalované snažící se narušit rovnost stran před soudem. V souladu s ust. § 18 odst. 1 o.s.ř. mají účastníci řízení před soudem rovné postavení. Soud nemůže suplovat neaktivitu a nedostatečné plnění procesních povinností ze strany žalované. 26. Žalobkyně zásadně odmítá jakákoli tvrzení žalované o„ praktikách spolčení“ a o„ parazitování na finanční tísni žalované“. Žalobkyně rovněž není„ finanční institucí se znaky predátorského chování ohrožující svými působeními občany na majetku a někdy i na životě“. Tato tvrzení žalované jsou krajně urážlivá a zcela nepodložená. Žalobkyně je zavedenou a na českém trhu dlouhodobě působící bankou. Rovněž citace rozhodnutí týkajících se lichvářských praktik jsou nepřiléhavá. Žalobkyně není„ pochybnou věřitelskou společností“ a smlouva uzavřená s žalovanou není v žádném případě lichvářská nebo jakkoli disproporční, naopak je zcela standardní smlouvou uzavíranou při běžné obchodní činnosti žalobkyní na každodenní bázi. 27. Žalobkyně dále nijak nerozporuje práva žalované plynoucí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Žalovaná nicméně neuvádí, jakým konkrétním způsobem bylo do jejích práv plynoucích právě z této úmluvy zasaženo. 28. K pojištění žalované žalobkyně opakuje, že jí není známo, že by žalovaná jakékoliv pojištění sjednala. Tuto skutečnost nijak nedokládá. Pokud uplatňuje nárok z pojištění s [právnická osoba], není žalobkyně zjevně v této věci pasivně legitimována. 29. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náklady odvolacího řízení, a to za toto vyjádření. 30. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom jednal za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované, která se sice z jednání odvolacího soudu omluvila a požádala o jeho odročení na dobu neurčitou do doby rozhodnutí předsedy Vrchního soudu v Praze o jejím návrhu na vyloučení soudu I. stupně i soudu odvolacího z rozhodování ve všech jejích soudních řízeních, nicméně tento návrh shledal odvolací soud nejen nedůvodným, ale rovněž nikoliv včasným (byl odvolacímu soudu doručen pouhý den před nařízeným jednáním). 31. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti rozhodující soudkyně Mgr. Martiny Svobodové, kterou žalovaná v odvolání vznesla. 32. Podle ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. 33. Podle ust. § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. 34. Poměr k věci ve smyslu ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti. 35. Důvodem vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. 36. Z vyjádření soudkyně Okresního soudu v Mladé Boleslavi Mgr. Martiny Svobodové vyplývá, že nemá žádný vztah k projednávané věci a že námitka žalované směřuje k procesnímu postupu soudu. 37. Z uvedeného vyjádření soudkyně Mgr. Martiny Svobodové nevyplývají žádné okolnosti ve smyslu ust. § 14 odst. 1 o.s.ř., pro které by byla vyloučen z rozhodování věci. Obsahem námitky podjatosti přitom je postup soudce v řízení, což důvodem vyloučení být nemůže. Proto odvolací soud rozhodl, že jmenovaná soudkyně z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučena není. 38. V dalším odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 39. Soud I. stupně věc správně právně posuzoval podle obchodního zákoníku a v otázkách obchodním zákonem neupravených podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť posuzovaný vztah mezi účastnicemi vznikl na základě smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2006. 40. Podle ust. § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 41. Podle ust. § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. 42. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 43. V přezkoumávaném případě dospěl soud I. stupně i ke správným závěrům právním. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že žalobkyně prokázala svá žalobní tvrzení, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru ke služební kartě, na jejímž základě poskytla žalované úvěrový limit ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit úrok ve výši 19,99 % ročně. Žalovaná úvěrový limit opakovaně čerpala, avšak smlouvou dohodnutým způsobem jej nesplácela, proto žalobkyně od smlouvy ke dni 12. 7. 2021 odstoupila a v souladu s čl. VI.2 Podmínek požadovala na žalované splatit vyčerpanou jistinu úvěru včetně úroků, cen a poplatků, konkrétně jistinu ve výši 22.000,85 Kč, úrok kapitalizovaný ke dni 19. 8. 2021 ve výši 4 782,22 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 19. 8. 2021 ve výši 319,21 Kč, úrok z úvěru ve výši 19,99 % p.a. z částky 22 000,85 Kč ode dne 20. 8. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 22 000,85 Kč ode dne 20. 8. 2021 do zaplacení. Důvodným shledává odvolací, shodně se soudem I. stupně, rovněž nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč podle ust. § 3 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Dlužná částka nebyla uhrazena ani na výzvu žalobkyně. Soud I. stupně proto rozhodl správně, když výrokem I. napadeného rozsudku žalobě žalobkyně vyhověl. 44. Soud I. stupně postupoval rovněž správně, pokud zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 358 510,83 Kč. Podle odvolacího soudu byla žalovaná se svým vzájemným návrhem nejen v nouzi důkazní, ale i v nouzi tvrzení, když řádne nevylíčila, jakými konkrétními částkami a kdy se žalobkyně na její úkor bezdůvodně obohatila. Nesplnila-li povinnost tvrzení, nemohla samozřejmě splnit ani povinnost důkazní, neboť prokazovat lze pouze to, co bylo tvrzeno. Poučení podle ust. § 118a o.s.ř. o nouzi tvrzení a nouzi důkazní jí soud I. stupně poskytnout nemohl, neboť se, byť omluveně, k jednání nedostavila a tím se dobrovolně vzdala dobrodiní být poučena. 45. Odvolací námitky žalované neshledal odvolací soud důvodnými. 46. Spatřuje-li žalovaná pochybení žalobkyně, jímž měl být porušen zákon s následkem neplatnosti smlouvy o úvěru ke služební úvěrové kreditní kartě, v tom, že jí částka 20 000 Kč představující úvěrový rámec byla zaslána na její běžný účet, pomíjí, že tak žalobkyně učinila na základě příkazu žalované k převodu této částky, přičemž bylo zcela na žalované, jakým způsobem hodlala peněžní prostředky v rámci úvěrového rámce čerpat. 47. Odmítnou je nutno rovněž celou skupinu námitek založených na argumentaci, že předmětnou smlouvu žalovaná neuzavřela jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, ale jako spotřebitel, a že tudíž žalobkyně byla povinna řádně zkoumat její úvěruschopnost a pokud tak neučinila, je předmětná smlouva neplatná. Ze smlouvy samotné, jakož i z Podmínek ke služebním kreditním kartám [právnická osoba], které jsou jejich součástí, zejména použité terminologie, označení žalované a povinností ukládaných fyzickým osobám – podnikatelům, které mohly o kreditní kartu požádat, je jednoznačené, že žalovaná smlouvu uzavřela jako podnikatel při její podnikatelské činnosti, nikoliv v pozici spotřebitele. Nadto povinnost zkoumat úvěruschopnost u spotřebitelů byla zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, s účinností od 1. 1. 2011, přičemž posuzovaná smlouva byla uzavřena 31. 5. 2006. 48. Nepřípadné jsou veškeré námitky označující žalobkyni za„ predátorský úvěrový subjekt“ používající„ lichvářských praktik“, neboť žalobkyně je řádně podnikajícím bankovním domem, nikoliv subjektem spadajícím do nebankovního sektoru, na který dopadají žalovanou citované pasáže. Žalovaná ani nespecifikuje, jakým způsobem žalobkyně porušila její práva vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Ke svému tvrzení, že s ní žalobkyně uzavřela smlouvu o pojištění proti neschopnosti splácet úvěr z důvodu nemoci a invalidity, nenavrhla žádný důkaz a vzhledem ke své absenci u jednání soudu I. stupně nemohla být o této své povinnosti poučena. 49. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, když pochybení neshledal ani v závislém nákladovém výroku III. 50. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšné žalobkyni jejich náhradu v celkové výši (po zaokrouhlení) 5 614 Kč, z toho odměna advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 2 020 Kč podle ust. § 7 bod 5 AT, 2 režijních paušálů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 974,40 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. 51. Náklady řízení je žalovaná povinna uhradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti části výroku I. tohoto rozsudku, kterým byl potvrzen výrok I. napadeného rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Proti zbývající části výroku I. tohoto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 7. prosince 2022 JUDr. Hana Lojkásková v. r. předsedkyně senátu