ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 11 652 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 3. 2022, č. j. 10 C 249/2021 - 110 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 11 652 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 046,10 Kč za dobu od 11. 4. 2017 do 19. 4. 2021, úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 9 476 Kč od 20. 4. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 505,60 Kč za dobu od 11. 4. 2017 do 19. 4. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 652 Kč od 20. 4. 2021 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání s odůvodněním, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně, ačkoliv v takovém případě nemohl rozhodnout bez nařízení jednání. Tímto postupem soudu prvního stupně bylo zcela jednoznačně porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ČR, když jednak nebyla dodržena zásada ústnosti soudního řízení, jednak nebyla žalobkyně v rozporu se zákonem řádně poučena ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Žalobkyni tedy byla odebrána možnost doplnit chybějící tvrzení a navrhnout k jejich prokázání další potřebné důkazy, což mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, neboť nebyla dodržena písemná forma, je v rozporu se zákonem a je tedy zjevně nesprávný. Následkem nedodržení povinností stanovených v ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je toliko uplatnění sankce dle ustanovení § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ostatně i mezi účastníky samotnými zjevně nebylo sporu o tom, že smlouva byla platně uzavřena. Dále namítla, že žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. To dovozuje především z toho, že žalovanému zbyla po odečtení měsíčních splátek dalších úvěrů disponibilní částka 6 097 Kč. Dále o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí svědčí i to, že žalovaný úvěr hradil od roku 2017 do roku 2020. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 14. 5. 2021 žalobkyně podala proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 11 652 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne 11. 4. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut neúčelový nezajištěný spotřebitelský úvěr do úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč Smlouva byla uzavřena ověřením totožnosti žalovaného v souladu s interním Standardem ztotožnění klienta po telefonu, kdy žalovaný byl ověřen stupněm ověření 2 a telefonní hovor byl nahráván. Žalovaný podle žalobkyně odsouhlasil smluvní dokumentaci elektronicky SMS potvrzením, které bylo zaznamenáno v tzv. logách. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč a zaplatit sjednaný úrok ve výši 16,9 % ročně a dále poplatky podle smlouvy a ceníku. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného v rámci tzv. kreditní linky, která byla žalovanému napočtena na základě příjmu doloženého v předchozí úvěrové žádosti. Žalobkyně současně stanovila životní výdaje po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu. Úvěr byl splácen se souhlasem žalovaného inkasem z jím určeného bankovního účtu. Protože se však žalovaný dostal do prodlení s úhradou více než dvou splátek, využila žalobkyně své právo sjednané ve smlouvě a prohlásila úvěr za splatný ke dni 5. 9. 2020. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 11 652 Kč skládající se z neuhrazené jistiny a poplatků, dále požadovala úhradu úroku ve výši 8,25 % z nesplacené jistiny v kapitalizované výši 1 046,10 Kč a úroku ve výši 8,25% běžící od 20. 4.2021 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% z neuhrazené jistiny v kapitalizované výši 505,60 Kč a úrok z prodlení v téže výši běžící od 20. 4. 2021 do zaplacení. 6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 7. Soud prvního stupně rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. vzhledem k tomu, že dovodil, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle ustanovení § 115a o. s. ř. nereagoval (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vyšel přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů. 8. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru datované dnem 11. 4. 2017 soud prvního stupně zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání do maximální výše úvěru 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit i s úrokem ve výši 16,9 % ročně a s poplatky spojenými s vedením úvěrového účtu či poplatky pro případ prodlení s jeho splácením, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč. Výše poplatků spojených s úvěrem byla stanovena v ceníku žalobkyně. Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky. Z„ Logů“ a jejich vysvětlení soud prvního stupně zjistil, že se jedná pouze o excelovou tabulku, která neprokazuje, že žalovavému byla na jeho telefonní číslo zaslána SMS se žádostí o potvrzení požadavku sjednání předmětné smlouvy. Dále dovodil, že z uvedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný smlouvu potvrdil, čímž by došlo k jejímu uzavření dne 11. 4. 2017. Z posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně zjistil, že žádost o úvěr byla posouzena v rámci tzv. kreditní linky, na základě které byl žalovanému napočten příjem doložený v předchozí úvěrové žádosti ve výši 8 810 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, a proto žalobkyně stanovila tyto výdaje po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na částku 5 045 Kč. Žalobkyně současně zjistila, že žalovaný splácí spotřebitelský úvěr u žalobkyně ve výši 1 517 Kč měsíčně a další úvěr ve výši 696 Kč měsíčně. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] a bankovní bilance vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný načerpal od žalobkyně postupně v období od 11. 4. 2017 do 31. 8. 2020 částku celkem 20 483,77 Kč a postupně za uvedené období zaplatil 22 059,44 Kč. Z výzvy ze dne 5. 9. 2020 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní písemně informován o prodlení s úhradou dlužných splátek a o zesplatnění k 3. 9. 2020. Žalovaný byl současně vyzván k zaplacení dluhu. Žalovaný byl poté vyzván výzvou ze dne 20. 4. 2021 k zaplacení dluhu do 5 dnů od doručení výzvy, která mu byla téhož dne odeslána. 9. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 2395 o. z. ve spojení s § 561 o. z. a § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, neboť v řízení nebylo prokázáno, že skutečně došlo k ověření totožnosti žalovaného při telefonickém hovoru, který měl být nahráván. Právní jednání tak nebylo učiněno tak, aby byl zachycen jeho obsah. I v případě, že by smlouva byla uzavřena v souladu s ustanovením § 104 zákona o spotřebitelském úvěru, byla by neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně zcela zjevně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Z interního systému žalobkyně vyplývá, že žalovaný měl mít příjem 8 810 Kč, a podle ekonomického modelu měly činit jeho měsíční výdaje 5 045 Kč, když současně splácel dva úvěry, a to ve výši 1 517 Kč měsíčně a 696 Kč měsíčně. Celkem by tak žalovanému zbývalo 1 552 Kč, a při splátce 500 Kč by mu zbývala pouze částka 1 052 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný neměl dostatek finančních prostředků k řádnému splácení úvěru, neboť mu nezbývaly dostatečné volné prostředky na uspokojování jeho běžných výdajů, tím méně pak výdajů mimořádných. Z předložených důkazů pak ani nevyplývá, zda žalovaný měl příjem 8 810 Kč, jak tvrdila žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovaný načerpal u žalobkyně částku 20 483,77 Kč a postupně zaplatil žalobkyni částku 22 059,44 Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že na jeho straně nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení, které by byl povinen vydat podle 2991 odst. 1 o. z. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovanému náklady řízení nevznikly. 10. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, neboť poté, co byl při jednání odvolacího soudu dne 25. 10. 2022 zástupkyni žalobkyně zpřístupněn názor odvolacího soudu, že uzavřená smlouva o revolvingovém úvěru bude posuzována z hlediska toho, zda-li žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, zástupkyně žalobkyně pouze uvedla, že se žalobkyně nespokojila při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného pouze s údaji jím poskytnutými, ale provedla lustraci ve vlastních evidencích a v bankovním registru klientských informací. Na stanovení disponibilních zdrojů použila interní model, ve kterém uvedla životní minimum představující měsíční výdaje žalovaného. Žádný důkaz odvolacímu soudu nicméně nepředložila. Odvolací soud má tak rovněž za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 11. 4. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání do maximální výše úvěru 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit i s úrokem ve výši 16,9% ročně a s poplatky spojenými s vedením úvěrového účtu, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč. Výše poplatků spojených s úvěrem byla stanovena v ceníku žalobkyně. Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo využito tzv. kreditní linky, v rámci které byl žalovanému napočten příjem doložený v předchozí úvěrové žádosti ve výši 8 810 Kč. Protože žalovaný v žádosti o úvěr uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně stanovila tyto výdaje po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na částku 5 045 Kč. Žalobkyně současně zjistila, že žalovaný splácí spotřebitelský úvěr u žalobkyně ve výši 1 517 Kč měsíčně a další úvěr ve výši 696 Kč měsíčně. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] a bankovní bilance vyplynulo, že žalovaný načerpal od žalobkyně postupně v období od 11. 4. 2017 do 31. 8. 2020 částku celkem 20 483,77 Kč a postupně za uvedené období zaplatil 22 059,44 Kč. Na základě výzvy ze dne 5. 9. 2020 byl žalovaný žalobkyní písemně informován o prodlení s úhradou dlužných splátek a o zesplatnění úvěru k 3. 9. 2020. Žalovaný byl současně vyzván k zaplacení dluhu. Žalovaný byl poté vyzván výzvou ze dne 20. 4. 2021 k zaplacení do 5 dnů od doručení výzvy, která mu byla téhož dne odeslána. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 16. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným podle ustanovení § 2395 o. z. a s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena 11. 4. 2017 O uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru přitom není pochyb, neboť žalovaný revolvingový úvěr opakovaně čerpal a řádně ho po určitou dobu splácel. 17. Nesprávně však soud prvního stupně posoudil důsledek i případného nedodržení písemné formy smlouvy o revolvingovém úvěru. Odvolatelce je tak nutné dát za pravdu, že i případné nedodržení písemné formy nemá za následek neplatnost předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru (§ 104 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru). Důsledky případného porušení požadavku na formu smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou přitom obsaženy v § 110 zákona o spotřebitelském úvěru. Ty však nemohou nastat, neboť je dán jiný důvod pro absolutní neplatnost předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru. 18. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě i nyní se za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). 19. Je nutné připomenout, že povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. 20. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). 21. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, provedla žalobkyně hodnocení žalovaného dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v rámci žalobkyní předložené kreditní linky vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného činí 8 810 Kč, ačkoliv žalovaný uvedl příjem 9 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 5 045 Kč, ačkoliv klient sám uvedl 0 Kč. Dále byly započteny splátky jiného úvěru u žalobkyně ve výši 1 517 Kč a splátky úvěru u jiného poskytovatele ve výši 696 Kč. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žádné relevantní listiny k výdajům žalovaného nebyly soudu ani přes poučení odvolacím soudem při ústním jednání dne 25. 10. 2022 doloženy. Žalobkyně tak příjmy ani výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Žalobkyně nepožadovala po žalovaném ani výpisy z účtu, které by mohly poskytnout bližší informace k příjmům a výdajům žalovaného a dále zůstatek na účtu. Žalobkyní nebyly zkoumány náklady na bydlení včetně poplatků za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), kdy tyto náklady lze doložit poměrně snadno. Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Částka 5 045 Kč odpovídající životnímu minimu je značně podhodnocena a zkreslena za účelem uměle vytvořené bonity žalovaného s cílem poskytnout mu úvěr. Částka 5 045 Kč nevypovídá nijak o výši částky, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb. Takovému kritériu přiléhavěji odpovídá nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2017 (dle data uzavření smlouvy o úvěru) 6154,67 Kč. Po odečtení částky 6154,67 Kč, měsíční splátky předchozího úvěru u žalobkyně ve výši 1 517 Kč a měsíční splátky úvěru u jiného poskytovatele ve výši 696 Kč od měsíčního příjmu žalovaného ve výši 8 810 Kč, by žalovanému zůstala částka 442,33 Kč, která by ani nepokryla sjednanou výši splátky úvěru poskytnutého žalobkyní ve výši 500 Kč. Závěr žalobkyně o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, že mu zbyla po odečtení měsíčních splátek dalších úvěrů disponibilní částka 6 097 Kč, tak neodpovídá skutečnosti. 22. Lze uzavřít, že si žalobkyně tedy vystačila jen s hypotetickými údaji o příjmech a výdajích žalovaného, navíc u osoby, která již splácela další dva úvěry, neměla zřejmě žádné úspory ani prokázaný zůstatek na účtu. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. 23. Pokud žalobkyně v odvolání namítá, že o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí svědčí i to, že žalovaný úvěr hradil od roku 2017 do roku 2020, odvolací soud uvádí, že odborná péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného musí být z povahy věci splněna ke dni uzavření smlouvy. Okolnosti plnění smlouvy a další důvody, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, na posuzování toho, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného při poskytnutí úvěru, již vliv nemají. 24. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila. 25. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, přitom nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113). 26. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 27. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 28. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného nevyžádala doklady týkající se ani jeho příjmu, ani jeho podstatných výdajů. Údaje žalovaného v tzv. kreditní lince nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného (nulové výdaje). 29. Pro úplnost odvolací soud dodává, že další argumentace obsažená v odvolání žalobkyně vztahující se k procesu sjednávání smlouvy a podepisování v internetovém bankovnictví a s touto otázkou související úvahy žalobkyně o právním posouzení věci, byla odvolacím soudem shledána vzhledem ke shora popsanému důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy již bezpředmětná a nadbytečná. 30. Odvolací soud tak shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, souhlasí se soudem prvního stupně, že na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Další úvahy soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jsou proto nadbytečné. Vzhledem k tomu, že žalovaný načerpal u žalobkyně částku 20 483,77 Kč a postupně zaplatil žalobkyni 22 059,44 Kč, žalobkyni tak nic nepřísluší. 31. Pokud žalobkyně v odvolání namítala, že bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ČR, když jednak nebyla dodržena zásada ústnosti soudního řízení, jednak nebyla žalobkyně v rozporu se zákonem řádně poučena ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. a tak byla žalobkyni odebrána možnost doplnit chybějící tvrzení a navrhnout k jejich prokázání další potřebné důkazy, což mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud uvádí, že tato vada byla způsobilá být napravena za odvolacího řízení. Proto odvolací soud nařídil ústní jednání, v rámci kterého udělil žalobkyni odpovídající poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Žalobkyni tak byla poskytnuta příležitost, o kterou v prvním stupni přišla, v průběhu odvolacího řízení. Nařízením odvolacího jednání tak byla vada, kdy soud prvního stupně rozhodl bez nařízení ústního jednání podle § 115a o. s. ř., ač k tomu nebyly splněny podmínky, tímto způsobem zhojena. Žalobkyni ostatně nemohla být odebrána možnost doplnit chybějící tvrzení a navrhnout k jejich prokázání další potřebné důkazy, jak namítá v odvolání, i z toho důvodu, že žalobkyně ani po poučení odvolacím soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žádná další skutková tvrzení neuvedla, ani nenavrhla žádné další důkazy. 32. Nepochybil-li soud prvního stupně ani ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění tohoto výroku v napadeném rozsudku), tak odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 25. října 2022 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu