ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] advokátem se sídlem [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 8. 2021, č. j. 35 C 104/2021 - 64 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 146 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s úrokem 8 589,84 Kč, s úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 30 000 Kč od 18. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení 2 898 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od 18. 12. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši 5 798 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítá, že žalobce neposoudil úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, čímž nesplnil svou povinnost zakotvenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Této povinnosti nelze dostát tím, že žalobce bude vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalovaného za 8 měsíců, z nichž určí průměrnou výši příjmů a výdajů. Úvěr měl být čerpán na delší dobu. Takový postup neodpovídá zákonu o spotřebitelském úvěru, směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. 2. 2014, č. 2014 /17/ (dále jen„ směrnice“) ani požadavkům, které jsou blíže specifikovány v Obecných pokynech k posouzení úvěruschopnosti vydaných dne 19. 8. 2015 Evropským orgánem pro bankovnictví sp. zn. EBA/GL/2015. Výpisy z bankovního účtu nelze považovat za dostatečný a spolehlivý zdroj informací o úvěruschopnosti žalovaného, jelikož tyto nedávají žádnou záruku o budoucím vývoji příjmů a výdajů, podávají pouze obecný přehled o příjmech a výdajích žalovaného za příliš krátké období a neposkytují dostatečný obraz o struktuře a povaze příjmů a výdajů, tedy informace o tom, zda jsou tyto pravidelné, dlouhodobé, nezbytné apod. Žalobce si nezjišťoval žádným způsobem, jaké povahy jsou příjmy žalovaného, nevyžádal si potvrzení o zaměstnání a mzdě, případně jiné podklady, na základě kterých by mohl dojít k závěru, že pravidelné příjmy lze očekávat i v budoucnu. Takovýto postup nelze označit za postup s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle judikatury odborná péče předpokládá údaje, které dlužník uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, což žalobce neudělal. Jelikož žalobce nesplnil svoji zákonnou povinnost, měl žalovaný za to, že uzavřená smlouva o úvěru je podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. 3. Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že žalovaný je občanem Slovenské republiky. Soud prvního stupně vyřešil správně jak otázku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky (článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis), tak otázku rozhodného práva (článek 3 nařízení Řím I), kterým je právo České republiky, konkrétně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a zákon o spotřebitelském úvěru. 6. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu zjištěného na základě listinných důkazů. Žalovaný byl od roku 29. 5. 2015 majitelem běžného účtu č. [bankovní účet] (smlouva o [banka] kontu). Žalobce uzavřel s žalovaným dne 27. 9. 2017 smlouvu [číslo] o úvěru formou povoleného přečerpání účtu, na základě které bylo žalovanému povoleno přečerpání běžného účtu č. [bankovní účet] až do částky 30 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,9 % ročně. Žalovaný se zavázal dle podmínek smlouvy tento úvěr pravidelně splácet (prokázáno smlouvou, předsmluvními informacemi, obchodními podmínkami). Žalobce žalovanému prostředky poskytoval. Jelikož však žalovaný přestal plnit podmínky pro vrácení, žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu ke dni 30. 9. 2019 (oznámení o zesplatnění úvěru, doručenka). Ke dni 17. 12. 2020 žalovaný dlužil jistinu ve výši 30 000 Kč včetně příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení (prokázáno transakční historií). 7. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně zjistil, že žalobce nevycházel z údajů, které mu poskytl samotný žalovaný, ale vycházel z finanční historie žalovaného na jeho běžném účtu, a to za posledních 8 měsíců, když kreditní obrat žalovaného představoval pravidelný měsíční příjem v rozmezí částek od 20 892 Kč do 35 117 Kč (v žádosti uvedl žalovaný, že je zaměstnancem, příjmové platby byly označeny jako mzdy), standardní měsíční příjem se tedy pohyboval kolem 28 000 Kč. Výdaje žalovaného se naopak pohybovaly okolo 15 000 Kč (prokázáno výpisem z běžného účtu). Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že transakce žalovaného nevykazují pochybnosti o tom, že by žalovaný neplnil své závazky. Dle úvěrové zprávy z CBCB (bankovního registru klientských informací) žalobce zjistil, že žalovaný není evidován v souvislosti s dluhy, které by neplatil a naopak byl hodnocen jako osoba s nízkým rizikem pro poskytnutí úvěru. 8. Na takto zjištěný skutkový stav ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru včetně komentářové literatury a judikatury, která se vyjadřuje k otázce odborné péče žalobce, jakožto poskytovatele úvěru, a dospěl k závěru, že i když žalobce nevycházel z údajů, které by mu sdělil přímo žalovaný, vycházel z informací, které byly dostatečné k posouzení jeho schopnosti dluh splnit a uzavřenou úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako platnou. Jelikož si žalovaný neplnil povinnosti ze závazku založeného předmětnou úvěrovou smlouvou, uložil žalovanému uhradit dlužnou jistinu včetně sjednaného úroku a zákonného úroku z prodlení. 9. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádný z účastníků k němu ani žádné výhrady neměl. 10. Smlouva o poskytnutí kontokorentu byla uzavřena po 1. 1. 2014, a soud prvního stupně proto věc po právní stránce správně posoudil podle ustanovení § 2395 a násl. o. z. a s ohledem na spotřebitelskou povahu předmětné smlouvy správně zároveň aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru. 11. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním (domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. 14. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (informace z databází shromažďujících informace o bankovních i nebankovních úvěrových vztazích) při respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů tak, aby věřitel byl schopen získat objektivní obraz o finanční situaci spotřebitele. K tomuto závěru dospěla i soudní praxe v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterého je součástí odborné péče poskytovatele úvěru při plnění shora uvedené povinnosti i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tomu odpovídají i obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) k posouzení úvěruschopnosti (na které žalovaný odkazuje), podle kterých je základem pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména spolehlivé zjištění příjmů spotřebitele na straně jedné a zjištění a zohlednění jeho výdajů a stav jeho závazků na straně druhé. 15. Soud prvního stupně tedy správně uvedl, že smyslem ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru obsahující povinnost transponovanou ze shora uvedené směrnice není jen pouhé formální doplnění údajů do formuláře, tedy pouhé získání údajů od žalovaného, ale jde především o to získat reálnou představu o finančních možnostech žalovaného úvěr splácet, přičemž zákon neupravuje, jakým postupy má být tohoto požadavku dosaženo. Sama směrnice v článku 20 odst. 1 uvádí, že:„ Posouzení úvěruschopnosti podle článku 18 se provádí na základě nezbytných, dostačujících a přiměřených informací o příjmech a výdajích spotřebitele a o jeho dalších finančních ekonomických poměrech. Věřitel tyto informace získá z relevantních vnitřních či vnějších zdrojů, mimo jiné i od spotřebitele, a to včetně informací poskytnutých zprostředkovateli úvěru nebo jmenovanému zástupci v průběhu procesu žádání o úvěr. Tyto informace musí být náležitě ověřeny, mimo jiné v případě nutnosti také použitím nezávisle ověřitelné dokumentace.“ 16. Odvolací soud souhlasí s tím, že by bylo přehnaně formalistickým výkladem daného ustanovení, pokud by žalobce nemohl dostát své povinnosti na základě jiných, avšak dostatečných zdrojů nezávislých na informacích od žalovaného, a to v daném případě s ohledem na požadovaný úvěrový produkt. Kontokorent je totiž bankovní služba, sjednaná k běžnému účtu, která klientovi umožňuje čerpat z účtu peníze v případě, že na účtu není dostatečná hotovost (povolený debet), a to i opakovaně. Jedná se tedy o určitou finanční rezervu, která je součástí běžného účtu. Pokud na účet se záporným zůstatkem přijdou peníze, jsou automaticky použity na pokrytí kontokorentní půjčky (zmenšení záporného zůstatku na účtu). Úroky se platí jen po dobu, po kterou jsou peníze z kontokorentu čerpány a platí se pravidelně ke konci kalendářního měsíce, splátky jistiny jsou čistě v režii klienta, v daném případě musel být úvěr splacen nejméně jedenkrát v období 6 měsíců, resp. nejpozději do 6 měsíců po posledním splacení. Splátky tedy nejsou pravidelné a jejich výše je závislá na povoleném úvěrovém limitu a konkrétní výši přečerpání. Podmínkou získání kontokorentu je tedy obvykle existence běžného účtu a pravidelného příjmu. 17. I s ohledem na shora popsanou povahu úvěrového produktu má odvolací soud za to, že žalobce, ačkoliv s žalovaným nesepsal formulář o jeho příjmech a výdajích, měl před uzavřením smlouvy s ním dostatečně ověřenu jeho úvěruschopnost. Je nepochybné, že žalobce měl možnost sledovat a hodnotit poměry žalovaného již od roku 2015, kdy byl běžný účet žalovaného založen. Fakt, že při zkoumání úvěruschopnosti se žalobce zaměřil především na posledních osm měsíců, pak odpovídá potřebě mít k vyhodnocení údaje za určité delší období, ale současně údaje co nejaktuálnější. Žalobce si z účtu žalovaného ověřil, že žalovaný je zaměstnaný a že na jeho účet mu pravidelně chodí mzda, která se pohybuje okolo 28 000 Kč a že výdajové položky daný příjem nepřevyšují. Výpis z účtu a ani zpráva bankovního registru klientských informací nesignalizovaly, že by měl závazky, které si neplní, naopak byl z tohoto pohledu hodnocen jako osoba s nízkým rizikem pro předlužení. Za takových okolností i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce dostál své povinnosti obsažené v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když na základě vnitřních i vnějších zdrojů nejenže získal, ale i si ověřil informace o finanční situaci žalovaného. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že korektiv odborné péče nelze vykládat formálně v tom směru, že pokud si věřitel od dlužníka informace vůbec nevyžádá, pak nikdy nemůže dostát své povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 18. Odvolací soud tedy uzavírá, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o povolení přečerpání prostředků na běžném účtu, tedy platně byl zřízen kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč. Transakční historií bylo prokázáno jak pravidelné poskytování finančních prostředků, tak následné nesplnění smluvních podmínek (tj. povinnost udržení dostatečné výše finančních prostředků na běžném účtu), v důsledku čehož žalobce odstoupil od smlouvy a žalovanému vznikla povinnost tento dluh uhradit, včetně sjednaného úroku (§ 2395 o. z.) a úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 19. Za situace, kdy soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správných výrocích podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný. Žalobci vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem v celkové výši 3 146 Kč sestávající z odměny za jeden úkon právní služby po 2 300 Kč podle ustanovení § 7 bod 5. advokátního tarifu (účast u odvolacího jednání), z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč k tomuto úkonu podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21% DPH ve výši 546 Kč. 21. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. k rukám advokáta žalobce podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha - východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 11. ledna 2022 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu