USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 35 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 8. 2022, č. j. 36 C 41/2022 - 95 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně přerušil řízení z důvodu předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Okresní soud Praha-západ žádá na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudní dvůr Evropské unie o odpověď na následující předběžnou otázku: Je účelem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS postihovat poskytovatele úvěru za neúplné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i tehdy, pokud spotřebitel beze zbytku úvěr splatil a proti smlouvě v průběhu svého splácení nic nenamítal? 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání s odůvodněním, že z ustálené judikatury odvolacího soudu i dalších soudů zcela zřejmě vyplývá, že okolnost, že spotřebitel poskytnutý úvěr splatil, je pro posouzení splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí zkoumat a posoudit úvěruschopnost spotřebitele, zcela irelevantní. Podobné případy byly různými soudy již opakovaně řešeny a předmětná judikatura je naprosto konzistentní, předvídatelná, logicky odůvodňovaná a naplňující smysl a účel zákonné úpravy. Žalobkyně poukázala na novelizaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, která byla provedena zákonem č. 96/2022 Sb., který nabyl účinnosti ke dni 29. 5. 2022. Tímto zákonem bylo mimo jiné novelizováno ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které nyní stanoví, že soud k neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele přihlédne i bez návrhu. Zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal a posoudil úvěruschopnost spotřebitele je nutno posoudit podle jednání poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy, nikoliv podle toho, co se dělo po uzavření smlouvy. Žalobkyně je dále přesvědčena, že SDEU ani na tuto předběžnou otázku odpovědět nemůže, neboť předmětná směrnice neřeší, co se stane po poskytnutí úvěru, nýbrž stanoví pouze podmínky, za kterých vůbec může být poskytnut úvěr, bez ohledu na to, co se stane následně po poskytnutí úvěru. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem tak žalobkyně považuje přerušení řízení z důvodu podání žádosti o řízení o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropské unie za účelem výkladu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 za zcela nepochopitelné a nedůvodné, kdy je přesvědčena, že soudem nastíněné otázky již byly soudní praxí zcela přesvědčivě vyřešeny a neexistuje žádný relevantní důvod se od judikaturou prezentovaných a ujasněných závěrů odchylovat. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se řízení nepřerušuje. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 7. 1. 2022 podala žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu na zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku od [jméno] [příjmení], spotřebitele, který uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 50 000 Kč. Před uzavřením smlouvy předložil [jméno] [příjmení] jako spotřebitel občanský a řidičský průkaz, výplatní pásky k výši mzdy ze zaměstnání za tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy, doklady o nákladech na služby, spojené s užíváním bytu, televizní poplatky a internet, rovněž za tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy, a čestné prohlášení o výši příspěvku na společné náklady v domácnosti. Vedle toho v žádosti o úvěr uvedl, že nemá jiný předchozí závazek, je svobodný a bydlí ve společné domácnosti s babičkou. Poskytovatel úvěru tak porušil své povinnosti, když dostatečně nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele, pročež je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Zkoumání úvěruschopnosti nebylo provedeno s odbornou péčí, neboť poskytovatel úvěru například neověřil žádným hodnověrným způsobem skutečnou výši výdajů. Spotřebitel nemohl neplatnost smlouvy namítat v době, kdy neměl k dispozici právní poradu s advokátem. [jméno] [příjmení] úvěr následně splatil i s příslušenstvím, přičemž výše splacené částky činila 85 000 Kč. Žalovaná částka 35 000 Kč představuje rozdíl mezi výší úvěrové jistiny a výší splacené částky. Pokud jde o změnu v osobě poskytovatele úvěru, došlo k ní 28. září 2018 v důsledku převodu části závodu na současného žalovaného. 6. Žalovaná žalobu odmítla s odůvodněním, že má za to, že úvěruschopnost byla posouzena dostatečně. Podle jejího názoru ani nepřipadá v úvahu aplikace ochrany spotřebitele, když předmětnou pohledávku již nevlastní spotřebitel, nýbrž obchodní společnost. 7. Soud prvního stupně účastníky informoval, že zvažuje položení shora uvedené otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť ji považuje za stěžejní pro rozhodnutí sporu. Žalobkyně s položením předběžné otázky nesouhlasila, neboť ji vnitrostátní soudní praxe již vyřešila, jak se podává z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 354/2021, podle něhož má ochrana spotřebitele preventivní funkci a funkci ochrany veřejného pořádku. Dále vyzdvihla též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 19 Co 321/2019, podle něhož posuzování úvěruschopnosti chrání spotřebitele před rizikovými úvěry a před rostoucím zadlužením domácností; tento smysl se neztrácí ani u těch úvěrů, které byly splaceny. Dopady sjednání rizikového úvěru se totiž mohou objevit až s určitým časovým odstupem. 8. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro rozhodnutí ve věci je nezbytné zjistit, zda je účelem Směrnice 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 postihovat poskytovatele úvěru za neúplné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i tehdy, pokud spotřebitel beze zbytku úvěr splatil a ničeho při plnění smluvního závazku ničeho nenamítal. Některé vnitrostátní odvolací soud sice zastávají názor, že odpověď na shora uvedenou otázku kladná je, soud prvního stupně má ale za to, že zkoumaná otázka dosud nebyla Evropským soudním dvorem řešena a že odpověď na ni umožňuje též opačný výklad, založený na vyvážení zájmů obou stran smlouvy, a také přihlédnutí k tomu, že i spotřebitel nese odpovědnost za své jednání. Soud prvního stupně rovněž přihlíží k zásadě, že evropské právo může závazně vykládat pouze Soudní dvůr Evropské unie, jakož i k zásadě, že vnitrostátní soud, byť prvostupňový, má právo otázku za účelem takového výkladu podat, a to přímo podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o Evropských společenstvích). Z odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES (dále též jen„ směrnice“) se podává, že má chránit spotřebitele před neuváženým sjednáním úvěru, což by mohlo vyústit v neschopnost tento dluh splnit, případně by mohlo dojít až k platební neschopnosti spotřebitele. Zjednodušeně řešeno: smyslem čl. 8 směrnice je, aby se spotřebitel nedostal do finančních problémů při splácení úvěru. Za situace kdy spotřebitel celý dluh splatí, aniž by přitom cokoli v průběhu placení namítal, nelze dovodit škodlivý následek, před nímž směrnice spotřebitele chrání. Povinnost poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele není hlavním účelem směrnice, nýbrž prostředkem, pomocí něhož má být účel dosažen. Je tedy otázkou, zda je samostatným účelem směrnice postihovat poskytovatele úvěru v případě, kdy k negativnímu následku nedošlo, resp. se z ničeho nepodává, že by škodlivý následek nastal (zůstává pouze v rovině hypotéz, že by se snad mohl spotřebitel dostat v budoucnu do platební neschopnosti; v této věci to nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno). Nadto pohledávku uplatňuje v současné době obchodní společnost. Pokud by byla připuštěna sankce i v namítaném případě, tedy byla by dovozena neplatnost smlouvy, která byla bez námitek splněna, je vhodné poukázat na postavení jiných spotřebitelů, u nichž podnikatel provedl test úvěruschopnosti v souladu s čl. 8 směrnice (řádně zkoumal aktiva i pasiva), nicméně spotřebitelé později své odpovědnosti ze smlouvy nedostáli. V takových případech dovodit neplatnost smlouvy z důvodu porušení čl. 8 směrnice nelze a spotřebitelé odpovídají za celý závazek, včetně sjednaného příslušenství, leda by byl zjištěn jiný důvod neplatnosti smlouvy o úvěru. Z toho se soudu prvního stupně podává nerovnost mezi spotřebiteli, kdy u těch, kteří smlouvu splnili, a nenastal negativní následek, před nímž má směrnice chránit, smlouva neplatná bude (jen pro neúplný postup podnikatele), zatímco u těch spotřebitelů, u nichž platební neschopnost nastala, ale podnikatel provedl test úvěruschopnosti beze zbytku v souladu s čl. 8 směrnice, se neplatnost pro jeho porušení nedovodí. Proto je soud prvního stupně přesvědčen, že úvěruschopnost nelze posuzovat izolovaně jen podle toho, co si vyžádá podnikatel od spotřebitele, nýbrž i podle toho, jak se vlastně celý smluvní vztah vyvinul směrem k ochrannému účelu směrnice. Podle soudu prvního stupně je třeba na danou otázku pohlížet i skrze obecné právní zásady, které formovaly evropskou právní kulturu po tisíciletí a měly rozhodující vliv při vzniku a vývoji smluvního práva jednotlivých členských zemí Evropské unie. Jde především o dobrou víru a právní jistotu, jež mají prospívat oběma smluvním stranám, bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele nebo o spotřebitele, neboť naplnění těchto zásad přímo souvisí s důvěrou v právo. Sjednal-li tedy úvěrující se spotřebitelem úvěr, který následně poskytl a spotřebitel jej řádně splatil, úvěrující může důvěřovat v to, že spotřebitel svými platbami plnil dluh ze smlouvy. I konkludentní (mlčky učiněné) právní jednání zakládá dobrou víru a právní jistotu druhé strany. V českém právu lze tento institut nalézt v ustanovení § 2054 o. z.; jedná se o institut českému právu dlouhodobě známý (dříve šlo § 407 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, který byl účinný od 1.1.1992 do 31.12.2013, nebo se jedná o § 97 zákona č. 141/1951 Sb., občanského zákoníku, nebo jde o § 1497 zákona č. 946/1811 Sb., obecného zákoníku občanského - ABGB). Zmíněná ustanovení přikládala význam právním jednáním, učiněným konkludentně, tak, že buď zakládala domněnku uznání závazku, nebo vedla k přetržení promlčecí a vydržecí doby práva. Jinými slovy konkludentní činy měly a mají přímou vazbu k důvěře druhé strany právního vztahu, leda by bylo možné z okolností usuzovat, že jednající takovou důvěru založit nechtěl. Zásadou českého civilního práva je hledět na právní jednání spíše jako na platné, než jako na neplatné, a to z důvodu, že účastníci soukromoprávních jednání mají svobodu a zároveň odpovědnost za tvorbu vlastních právních vztahů; tudíž by soukromé právo mělo rys svobody a odpovědnosti jednání respektovat a hledat cesty výkladu k jeho udržení, nikoli negování. Sankce má smysl tehdy, byl-li chráněný zájem porušen a je-li sankce potřebná k nápravě následku, případně k odrazení pachatele od závadového jednání v budoucnu. Uplatnění sankce jen z důvodu prevence, aniž by nastal škodlivý následek, nedává smysl; není to nezbytné a odporuje to zásadě svobody. Ze směrnice jednoznačně nevyplývá, zda je jejím účelem sankcionovat poskytovatele úvěru za nesplnění dané povinnosti, nenastala-li situace, kvůli které směrnice vlastně vznikla. V praxi se přitom začínají objevovat případy, jako v této věci (po úplném splacení úvěru se na poskytovateli žádá vydání celého úroku z úvěru). Na unijní úrovni tato otázka řešena zatím nebyla a pro zajištění jednotného výkladu je podle předkládajícího soudu žádoucí, aby se jí Soudní dvůr Evropské unie věnoval. 9. Podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen„ SFEU“) Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě. 10. Podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. 11. Evropská unie již od svého vzniku vydávala právní akty závazné v členských státech, avšak jejich aplikací a výkladem nebyly pověřeny přímo orgány EU, ale kromě určitých výjimek jím byly pověřeny orgány členských států. Aby byl zajištěn jednotný výklad unijního práva všemi členskými státy, bylo zakotveno tzv. řízení o předběžné otázce (čl. 267 SFEU). Článek 267 SFEU přitom rozlišuje mezi dvěma typy soudů, a to těmi, které jsou oprávněny předběžnou otázku předložit (fakultativní pravomoc), a mezi soudy, které jsou povinny předběžnou otázku předložit (obligatorní pravomoc). Právo a povinnost předložit předběžnou otázku nemůže být nijak omezeno předpisy vnitrostátního práva, ani kdyby to vnitrostátní procesní předpisy zakazovaly. V takovém případě platí přednost unijního práva. Předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce způsobuje přerušení vnitrostátního řízení do doby, než Soudní dvůr rozhodne (Informativní sdělení o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy 2009 C 297/01). 12. Nastane-li situace, že soud má v projednávané věci aplikovat unijní právo a v této souvislosti vyvstane otázka výkladu takové normy, je povinností soudu probíhající řízení přerušit a požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce (stanovisko k výkladu práva EU). Přerušení řízení trvá do skončení řízení ve věci před Soudním dvorem Evropské unie. 13. Odvolací soud v dané věci předesílá, že byť je proti napadenému usnesení o přerušení řízení z důvodu předložení předběžné otázky SDEU přípustné odvolání, odvolací přezkum se omezuje pouze na zkoumání toho, zda došlo k přerušení řízení za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce (§ 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Je zcela nepřípustné, aby odvolací soud přezkoumával, jak soud prvního stupně položil předběžnou otázkou a zda je předložení předběžné otázky v dané věci nezbytné či nikoliv, neboť by tím nahrazoval činnost SDEU. Posouzení těchto skutečností spadá do výlučné pravomoci Soudního dvora rozhodovat o přípustnosti předběžných otázek, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora (rozsudek SDEU ze dne 16. prosince 2008, C -210/06). Účinek unijního práva by totiž byl ohrožen, pokud by výsledek rozhodnutí o opravném prostředku před nejvyšším vnitrostátním soudem mohl bránit vnitrostátnímu soudu, který projednává spor, jenž se řídí unijním právem, ve využití pravomoci, kterou je nadán na základě článku 267 SFEU, předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu nebo platnosti unijního práva, aby mu bylo umožněno rozhodnout, zda je s ním vnitrostátní norma slučitelná, či nikoli (rozsudek SDEU ze dne 22. června 2010, C -188/10 a C -189/10). Proto je nutné jako nedůvodnou odmítnout námitku žalobkyně, že soudem nastíněné otázky již byly českou soudní praxí zcela přesvědčivě vyřešeny a neexistuje žádný relevantní důvod se od judikaturou prezentovaných a ujasněných závěrů odchylovat. Ze shodného důvodu je nutné odmítnout námitku žalobkyně, že SDEU ani na tuto předběžnou otázku odpovědět nemůže, když předmětná směrnice neřeší, co se stane po poskytnutí úvěru, nýbrž stanoví pouze podmínky, za kterých vůbec může být poskytnut úvěr, bez ohledu na to, co se stane následně po poskytnutí úvěru. 14. Nelze než konstatovat, že dle judikatury SDEU článek 267 SFEU„ musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby nejvyšší soud členského státu v návaznosti na mimořádný opravný prostředek pro porušení zákona konstatoval protiprávnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla Soudnímu dvoru předložena soudem nižšího stupně na základě tohoto ustanovení, z důvodu, že položené otázky nejsou relevantní a nezbytné k vyřešení sporu v původním řízení, avšak nejsou dotčeny právní účinky rozhodnutí, které obsahuje tuto žádost, a jednak tak, že zásada přednosti unijního práva ukládá soudu nižšího stupně, aby nepřihlížel k takovému rozhodnutí nejvyššího vnitrostátního soudu“ (rozsudek SDEU ze dne 23. listopadu 2021 ve věci C -564/19). 15. Za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, je přerušení řízení na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžnou otázku namístě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020 sp. zn. 30 Cdo 880/2019). 16. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně v jeho věcně správném výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 17. O náhradě nákladů této fáze řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha – západ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 12. října 2022 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu