ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 105 293,10 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 8. 2022, č. j. 12 C 141/2022 - 25 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 165,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 29 165,90 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším se v tomto výroku potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 105.293,10 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 570,42 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 416,79 Kč, úrokem ve výši 5,49 % ročně z částky 105 293,10 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 105.293,10 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání s odůvodněním, že při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr a to vyhodnocením informací získaných především z bankovních registrů, nebankovních registrů, ostatních registrů a databází, příjmu a výdajů žalované. Dotaz do registrů BRKI a NRKI byl žalobkyní realizován dne 16. 10. 2014, přičemž z registrů nevyplývaly informace, které by byly důvodem pro zamítnutí úvěrové žádosti. Žalovaná splácela úvěr řádně a včas celých 48 měsíců, tj. potvrdila, že byla schopna úvěr splácet. Názor některých soudů, které skutečnosti splácení úvěru nepřisuzují žádný význam, považuje za přepjatý právní formalismus. Žalobkyně byla soudem prvního stupně vyzvána k prokázání toho, jakým způsobem posoudila úvěruschopnost žalované při poskytnutí úvěru, čemuž vyhověla podáním ze dne 9. 6. 2022. Dále namítla, že soud prvního stupně neposkytl žalobkyni lhůtu k doplnění potřebných skutkových tvrzení a označení důkazů týkající se poskytnutí finančních prostředků ve výši 160 000 Kč žalované. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně zčásti důvodné je. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou dne 15. 3. 2022 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 105 293,10 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovanou dne 14. 10. 2014 uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření [číslo] z jejíhož titulu poskytla žalované dne 14. 10. 2014 finanční prostředky ve výši 160 000 Kč, které žalovaná měla žalobkyni i s úroky vrátit ve splátkách. Žalovaná se však dostala do prodlení s dohodnutými splátkami a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaná ke dni 28. 2. 2022 zůstala dlužna na jistině částku 105 293,10 Kč, na úrocích z úvěru částku 4 570,42 Kč a na úrocích z prodlení částku 416,79 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě údajů o příjmech a výdajích poskytnutých žalovanou, nahlédnutím do bankovních a nebankovních registrů a ostatních registrů a databází. 6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření ze dne 14. 10. 2014, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výši 200 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit i s úroky ve splátkách. Žalovaná v žádosti o úvěr dne 26. 9. 2014 ke svým poměrům uvedla, že je svobodná, má příjem ze závislé činnosti ve výši 23 380 Kč čistého měsíčně a bydlí ve vlastním domě. Dále prohlásila, že má závazky ve výši 15 000 Kč z titulu karet/debetů/kontokorentů a další nezajištěné závazky ve výši 110 000 Kč, splácí částku 6 000 Kč a 1 125 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení má ve výši 500 Kč měsíčně a hradí si penzijní spoření 1 000 Kč měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že je ručitelkou za závazky ve výši 41 635 Kč. Ostatní obvyklé pravidelně se opakující výdaje žalovaná co do výše nespecifikovala. Z potvrzení o příjmu zaměstnance ze dne 25. 9. 2014 a výplatních pásek soud prvního stupně zjistil, že žalovaná za posledních 12 měsíců měla čistý měsíční příjem 23 380 Kč a za poslední 3 měsíce její čistý měsíční příjem činil 29 401 Kč. Z výpisu z registrů žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že žalovaná ke dni 16. 10. 2014 neměla negativní záznam v registru žalobkyně a ke dni 26. 9. 2014 neměla negativní záznam v registru [příjmení] a [anonymizováno]. Z registru [spisová značka] žalobkyně zjistila, že žalovaná byla ke dni 26. 9. 2014 evidována v šedé zóně CBCB. Z aplikačního scoringu, hodnocení bonity a návrhu na úvěr soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně posuzovala data zjištěná o příjmech a výdajích žalované a výstupy ze shora uvedených registrů a poskytnutí úvěru žalované ve výši 200 000 Kč schválila. Dne 14. 10. 2014 žalovaná požádala žalobkyni o vyplacení částky 160 000 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet]. Žalobkyně oznámila žalované, že jí na základě smlouvy o úvěru [číslo] dne 15. 10. 2014 poukazuje částku 159 658,40 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet]. Z výpisů z účtu úvěru za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2021 soud prvního stupně zjistil průběh splácení úvěru [číslo] žalovanou. 8. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení podle § 2395 o. z. a § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dovodil, že mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že si jednak neopatřila úplné informace od žalované o jejích poměrech, když skutečnou výši jejích výdajů nijak neověřila, např. výpisem z účtu, smlouvami o dodávkách energií, úvěrovými a pojistnými smlouvami. Žalobkyni muselo být z údajů, které zjistila z příslušných registrů, zřejmé, že žalovaná má další závazky v nezanedbatelné výši. O ověření skutečné výše výdajů se však žalobkyně nijak nezajímala, resp. jejich ověření v řízení ani netvrdila. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalované úvěr, přestože nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. K absolutní neplatnosti soud prvního stupně přihlédl z úřední povinnosti. Žalobkyně neprokázala ani to, že žalované poskytla finanční prostředky ve výši 160 000 Kč. Nárok žalobkyně proto nebylo možno posoudit ani podle ustanovení § 2991 o. z. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 9. Odvolací soud zopakoval dokazování výpisy z účtu úvěru [číslo] za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2021, z nichž zjistil, že žalovaná čerpala dne 14. 10. 2014 úvěr ve výši 159 658,40 Kč a v roce 2014 splatila na předmětný úvěr částku 1 778,60 Kč, v roce 2015 částku 10 209 Kč, v roce 2016 částku 12 535 Kč, v roce 2017 částku 7 105 Kč, v roce 2018 částku 4 555 Kč, v roce 2019 částku 8 052 Kč, v roce 2020 částku 5 928 Kč a v roce 2021 částku 4 392 Kč a částku 75 937, 90 Kč Celkem tak na předmětný úvěr žalovaná uhradila částku 130 492, 50 Kč. 10. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, odvolací soud má tak za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 14. 10. 2014 smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit i s úrokem ve výši 5,49% ročně ve splátkách po 1 915 Kč měsíčně. Žalovaná v žádosti o úvěr ke svým poměrům dne 26. 9. 2014 uvedla, že je svobodná, má příjem ze závislé činnosti ve výši 23 380 Kč čistého měsíčně a bydlí ve vlastním domě. Dále prohlásila, že má závazky ve výši 15 000 Kč z titulu karet/debetů/kontokorentů a další nezajištěné závazky ve výši 110 000 Kč, splácí částku 6 000 Kč a 1 125 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení má ve výši 500 Kč měsíčně. Hradí si penzijní spoření ve výši 1 000 Kč měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že je ručitelkou za závazky ve výši 41 635 Kč. Ostatní pravidelně se opakující výdaje žalovaná co do výše nespecifikovala. Žalovaná ke dni 16. 10. 2014 neměla negativní záznam v registru žalobkyně a ke dni 26. 9. 2014 neměla negativní záznam v registru [příjmení] a [anonymizováno], ale byla ke dni 26. 9. 2014 evidována v šedé zóně CBCB. Žalobkyně posoudila data zjištěná o příjmech a výdajích žalované a výstupy ze shora uvedených registrů a poskytnutí úvěru žalované ve výši 200 000 Kč schválila. Dne 14. 10. 2014 žalovaná požádala žalobkyni o vyplacení částky 160 000 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet]. Žalobkyně oznámila žalované, že jí na základě smlouvy o úvěru [číslo] dne 15. 10. 2014 poukazuje částku 159 658,40 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet]. Dne 14. 10. 2014 žalovaná čerpala úvěr ve výši 159 658,40 Kč a v roce 2014 splatila na předmětný úvěr částku 1 778,60 Kč, v roce 2015 částku 10 209 Kč, v roce 2016 částku 12 535 Kč, v roce 2017 částku 7 105 Kč, v roce 2018 částku 4 555 Kč, v roce 2019 částku 8 052 Kč, v roce 2020 částku 5 928 Kč a v roce 2021 částku 4 392 Kč a částku 75 937, 90 Kč Celkem tak na předmětný úvěr žalovaná uhradila 130 492, 50 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dopisem ze dne 10. 10. 2021, v němž žalovanou vyzvala k zaplacení do 31. 10. 2021. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30.11.2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 14. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., nicméně s ohledem na její spotřebitelský charakter, jak správně poukázal soud prvního stupně, je nutné ji posoudit i podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 30. 11. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena 14. 10. 2014. 15. Odvolací soud má za to, že obdobně jako za současné právní úpravy za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je namístě se z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). V právní praxi ostatně nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] 2017 – 20 aj.). Tento závěr byl ostatně promítnut i do judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 16. Zakotvením ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). 17. Je nutné připomenout, že povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě tak chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanovil, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. 18. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, provedla žalobkyně hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru vyplnila, že je svobodná, má příjem ze závislé činnosti ve výši 23 380 Kč čistého měsíčně a bydlí ve vlastním domě. Dále prohlásila, že má závazky ve výši 15 000 Kč z titulu karet/debetů/kontokorentů a další nezajištěné závazky ve výši 110 000 Kč, splácí částku 6 000 Kč u [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] a 1 125 Kč u žalobkyně měsíčně. Takto specifikované dluhy žalované přitom neodpovídají dluhům a měsíčním splátkám uvedeným ve formuláři žalobkyně„ Hodnocení klienta“, kde je uvedeno, že žalovaná splácí další úvěr u žalobkyně měsíčně částkou 7 125 Kč a dále splácí u jiného peněžního ústavu částku 1 030 Kč měsíčně (splátky v JPÚ). Navíc ve scoringu žalované je uvedeno, že žalovaná splácí ještě osobní úvěr ve výši 3 396 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje na bydlení, žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že v souvislosti s bydlením hradí 500 Kč měsíčně. Žádné relevantní listiny k výdajům na bydlení žalované nebyly však soudu ani přes výzvu doloženy. Přitom sama částka 500 Kč na bydlení zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení, byť na bydlení ve vlastním domě včetně nákladů spojených s provozem domu (zejména elektřina, vodné, stočné a náklady na otop, náklady na opravy domu). Lze tak konstatovat, že žalobkyně výdaje žalované blíže nezkoumala. Přitom náklady za služby lze doložit poměrně snadno. Žalovaná dále měsíčně hradí penzijní spoření ve výši 1 000 Kč Ani částka 6 400 Kč uvedená žalobkyní ve formuláři„ Hodnocení bonity“ žalované jako existenční minimum přitom nevypovídá nijak o výši částky, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb včetně výdajů na stravu, oblečení, drogerii, telefonní poplatky a koníčky. I po odečtení této částky 6 400 Kč, výdajů na bydlení ve vlastní nemovitosti 5 000 Kč, 1 000 Kč na penzijní spoření, rezervy ve výši 1 157 Kč a splátek dalších úvěrů 7 125 + 1 030 Kč z čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 23 380 Kč by žalované zůstala pouze částka 1 668 Kč, která by nepokryla ani sjednanou měsíční splátku úvěru ve výši 1 915 Kč. Námitka žalobkyně, že po prověření úvěruschopnosti žalované vyplynul disponibilní zůstatek v měsíční výši 4 253 Kč, je tak nedůvodná. Lze uzavřít, že žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která již splácí další minimálně dva úvěry, je zřejmě bez úspor, bez prokázaného zůstatku na účtu a byla ke dni 26. 9. 2014 evidována v šedé zóně CBCB. Neověření výdajů uváděných žalovanou ze strany žalobkyně implikuje snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalované tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. 19. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně úvěruschopnost žalované blíže zejména co do výdajů zkoumala. Nevyplývá to totiž ani s uzavřené smlouvy o překlenovacím úvěru, ani z dalších důkazů, které žalobkyně soudu předložila. Pouhé tvrzení žalobkyně, že provedla lustraci žalované ve veřejných rejstřících a bankovních a nebankovních registrech, přitom nedokládá, že splnila svoji povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované. Žalobkyně tak nedoložila, že provedla zkoumání hodnocení žalované dle skutečných údajů o příjmech a výdajích klienta. 20. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila. 21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 22. Současně, pokud má právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113). 23. Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, ve kterém Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 24. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010. 25. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 26. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. V souladu se shora citovaným § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Na tom nemůže nic změnit odvolací námitka žalobkyně, že žalovaná splácela úvěr řádně a včas celých 48 měsíců. 27. Pokud jde o namítaný nedostatek poučení žalobkyně ze strany soudu prvního stupně, odvolací soud připomíná, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud poskytuje výhradně při jednání soudu. Pokud se z jednání soudu žalobkyně omluvila, vzdala se tak dobrovolně dobrodiní zákona v podobě zákonné manudukční povinnosti soudu. Odvolací soud nespatřuje v procesním postupu soudu prvního stupně žádnou vadu ani z pohledu předvídatelnosti rozhodnutí. 28. Odvolací soud tak shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalované dlužníka, je nutné hledět na předmětnou smlouvu jako na absolutně neplatnou (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). 29. Protože žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované na základě absolutně neplatné smlouvy o překlenovacím úvěru ze dne 14. 10. 2014 částku 159 658, 40 Kč, a žalovaná z této částky vrátila pouze 130 492,50 Kč, vznikla žalobkyni podle § 2991 odst. 1 o. z. pohledávka vůči žalované z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 29 165,90 Kč. Dovodil - li soud prvního stupně, že žalobkyně nemá nárok vůči žalované na zaplacení ničeho z této absolutně neplatné smlouvy o překlenovacím úvěru, není jeho úvaha správná. Nejpozději ke dni 1. 11. 2021 se žalovaná dostala podle § 1968 o. z. do prodlení a je proto povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě požadovala úrok z prodlení v nižší výši, než která vyplývá jednak z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a jednak z výše reposazby ke dni prodlení, přiznal soud žalobkyni pouze jí požadovaný úrok z prodlení ve výši 7,5% z částky 29 165,90 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení. 30. Protože soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni výrokem I. ničeho, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 165,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 29 165,90 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení a v dalším v tomto výroku odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 31. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). 32. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když úspěšnější žalovaná by měla právo na náhradu nákladů řízení. Za situace, kdy jí žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když i v odvolacím řízení úspěšnější žalované žádné náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 29. listopadu 2022 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu