ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 63 551,46 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 9. 2021, č. j. 223 C 138/2021 – 62 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. pro zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším se v tomto výroku potvrzuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 754 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 708 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 1. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 18 843,46 Kč s úrokem ve výši 12,90 % ročně z částky 63 541,46 Kč od 22. 12. 2020 do 18. 1. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 843,46 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 63 541,46 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení a kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 068,13 Kč od 20. 9. 2020 do 21. 12. 2020 a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 279 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) s tím, že důkazy o tom v případě potřeby k výzvě soudu předloží. Soud prvního stupně však žalobkyni k předložení důkazů nevyzval a ta se z důvodu hospodárnosti řízení z jednání omluvila podáním ze dne 25. 8. 2021, ve kterém požádala, aby ji soud vyrozuměl, pokud by její účast na jednání považoval za nutnou. Soud prvního stupně na omluvu žalobkyně nijak nereagoval a žalobkyně tak měla za to, že její účast při jednání nutná není. Žalobkyně je toho názoru, že pokud se jí nedostalo poučení dle § 119a o. s. ř., má právo navrhovat nové důkazy i před odvolacím soudem. Ke splnění povinnosti prozkoumat úvěruschopnost žalované doplnila, že osobní údaje žalované ověřila proti informacím z klientových dokladů, údaje o finanční situaci poskytla žalovaná sama v žádosti o úvěr. Žalovaná dne 12. 9. 2018 předložila žalobci oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 27. 6. 2018, kterým prokázala výši svých příjmů za předchozí období ve výši 22 000 Kč. Výdaje žalované týkající se splátek dalších úvěrových produktů byly ověřovány z informací z interních a externích databází (úvěrová zpráva z bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností, patřících do skupiny [anonymizováno] na základě souhlasu, který žalovaná udělila v rámcové smlouvě a dále náhledem do insolvenčního rejstříku). Ohledně dalších výdajů žalované (výdaje na živobytí, nájemné, případně ostatní náklady) žalobkyně používá sofistikovaných statistických modelů pro důsledné vyhodnocení schopnosti splácet úvěr, které pracují s informací o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech či o dosaženém vzdělání klienta. Z žádosti o úvěr vyplynulo, že žalovaná je vdaná, toho času na rodičovské dovolené, bydlí v nájemním bytě a vyživuje dvě osoby. Žalobkyně, co se týče příjmové stránky, počítala s příjmem žalované ve výši 11 500 Kč (klient na rodičovské dovolené). Co se týče výdajů, uvažovala s částkou 4 280 Kč, jakožto částkou potřebnou dle expertní analýzy pro vyživované osoby a částkou 3 140 Kč jakožto částkou potřebnou dle expertní analýzy pro další výdaje žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr neuvedla žádné specifické výdaje a žalobkyně tak považovala částku 3 140 Kč, jakožto částku potřebnou na výdaje žalované, jako odpovídající. Dle úvěrové zprávy ze dne 5. 9. 2018 žalovaná neměla žádné splátky jiných úvěrů. Po odpočtu stránky výdajové od stránky příjmové byl zjištěn rozdíl 4 080 Kč představující volné disponibilní prostředky žalované pro splácení předmětného úvěru. Žalobkyně tak měla za to, že svoji zákonnou povinnost splnila, a proto navrhla, aby odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku změnil a v něm uvedené nároky žalobkyni přiznal. 3. K odvolání žalobkyně doložila oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory, žádost o půjčku a úvěrovou zprávu. 4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. ve výrocích II. a III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro částečné zastavení řízení a částečnou změnu napadeného rozsudku. 6. Odvoláním nebyl dotčen výrok I. a samostatně tak nabyl právní moc (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 1. 2. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 63 541,46 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 068,13 Kč (za dobu od 20. 9. 2020 do 21. 12. 2020), s úrokem ve výši 12,90 % ročně z částky 63 541,46 Kč od 22. 12. 2020 do 18. 1. 2021 a ve výši 8,25 % ročně z částky 63 541,46 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 63 541,46 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení a dále zaplacení částky 10 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 12. 9. 2017 rámcovou smlouvu, na základě níž byl žalované aktivován běžný účet. Dne 12. 9. 2018 účastníci uzavřeli dodatek k rámcové smlouvě, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 80 000 Kč na dobu 7 let se závazkem žalované tento úvěr splácet v měsíčních splátkách po 1 510 Kč spolu s úrokovým navýšením 12,90 % ročně vždy k 15. dni od 15. 10. 2018. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalobkyně přistoupila ke dni 22. 12. 2020 ke zesplatnění úvěru a žalovaná tak dluží jistinu 63 541,46 Kč, úrok kapitalizovaný do zesplatnění ve výši 2 068,13 Kč a od následujícího dne běžící sjednaný úrok, případně úrok limitovaný zákonem o spotřebitelském úvěru a úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí dodatečné lhůty stanovené ve výzvě. Částka 10 Kč představuje nezaplacený poplatek za vedení druhého běžného účtu, jehož zřízení si žalovaná sjednala dne 14. 2. 2020. K otázce splnění povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tvrdila, že tuto povinnst splnila, když potřebné údaje k příjmům a výdajům získala od žalované z její žádosti o úvěr (aniž by byly tyto údaje konkretizovány) a tyto údaje si ověřila s tím, že důkazy doloží k výzvě soudu. 8. Soud prvního stupně dne 12. 3. 2021 vydal elektronický platební rozkaz, který zrušil usnesením ze dne 7. 5. 2021 poté, co se mu jej nepodařilo žalované doručit. 9. Následně soud prvního stupně nařídil na 9. 9. 2021 jednání, z něhož se žalobkyně omluvila z důvodu hospodárnosti a nenavyšování nákladů řízení s tím, že pokud považuje soud prvního stupně účast žalobkyně na jednání za nutnou, požádala, aby o tom byla vyrozuměna. 10. Soud prvního stupně při jednání provedl dokazování listinnými důkazy, na základě nichž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 12. 9. 2017 uzavřela žalobkyně s žalovanou rámcovou smlouvu [číslo] v souladu s Obchodními podmínkami [právnická osoba], na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované bankovní a platební služby spočívající ve zřízení běžného účtu č. [bankovní účet]. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné obchodní podmínky, ceník a podmínky pro používání úvěru. Dodatkem č. 6 uzavřeným dne 12. 9. 2018 si účastnice sjednaly poskytnutí úvěru č. [anonymizováno] ve výši 80 000 Kč (neúčelový úvěr), který byl žalované vyplacen 12. 9. 2018 (výpis z běžného účtu č. [bankovní účet]). Žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úrokového navýšení splácet ve splátkách po 1 510 Kč měsíčně se splatností vždy k 15. dni kalendářního měsíce s konečnou splatností dne 15. 4. 2025 Celkem měla žalovaná uhradit 119 254,13 Kč v 80 měsíčních splátkách. Úvěr měl být splácen formou inkasa z běžného účtu. Dodatkem č. 12 byla změněna výše pravidelné měsíční splátky s účinností od 20. 6. 2020 na částku 1 273 Kč, čímž se prodloužila doba splácení na 96 měsíců. Dodatkem č. 10 byl změněn termín splatnosti splátek úvěru k 20. dni v měsíci, a to s účinností od 20. 11. 2019. Dodatkem č. 11 byl dne 14. 2. 2020 žalované zřízen další běžný účet č. [bankovní účet], podle ceníku účinného v době sjednání tohoto dodatku činil poplatek za vedení dalších běžných účtů částku 10 Kč měsíčně. Podle podmínek pro používání úvěru, pokud je klient v prodlení se splácením jakékoliv splátky jistiny, úroku či jiných poplatků či příslušenství, může banka úvěr zesplatnit a požadovat jeho okamžité zaplacení. Z přehledu plateb na úvěrovém účtu č. [anonymizováno] bylo zjištěno, že žalovaná řádně neuhradila splátku splatnou dne 20. 10. 2020. Od té doby již neuhradila žalobkyni, ani po zesplatnění, ničeho. Celkem žalovaná na úvěr uhradila 35 292 Kč, ke dni zesplatnění činila dlužná jistina 63 541,46 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok 2 068,13 Kč. Podle výpisu z běžného účtu činil zůstatek na tomto účtu ke dni 22. 1. 2021 – 10 Kč. Dopisem ze dne 22. 12. 2020 žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k jeho zaplacení do 31. 12. 2020. Podle poštovního podacího archu byla výzva odeslána žalované dne 24. 12. 2020 na adresu jejího trvalého bydliště. Dle přehledu upomínek byly žalované zasílány upomínky dne 10. 12. 2019, 4. 12. 2020 a 23. 12. 2020 na adresu trvalého bydliště. 11. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Neměl za to, že by soud prvního stupně při zjišťování skutkových okolností na základě dokazování porušil některou ze svých procesních povinností. 12. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně pouze obecně uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřovala, aniž by k tomu předložila jakékoliv důkazy a uvedla, že je v případě potřeby doloží. Soud se v rozkazním řízení nutností předložit důkazy nezaobíral, neboť nevydává elektronický platební rozkaz na základě hodnocení předložených důkazů, ale toliko na základě toho, zda uplatněný nárok vyplývá ze skutečností uvedených žalobkyní (§ 172 odst. 1 věta první a § 174a odst. 3 o. s. ř.). Po zrušení elektronického platebního rozkazu a nařízení jednání však nelze očekávat, že žalobě musí být vyhověno, neboť skutečnosti uvedené v žalobě musí být při jednání prokázány. Soud prvního stupně proto nařídil jednání, při kterém si účastníci zásadně plní své procesní povinnosti (uplatňují svá práva) a soud své povinnosti poučovací a již toto mělo být pro žalobkyni upozorněním, že soud prvního stupně má za to, že je nezbytné za účelem prokazování žalobních tvrzení provádět dokazování při jednání, při němž mu v případě potřeby poskytne poučení až již z důvodu, že si žalobkyně nesplnila všechny své procesní povinnosti nebo v reakci na obranu protistrany uplatněnou při jednání. Soud v rámci přípravy jednání, ještě před nařízením prvního jednání ve věci samé, nemá povinnost provádět jakési předběžné dokazování a vyhodnocení předložených důkazů z hlediska toho, zda jsou žalobkyní označené, případně předložené důkazy dostačující k prokázání všech rozhodných skutečností a v případě, že tomu tak není, že by byl povinen dopředu vyzývat žalobkyni k jejich dodatečnému doplnění s poučením o tom, že jinak nemůže být v řízení úspěšná. Zjistí-li soud v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech právně rozhodných skutečností, v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. jej poučí, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej zároveň o následcích nesplnění této výzvy. Takové poučení je tedy vyhrazeno do fáze probíhajícího jednání, a pokud se žalobkyně na základě svého rozhodnutí k jednání nedostavila, nemohla být poučena a vyzvána k označení a doplnění dokazů vztahujících se k požadavku na prověření úvěruschopnosti žalované jakožto zákonného předpokladu pro vznik platného závazku. Je totiž zcela na účastníkovi, aby se z hlediska své procesní odpovědnosti rozhodl, zda bude jednání přítomen či nikoliv. 13. Odvolací soud proto závěr soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene považuje za správný za situace, kdy označení důkazů v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu bylo nedostatečně určité a pro nepřítomnost žalobkyně při jednání u soudu prvního stupně se žalobkyně sama zbavila možnosti, aby byla tímto soudem vyzvána k tomu, aby označila konkrétní důkazy a tyto předložila. 14. V odvolání doplněná tvrzení a označené důkaz pak odvolací soud vyhodnotil jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. vzhledem k tomu, že jde o tvrzení a důkazy, které měly být uplatněny před soudem prvního stupně. 15. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 16. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 17. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Odvolací soud shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru (resp. dodatku k rámcové smlouvě) splnila svoji zákonnou povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, souhlasí se soudem prvního stupně, že na předmětnou smlouvu (dodatek) je třeba hledět jako na absolutně neplatnou s odkazem na ustanovení § 588 o. z. a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle odvolacího soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaná žalobkyni na neplatný závazek již zaplatila. Soud prvního stupně proto správně uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni částku 44 708 Kč (80 000 Kč – 35 292 Kč), a to včetně úroku z prodlení z této částky, když počátek prodlení byl správně stanoven podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 22. 12. 2020 a výše úroku z prodlení odpovídala nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Správně pak byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 18 833,46 Kč představující rozdíl mezi žalobou požadovanou jistinou (63 541,46 Kč) a jistinou rozsudkem přiznanou (44 708 Kč), včetně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 833,46 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení a dále byla správně zamítnuta žaloba na zaplacení celého úroku ať již kapitalizovaného či běžícího do budoucna (2 068,13 Kč, úrok z částky 63 541, 46 Kč ve výši 12,90 % ročně od 22. 12. 2020 do 18. 1. 2021 a ve výši 8,25 % ročně od 19. 1. 2021 do zaplacení). Odvolací soud proto v tomto rozsahu výrok II. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. 20. Pokud však soud prvního stupně žalobu zamítl co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 843,46 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení a nikoli z částky 18 833,46 Kč, pak rozhodl nad rámec žalobního požadavku, a odvolací soud proto pro nedostatek podmínky řízení (neexistence návrhu na zahájení řízení) podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. pro zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. tohoto rozsudku). 21. Odvolací soud se pak dále neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení 10 Kč představující nezaplacený poplatek za vedení druhého běžného účtu, jehož zřízení si žalovaná sjednala dne 14. 2. 2020 v dodatku č. 11 uzavřeného k rámcové smlouvě [číslo] (§ 2662 o. z.), když ve vztahu k této smlouvě a jejímu dodatku nebyl shledán žádný důvod neplatnosti a ani soud prvního stupně žádný takový závěr neučinil. Za situace, kdy poplatek za vedení druhého běžného účtu byl vyúčtován v souladu s platným ceníkem, odvolací soud neshledal důvod pro jeho nepřiznání, a proto podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že žalobě co do částky 10 Kč vyhověl a žalované uložil, aby tuto částku žalobkyni zaplatila v obecné pariční lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. 22. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný a náleží jí tak pouze právo na poměrnou část náhrady. Při rozhodování o nákladech řízení ovládané zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) je nezbytné zohlednit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Odvolací soud proto vzal v úvahu i výši příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně a zjistil, že žalobkyně byla ve věci úspěšná v 62 % a neúspěšná v 38 %. Proto jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 754 Kč představující 24 % z celkové částky 3 143 Kč (soudní poplatek 2 543 Kč a paušální náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka za dva úkony - výzva k plnění a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu – po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. 23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když převážně úspěšné žalované žádné náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kladně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 29. března 2022 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu