ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa], zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o výživné pro nerozvedenou manželku, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 6. 2022, č. j. 25 C 44/2021 – 196 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že dluh na výživném za dobu od 19. 8. 2021 do 31. 7. 2022 činní 34 935 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výrocích I., III. a IV. potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 30 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce. III. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu prvního stupně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 25 C 44/2021 – 196, stanovil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyni částkou 5 000 Kč měsíčně, vždy do desátého dne v měsíci předem počínaje dnem 19. 8. 2021 (výrok I.). Dlužné výživné za dobu od 19. 8. 2021 do 30. 6. 2022 stanovil částkou 31 935 Kč s tím, že žalovaný je povinen ho zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 83 006 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její obsah její právní zástupkyně. Výrokem IV. stanovil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně. Soud prvního stupně uzavřel, že za stavu, kdy manželství účastníků dosud trvá, účastníci však nežijí ve společné domácnosti, žalobkyně není zaměstnána a nemá žádný finanční příjem, je dán nárok žalobkyně na výživné od žalovaného tak, aby byla dána v zásadě shodná hmotná úroveň účastníků jako manželů. Za přiměřené výživné shledal soud prvního stupně částku 5 000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci mají společně sedm nezletilých dětí (u dalšího, nezletilé [jméno], nebylo ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně dosud pravomocně skončeno řízení o popření otcovství žalovaného). Žalobkyně je na rodičovské dovolené, nemá žádný finanční příjem kromě rodičovského příspěvku a sociálních dávek. Dále pobírá příspěvky na nezletilé děti. Žalovaný má příjem z pracovního poměru, dále je jednatelem společnosti. U žalovaného bylo přihlédnuto k tomu, že má nesrovnatelně vyšší životní úroveň, ale i vyšší výdělečnou schopnost, než reálně využívá, když jím uváděný měsíční příjem ze zaměstnání po odečtení jím deklarovaných výdajů na své potřeby i splátky úvěrů by na tyto platby nepostačoval. Důvodem pro nepřiznání výživného žalobkyni jako nerozvedené manželce neshledal soud prvního stupně ani existenci dohody o vzdání se práva na výživné, kterou účastníci podepsali dne 25. 3. 2020, když dospěl k závěru, že nárok na výživné je nezcizitelným právem manželů a nelze se ho vzdát pro kogentní charakter ustanovení § 697 o. z., čímž je chráněno postavení slabšího z manželů, aby nebyl svou situací přinucen k ujednáním, která by byla v podstatném rozporu s jeho zájmy. 2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, o vyšší životní úrovni žalovaného. Poukazoval na to, že nedosahuje dostatečného příjmu, aby postačil na úhradu výživného pro děti, manželku, splátky všech dluhů a výdaje na jeho vlastní obživu. I když je vlastníkem nemovitostí, nemůže je pronajímat bez stavebních úprav, na které nemá dostatek finančních prostředků. Pokud byl s dětmi na zahraničních dovolených i na to si musel peníze půjčovat. Namítal porušení presumpce neviny ze strany soudu prvního stupně, pokud vyšel ze zjištění, že žalovaný se neuctivě choval vůči žalobkyni, bil ji, ponižoval a podobně. Především pak namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k existenci dohody o vzdání se výživného žalobkyně. Poukazoval na to, že dohoda byla ověřena notářkou, která by účastníky nepochybně upozornila na skutečnost, že uzavírají dohodu, která je v rozporu s právními předpisy. Dle žalovaného ustanovení § 757 občanského zákoníku přímo počítá se vzdáním se výživného do budoucna. Závěr o neplatnosti dohody ze strany soudu prvního stupně tedy neodpovídá dispozitivnímu charakteru občanského zákoníku. Již jen z toho důvodu, že žaloba byla podána v rozporu s platnou dohodou účastníků, nemůže být po právu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který správně zhodnotil majetkové poměry účastníků, kdy u žalovaného je třeba přihlédnout k tomu, že své podnikání utlumil z vlastní iniciativy, rozprodal stavební stroje společnosti, jejímž byl společníkem a prostřednictvím které dříve zajišťoval obživu celé rodiny. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud u žalovaného vycházel i z potencionálního příjmu z podnikání. Poukazovala i na současnou situaci u žalovaného, v jehož nemovitosti se vyskytuje větší množství lidí, kteří se sem nastěhovali po odstěhování žalobkyně. Je zde zaparkováno větší množství aut, často se zahraniční registrační značkou. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně chování žalovaného vůči ní, poukazovala na to, že soud v občanskoprávním řízení může posoudit porušení povinností manžela, nikoliv jen z trestněprávní roviny. Žalovaný byl odsouzen dosud nepravomocně k podmíněnému trestu odnětí svobody za jednání vůči žalobkyni. Správným shledala i posouzení otázky kogentnosti ustanovení § 697 občanského zákoníku, které je třeba posuzovat i ve vztahu ke kogentnímu ustanovení § 687, které je jedním z pilířů rodinného práva a institutu manželství. Jak správně uzavřel dle žalobkyně soud prvního stupně, je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně je v soužití se žalovaným slabší stranou, nejen fyzicky, ale i ekonomicky, i z hlediska možnosti mobility za pracovní příležitostí a podobně. Za tohoto stavu je třeba takovému účastníku poskytnout ochranu v souladu se zásadami, na kterých spočívá úprava občanského zákoníku. Rovněž je třeba vzít v úvahu i změnu poměrů, ve vztahu účastníků a jejich soužití od uzavření dohody, jak namítala žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně a v důsledku řady změn, tedy v průběhu času nastal rozpor této dohody s dobrými mravy. Poukazovala i na to, že od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo ke změně v tom směru, že jí byl snížen rodičovský příspěvek na nezletilou [jméno] z částky 10 000 Kč měsíčně na částku 6 480 Kč. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a neshledal odvolání žalovaného důvodným. 5. Soud prvního stupně na základě důkazů provedených v řízení vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: účastníci uzavřeli manželství dne 14. 2. 2005, manželství dosud trvá, když řízení o rozvod manželství není dosud skončeno. Účastníci nežijí ve společné domácnosti. Za trvání manželství se narodilo 8 nezletilých dětí, z nichž ohledně nezletilé [jméno] (narozena 5. 12. 2021) probíhá řízení o popření otcovství žalovaného. Řízení ve věci poměrů nezletilých dětí není pravomocně skončeno. Žalobkyně žije v rodinném domě v jejím vlastnictví v [anonymizováno], společně s nezletilými dětmi [jméno] (narozen [rok]), [jméno] (narozena [rok]), [jméno] (narozen [rok]), [anonymizováno] (narozen [rok]), [jméno] (narozena [rok]) a [jméno] (narozena [rok]). Žalovaný žije v domě v jeho vlastnictví v obci [obec], a to společně s nezletilými dětmi [jméno] (narozen [rok]) a [jméno] (narozen [rok]). Žalovaný je dále vlastníkem domu v obci [obec]. Žalovaný platí žalobkyni na základě rozhodnutí o předběžném opatření výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně a výživné pro společné nezletilé děti v celkové výši 21 700 Kč (nepravomocný, předběžně vykonatelný rozsudek OS v Kladně ze dne 20. 10. 2021, č. j. 42 P 237/2020 – 1018) a výživné pro nezletilou [jméno] ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně platí žalovanému výživné pro nezletilého [jméno] a [jméno] v celkové výši 900 Kč měsíčně. Žalobkyně pobírá přídavky na děti, příspěvek na živobytí a na bydlení. Dále pobírá rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalovaný žije v rodinném domě společně s dvěma nezletilými dětmi účastníků, a společně s bratrem a jeho přítelkyní. Příjem má z pracovního poměru ve výši cca 30 000 Kč měsíčně, dále je jednatelem [právnická osoba] s. r. o., nepobírá však žádnou odměnu. Dříve byl společníkem uvedené společnosti, prodal ji však za částku 60 000 EUR, které vynaložil na úhradu svých osobních dluhů. Ze společnosti převedl vozidla a finanční prostředky získané za jejich prodej použil pro rodinu. Mezi účastníky docházelo dlouhodobě k hádkám s fyzickým napadáním, když trestní oznámení byla ze strany žalobkyně podáváno na žalovaného již od roku 2012. V současné době probíhá trestní stíhání žalovaného pro obvinění ze spáchání přečinu omezování osobní svobody a zločinu loupeže, kterého se měl dopustit jednáním vůči žalobkyni. Trestní řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Výdaje žalobkyně na bydlení představují cca 8 000 Kč za plyn a elektřinu, 1 200 Kč za vodu a 18 000 Kč za jídlo a drogerii vše měsíčně. Další výdaje má za pohonné hmoty ve výši cca 2 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl v minulosti dvakrát vykázán ze společného bydliště manželů, po opakovaných dočasných odchodech žalobkyně ze společné domácnosti ukončili společné soužití v březnu 2021. Dne 25. 3. 2020 podepsali účastníci dohodu o režimu oddělených jmění ve formě notářského zápisu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářky v [obec], pod číslem NZ 149/2020, za účelem vypořádání jejich společného jmění manželů. V oddělené dohodě podepsané před notářkou téhož dne prohlásili, že po dobu manželství ani v případě rozvodu nebudou po sobě navzájem uplatňovat vyživovací povinnost. 6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, když vycházel i ze stavu řízení o popření otcovství žalovaného k nezl. [jméno], které bylo v mezidobí po rozhodnutí soudu prvního stupně zastaveno. V souladu s ustanovením § 205 o. s. ř. doplnil řízení listinným důkazem, a to oznámením [anonymizováno 5 slov] [pobočka] ze dne 20. 9. 2022, ze kterého bylo zjištěno, že od měsíce září 2022 byla změněna výše rodičovského příspěvku na nezletilou [jméno] [příjmení], narozenou 5. 12. 2021, vypláceného k rukám žalobkyně, na částku 6 480 Kč měsíčně. 7. Soud prvního stupně se zcela správně vypořádal s otázkou posouzení pravomoci a použitelnosti právního řádu za stavu, kdy oba účastníci jsou občané Moldávie a mají trvalé bydliště na území České republiky. V souladu s nařízením Rady č. 2201/2003, ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (nařízení Brusel II. bis) a Smlouvou uzavřenou dne 12. 8. 1982 mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních jr dána pravomoc českého soudu a věc je třeba posoudit podle českého právního řádu. 8. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 697 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále je „o. z.“), dle kterého manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. 9. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že shora uvedené ustanovení § 697 o. z. má kogentní charakter. Nároku na výživné, který je nezcizitelný právem manželů, se tedy nelze vzdát. Vychází i z rovného postavení manželů ve smyslu ustanovení § 687 o. z. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, který v tomto směru poukazoval na ustanovení § 757 o. z., které přímo počítá s možností vzdání se práva na výplatu výživného jedním z manželů do budoucna. Předmětné ustanovení § 757 však upravuje podmínky rozvodu manželství v případě souhlasu obou manželů, kdy jednou z podmínek je uzavření dohody obou manželů ohledně úpravy svých majetkových poměrů a případného výživného pro dobu po rozvodu. Jedná se tedy o poměry manželů po jejich rozvodu, nikoliv za trvání manželství, kdy je nutno vycházet z jejich rovného postavení ve smyslu shora citovaného § 687 o. z. 10. Odvolací soud se tedy ze shora uvedených důvodu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o vzdání se práva na výživné, kterou účastníci podepsali dne 25. 3. 2020, není překážkou rozhodnutí o výživném pro žalobkyni jako nerozvedené manželky. 11. Soud prvního stupně dospěl zcela správně k závěru, že v daném případě není zajištěna zásadně stejná hmotná a kulturní úroveň obou účastníků za stavu, kdy jejich manželství dosud trvá. Vyšel z aktuálních poměrů obou účastníků, kdy žalobkyně je na rodičovské dovolené s nezletilým dítětem ve věku jednoho roku, které vyžaduje bezprostřední celodenní péči matky. Dále má v péči dalších pět nezletilých dětí. Již jen z tohoto pohledu má zcela omezenu možnost výdělečné činnosti a je tedy odkázána na dávky státu a vyživovací povinnost ze strany žalovaného jako manžela. Na zajištění potřeb nezletilých dětí, v situaci, kdy jejím jediným příjmem je rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč, respektive od září 2022 ve výši 6 480 Kč, má žalobkyně pouze přídavky na děti a výživné, které je jí ze strany žalovaného jako otce nezletilých dětí v celkové výši 22 700 Kč, respektive 24 700 Kč (poté, kdy dle znaleckého posudku bylo prokázáno otcovství žalovaného k nezletilé [jméno] a řízení o popření otcovství zastaveno). K nezletilým dětem má však vyživovací povinnost i žalobkyně, kterou, s ohledem na věk nezletilých u některých dětí neplní již výlučně bezprostřední péči o ně, ale měla by jejich potřeby i finančně zajišťovat. Rovněž má stanoveno výživné pro dvě nezletilé děti, které jsou v péči žalovaného jako otce, a to v celkové výši 900 Kč. Za tohoto stavu, kdy je zcela zřejmé, že má žalobkyně další výdaje na zajištění provozu domácnosti, včetně plateb za bydlení, je nepochybné, že její životní úroveň je výrazně nižší než úroveň žalovaného. Pokud jde o poměry žalovaného, soud prvního stupně zcela správně nevycházel pouze z jím prokázaného pravidelného příjmu z pracovního poměru, který činí cca 30 000 Kč měsíčně, ale i z možného dosahovaného příjmu. Žalovaný je jednatelem společnosti (které byl dříve i společníkem a za jejíž prodej získal finanční hotovost) a je tedy i na něm, zda z takové činnosti získává finanční prostředky, případně z jakého důvodu setrvává v takto nevýdělečné společnosti. Žalovaný sám se vyjádřil o možném zvýšení svého příjmu v případě potřeby, a to tak, že v případě, že by mu nezletilé děti byly svěřeny soudním rozhodnutím do výlučné péče, mohl by rozšířit své podnikání, a to v konkrétně označené společnosti, čímž by dosahoval potřebné výše finančních prostředků. V tomto směru má odvolací soud za to, že podmínka svěření nezletilých dětí do jeho péče není důvodná pro to, aby nemohl dosahovat vyšších příjmů za stavu, kdy má vyživovací povinnost k 8 nezletilým dětem a v současné době i k jejich matce, tedy žalobkyni. I z pohledu porovnání výdajů žalovaného, které výrazně převyšují jím tvrzené příjmy, je nutno na jeho tvrzení ohledně finančních poměrů pohlížet jako na nevěrohodné. Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že s žalovaným společně v nemovitosti bydlí bratr s přítelkyní (oba výdělečně činní), kteří se také nepochybně podílejí na platbách provozu nemovitosti, čímž se výdaje žalovaného v tomto směru výrazně snižují. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud považuje úroveň obou účastníků jako manželů výrazně rozdílnou a za tohoto stavu je nárok žalobkyně na určení výživného důvodný. Výši žalobkyní požadovaného a soudem prvního stupně určeného výživného 5 000 Kč měsíčně považuje odvolací soud za zcela přiměřenou poměrům žalovaného, i když okolnosti a poměry na straně žalobkyně by odůvodňovaly nepochybně výživné značně vyšší. Skutečnost, že účastníci nežijí společně a není plněná vzájemné vyživovací povinnost, shledal odvolací soud zcela objektivní. Je zcela nepochybné, že mezi účastníky trvají dlouhodobé neshody, které mnohdy vyústily ve fyzický kontakt. Za tohoto stavu, aniž by bylo nutno hodnotit míru subjektivního podílu každého z účastníků, lze pochopit, pokud žalobkyně opustila společnou domácnost, neboť takové prostředí není harmonickým prostředím pro vývoj nezletilých dětí. Z tohoto pohledu tedy nelze posoudit nárok na přiznání výživného jako nárok uplatněný v rozporu s dobrými mravy. 12. Odvolací soud shledal správným i soudem prvního stupně stanovené dlužné výživné, když výživné bylo přiznáno od 19. 8. 2021, tedy od podání žaloby. Soud prvního stupně správně přihlédl k částečné úhradě výživného, kterou žalovaný ve vztahu k žalobkyni plnil ve výši 2 000 Kč měsíčně na základě rozhodnutí o předběžném opatření. Od rozhodnutí soudu prvního stupně k okamžiku rozhodování odvolacího soudu došlo ke změně na dlužném výživném ve výši 3 000 Kč, kdy za měsíc červenec 2022 bylo ze strany žalovaného uhrazeno pouze výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Za dobu od 1. 8. 2022 do 29. 11. 2022 bylo na výživném pro žalobkyni ze strany žalovaného uhrazeno vždy 5 000 Kč měsíčně a za toto období tedy další dluh na výživném nevznikl. 13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pouze pokud jde o dlužné výživné s ohledem na jeho navýšení od rozhodnutí soudu prvního stupně a ve výroku I. byl rozsudek soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. jako správný potvrzen. 14. Rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen i v nákladovém výroku III. V řízení před soudem prvního stupně byla v plném rozsahu úspěšná žalobkyně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady na právním zastoupení, jejichž výše byla soudem prvního stupně stanovená ve správné výši a odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, pokud jde o tarifní hodnotu, ze které má být stanovena výše odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby, tedy nikoliv z částky představující opětovné plnění na dobu neurčitou. Je třeba vycházet ze stavu ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy manželství účastníků trvalo, v řízení o rozvod manželství nebylo dosud ukončeno, a to ani nepravomocným rozhodnutím tohoto soudu. Za tohoto stavu je tedy třeba stanovit výši odměny za jeden úkon právní služby právního zástupce v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 advokátního tarifu, tedy plnění na dobu neurčitou, tj. pětinásobkem hodnoty ročního plnění, jak správně určil soud prvního stupně. 15. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen i ve výroku IV., kterým byla žalovanému stanovena povinnost k zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně je jako navrhovatelka v řízení o určení výživného v souladu se zněním ustanovení § 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od poplatku osvobozena, a za stavu, kdy byla v řízení v plném rozsahu úspěšná, přešla poplatková povinnost v plném rozsahu na žalovaného. Výše soudního poplatku byla stanovena soudem prvního stupně ve výši odpovídající položce 7 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. 16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalobkyně, které byla přiznána náhrada vzniklých nákladů, a to nákladů právního zastoupení v celkové výši 30 940 Kč Náklady žalobkyně představuje odměna za dva úkony právního zástupce žalobkyně (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 9 500 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d), g), § 8 odst. 2, § 7 bod 6 advokátního tarifu po 9 500 Kč, odměna za jeden úkon právní služby v poloviční výši (účast u jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek) ve výši 4 750 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, náhrada cestovného právního zástupce žalobkyně z místa sídla k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 520 Kč a 21 % DPH. Žalovanému byla dále stanovena povinnost k zaplacení soudního poplatku z odvolání, a to ve výši 3 000 Kč, odpovídající položce 7 písm. b) sazebníku zákona o soudních poplatcích, tj. 1 % z předmětu řízení, kterým je výše pětinásobku ročního plnění, tj. 300 000 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání (§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Praha 29. listopadu 2022 JUDr. Tomáš Kučera v.r. předseda senátu