ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Lukáše Randy ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. 4. 2021, č. j. 7C 266/2019 - 173 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10 164 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu Praha - východ domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou dne 17. 12. 2018 pro nadbytečnost v důsledku rozhodnutí žalované ze dne 30. 11. 2018 o snížení stavu zaměstnanců a zrušení pozice vedoucího právního oddělení za účelem zvýšení efektivnosti a snížení nákladů s účinností od 17. 12. 2018. Namítal, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro dání platné výpovědi, jelikož nebylo platně přijato rozhodnutí o organizační změně, nadbytečnost žalobce nenastala, a nebyla tak ani dána příčinná souvislosti mezi uvedeným rozhodnutím a nadbytečností žalobce. Podle žalobce došlo k pouze účelové změně (předsedkyně představenstva se rozhodla nahradit žalobce zaměstnancem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]), která byla zastřena rozhodnutím o změně organizační. Rozhodnutí nebylo přijato osobou k tomu oprávněnou, když bylo přijato pouze předsedkyní představenstva, nikoliv představenstvem samotným a nemělo za cíl zrušení pracovní pozice žalobce, ale pouhou jeho výměnu. Konečně žalobce namítal i to, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi nebyl vymezen natolik určitě, aby jej nebylo možné zaměnit, jelikož z výpovědi, ani z rozhodnutí o organizační změně, nelze vyložit konkrétní skutečnosti o obsahu organizační změny. 2. Okresní soud Praha - východ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou přípisem ze dne 17. 12. 2018 je neplatná, se zamítl (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení 27 104 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že předmětná výpověď z pracovního poměru splňovala zákonné náležitosti, jak co do formy, tak určitosti skutkového vymezení výpovědního důvodu, výpovědi předcházelo rozhodnutí o organizační změně přijaté k tomu kompetentní osobou, v důsledku něhož se stala práce žalobce pro žalovanou nepotřebnou, přičemž účinnost organizační změny vedoucí k žalobcově nadbytečnosti nastala předtím, než skončil žalobcův pracovní poměr uplynutím výpovědní doby a žalovaná nebyla povinna žalobci nabízet jinou práci popř. zkrácení jeho pracovního úvazku. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, v němž setrval na všech svých výhradách vůči platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 12. 2018 uplatněných již v žalobě, vytýkal soudu prvního stupně chybná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Podrobně rozebíral obsah své pracovní náplně ve funkci vedoucího právního oddělení žalované s tím, že tato pracovní náplň zůstala zcela zachována, pouze ji v plné šíři převzal jiný zaměstnanec žalované. Podle žalobce tak rozhodnutí žalované o organizační změně sledovalo jiný cíl, než zrušení pracovního místa vedoucího [anonymizováno] oddělení, a to personální změnu na tomto místě, když žalovaná pouze předstírala zrušení pracovního místa žalobce, aby je mohla uvolnit pro pana [jméno] [příjmení]. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla žalobcovu odvolací argumentaci s tím, že jde o pouhé opakování námitek, s nimiž se správně vypořádal již soud prvního stupně. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrad nákladů odvolacího řízení. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Žalobci byl dne 17. 12. 2018 doručen dopis žalované z téhož dne, jímž s ním žalovaná s odvoláním na § 52 písm. c) zákoníku práce ukončila pracovní poměr výpovědí s tím, že se žalobce stal nadbytečným„ vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 30. 11. 2018 o snížení stavu zaměstnanců a zrušení pozice vedoucího právního oddělení za účelem zvýšení efektivnosti a snížení nákladů, a to s účinností ke dni 17. 12. 2018“. 8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 12. 2018, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 333/2018 Sb. (dále jen„ zákoník práce“). 9. Podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. 10. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. 11. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila právní jednání směřující k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného právního jednání skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněno v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru v něm byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Zejména je pak na žalovaném, aby prokázal, že ke dni právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru. V případě výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost v důsledku rozhodnutí o organizační změně ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce je pak na žalovaném zaměstnavateli, aby dále prokázal, zejména že bylo k tomu kompetentní osobou (orgánem společnosti) přijato rozhodnutí o organizační změně, v jehož důsledku se stal žalobce nadbytečným, a že účinnost organizační změny nastala nejpozději v následující pracovní den po uplynutí výpovědní doby podle výpovědi dané z tohoto důvodu žalobci. 12. Soud prvního stupně nepochybil v posouzení dodržení lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti skončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce, když pracovní poměr žalobce měl podle předmětné výpovědi skončit uplynutím výpovědní doby dnem 28. 2. 2019 a žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla podána v pondělí dne 29. 4. 2019. 13. Správně okresní soud posoudil i otázku dodržení formálních náležitostí výpovědi ve smyslu § 50 zákoníku práce, když výpověď byla dána písemně a skutkové vymezení uplatněného výpovědního důvodu je dostatečné. Odvolací soud v tomto směru ztotožňuje s argumentací obsaženou v odstavci 30 napadeného rozsudku, kde se soud prvního stupně podrobně a s odkazy na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR vypořádal s námitkami žalobce týkajícími se právě určitosti skutkového vymezení výpovědního důvodu. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje a na citovanou pasáž napadeného rozsudku pro zjednodušení odkazuje. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 14. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce podle pracovní smlouvy, ve znění jejích dodatků, u žalované pracoval jako vedoucí právního oddělení. Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování správně za prokázané, že rozhodnutí předsedkyně představenstva žalované o organizační změně ze dne 30. 11. 2018 spočívající ve zrušení pozice vedoucího právního oddělení bylo vyústěním postupného dosahování strategie zefektivňování pracovních činností a snižování nákladů, která byla na jednání představenstva žalované probírána již v polovině roku 2018, a kde byla její realizací pověřena právě předsedkyně představenstva. Správný je rovněž závěr, že i bez tohoto pověření byla předsedkyně představenstva žalované, už z titulu své funkce a oprávnění jednat za společnost zapsaného i v obchodním rejstříku, oprávněna sama rozhodnout o organizační změně. 15. K tomu odvolací soud dodává, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila, že rozhodnutí o organizační změně není právním úkonem (právním jednáním), a jako takové nepodléhá přezkumu soudu z hlediska své platnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2617/2014). Uvedené však neznamená, že při zjišťování obsahu takového rozhodnutí (opatření) je možno ignorovat interpretační pravidla a postupy pro výklad volních projevů, tedy právních jednání či právních aktů; nelze přitom pochybovat, že rozhodnutí o organizační změně lze považovat (ve vztahu k zaměstnanci) za faktický úkon (akt řízení svého druhu), pro nějž však zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by musel být přijat (vydán) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by musel být zaměstnavatelem„ vyhlášen“ nebo jiným způsobem zveřejněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011), který nejblíže podléhá interpretačním pravidlům použitelným pro právní jednání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2972/2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1922/2010). Je tedy třeba sledovat nejenom formální jazykové vyjádření, nýbrž i smysl a účel vydaného opatření, zejména tedy není možno vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé (byť třebas i významově ne zcela zdařilé) formulace na úkor zjištění celkového smyslu a účelu opatření, který je odvoditelný z jiných pasáží jeho textu (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2013, a zde vyjádřený právní názor, že v případě zjišťovaní smyslu a účelu opatření nejde o přezkum z hlediska platnosti …, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (stejně též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 91/2004)). 16. Při výkladu rozhodnutí o organizační změně je třeba mít stále na zřeteli, že zákon nestanoví, že by rozhodnutí o organizační změně, aby mohlo být podkladem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, výslovně muselo zmiňovat, že jeho cílem je„ snížení počtu zaměstnanců“; okolnost, že ustanovení § 52 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp.„ rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází“), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i„ jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení § 52 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017). Jinak řečeno, organizační změna, která je obsahem rozhodnutí zaměstnavatele, může být„ jakákoliv“; významné je jen a pouze, že zaměstnanec se v důsledku této změny stal nadbytečným (je dána příčinná souvislost mezi faktickým dopadem změny a nadbytečností zaměstnance), a to i v situaci, kdy bezprostředně rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně snížení počtu zaměstnanců nezmiňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1866/2020 – odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz). 17. Ve smyslu uvedeného, bylo-li žalovanou přijato rozhodnutí mající dopad na existenci žalobcova pracovního místa, bylo podstatné, že bylo přijato před výpovědí danou žalobci z tohoto důvodu, a že účinnost přijaté organizační změny neměla nastat později, než v první pracovní den následující po dni skončení pracovního poměru žalobce výpovědí odůvodněnou jeho nadbytečností v důsledku této organizační změny. Naopak není podstatné (rozhodující), zda k faktické realizaci organizační změny došlo přesně v den, který byl v rozhodnutí o organizační změně označen jako den její účinnosti nebo zda začala být postupně naplňována až poté. 18. Pokud jde o obsah přijaté organizační změny, jak již bylo výše uvedeno, je třeba sledovat nejenom formální jazykové vyjádření, nýbrž i smysl a účel vydaného opatření, kdy není možno vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé (byť třebas i významově ne zcela zdařilé) formulace na úkor zjištění celkového smyslu a účelu opatření. V této souvislosti je třeba zohlednit, že nešlo o pouhé izolované rozhodnutí o zrušení pozice vedoucího [anonymizováno] oddělení (byť takto stroze bylo formulováno rozhodnutí ze dne 30. 11. 2018), ale, jak správně konstatoval i soud prvního stupně, předcházelo mu snížení počtu řadových pracovníků [anonymizováno] oddělení. Následně pak došlo k faktickému sloučení dvou dosavadních funkcí, a to funkce vedoucího [anonymizováno] oddělení, kterou vykonával žalobce a funkce pověřence pro ochranu osobních údajů vykonávanou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] s tím, že nově jedna osoba začala vykonávat obojí, tedy kromě vedení („ zeštíhleného“) [anonymizováno] oddělení i záležitosti týkající se ochrany osobních údajů. 19. Jakkoliv lze chápat rozčarování žalobce, že to byl on, kdo byl v rámci postupu žalované směřujícího k zefektivnění pracovních činností a snižování nákladů vybrán, jako ten, s nímž bude pro nadbytečnost rozvázán pracovní poměr, nelze v krocích žalované (v jejich souhrnu) shledávat účelovou snahu, jejímž jediným cílem by bylo pouze„ odstranění“ žalobce. Skutečnost, že byla v polovině roku 2018 vytvořena nová funkce pověřence pro ochranu osobních údajů, úzce souvisela s účinností Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů a o zrušení Směrnice 95/46 (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů) – i v České republice běžně označované anglickou zkratkou GDPR, které přineslo řadu povinností pro všechny subjekty, které při své činnosti přicházejí do styku s osobními údaji fyzických osob (zpracovávají je). Jakkoliv i do té doby měla práce s osobními údaji stanovena určitá pravidla (zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), nová úprava byla výrazně přísnější a za její důsledné nedodržování začaly hrozit drakonické sankce. Žalovaná proto nebyla zdaleka jediným subjektem, který k zajištění dodržení všech s tím souvisejících povinností vytvořil zcela novou pracovní pozici. A pokud posléze, po uplynutí několika měsíců, v rámci úvah o tom, jak dosáhnout vytčeného cíle snížení nákladů a zefektivnění pracovních činností, žalovaná usoudila, že by k úsporám mohlo přispět (faktické) sloučení funkcí vedoucího [anonymizováno] oddělení a pověřence pro ochranu osobních údajů, jednalo se o zcela legitimní krok, způsobilý dosáhnout skutečného snížení nákladů (minimálně na mzdu jednoho zaměstnance). Bylo pak ve výlučné kompetenci žalované rozhodnout, zda sloučenou funkci obsadí některým ze stávajících zaměstnanců, a vybrat který tak zůstane a který se stane nadbytečným, popř. zda novou kumulovanou funkci obsadí někým úplně jiným (z bohaté judikatury na toto téma srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod R 94/1968, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, který byl uveřejněn pod R 42/1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014). 20. Protože soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci, a ani v odvolacím řízení nevyplynulo nic, co by jeho věcně i právně správné závěry zpochybnilo, odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení. 21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za zastoupení advokátem. Ty sestávaly z odměny za tři úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výloh při třech úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a daně z přidané hodnoty ve výši 1 764 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o. s. ř., ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha - východ. Praha 22. února 2022 JUDr. Tomáš Kučera předseda senátu