ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupen advokátem, [titul] [jméno] [příjmení], [titul], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], o zaplacení 12 501 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. dubna 2022, č. j. 215 C 3/2022-45, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o žalobě žalobce na zaplacení částky 826 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9% ročně za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje, a dále se v tomto výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 002 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení z této částky. II. Jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 1 181 Kč a před soudem odvolacím částku 1 994 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem v [obec a číslo]. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o žalobě žalobce proti žalované co do částky 1 673 Kč s úrokem z prodlení 9 % ročně za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení z částky 6 556 Kč, výrokem II. zamítl žalobu žalobce na zaplacení co do částky 10 828 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 26. srpna 2018 do zaplacení z částky 5 945 Kč, výrokem III. uložil žalobci povinnost doplatit na soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení částku 200 Kč České republice – Okresnímu soudu v Kladně, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a konečně výrokem IV. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že v řízení, které dříve vedl Okresní soud v Kladně pod sp. zn. 210 C 183/2020 ve vztahu týchž účastníků, vyplývajícího mezi nimi z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 25. června 2017, jako v této věci, byl pravomocným rozhodnutím soudu vyčerpán již předmět řízení, který se mezi účastníky týká téhož smluvního vztahu, s výjimkou požadavku žalobce na zaplacení mu částky vůči žalované ve výši 10 828 Kč s úrokem z prodlení 9% ročně za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení z částky 5 945 Kč. Proto ve vztahu k té části uplatněného peněžitého nároku žalobce vůči žalované v tomto řízení, přesahující tento„ zbývající předmět řízení“ ze smlouvy o úvěru ze dne 25. června 2017, řízení výrokem I. svého rozsudku částečně zastavil. Jde-li pak o zamítavý výrok II. rozsudku, k jeho důvodům soud prvního stupně uzavřel, že, s ohledem na právní závěr soudu, přijatý v související věci účastníků sp. zn. 210 C 183/2020, která pravomocně již skončila, o tom, že ve vztahu k úvěrové smlouvě [číslo] ze dne 25. června 2017, je aktuálně založen vztah účastníků jen z titulu možného nároku žalobce vůči žalované na vydání bezdůvodného obohacení, protože předmětná úvěrová smlouva není platnou smlouvou, což nakonec i sám žalobce v tomto řízení uznává. Aniž by poučoval žalobce o potřebě dalších tvrzení či důkazních návrhů nelze jeho žalobu shledat důvodnou. Z faktu procesní nečinnosti žalované i v tomto řízení plyne, že ve své podstatě nezpochybňuje žalobcem tvrzenou skutečnost, že od právního předchůdce žalobce převzala ve vtahu k posuzované smlouvě částku 15 000 Kč. V souvisejícím řízení účastníků pak bylo zjištěno, že žalovaná žalobci, resp. jeho právním předchůdcům, poskytla plnění ve výši 12 501 Kč. Proto jí bylo v souvisejícím řízení uloženo soudem pravomocným rozhodnutím za povinnost zaplatit žalobci mj. částku 2 499 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Na zaplacení další částky jistiny bezdůvodného obohacení tak žalobce již vůči žalované v tomto řízení nemůže mít nárok. Pokud pak jde v tomto řízení o částku 10 828 Kč, tak se jedná svou výší o součet poplatků za poskytnutí úvěru, za vyhodnocení úvěru a za inkaso plateb v hotovosti. Tyto náklady však nemohou být předmětem bezdůvodného obohacení, neboť nejsou součástí jistiny 15 000 Kč, smluvní vztah účastníků nebyl shledán za platný. 3. Včasné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, a to proti samostatným výrokům I. a II., jakož i závislému výroku IV., o nákladech řízení, rozsudku soudu prvního stupně, prostřednictvím svého právního zástupce, podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnit tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12 501 Kč s 9% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. 8. 2018 do zaplacení, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a přiznat mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. V důvodech svého odvolání žalobce uvádí, že nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry soudu prvního stupně, nemají totiž žádný relevantní podklad v procesních tvrzeních ani jednomu z účastníků řízení, ani v odůvodnění rozhodnutí soudu, které vydal Okresní soud v Kladně v souvisejícím řízení sp. zn. 210 C 183/2020, shledává tak odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně za přinejmenším zmatečné. K tomuto poukazuje na to, že předmětem tohoto řízení z hlediska svých tvrzení v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu soudu učinil jednoznačně nárok na zaplacení mu žalovanou tzv. zbývající části nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 501 Kč (jedná se o rozdíl mezi poskytnutou žalované jeho právním předchůdcem částky 15 000 Kč a částky, o které již pravomocně rozhodl soud v souvisejícím řízení, jde-li o uloženou platební povinnost žalované ve výši 2 499 Kč, sp. zn. 210 C 183/2020 u Okresního soudu v Kladně). Při předchozím rozhodování soudu, které se vztahuje k posuzované úvěrové smlouvě, podle jeho přesvědčení soud prvního stupně v konečném svém rozhodnutí zcela správně dospěl k závěru, že vztah účastníků je namístě posoudit jako platně uzavřený úvěrový vztah, byť pak ale nesprávně skutkově i právně uzavřel o nároku žalobce pouze ve výši 3 943 Kč (ve vztahu k žalobnímu požadavku na vrácení jistiny a smluvně sjednaných úroků z úvěru), pokud ve vztahu k zamítavé části výroku rozsudku soudu, vydaného v související věci, na podkladě včasně a účinně podaného zpětvzetí žaloby žalobcem byl tento rozsudek zcela, jde-li o zamítavý výrok II., zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Neexistuje zde tedy překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nebyl tak v tomto řízení soud vázán žádným závěrem o tom, že by se ve vztahu účastníků mělo jednat o vztah z bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně pak zcela pomíjí tu skutečnost, že ve svých tvrzeních, uvedených již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, specifikoval v tomto řízení svůj požadavek vůči žalované na zaplacení peněžitého plnění jako pohledávku ve výši 12 501 Kč, která představuje zbývající nesplacenou část jistiny úvěru z celkové částky jistiny 15 000 Kč. V tomto řízení i v předcházejícím řízení pak shodně vždy tvrdil, že žalovaná mu na této jistině ničeho neuhradila, a to ani jeho právním předchůdcům (viz jeho podání v související věci z 11. listopadu 2020). Vyplývá-li pak z důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně v související věci, že mu je přiznáván v souvislosti s posuzovanou úvěrovou smlouvou nárok na zaplacení nesplacené části úvěru ve výši 2 499 Kč, tak zcela zřetelně již ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu v této věci soudu osvětlil, proč v tomto řízení uplatňuje nárok na zaplacení nesplacené části úvěru ve zbývající výši 12 501 Kč. Ve vztahu k tomuto předmětu řízení související řízení nepředstavuje žádnou překážku dříve zahájeného řízení či překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pro závěr soudu o tom, že by mu snad žalovaná, či jeho právním předchůdcům, poskytla plnění ve výši 12 501 Kč, nesvědčí žádné výsledky v řízení provedeného dokazování, a to ani v této, ani v související věci. Jedná se tak čistě o nesprávný závěr soudu, učiněný z nesprávných úvah o tvrzení účastníků v souvisejícím řízení. Zdůrazňuje, že bylo především na žalované, aby v rámci své obrany v probíhajícím řízení tvrdila a prokazovala, zda, kdy a v jaké výši, jako formou realizovala platby ve prospěch svého věřitele. Na žalované totiž leží břemeno tvrzení a důkazů. V tomto ohledu však ani v souvisejícím, ani v tomto řízení, žalovaná ničeho neuvedla. Ke svému závěru o tom, že v tomto řízení požadoval po žalované, jde-li o částku 10 828 Kč, zaplacení součtu poplatků za poskytnutí úvěru, vyhodnocení úvěrového případu a inkasa plateb v hotovosti, nemá soud prvního stupně podklad v žádných jeho tvrzeních, ani ve výsledku provedeného dokazování. V tomto smyslu je opět pasáž rozhodnutí soudu prvního stupně, jde-li o odůvodnění, zmatečná. Konečně namítá, že soudu nepřísluší zasahovat do sporného řízení účastníků způsobem, kdy by sám do sporu vnášel skutečnosti, které účastníci sami netvrdí. Porušoval by tak tímto jednáním zásadu rovnosti stran sporu. V tomto smyslu je pak zcela irelevantní, že jedním z účastníků tohoto řízení je žalovaná, jako spotřebitel. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (jde-li o samostatné výroky I., II. a závislý výrok IV. rozsudku), podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a shledal odvolání žalobce částečně opodstatněným. 7. Samostatný výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně, ukládající povinnost žalobci doplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, nebyl odvoláním žalobce napaden, nebyl tak předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 9. Byť je skutečností, jak na to odvolatel poukazuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jde-li o výroky I. a II., není ve vztahu k tvrzením žalobce, k v této věci jím předloženým listinám, jakož i k tvrzením žalobce v související věci účastníků, vedené Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 210 C 183/2020, jež se týkalo týchž účastníků a téhož smluvního vztahu, uzavřeného mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, jakož i k výsledkům v tomto souvisejícím řízení prováděného dokazování a zejména pak výrokům rozhodnutí soudu v této věci, zcela odpovídající, přesto ale z pohledu odvolacího soudu umožňuje toto odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci na podkladě podaného odvolání odvolatele učinit přezkum, ať již skutkových či právních, závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, stejně tak přijaté závěry soudu prvního stupně umožnily účastníkům, což ostatně potvrzuje žalobce podáním svého odvolání, uplatnění relevantních námitek proti skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. V důsledku tohoto svého závěru neshledal odvolací soud existenci zmatečnostní vady řízení, jež by měla vést bez dalšího k rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení v napadených výrocích I., II. a IV. rozsudku. 10. Podle § 111 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o odvolání žalobce bez nařízení odvolacího jednání, pokud uzavřel, že v tomto odvolacím řízení na podkladě podaného odvolání žalobce jde v zásadě na podkladě obsahu žalobcových tvrzení, ať již jím učiněných v tomto řízení, či v souvisejícím řízení týchž účastníků, výlučně jen o posouzení právní otázky, přitom účastníci tohoto řízení s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení odvolacího jednání souhlasili (žalobce výslovně a žalovaná tím, že nevznesla proti navrženému postupu odvolacího soudu žádných námitek). 11. V situaci, kdy ve vztahu týchž účastníků a stejného smluvního vztahu (úvěrové smlouvy z 25. 6. 2017, [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce, jako věřitelem, a žalovanou, jako dlužnicí), kromě tohoto řízení probíhalo u Okresního soudu v Kladně řízení pod sp. zn. 210 C 183/2020 na podkladě návrhu žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu z 9. 9. 2020, bylo v prvé řadě potřeba porovnáním tvrzení žalobce v tomto i v souvisejícím řízení a pravomocných výroků v související věci účastníků již dříve vydaných pravomocných soudních rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Kladně z 30. listopadu 2020, č. j. 210 C 183/2020-50, jde-li o výrok I., jenž nebyl dotčen zrušujícím rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2021, č. j. 19 Co 35/2021-75, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. června 2021, č. j. 210 C 183/2020-106, jde-li o výrok I., ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně z 1. října 2021, č. j. 210 C 183/2020-116, jímž byl zcela odklizen zamítavý výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kladně z 23. června 2021, č. j. 210 C 183/2020-106), posoudit to, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu, představuje toto související řízení účastníků pro dané probíhající řízení účastníků překážku věci pravomocně již rozhodnuté. 12. Odvolací soud pak, na rozdíl od soudu prvního stupně, posoudil-li ta tvrzení žalobce, s nimiž přišel do sporu s žalovanou na podkladě téhož smluvního vztahu v rámci souvisejícího řízení, a to zejména i při důsledném zohlednění obsahu jeho podání z 11. listopadu 2020, založeného v související věci účastníků na č. l. 40-43 tohoto spisu, jakož i výsledky provedeného dokazování v souvisejícím řízení účastníků, ve vztahu k již pravomocným výrokům (vyhovujícím) dvou vedle sebe samostatně stojících rozhodnutí soudu, vydaných v této související věci účastníků, a oproti tomuto pak ta tvrzení žalobce, s nimiž přichází v tomto řízení v obsahu svého návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu soudu, dospěl k závěru, že, učinil-li žalobce svými skutkovými tvrzeními v tomto probíhajícím řízení v návaznosti na týž smluvní vztah účastníků, vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] z 25. 6. 2017, vůči žalované požadavek na zaplacení mu pouze a jen zbývající nesplacené části jistiny úvěru ve výši 12 501 Kč se zákonným příslušenstvím z této částky (úrokem z prodlení), přičemž k této částce dospěl úvahou o rozdílu mezi od jeho právního předchůdce žalovanou obdržené částky 15 000 Kč a částky 2 499 Kč, která mu na jistině byla proti žalované již dříve přiznána pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ze dne 23. června 2021, č. j. 210 C 183/2020-106 (výrok I.), představuje výše již zmíněné související řízení ve vztahu k tomuto požadavku žalobce, jde-li o v něm uvedená tvrzení žalobce, překážku věci pravomocně rozhodnuté jen, jde-li o částku ve výši„ dalších“ 2 499 Kč, pokud tato„ další“ platební povinnost žalované vůči žalobci svědčí nad platební povinnost, vyplývající jí z výroku I. rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 210 C 183/2020-106, i z pravomocného výroku I. rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 210 C 183/2020-50. Je pak potřeba uvážit v této souvislosti rovněž i to, že v souvisejícím řízení závěr soudu prvního stupně, uvedený v důvodech jeho ve věci vydaných dvou rozhodnutích, o tom, že žalovaná žalobci zaplatila dále částku 12 501 Kč, resp. jeho právnímu předchůdci, ve vztahu posuzovanému úvěrovému vztahu, není podložen v souvisejícím řízení výsledkem provedeného dokazování, jedná se čistě jen o úvahu soudu, odvozenou jím ovšem od nesprávného závěru o skutkových tvrzeních účastníků, resp. žalobce. Zde je třeba odvolacím soudem zdůraznit, že zcela zjevně v souvisejícím řízení soud prvního stupně správně nepracoval s obsahem podání žalobce v posuzované související věci ze dne 11. listopadu 2020, kde jednoznačně žalobce nad rámec tvrzení, uvedených jím v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu v související věci, konkrétně v článku II. tohoto podání, uvedl své tvrzení o tom, že ani jemu, ani jeho právním předchůdcům, žalobkyně na úhradu jistiny z posuzovaného úvěrového vztahu neposkytla žádné splátky, tedy žádné finanční plnění. Ve vztahu k obsahu tohoto podání žalobce tak úvahy o výši dlužné jistiny z daného smluvního vztahu, vyjádřené soudem prvního stupně v jeho rozhodnutích, vydaných v související věci, nejsou zcela zjevně správné. Nebylo-li tak v tomto řízení k této otázce provedeno soudem žádné dokazování, nelze z tohoto závěru, a to ani pro účely posouzení podmínek řízení v daném probíhajícím řízení, vycházet. 13. Souhrnně řečeno, odvolací soud tak má za to, že soud prvního stupně, stejně tak i sám žalobce, ve vztahu k v tomto řízení žalobcem uplatněnému požadavku na zaplacení mu části jistiny úvěru žalovanou ve vztahu k částce 12 501 Kč, opomněli zohlednit okolnost, že v související věci účastníků žalobci proti žalované svědčí kromě zmiňovaného výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, zmiňovaného žalobcem, dále výrok I. dalšího rozsudku soudu, který mu dává právo vůči žalované žádat zaplacení další částky 2 499 Kč (jde-li o pravomocný výrok rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 210 C 183/2020-50, který nebyl nikterak dotčen zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu v této věci). 14. Proto dle závěru odvolacího soudu, z hlediska uplatněných tvrzení žalobce v tomto řízení, jakož i v souvisejícím řízení, lze uvažovat o tom, že na jistině z předmětné úvěrové smlouvy může v tomto řízení žalobce požadovat zaplacení částky ještě i (jen) ve výši 10 002 Kč. 15. Požaduje-li tak žalobce v daném řízení po žalované z hlediska svých tvrzení částky 12 501 Kč, působí rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, vydané v související věci účastníků, č. j. 210 C 183/2020-50, jde-li o výrok I., k tomuto řízení důvod pro závěr odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). 16. V důsledku tohoto závěru tak odvolací soud shledal, že odvoláním žalobce napadený výrok I., o částečném zastavení řízení, z důvodu existence nedostatku podmínek řízení je správný, přičemž k tomuto výroku dále existuje důvod pro zastavení řízení z důvodu existence této neodstranitelné překážky v řízení i ve vztahu k částce 826 Kč s příslušenstvím z této částky za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení. 17. Za této situace tak odvolací soud, s využitím § 219 o. s. ř., odvoláním žalobce napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o zastavení řízení ve výši 1 673 Kč s 9% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení, potvrdil, jako věcně správný, a jde-li o výrok II. odvoláním žalobce napadeného rozsudku soudu prvního stupně, s využitím § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jde-li o částku 826 Kč s 9% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení, zrušil a v této části řízení zastavil. 18. Jde-li pak o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu v této věci i v související věci účastníků přednesená tvrzení žalobce, jakož i obsah žalobcem předložených listin, umožňují přijmout skutkový závěr o tom, že žalovaná, jako dlužnice, uzavřela dne 25. 6. 2017 se společností [právnická osoba], [IČO], jako věřitelem, smlouvu o úvěru [číslo] na základě které společnost [právnická osoba] poskytla žalované hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž tuto částku si dne 25. 6. 2017 žalovaná od právního předchůdce žalobce skutečně převzala. Na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 a ze dne 26. 5. 2020 žalobce vstoupil do práv a povinností původního věřitele z daného smluvního vztahu. V souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce kromě jistiny 15 000 Kč dále dohodnutý úrok ve výši 1 444 Kč, dále poplatek za poskytnutí úvěru 6 000 Kč, dále poplatek za vyhodnocení úvěrového případu 1 078 Kč, a dále poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 3 750 Kč, tedy celkem částku 27 272 Kč, přičemž doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na dobu 14 měsíců, a celkovou částku 27 272 Kč se zavázala žalovaná zaplatit právnímu předchůdci žalobce 14 měsíčními splátkami, každou ve výši 1 948 Kč. Dále se zavázala žalovaná právnímu předchůdci žalobce pro případ prodlení se zaplacením výše uvedených splátek uhradit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, pro případ upomínání 500 Kč za každou upomínku. V souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy si právní předchůdce žalobce od žalované vyžádal předložení kopie její pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a občanského průkazu, z nichž vyplývá, že v době uzavření smluvního vztahu žalovaná pracovala na pozici operátora výroby od února 2017 v pracovním vztahu, uzavřeném na dobu určitou do 5. 8. 2017, s nárokem na hrubou mzdu 14 500 Kč měsíčně, v době sjednání úvěrové smlouvy bydlela sama v nájmu na základě nájemní smlouvy ze září 2016, uzavřené na dobu neurčitou, s povinností hradit pronajímateli nájemné a služby, spojené s nájemní smlouvou, v celkové výši 4 700 Kč měsíčně, z kopie občanského průkazu žalované vyplývalo pro věřitele, že je svobodná. [jméno] žalovaná právnímu předchůdci žalobce uvedla, že je bezdětná, má nejvyšší dosažené vzdělání střední, z výplaty jsou jí prováděny srážky 2 200 Kč měsíčně na úhradu jiných dluhů. Jiné způsoby ověřování tzv. úvěruschopnosti žalované v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvou právním předchůdce žalobce v době uzavření smlouvy žalobce netvrdil a nedoložil, ani žádné takové skutečnosti nevyšly v řízení dále najevo. Žalovaná pak v řízení soudu neuvedla žádná svá konkrétní tvrzení o tom, jaká plnění, kdy a v jaké výši právním předchůdcům žalobce, popř. samotnému žalobci ve vztahu k danému smluvnímu vztahu poskytla. V souvisejícím řízení, které vedl Okresní soud v Kladně pod sp. zn. 210 C 183/2020 na základě návrhu žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu z 9. 9. 2020 ve vztahu k témuž smluvnímu vztahu žalobce vůči žalované, požadoval žalobce proti žalované finanční nároky z titulu platně uzavřeného smluvního vztahu ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 6. 2017, a to neuhrazenou jistinu z úvěru po lhůtě splatnosti, neuhrazený úrok z úvěru, neuhrazené poplatky, smluvní pokutu, smluvený úrok a úrok z prodlení. Toto řízení již pravomocně skončilo, a to jednak vydáním vyhovujícího rozsudku Okresního soudu v Kladně, jde-li o výrok I. (právní moc z 20. ledna 2021), z 30. listopadu 2020, č. j. 210 C 183/2020-50, jímž byla žalované uložena ve prospěch žalobce platební povinnost ve výši 2 499 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky za dobu od 26. 8. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a jednak vydáním vyhovujícího rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. června 2021, č. j. 210 C 183/2020-106, kterým je jeho výrokem I. uložena žalované ve prospěch žalobce platební povinnost ve výši 3 943 Kč (2 499 Kč dluh na jistině, 1 444 Kč dluh na dohodnutém úroku) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 2 499 Kč od 26. 8. 2018 do zaplacení a ve výši 7 500 Kč (smluvní pokuta), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 210 C 183/2020-50, soud prvního stupně dospěl po právní stránce k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 25. 6. 2017, v důsledku čehož částku 2 499 Kč s přísl. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 210 C 183/2020-106, uzavřel soud prvního stupně o platně uzavřené smlouvě o úvěru z výše uvedeného data mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, v důsledku čehož uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dlužnou jistinu z úvěru 2 499 Kč se zákonným úrokem z prodlení, dlužný sjednaný úrok 1 444 Kč a dlužnou smluvní pokutu 7 500 Kč. Zamítavý výrok II. tohoto rozsudku Okresního soudu v Kladně byl v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby žalobcem zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. 19. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, je namístě smluvně založené právní vztahy účastníků posuzovat právě podle OZ. Dále je namístě zkonstatovat, že, s ohledem na datum uzavření smluvního vztahu mezi žalovanou, jako dlužnicí, coby spotřebitelkou, a právním předchůdcem žalobce, jako věřitelem, do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě OZ i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016 (z. č. 257/2016 Sb.). 20. Podle § 86 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a, pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 21. Podle § 87 z. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba, odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a vzájemně spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 22. Podle § 75 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 23. Podle § 76 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatele i zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Poskytovatel a zprostředkovatel jedná tak, aby bylo spotřebiteli zřejmé, zda jde o poskytovatele, samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce nebo zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru; u vázaného zástupce a zprostředkovatele vázaného spotřebitele úvěru musí být v jeho jednání zřejmá osoba zastoupeného. 24. Co se rozumí odbornou péčí stanoví § 2 odst. 1 písm. p) z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy; jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 25. Posouzením skutkového stavu v dané věci, jak je popsán výše, je v daném případě odvolací soud toho názoru, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit tzv. úvěruschopnost žadatele – žalované – jako spotřebitele – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i s přihlédnutím k obsahu databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, popř. i z jiných zdrojů před uzavřením konkrétní projednávané smlouvy s ní (zde obsahu pracovní smlouvy, obsahu nájemní smlouvy, obsahu OP, obsahu vyjádření k poměrům a nákladům od budoucí dlužnice). 26. V obecné rovině je namístě v důvodech tohoto rozhodnutí odvolacím soudem uvést, že povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru tzv. úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru je výše citovaným zákonem ukládána poskytovateli, tedy v daném případě právnímu předchůdci žalobce, pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Z jeho strany tak má být úvěr žadateli u něj poskytován poskytovatelem úvěru jen tehdy, pokud z výsledků posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele (spotřebitele) jednoznačně budoucímu věřiteli vyplyne, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti k tomu pochybovat o schopnostech žadatele spotřebitelský úvěr řádně splácet dle sjednaných splátek úvěru. Tímto zkoumáním poskytovatel úvěru plní svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy žadatele o spotřebitelský úvěr, coby spotřebitele. 27. Odvolací soud je pak v dané věci toho názoru, že této své zákonné povinnosti v případě konkrétní smlouvy o úvěru právní předchůdce žalobce ve vztahu k žalované řádně nedostál, pokud je již jen na podkladě tvrzení žalobce a jím předložených listinných důkazů, ať již v tomto, či v souvisejícím řízení týchž účastníků, které vedl Okresní soud v Kladně, zřejmé to, že ve vztahu k tzv. naplnění této své zákonné povinnosti nepostupoval právní předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí), jde-li o posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud bez dalšího vycházel výlučně jen z údajů, uvedených mu žalovanou, aniž by si tyto údaje před uzavřením konkrétní smlouvy o úvěru relevantně ověřoval, obzvláště v situaci, kdy mu bylo známo, že žalovaná, jako žadatelka o poskytnutí úvěru u něj, má příjem z pracovního poměru na dobu určitou, který v brzké době po poskytnutí úvěru má skončit, s poměrně nízkým příjmem, žije sama v nájemním bytě, kromě dojednaných splátek úvěru splácí ze své mzdy částku převyšující 2 000 Kč na další své dluhy, výdaje její domácnosti, udávané mu žalovanou, jsou velmi nízké, vezmou-li se obvyklé náklady na stravu, ošacení a podobně, nikterak si jejich existenci a výši neověřoval. Je pak potřeba zkonstatovat, že posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péčí ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nepředstavuje zcela jistě pouhé získání si informací od žadatele o úvěr. Tato odborná péče předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr věřiteli sdělí, ať již jde o jeho příjmy, či výdaje, si věřitel ověří, resp. si je objektivně podloží minimálně nejen potvrzeními zaměstnavatele o zaměstnání, ale i potvrzeními o příjmech, dále např. výplatními páskami, výpisy z účtu, a to zcela jistě za delší časové období, o to víc v situaci, kdy žadatel o úvěr již určité pohledávky splácí. Samozřejmě věřitel svůj konečný závěr, resp. pro něj, může využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem tyto vždy v konkrétním případě musí porovnávat s jím zjištěnými a od spotřebitele získanými informacemi. Nemůže tedy nikdy zcela ponechat tyto informace, získané z veřejně dostupných zdrojů, ničím dále neověřené, tedy neobjektivizované. 28. Proto, je-li v dané věci již jen na základě tvrzení samotného žalobce, jako právního nástupce původního věřitele, jak s ním do tohoto a souvisejícího řízení přišel, jde-li o to, jaké informace obdržel od žalované o jejích příjmech, výdajích, o tom, jak si tyto informace ověřoval a podložil v souvislosti s jí podanou žádostí o úvěr před uzavřením posuzované smlouvy, dle které jí byl úvěr poskytnut ve výši 15 000 Kč, zřejmé to, že právní zástupce žalobce vycházel v zásadě toliko jen z informací, získaných od žalované, jako žadatelky o úvěr, aniž by si tyto objektivizoval odpovídajícím způsobem, když za zcela nedostatečné odvolací soud shledává to, že v tomto smyslu právnímu předchůdci žalovaného tzv. postačila kopie pracovní smlouvy na dobu určitou, z níž pro žalovanou nevyplýval pracovní vztah s jistotou dostatečného příjmu na delší dobu v době uzavírání smlouvy, neověřoval si nikterak její výdaje na bydlení, na běžný život, ani okolnosti jejích dluhů, je odvolací soud toho názoru, že je namístě uzavřít, že, spokojil-li se právní předchůdce žalobce v otázce posouzení tzv. úvěruschopnosti žalované v době uzavření smlouvy v zásadě jen s tvrzeními od žalované a s nahlédnutím do určitých veřejných registrů při vědomosti o tom, že žalovaná nemá trvalejší jistotu odpovídajícího příjmu k zajištění svých základních životních potřeb, bez dalšího již jen tato zjištění plně postačují k závěru o tom, že právní předchůdce žalobce nedostál své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, v důsledku čehož dospěl k závěru, že v tomto řízení posuzovaná mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, kdy platí, že, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., tzv. i z úřední povinnosti, tedy i bez konkrétních uplatněných námitek ze strany dlužníka, v tomto případě žalované, zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru, zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci z. č. 257/2016 Sb. účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86, § 87 z. č. 257/2016 Sb., je namístě, aby soud, zjistí-li porušení zákonné povinnosti při ověřování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele tohoto úvěru, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nenastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, či nikoliv; bez této možnosti soudu i v poměrech z. č. 257/2016 Sb., účinného do 1. 12. 2016, by totiž ochrana spotřebitele představovala pouze jen iluzorní právní úpravu z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. Tento náhled odvolacího soudu, který odmítá relativní neplatnost smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany spotřebitele, jak je ostatně zaujímán dlouhodobě judikaturou Ústavního soudu České republiky (srovnej např. důvody, uvedené v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Dále pak i v důvodové zprávě k z. č. 257/2016 Sb., v níž se uvádí k zákonu č. 257/2016 Sb., že tímto zákonem se má najisto stanovit, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jedná se touto novou právní úpravou o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kde jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, ale s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet, v v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 3675/2021, jsou rovněž zmíněny negativní sociální důsledky předlužení spotřebitele Konečně nelze opomenout k dané problematice uvážit Směrnici č. 93/13 EHS k problematice spotřebitelského úvěru Evropského Parlamentu a Rady, konkrétněji článek 8 odst. 1, článek 23 této Směrnice. Dále lze poukázat na to, že k dané problematice bylo 5. 3. 2020 vydáno rozhodnutí o předběžné otázce, týkající se výkladu článku 8 a článku 23 této Směrnice Soudním dvorem Evropské unie, a sice s tím závěrem, že výklad soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonforní. 29. Z výše uvedeného tak souhrnně řečeno vyplývá, že podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném zákonném ustanovení § 87, za použití § 588 OZ, stanovuje neplatnost smlouvy, jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru), kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost smlouvy, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. 30. Proto odvolací soud v dané věci uzavírá, že, nesplnil-li právní předchůdce žalobce řádně svou povinnost, stanovenou mu zákonem, k posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením s ní konkrétní smlouvy o úvěru, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které při zběžném a povrchním pohledu měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele s kladným výsledkem zkoumána byla, je důsledkem tohoto jeho postupu závěr soudu o absolutní neplatnosti konkrétní úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 OZ), a proto může být žalobce v daném řízení s požadavkem na přiznání mu peněžitého plnění vůči žalované úspěšný jen z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, se zákonným úrokem z prodlení, a sice v době přiměřené možnostem žalované. 31. Týká-li se pak předmětu tohoto řízení, tak, je-li možné nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, žalované poskytl částku 15 000 Kč na podkladě výše popsané mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřené neplatné úvěrové smlouvy, přičemž ve vztahu k tomuto smluvnímu vztahu žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, žalovaná dosud dobrovolně neposkytla žádného plnění a dosud vydaná pravomocná rozhodnutí soudu mu přiznávají nárok na plnění ve výši celkem 4 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. srpna 2018 do zaplacení, lze v tomto řízení učinit závěr o výši bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobce ve výši 10 002 Kč. 32. V této výši tak odvolací soud, neshledal-li, vzhledem k výše uvedenému, skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, jde-li o zamítavý výrok jeho rozhodnutí, správnými, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. částečně dále změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení částku 10 002 Kč (§ 2991 odst. 1 OZ). 33. Jde-li o otázku zákonného příslušenství k žalobci přiznané částce na bezdůvodném obohacení 10 002 Kč, odvolací soud aplikoval podpůrnou zákonnou úpravu času plnění a výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ), přičemž v této konkrétní věci lze zkonstatovat, že, nereagovala-li žalovaná nikterak na výzvu právního předchůdce žalobce k plnění, neuplatnila ani svoji námitku nepřiměřenosti právním předchůdcem žalobce navrhované lhůty k plnění, tak z tohoto pohledu, je-li žalobcem požadováno přiznání proti žalované k zaplacení i zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně od 26. srpna 2018 do zaplacení, jedná se o požadavek odpovídající ustanovení § 1958 odst. 2 OZ; tedy ve vztahu k částce 10 002 Kč bylo odvolacím soudem žalované uložena povinnost ve prospěch žalobce zaplatit mu i zákonný úrok z prodlení z této částky ve výši 9% ročně od 26. srpna 2018 do zaplacení. 34. S ohledem na výše popsané důvody absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy a obsah tvrzení žalobce, s nimiž přišel do tohoto řízení, nebylo pak již namístě zabývat se při tomto rozhodování odvolacího soudu žádnými argumenty, které by se týkaly případných dalších nároků žalobce ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním absolutně neplatné smlouvy o úvěru. 35. Odvolací soud tedy z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno, když ve vztahu k zbývající části zastavujícího a zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o výroky I. a II., rozhodnutí soudu prvního stupně, s využitím § 219 o. s. ř., potvrdil. 36. S ohledem na měnící charakter odvolacího soudu odvolací soud o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř., a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, kdy, s ohledem na výsledek řízení, tj. vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, vezme-li se v potaz nejen uplatněná jistina k zaplacení (její výše), ale současně i žalobcem uplatněné v tomto řízení příslušenství pohledávky, shledal, že žalobce s uplatněním svého nároku byl v tomto řízení co do 80% úspěšný, co do 20% neúspěšný, z čehož vyplývá pro žalobce právo na zaplacení mu žalovanou nákladů řízení před soudy obou stupňů, které k uplatnění svého práva v tomto řízení vynaložil, v rozsahu 60%. 37. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce z návrhu na zahájení řízení, z odvolání zaplatil soudní poplatek vždy ve výši 1 000 Kč, tedy celkem na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím zaplatil částku 2 000 Kč. 38. Dále z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že, jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, byl žalobce zastoupen advokátem. 39. Odvolací soud při tomto svém rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky pak plně respektuje přetrvávající stav, kdy, s ohledem na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 25/12 není nadále již aplikovatelná vyhláška č. 484/2000 Sb., v důsledku čehož nezbývá než podpůrně při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky aplikovat svou povahou nejbližší zákonnou úpravu, jíž je vyhláška č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k tomu, že tento postup umožňuje ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. 40. Vzhledem k informacím z úřední činnosti soudu, má odvolací soud za to, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že v dané věci jsou při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně splněny podmínky ustanovení § 14b odst. 1, 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž je současně odvolací soud toho názoru, že k nákladům řízení nepatří úkon předžalobní upomínky. I když je předžalobní upomínka předpokladem pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, nemění to nic na povaze tohoto úkonu, který je činěn před zahájením soudního řízení a to právě proto, aby k němu dojít vůbec nemuselo. Za této situace tak náklad, vynaložený v souvislosti s předžalobní upomínkou, není nákladem soudního řízení; takový náklad může být po dlužníku v souvislosti s vymáháním pohledávky rovněž vymáhán, nikoliv však jako náklad soudního řízení, ustanovení § 11 odst. 1 písm. d), případně odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. určuje pouze hodnotu takového nákladu. 41. Vzhledem k těmto závěrům odvolacího soudu, jde-li o náklady právního zastoupení žalobce advokátem v řízení před soudem prvního stupně, je odvolací soud veden úvahou o odměně advokáta žalobce v řízení před soudem prvního stupně ve výši [číslo] úkon a hotových výdajů advokáta žalobce ve výši [číslo] úkon, celkem tedy podle názoru odvolacího soudu, jde-li o náklady právního zastoupení žalobce advokátem v řízení před soudem prvního stupně, jde o částku celkem 968 Kč. S připočtením soudního poplatku 1 000 Kč pak celkem jde o částku 1 968 Kč. Z této částky 60% představuje na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 1 181 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobci zaplatit v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. 42. Jde-li pak dále o náklady odvolacího řízení, tak podle obsahu spisu i v tomto odvolacím řízení byl žalobce zastoupen advokátem, který v odvolacím řízení vykonal jeden úkon právní služby (písemné podání odvolání), přičemž na odvolací řízení již ale ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. nedopadá. 43. S ohledem na předmět tohoto sporu v odvolacím řízení hodnota jednoho úkonu právní služby advokáta žalobce činí 1 620 Kč (§ 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a hodnota hotových výdajů advokáta v paušální výši při jednom úkonu právní služby představuje částku 300 Kč Celkem tedy na nákladech právního zastoupení žalobce v odvolacím řízení jde o částku 2 323 Kč (včetně DPH). S připočtením soudního poplatku z odvolání 1 000 Kč se tak jedná na nákladech odvolacího řízení žalobce celkem o částku 3 323 Kč, z níž 60% představuje částku 1 994 Kč. Tuto částku na nákladech odvolacího řízení je pak žalovaná rovněž povinna zaplatit žalobci v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Pokud by povinná nesplnila platební povinnost, uloženou jí tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popřípadě exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 6. 10. 2022 JUDr. Šárka Kamenická v. r. předsedkyně senátu