ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupena advokátem, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], okres [okres], o zaplacení 26 202,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. září 2021, č. j. 207 C 130/2021-51, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zcela zamítl žalobu žalobce, kterou se proti žalovanému domáhal uložení povinnosti k zaplacení částky 26 202,22 Kč s příslušenstvím, a výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že provedeným dokazováním zjistil, že účastníci spolu uzavřeli 3. dubna 2018 smlouvu o úvěru prostřednictvím internetu, žalobce, jako úvěrující, vyplatil žalovanému 5. dubna 2018, jako úvěrovanému a spotřebiteli, na jeho bankovní účet částku 50 000 Kč, žalovaný pak ve vztahu k této smlouvě o úvěru žalobci dosud zaplatil částku 61 089 Kč, přičemž z této částky žalobce zohlednil plnění částečně na úroky a poplatky a částečně na jistinu. Domáhá-li se žalobce po žalovaném uhrazení jistiny v částce vyšší, než činí rozdíl mezi částkou poskytnutou a vrácenou (§ 2395 z. č. 89/2012 Sb., dále jen„ OZ“), nemůže být v tomto rozsahu úspěšný, neboť smlouva nebyla uzavřena v předepsané písemné formě, je tak neplatná a o bezdůvodném obohacení nelze uvažovat, zaplatil-li žalovaný žalobci více, než činí částka, která mu byla žalobcem na bankovní účet poskytnuta. Žalobce v řízení tvrdil a prokazoval, že daná úvěrová smlouva byla s žalovaným z jeho strany uzavřena prostřednictvím internetu. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že v případě nahrazení podpisu kódem SMS se ve smyslu § 561 odst. 1, § 562 odst. 1„ OZ“ a § 7 z.č. 297/2016 Sb. nemůže jednat o jakýkoliv typ„ zaručeného“ či„ jednoznačného“ podpisu konkrétní osoby, resp. žalovaného. Telefonním zařízením mohl totiž teoreticky disponovat kdokoliv, kdo k němu měl přístup, tedy kdokoliv mohl zadáním podpisového SMS kódu na webové stránce žalobce podepsat úvěrovou smlouvu namísto žalovaného. Logickým výkladem § 561 odst. 1, § 562 odst. 1„ OZ“ a § 7 z.č. 297/2016 Sb. soud tak dospívá k závěru o tom, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena v písemné formě s ohledem na absenci podpisu žalovaného. Vzhledem k dikci ustanovení § 110 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel, nemůže být žalobce v řízení úspěšný z titulu nároku na plnění z platné smlouvy, mohl by být teoreticky úspěšný s nárokem na úhradu dlužné částky a úroku z prodlení v zákonné výši dle § 1970 „OZ“, ve spojení s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb., avšak za té situace, že žalovaný žalobci plnil více, než je částka, která mu byla žalobcem poskytnuta, nelze žalovanému ukládat žádnou další platební povinnost na podkladě žaloby žalobce v této věci. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“, kdy úspěšný žalovaný žádné náklady s tímto řízením neměl. 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého právního zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude v plném rozsahu vyhověno, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech namítá, že v situaci, kdy žalobce k výzvě soudu doplnil svá tvrzení a důkazní návrhy, bylo namístě ze strany soudu prvního stupně nařídit ve věci jednání a rozhodnout po provedeném dokazování. Soud prvního stupně tak neměl dány podmínky pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání, nadto má žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, kdy nebyly provedeny navržené důkazy, resp. jejich neprovedení nebylo v rozsudku řádně zdůvodněno. Zdůrazňuje dále, že, byť procesní pasivita žalovaného nezakládá nespornost skutkových tvrzení žalobce, jak je v žalobě uvedl, tak ale jeho pasivitu nelze zcela pominout, obzvláště, když před uzavřením smlouvy tento se žalobcem komunikoval, sděloval mu svá osobní data a předložil mu své osobní doklady a následně po dobu dvou let se v souladu s uzavřenou smlouvou choval, kdy pravidelně zasílal dojednané finanční částky. Není tak žádného rozumného důvodu k tomu pochybovat o pravdivosti žalobcem předložených tvrzení a listin. Dále uvádí, že, byť obecně nelze vyloučit držení mobilního telefonu osobou odlišnou od osoby, která sjednala smlouvu s poskytovatelem služeb, tak předem nelze z tohoto bez dalšího dovozovat, že by snad smlouvu uzavřela za žalovaného odlišná osoba, u níž je navíc velmi nepravděpodobné, že by současně s držením cizího telefonu znala i osobní údaje, bankovní údaje, a držela osobní doklady, jež by se týkaly jiné osoby. Dále uvádí, že soud prvního stupně z jeho pohledu nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 7 z.č. 297/2016 Sb. a ustanovení § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1„ OZ“. Žalobce tvrdil, že daná úvěrová smlouva ze dne 3. dubna 2018 byla opatřena jiným typem elektronického podpisu žalovaného ve smyslu těchto právních předpisů, kdy soukromoprávní subjekty používají v právním jednání typicky právě jiný typ elektronického podpisu, čímž se rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používaná k podepsání. Ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 910/2014 na tento jiný typ elektronického podpisu neklade žádné další požadavky. V čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 910/2014 se mj. jiné uvádí, že„ elektronickému podpisu“ nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo, že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, jinými slovy jinému typu elektronického podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním řízení jen proto, že u něj nelze určit identitu právně jednajícího s naprostou jistotou. Samozřejmě vyloučit omyl v jednající osobě nelze a jinak tomu ostatně není ani u vlastnoručního podpisu písemnosti, kdy sám podpis bez dalšího není, resp. nemusí být, absolutní garancí identity právně jednající osoby. Jedná se pouze o jeden z důkazů, který je podrobován hodnocení soudu. Je tedy přesvědčen o tom, že daná smlouva byla žalovaným podepsána jiným typem elektronického podpisu v souladu s § 7 z.č. 297/2016 Sb., byla tak zachována písemná forma smluvního vztahu, nelze z tohoto důvodu dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. 7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) odst. 3 „o.s.ř.“ či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 8. Namítá-li žalobce v odvolání, že soud prvního stupně nemohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání, tak tuto jeho námitku odvolací soud neshledává opodstatněnou. 9. Podle § 115a „o.s.ř.“ k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech, uvedených v § 120 odst. 2 „o.s.ř.“ 10. Soud prvního stupně rozhodl v dané věci jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, kdy měl za to, že na jejich podkladě lze náležitě zjistit rozhodný skutkový stav věci a tento právně posoudit, nerealizoval v řízení poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 „o.s.ř.“, jeho (zamítavé) rozhodnutí není důsledkem závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní ze strany žalobce. Žalobce se pak již ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyjádřil k tomu, že souhlasí s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání dle § 115a „o.s.ř.“, přičemž tento svůj souhlas v souvislosti s reakcí na přípis soudu prvního stupně ze dne 23. července 2021 nezměnil. I žalovaný s rozhodnutím soudu v dané věci bez nařízení jednání souhlasil (§ 101 odst. 4 „o.s.ř.“). Na daný případ tak nedopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, jak je žalobcem namítáno. Konečně i pro ten případ, že by snad neměly výše uvedené závěry odvolacího soudu obstát, jako správné, napravil odvolací soud případnou vadu řízení tím, že sám ve věci nařídil jednání, k němuž účastníky předvolal za účelem projednání a rozhodnutí této věci. 11. Podle § 101 odst. 3 „o.s.ř.“ odvolací soud projednal odvolání žalobce a rozhodl o něm při odvolacím jednání, konaném dne 20. ledna 2022, v nepřítomnosti žalovaného, který byl k tomuto odvolacímu jednání řádně a včas předvolán, k tomuto jednání se bez omluvy nedostavil, včas a z důležitého důvodu nepožádal odvolací soud o odročení odvolacího jednání; vycházel tedy odvolací soud z obsahu spisu a z v řízení provedených důkazů. 12. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně na podkladě posouzení obsahu žalobcem předložených relevantních listin zjistil rozhodné skutečnosti, jež souvisí s uzavřením účastníky smlouvy o úvěru dne 3. dubna 2018, [číslo] s poskytováním plnění ze strany žalobce a žalovaného ve vztahu k této smlouvě, které podrobně popsal v důvodech svého rozhodnutí, z těchto skutkových závěrů při svém rozhodování vychází i odvolací soud a pro stručnost tohoto svého rozhodnutí na tyto závěry soudu prvního stupně odkazuje. 13. Nad rámec těchto skutkových závěrů soudu prvního stupně pak dále podle závěru odvolacího soudu již jen z tvrzení žalobce, jak je sám uvedl v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, a z obsahu jím předložených listin, o rozhodném skutkovém stavu věci dále vyplývá to, že posouzení tzv. úvěruschopnosti spotřebitele (dlužníka), tj. žalovaného, proběhlo věřitelem, tj. žalobcem, před samotným uzavřením smluvního vztahu účastníků bez jakéhokoliv prověřování si věřitelem, tj. žalobcem, či doložení dlužníkem, tj. žalovaným, dlužníkem věřiteli poskytnutých tvrzení o svých příjmech a výdajích. 14. S ohledem na datum uzavření smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným je třeba konstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě„ OZ“ i zákon o spotřebitelském úvěru, konkrétně z.č. 257/2016 Sb. 15. Podle § 86 z.č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou mu jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 580 odst. 1„ OZ“, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 18. Podle § 588„ OZ“, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 19. Podle § 2991„ OZ“, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za někoho bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. 20. K otázce posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr existuje aktuálně již poměrně rozsáhlá a ustálená soudní judikatura, z níž vyplývá ke skutkové a právní problematice, řešené v této věci, ten závěr, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje, tvrzené žadatelem o úvěr. V podrobnostech lze k tomuto odkázat na důvody, uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018, Nejvyššího správního soudu České republiky, sp. zn. 1 As 30/2015, v nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a další. 21. Významně se pak k této problematice vyjádřil i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, C -679/18, dle kterého„ čl. 8 a čl. 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby bez úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele, stanovené v čl. 8 této Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se neplatnost úvěrové smlouvy uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Jinak řečeno, toto citované rozhodnutí jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se i bez námitky dlužníka otázkou, zda poskytovatel úvěru (věřitel) náležitě („ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) posoudil úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smluvního vztahu, přičemž, pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení povinnosti i bez námitky dlužníka vyvodit neplatnost (absolutní) později uzavřené smlouvy o úvěru. 22. Jedná-li se tedy o určitý základní rámec, v rámci kterého by se poskytovatel spotřebitelského úvěru měl při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele tzv. pohybovat, tak soudní judikatura k této otázce zdůrazňuje, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru spotřebiteli při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr, coby spotřebitele, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje, tvrzené žadatelem o úvěr (spotřebitelem), tedy jej vede i k prověření (doložení) si těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, výpisů z účtu v bance, a další, a to včetně i těch situací, kdy dochází smlouvou k tzv. navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru již dříve věřitelem úvěrovanému poskytnutého. Pokud některé informace není poskytovatel úvěru schopen si sám zjistit (prověřit) jinak, než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v rámci pravdivosti zjištěných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem úvěru alespoň přiměřeně poučen o možných trestněprávních následcích. Tato případná trestněprávní odpovědnost spotřebitele ovšem nezmenšuje primární odpovědnost poskytovatele úvěru při plnění jeho zákonné povinnosti náležitě, řádně a s odbornou péči posoudit úvěruschopnost spotřebitele. 23. V projednávané věci z pohledu odvolacího soudu nelze již jen na podkladě obsahu žalobcem v řízení před soudem prvního stupně přednesených tvrzení ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smluvního vztahu uvažovat o tom, že by posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného, jako dlužníka) úvěrujícím (žalobcem, jako věřitelem) bylo řádné, pokud toto proběhlo zcela bez jakéhokoliv prověření si či doložení ze strany spotřebitelem mu poskytnutých tvrzení ohledně svých osobních poměrů, příjmových a výdajových poměrů, rozsahu vyživovacích povinností, případných svých dalších dluhů, apod. 24. Je-li tedy v dané věci v zásadě tvrzením samotného žalobce, jde-li o to, jak s odbornou péčí provedl posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smluvního vztahu s ním a poskytnutí mu peněžních prostředků ve výši 50 000 Kč na jeho bankovní účet, že vycházel toliko jen z informací, získaných od spotřebitele, aniž by proběhlo jakékoliv jejich prověřování či doložení, pak je namístě bez dalšího uzavřít, že, spokojil-li se žalobce s prohlášením žalovaného (spotřebitele) ke svým osobním a majetkovým poměrům v souvislosti se zjišťováním si jeho úvěruschopnosti před poskytnutím mu úvěru ve výši 50 000 Kč, tak již jen tato zjištěná skutečnost sama o sobě bez dalšího postačuje k přijetí toho závěru, že žalobce nedostál řádně své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je dán závěr o tom, že je posuzovaná spotřebitelská smlouva, kterou žalobce s žalovaným uzavřel 3. dubna 2018, neplatná, odporuje-li v § 580 odst. 1„ OZ“; k této neplatnosti je pak namístě soudem přehlédnout i z úřední povinnosti (§ 588„ OZ“). 25. Z tohoto právního závěru odvolacího soudu, bylo-li současně v řízení zjištěno (nesporně), že žalovaný převzal od žalobce na základě této absolutně neplatné smlouvy na svůj bankovní účet částku 50 000 Kč, přičemž k datu rozhodování soudu odvolacího v této věci žalovaný žalobci uhradil částku 61 089 Kč, je dán dále i ten závěr, že žalovaný není povinen žalobci vydat (zaplatit) žádné plnění z titulu bezdůvodného obohacení. 26. Jinak řečeno, částka, která byla žalobcem žalovanému vyplacena, a částka, která byla žalovaným žalobci poskytnuta, při vzájemném porovnání neumožňuje přijetí závěru o existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce. 27. V projednávané věci tak tedy, vzhledem k výše uvedeným závěrům, odvolací soud shledává zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, jde-li o výrok I., o celém žalobcem uplatněném předmětu řízení z titulu nároku z platného smluvního vztahu, správným, a proto přistoupil, s využitím § 219 „o.s.ř.“, k potvrzení odvoláním žalobce napadeného rozsudku soudu prvního stupně v tomto zamítavém výroku I., byť z jiného, než soudem prvního stupně uvedeného důvodu, aniž by nezbytně musel řešit otázku naplnění písemné formy posuzovaného smluvního vztahu účastníků. 28. Věcně správným pak odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně i ve výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky, kdy podle § 142 odst. 1 „o.s.ř.“ by úspěšnému žalovanému příslušelo právo na náhradu nákladů účelně jím vynaložených v souvislosti s bráněním svého práva, protože však podle obsahu spisu žalovanému v řízení před soudem prvního stupně žádné účelné náklady řízení nevznikly, je správné rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 29. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 „o.s.ř.“ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kdy v tomto odvolacím řízení byl žalovaný s bráněním svého práva úspěšný a současně ani v tomto odvolacím řízení mu žádné účelné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je možné podat dovolání, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, s výjimkou výroku o nákladech řízení, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Praha 20. ledna 2022 JUDr. Šárka Kamenická předsedkyně senátu