ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Kateřiny Boudníkové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 84 649,81 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 9 C 259/2021-41 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 9 C 259/2021-41, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 34 582 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 18. 1. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 18. 1. 2020 do zaplacení, částky 24 943,52 Kč a částky 2 100 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že při uzavírání smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným nebyly splněny podmínky pro platné učinění elektronického podpisu, které zákon vyžaduje v rámci ustanovení § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“) ve spojení s § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace, v platném znění (dále jen„ ePodpis“) a dále ve spojení s článkem 26 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen„ eIDAS“), a mezi účastníky řízení tudíž nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Pokud by i k uzavření úvěrové smlouvy došlo, tak by byla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZSÚ“) neplatná, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného. Na tuto neplatnost by pak soud prvního stupně musel nahlížet jako na neplatnost absolutní, neboť § 86 a § 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. K takové absolutní neplatnosti mezi účastníky řízení hypoteticky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru by pak soud prvního stupně musel přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že původní věřitel vyplatil žalovanému částku 50 000 Kč, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle § 2991 odst. 1 o. z., s tím, že dle tvrzení žalobkyně jí žalovaný poskytl celkem částku 15 418 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh ve výši 34 582 Kč ani přes upomínky nezaplatil, žaloba je v tomto rozsahu důvodná, a to včetně zákonných úroků z prodlení. Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný byl sice ve sporu úspěšnější než žalobkyně, nicméně mu dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. 2. Proti tomuto rozsudku, avšak pouze proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně věc projednal podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, ačkoli se judikatura Nejvyššího soudu ČR ustálila na názoru, že tímto postupem je možno věc projednat a rozhodnout pouze za předpokladu, že účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů, případně též shodných tvrzení, unesli břemena tvrzení a důkazní a že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn. Soud prvního stupně zde nemůže rozhodovat na základě nesplněné povinnost tvrzení nebo neunesení důkazního břemene, jak již bylo Nejvyšším soudem ČR judikováno např. rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 ve věci sp. zn. 25 Cdo 443/2006 nebo rozsudkem ze dne 11. 4. 2006 ve věci sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. Jinak musí soud prvního stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy v souladu s § 115 odst. 1 o. s. ř. nařídit jednání, neboť účastníkům je třeba poskytnout poučení podle prvního, druhého, či třetího odstavce § 118a o. s. ř. a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit. Pokud soud prvního stupně rozhoduje bez nařízení jednání, pak tak může dle Nejvyššího soudu ČR činit pouze v případě, že podané žalobě vyhoví. Pokud s některou částí podané žaloby nesouhlasí, pak by měl ve věci jednání nařídit a dát žalobci možnost případného doplnění skutkových tvrzení a doložení dalších důkazů. Z procesní opatrnosti pak žalobkyně dále uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jde o zamítnutí části žalované pohledávky. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že smlouva nebyla uzavřena, neboť nebyla žádnou ze stran podepsána. Již v návrhu na vydání platebního rozkazu bylo uvedeno a doloženo důkazy, že dne 24. 4. 2018 uzavřeli účastníci řízení smlouvu o úvěru prostřednictvím komunikace na dálku. V doplnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu pak žalobkyně podrobně popsala, jak a kdy došlo k uzavření smlouvy. Navrhovala mimo jiné provedení důkazu záznamem hovoru s žalovaným, který však nebylo i dle telefonického ověření u soudu prvního stupně možné tomuto zaslat prostřednictvím datové schránky, byla připravena tento předložit a navrhnout k přehrání u jednání, které však nesprávně nebylo nařízeno. Co se týče úvěruschopnosti žalovaného, pak tuto zkoumala, jak ostatně již v doplnění návrhu na vydání platebního rozkazu ze dne 28. 7. 2021 podrobně popsala a doložila důkazy, a to jednak ověřením, zda je proti žalovanému vedena exekuce, a to z centrální evidence exekucí, jednak ověřením, zda není proti žalovanému vedeno insolvenční řízení. Nadto žalovaný podepsal čestné prohlášení s uvedením svých příjmů a výdajů, které ověřila z výpisů z účtů žalovaného, které jí musel doložit za dobu tří měsíců před poskytnutím úvěru a ze kterých je mimo jiné patrné, že je zaměstnán, přičemž z nich lze zjistit také výši jeho příjmů a osobu jeho zaměstnavatele. Stejně tak byly žalovaným tvrzené informace ověřeny v rámci telefonického dotazníku. Povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného tak splnila řádně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně jej v těchto výrocích změnil tak, že je žalovaný povinen uhradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 23 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 23 024,29 Kč od 18. 1. 2020 do zaplacení, částku 24 943,52 Kč a částku 2 100 Kč, jakož i náklady nalézacího a odvolacího řízení. 3. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Výrok I. rozsudku nebyl odvoláním napaden, nebyl proto odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Předmětem přezkumu tak byly pouze výroky II. a III. 6. Soud prvního stupně vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalobkyně se pro případ uzavření smlouvy zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč Smlouva neobsahuje vlastnoruční ani elektronický podpis žádné ze smluvních stran ani jinou elektronickou značku prokazující uzavření smlouvy. Žalovaný na účet žalobkyně zaslal dne 19. 4. 2018 platbu ve výši 1 Kč, žalobkyně následně dne 20. 4. 2018 vyplatila žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný měl dle formuláře„ Čestné prohlášení klienta“ pracovat u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s příjmem 19 500 Kč, jeho měsíční výdaje na domácnost měly činit 7 000 Kč, měsíční splátky jiných úvěrů částku 2 000 Kč, měl žít v partnerství v pronájmu a mít dvě nezaopatřené děti. Dne 1. 1. 2018 činil zůstatek na účtu žalovaného 14,45 Kč, dne 31. 1. 2018 - 6,59 Kč, dne 1. 2. 2018 14,45 Kč a dne 28. 2. 2018 17 146,05 Kč. 7. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně ztotožňuje, dospěl však k závěru, že je namístě zopakovat dokazování v dílčím rozsahu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Ze žalobkyní předloženého textu Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smluvních podmínek a splátkového kalendáře ke smlouvě odvolací soud zjistil, že se žalobkyně pro případ uzavření smlouvy zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Doba trvání úvěru byla stanovena na 20 měsíců, přičemž splácení úvěru rozložila do 20 splátek po 3598,10 Kč s tím, že měsíční splátka zahrnuje splátku Úroku a příslušnou část jistiny úvěru. Data splatnosti jednotlivých splátek byla stanovena vždy na 17. den příslušného měsíce. Jako způsob poskytnutí úvěru je uvedeno„ na Bankovní účet Klienta, přičemž v hlavičce smlouvy je jako„ Klient“ definován žalovaný a v kolonce„ Bankovní účet“ této hlavičky je uvedeno„ [bankovní účet]“. Poplatek za SMS upomínku byl stanoven na 20 Kč, poplatek za upomínku e-mailem na 15 Kč a poplatek za telefonickou upomínku na 50 Kč Smlouva neobsahuje vlastnoruční ani elektronický podpis žádné ze smluvních stran ani jinou elektronickou značku prokazující uzavření smlouvy. Z potvrzení o přijaté platbě vystaveného dne 19. 4. 2018 odvolací soud zjistil, že žalovaný na účet žalobkyně uvedeného dne zaslal z bankovního účtu č. [bankovní účet] platbu ve výši 1 Kč, popis transakce byl uveden jako„ [právnická osoba] – kontrola AML“. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 odvolací soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 14,45 Kč a konečný zůstatek účtu - 6,59 Kč, celkové příjmy za dané období činily 46 504 Kč a celkové výdaje 46 482,96 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 2. 2018 do 28. 2. 2018 odvolací soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 14, 45 Kč a konečný zůstatek 17 146,05 Kč, celkové příjmy činily 58 930 Kč a celkové výdaje 41 798,40 Kč Poslední změna zůstatku na účtu v tomto měsíci nastala 27. 2. 2018, kdy bylo na účet připsáno 17 000 Kč s označením platby„ Zpracování hotovosti kartou“. 8. Podle § 86 ZSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 104 ZSÚ vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 11. Podle § 559 o. z. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. 12. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. 13. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Podle § 6 odst. 2 ePodpisu se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. 17. Podle § 7 ePodpisu lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5. 18. Podle článku 3 bodu 9 až 12 eIDAS se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy. 19. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě se uznává jako kvalifikovaný elektronický podpis ve všech ostatních členských státech. 20. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. 21. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. 22. Podle § 7 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v platném znění (dále jen„ AML zákon“) provede povinná osoba identifikaci klienta nejpozději tehdy, kdy je zřejmé, že hodnota obchodu překročí částku 1 000 EUR, pokud tento zákon dále nestanoví jinak. Bez ohledu na limit stanovený v odstavci 1 identifikuje povinná osoba klienta rovněž vždy, pokud jde o vznik obchodního vztahu. 23. Podle § 8a odst. 1 písm. b) AML zákona může povinná osoba postup podle § 8 odst. 1 a § 8 odst. 2 písm. a) nahradit provedením identifikace fyzické osoby jednající za klienta prostřednictvím prostředku pro elektronickou identifikaci, který splňuje podmínky, za kterých lze použít prostředek pro elektronickou identifikaci pro účely prokázání totožnosti, které vyžaduje právní předpis nebo výkon působnosti, mimo rámec kvalifikovaného systému podle zákona upravujícího činnost bank. 24. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění (dále jen„ OchrSpotř“), se pro účely tohoto zákona rozumí odbornou péčí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 25. Odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru nebyla žalovaným podepsána, přičemž v podrobnostech pro stručnost odkazuje na v tomto rozsahu zcela správné odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku. Ze skutečnosti, že smlouva nebyla žalovaným podepsána, nelze bez dalšího učinit závěr, že nebyla mezi účastníky smlouva o úvěru uzavřena vůbec, jak učinil soud prvního stupně. Z dikce ustanovení § 561 odst. 1 o. z. lze totiž za užití výkladové metody a contrario dovodit, že k platnosti právního jednání učiněného v jiné než písemné formě se podpis jednajícího nevyžaduje. V ustanovení § 104 ZSÚ je navíc výslovně uvedeno, že ačkoliv je písemná forma pro smlouvu o spotřebitelském úvěru předepsána, její nedodržení nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Je třeba zdůraznit, že žalobkyně ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu toliko tvrdila, že tato smlouva byla uzavřena„ přes internet“. V právní teorii není sporu o tom, že smlouvu lze uzavřít mimo jiné i konkludentně. Konkludentní uzavření určité smlouvy se vyznačuje tím, že se smluvní strany začnou chovat určitým způsobem, ze kterého je seznatelná jejich shodná vůle smlouvu o obsahu, kterýžto je možné z okolností spojených s uzavřením takovéto smlouvy dovodit. Vezme-li si tedy spotřebitel kupříkladu do své dispozice v provozovně podnikatele zboží určené k prodeji, na němž je vyznačena cena, a následně na pokladně této provozovny právě tuto cenu zaplatí, byla v takovém případě mezi spotřebitelem a podnikatelem uzavřená kupní smlouva, přičemž o tom, co bylo předmětem koupě a jaká byla kupní cena, není mezi stranami pochybnost, přičemž ani případná třetí osoba v roli pozorovatele tuto pochybnost nemůže nabýt. Odvolací soud dospěl k závěru, že lze v daném případě uzavřít, že žalovaný se žalobkyní uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to konkludentně. Předně mohla mít žalobkyně důvodně za to, že má osobu, se kterou tuto smlouvu uzavírá, bezpečně ztotožněnou, a to díky tomu, že žalovaný zaslal ze svého účtu na účet žalobkyně 1 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně mohla oprávněně spoléhat na to, že v rámci zřizování bankovního účtu je banka jako úvěrující instituce povinna bezpečně ztotožnit majitele nově vzniklého bankovního účtu, mohla bez dalšího vycházet z informace o identitě vlastníka účtu, která jí byla v rámci této transakce bankou sdělena. Ostatně z uvedeného popisu transakce„ kontrola AML“ vyplývá, že byl tento postup zřejmě zvolen (mimo jiné) proto, aby žalobkyně splnila povinnost dostatečně bezpečně ztotožnit druhou smluvní stranu, jež plyne z § 7 odst. 1 AML zákona ve spojení s § 7 odst. 2 písm. b) AML zákona, a to způsobem podle § 8a odst. 1 písm. b) AML zákona. Považuje-li zákonodárce tento způsob ztotožnění osoby za dostatečný pro účely potírání financování terorismu, pak je na základě výkladové metody a maiori ad minus třeba dospět k závěru, že tento způsob ztotožnění považuje za dostatečný i pro účely uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru také v soukromoprávní rovině. Dále z výše částek, na něž odvolací soud pro účely této části rozsudku hledí tak, že byly žalovaným žalobkyni zaslány, je zřejmé, že se jedná o částku, která po marginálním zaokrouhlení o 1,90 Kč, jež lze připisovat snaze žalovaného o navýšení svého uživatelského komfortu, odpovídá svou výší výši jednotlivých splátek tak, jak byly stanoveny ve splátkovém kalendáři ke smlouvě (v případě částky zaslané žalovaným žalobkyni dne 13. 8. 2018), případně odpovídá této částce navýšené o částku v řádu několika desítek Kč, kdy lze ze žalobkyní uplatňovaného nároku 2 100 Kč z titulu SMS, telefonických a e-mailových upomínek usuzovat, že toto navýšení je důsledkem těchto upomínek (v případě částek zaslaných žalovaným žalobkyni dne 18. 6. 2018 a 18. 7. 2018, které byly uhrazeny po datu splatnosti příslušných splátek), případně má svou o něco vyšší výší alespoň dílčím způsobem vykompenzovat skutečnost, že předchozí splátka nebyla uhrazena vůbec (v případě částky zaslané žalovaným žalobkyni dne 14. 10. 2018). Souhrnně je pak třeba ze skutečnosti, že žalovaný tyto částky (alespoň zpočátku) hradil v zásadě v souladu s textem Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smluvními podmínkami a splátkovým kalendářem ke smlouvě, vyvodit právní závěr, že tím konkludentně projevil svou vůli uzavřít s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru v tomto znění, přičemž tato smlouva také účastníky řízení uzavřena byla. 26. Odvolací soud dále zjišťoval, zdali žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to ukládá ustanovení § 86 ZSÚ. Je totiž třeba zdůraznit, že v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 27. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v § 2 odst. 1 písm. p) OchrSpotř, který stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí zde dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR vyslovenými v jeho nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno v § 87 odst. 1 ZSÚ. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016 (dále jen„ SZSÚ“). V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 28. SZSÚ je transpozicí Směrnice. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 SZSÚ je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům EU zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 29. SZSÚ byl nahrazen přijetím ZSÚ, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování potvrdil, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je správný, jak se podává z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, které deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost dlužníka. 30. Tvrdila-li žalobkyně ve svém doplnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, že posoudila úvěruschopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného prostřednictvím bankovních výpisů za dobu tří měsíců před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž hned v následující větě tohoto doplnění vyzdvihuje, že žalovaný podepsal čestné prohlášení o příjmech a výdajích, pak se tím fakticky sama usvědčuje z toho, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nevěnovala prakticky žádnou pozornost a přistupovala k této své povinnosti ryze formálně, bez reálné vůle vyvinout v tomto ohledu byť minimální úsilí, a to ani dodatečně v rámci tohoto soudního řízení, jak vyplývá mimo jiné i z její odvolací argumentace. Jednak je čestné prohlášení žalovaného v hrubém nepoměru s jeho faktickými příjmy a výdaji, když dle jeho čestného prohlášení by měly jeho měsíční příjmy činit 19 500 Kč a jeho měsíční výdaje 9 000 Kč, přičemž reálné měsíční příjmy a výdaje žalovaného byly dle výpisů z jeho účtu za leden a únor mnohonásobně vyšší, jednak také nelze přehlédnout, že minimálně výpis z účtu za měsíc leden zavdává vážnou pochybnost o úvěruschopnosti žalovaného, když i přesto, že účtem v průběhu tohoto měsíce„ proteklo“ několik desítek tisíc Kč, byl počáteční zůstatek na účtu záporný (- 6,59 Kč) a konečný zůstatek zcela zanedbatelný (14,45 Kč). Nadto z výpisu z účtu za měsíc únor je zjevné, že nebýt částky 17 000 Kč, kterou žalovaný prostřednictvím bankomatu na účet vložil ze svých úspor v hotovosti předposlední den v měsíci (zjevně motivován snahou působit na první pohled„ úvěruschopněji“), by i v tomto měsíci na tomto účtu i přesto, že účtem v průběhu i tohoto měsíce „proteklo“ několik desítek tisíc Kč, konečný zůstatek činil toliko zanedbatelných 146,05 Kč. Z uvedených skutečností vyplývá, že příjmy a výdaje žalovaného v přezkoumávaných měsících dosahovaly v podstatě shodné výše, z čehož plyne závěr, že jakékoli výdaje nad rámec těchto (již hraničních) výdajů nebyl žalovaný schopen řádně a včas hradit. Ze skutečnosti, že žalovaný část svých příjmů a výdajů v čestném prohlášení zamlčel, také plyne jeho pravděpodobný záměr získat úvěr i za cenu neuvedení pravdivého prohlášení, což mělo být pro žalobkyni rovněž varovným indikátorem. 31. Soud prvního stupně postupoval správně, nenařizoval-li jednání v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. za účelem poskytnutí poučení žalobkyni podle § 118a o. s. ř., když žalobkyně již předloženými důkazy nezvratně dokázala opak toho, co jimi prokázat zamýšlela, a jakékoliv další poučování o neunášení důkazního břemene by tak bylo ze strany soudu prvního stupně již nadbytečné. Pokud se žalobkyně domnívá, že postupuje-li soud dle § 115a o. s. ř., musí žalobě vyhovět, pak se mýlí. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009,„ je smyslem ustanovení § 115a o. s. ř. zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů. Obě sporné strany musí s takovýmto postupem soudu souhlasit. Ustanovení § 115a o. s. ř. přitom nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl žalobě vyhovět.“ Žalobkyně svůj souhlas s postupem soudu dle § 115a o. s. ř. vyjádřila již v žalobě, žalovanému bylo doručeno fikcí s tím, že byl poučen o postupu soudu dle § 101 odst. 4 o. s. ř. (nevyjádří-li se žalovaný ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí). 32. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 ZSÚ, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 o. z. 33. Správný byl rovněž i postup soudu prvního stupně, zamítl-li žalobkyní uplatněný nárok v rozsahu převyšujícím částku, kterou vyplatila žalovanému, poníženou o dílčí„splátky“ žalovaného a naopak navýšenou o zákonný úrok z prodlení, neboť vycházel-li by z konkludentně vyjádřené vůle žalovaného platit v rámci těchto „splátek“ zčásti rovněž i smluvní úrok a poplatky za upomínky a o tuto část by rozsah, ve kterém by žalobě vyhověl, rozšířil, zcela by tím popřel veškerý účel ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání a o povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. V rozsahu, v jakém soud prvního stupně žalobě vyhověl, nárok žalobkyně vyplývá z práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. 34. Soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení, když se zcela přiléhavým odůvodněním, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. 35. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že na ni žádný z účastníků nemá právo, když v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b), § 229 odst. 3 o. s. ř. (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Praha 2. března 2022 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu