ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 179 738,21 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2022, č. j. 9 C 230/2021-56, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích III. a IV. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 970 Kč, částky 30 Kč, smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 2 370 Kč od 23. 10. 2021 do 2. 11. 2021, z částky 2 570 Kč od 3. 11. 2021 do 2. 12. 2021, z částky 2 770 Kč od 3. 12. 2021 do 2. 1. 2022 a z částky 2 970 Kč od 3. 1. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 370 Kč od 23. 10. 2021 do 2. 11. 2021, z částky 2 570 Kč od 3. 11. 2021 do 2. 12. 2021, z částky 2 770 Kč od 3. 12. 2021 do 2. 1. 2022 a z částky 2 970 Kč od 3. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 140 080 Kč, spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 9. 7. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 658,21 Kč, smluvního úroku ve výši 12 305,80 Kč, smluvního úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 179 708,21 Kč od 29. 6. 2021 do 23. 7. 2021, smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 179 708,21 Kč od 24. 7. 2021 do 22. 10. 2021, z částky 177 338,21 Kč od 23. 10. 2021 do 2. 11. 2021, z částky 177 138,21 Kč od 3. 11. 2021 do 2. 12. 2021, z částky 176 938,21 Kč od 3. 12. 2021 do 2. 1. 2022 a z částky 176 738,21 Kč od 3. 1. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 628,21 od 9. 7. 2021 do 22. 10. 2021, z částky 37 258,21 Kč od 23. 10. 2021 do 2. 11. 2021, z částky 37 058,21 Kč od 3. 11. 2021 do 2. 12. 2021, z částky 36 858,21 Kč od 3. 12. 2021 do 2. 1. 2022 a z částky 36 658,21 Kč od 3. 1. 2022 do zaplacení (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 59,2 % náhrady celkových nákladů řízení, tedy částku ve výši 6 404,90 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. V důvodech svého rozhodnutí, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, soud prvního stupně uvedl, že v dané sporné věci účastníků bylo třeba se v prvé řadě zabývat otázkou platnosti mezi účastníky uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 10. 10. 2018, a sice z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně před vlastním uzavřením této úvěrové smlouvy byla splněna jeho zákonná povinnost poskytovatele úvěru zkoumat s odbornou péčí tzv. úvěruschopnost žalovaného, tj. žadatele o poskytnutí úvěru podle § 86 odst. 1,2, § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V řízení zjištěný skutkový stav věci svědčí pak pro závěr, že nelze mít za splněnou tuto žalobkyni zákonem uloženou povinnost řádně posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, tzv. úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, než mu poskytla úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalobkyně se totiž spokojila ve větší míře s příjmem žalovaného prokazovaným daňovým přiznáním, z něhož učinila závěr o ročním příjmu žalovaného 200 760 Kč, aniž by faktické příjmy a příjmy rodiny dále zkoumala. Řádně žalobkyně nezkoumala ani výdaje rodiny žalovaného, včetně splácení dalších půjček žalovaným, jím doložené listiny neověřovala. Žalobkyně ani po poučení soudem prvního stupně podle § 118 a odst. 3 o. s. ř. svá tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neprokázala. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace postup žalobkyně nelze označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně se tak nezachovala s odbornou péčí poskytovatele úvěru, neposoudila schopnost žalovaného v postavení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, o který požádal, řádně. Slabší smluvní stranou je beze sporu v projednávaném smluvním vztahu žalovaný, jako spotřebitel. Právě na ochranu slabší smluvní strany zákonodárce stanovil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy poskytovateli úvěru, od něhož se očekává, že, jako profesionál v daném oboru, k této své povinnosti přistoupí s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Za situace, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru tzv. dostál své zákonné povinnosti či nikoliv, s důsledky možného závěru o porušení této jeho povinnosti v podobě neplatnosti (absolutní) konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru, jako následku porušení právní úpravy na ochranu postavení spotřebitele s poukazem na ustanovení o relativní neplatnosti smlouvy, dle zákona o spotřebitelském úvěru v platném znění od 1. 12. 2016, pak by takový výklad zákona o spotřebitelském úvěru ve svém důsledku znamenal, že by relativní neplatnost smlouvy, jako zákonný následek nedodržení zákonné povinnosti poskytovatele úvěru s plnou odpovědností posoudit schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet před uzavřením smlouvy, účinně nevyvažovala slabší postavení spotřebitele ve smluvním vztahu, v důsledku čehož by se pak stala zákonem nastavená ochrana postavení spotřebitele v zák. č. 257/2016 Sb., účinném od 1. 12. 2016, jen velmi relativní a slabou právní ochranou tohoto postavení spotřebitele. Soud prvního stupně proto uzavřel, jde-li o otázku posouzení platnosti zkoumané smlouvy v souvislosti s výše uvedeným svým závěrem o nesplnění zákonné povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet tento spotřebitelský úvěr, že v tomto řízení posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (s využitím § 588 zák. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ), V návaznosti na tento závěr tak žalobkyni svědčí vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. OZ), protože žalobkyně prokázala poskytnutí částky 250 000 Kč žalovanému na základě neplatného smluvního ujednání a na úhradu této částky žalovaný dosud žalobkyni zaplatil 106 920 Kč. Proto byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 140 080 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) počínaje dnem 9. 7. 2021 (sedmý den po odeslání předžalobní výzvy). Lhůta pro splnění žalovanému uložené platební povinnosti v rozsudku byla stanovena v zákonné délce tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu). V souvislosti s přijatým závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemohly pak žalobci náležet další peněžité nároky jím uplatněné v tomto řízení. (Výrokem I. napadeného rozsudku, jak shora blíže uvedeno, bylo řízení před soudem prvního stupně částečně zastaveno pro plnění ze strany žalovaného po podání žaloby, na které žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby). Jde-li o náklady řízení mezi účastníky, s ohledem na vzájemný poměr vyhovující a zamítavé části tohoto rozhodnutí byl přijat závěr ve vztahu k celkovému předmětu tohoto řízení, že žalobkyně byla v tomto řízení úspěšná co do 79,6 %, neúspěšná co do 20,4 %, žalovanému tak svědčí povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 59,2 %, jež představují náklady na zaplacený soudní poplatek a náhradu hotových výdajů žalobkyně (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.). 3. Žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti zamítavému věcnému výroku III. a závislému výroku IV. o nákladch řízení, podala včasné odvolání. V důvodech svého odvolání žalobkyně argumentuje proti nesprávnému právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, jde-li o jím přijatý závěr o absolutní neplatnosti posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle názoru žalobkyně byla z její strany prověřována úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru řádně, je to v prvé řadě žalovaný, kdo má povinnost uvést údaje o svých příjmech a výdajích správně, úplně a pravdivě. Pokud této povinnost nedostojí, nemůže být za toto postihován ten, komu byly takto nesprávně, neúplně a nepravdivě údaje sděleny. Jiné informace o příjmech a výdajích žalobkyně nemůže získat. Žalobkyní bylo ověřováno to, zda je žalovaný majitelem účtu, zda má pracovní poměr, prověřovala žalovaného v registru dlužníků a insolvenčním rejstříku, přičemž na základě tohoto zjišťování stanovila svůj interní scoring žalovaného. Nesouhlasí s bodem 17. napadeného rozsudku, kdy se nejedná o dokument žalobkyně, ale zprávu z Bankovního a Nebankovního registru klientských informací. Pokud žalovaný zatajil určité výdaje nebo je uvedl v nižších, než skutečných, částkách, pak to nemůže být přičítáno k tíži žalobkyně. Žalobkyně přihlédla rovněž k tomu, že žalovaný před čerpáním poskytnutého úvěru neměl žádný další aktivní úvěrový produkt. Má tedy za to, že na základě jí předložených tvrzení a důkazů lze uzavřít, že byla splněna z její strany zákonná podmínka zkoumat úvěruschopnost žalovaného, že beze zbytku splnila svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní a proto jde z tohoto pohledu o platnou úvěrovou smlouvu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobci dále i ta plnění, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto zamítavě výrokem III. napadeného rozsudku. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1,5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a uzavřel, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Výrok o částečném zastavení řízení I. a vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny, nebyly proto předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyly samostatně právní moci. 7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 8. Soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje. Pro stručnost odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází. 9. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a, pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba, odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a vzájemně spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 11. Podle § 75 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle § 76 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatele i zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Poskytovatel a zprostředkovatel jedná tak, aby bylo spotřebiteli zřejmé, zda jde o poskytovatele, samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce nebo zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru; u vázaného zástupce a zprostředkovatele vázaného spotřebitele úvěru musí být v jeho jednání zřejmá osoba zastoupeného. 13. Pojem odborné péče stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 14. Povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru tzv. úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru je výše citovaným zákonem ukládána poskytovateli, tedy žalobkyni, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy, v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr tak má být žadateli u něj poskytován jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jednoznačně budoucímu věřiteli vyplývá, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele spotřebitelský úvěr řádně splácet sjednané splátky tohoto úvěru. Tímto zkoumáním poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy žadatele o spotřebitelský úvěr (spotřebitele). 15. Odvolací soud se v posuzovaní věci ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uvedené zákonné povinnosti žalobkyně ve vztahu k žalovanému nedostála, pokud vycházela výlučně z údajů, uvedených žalovaným, zejména pak příjmu žalovaného dokládaného toliko daňovým přiznáním, ze kterého žalobkyně bez dalšího učinila vlastní závěr o ročním příjmu žalovaného, aniž by si tyto jím uváděné údaje před uzavřením konkrétní smlouvy o úvěru s žalovaným jakkoliv ověřovala, obzvláště v situaci, kdy jí bylo známo, že žalovaný v minulosti opakovaně čerpal různé úvěry, ale především ze strany žalobkyně již v minulosti byly některé ze žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru zamítnuty. Tato skutečnost měla ze strany žalobkyně vést k větší důslednosti při ověřování si údajů od žalovaného. Výdaje domácnosti pak byly žalovaným žalobkyni uváděny jen velmi nízké a opět tyto nebyly nikterak žalobkyní ověřovány, nejméně z hlediska obvyklých nákladů na bydlení, stravu, ošacení. K odvolacím tvrzením žalobkyně je třeba dále uvést, že posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péčí ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru zcela jistě nepředstavuje pouhé získání informací od žadatele o úvěr. Odborná péče předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr věřiteli uvede, ať již jde o jeho příjmy či výdaje, si věřitel ověří, respektive si je objektivně podloží minimálně potvrzením zaměstnavatele, popřípadě výplatními páskami, výpisy z účtů, či vyžádáním např. nájemní smlouvy, přehledu o platbách SIPO, doložením vyživovací povinnosti a podobně, a to za delší časové období. Současně platí, že je klíčové, aby věřitel pro svůj konečný kladný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr využíval i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. i státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnával se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi. Ovšem ani tyto informace nemůže nikdy zcela ponechat jen v rovině ničím dále neověřených (objektivizovaných) tvrzení žadatele o úvěr o jeho příjmech a výdajích. Odvolací soud je ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě uzavřít, že, spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného, jako žadatele o nebankovní spotřebitelský úvěr, o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, s nahlédnutím do registru [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] a [anonymizováno] a statistickými informacemi a těmito zjištěními se dále podrobně nezabývala především v souvislosti s úvěrovou minulostí žalovaného, tak nedostála své povinnosti řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. 16. I podle závěru odvolacího soudu, má soud povinnost tzv. i z úřední povinnosti, tj. i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka (v tomto případě žalovaného), zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy o úvěru. Nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci zák. č. 257/2016 Sb. účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je namístě, aby soud, zjistí-li porušení zákonné povinnosti při ověřování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele tohoto úvěru, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru či nikoliv. 17. Tento náhled soudu prvního stupně a rovněž i soudu odvolacího, který odmítá relativní neplatnost smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany spotřebitele, je konečně i dlouhodobě sdílen judikaturou Ústavního soudu České republiky (srovnej například důvody rozhodnutí, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), dále pak nelze ani zcela pominout důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., v níž je uvedeno, že se stanoví tímto zákonem najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jedná se touto novou právní úpravou o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány, nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele ve vztahu k naplnění prevenční povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit před uzavřením smlouvy tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr jsou dále zmíněny i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, aktuálně pak i v rozhodnutí Nejvyššího soudu Česká republika, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. 18. Konečně nelze opomenout k dané problematice uvážit ani to, že české spotřebitelské právo je mj. částečně transponovanou Směrnicí číslo 93/13/ EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/ Evropského parlamentu a Rady. Čl. 8 Směrnice číslo 2008/48/ES ve svém odstavci 1 stanovuje členským státům EU povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací, získaných„ případně“ od spotřebitele a pokud je to nezbytné, na základě, vyhledávaných v příslušné databázi. Čl. 23 této Směrnice pak stanoví pro členské státy EU pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů, přijatých na základě této Směrnice a povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování tak, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující. K této problematice pak bylo vydáno 5. 3. 2020 rozhodnutí o předběžné otázce, týkající se výkladu Čl. 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES Soudním dvorem EU v řízení OPR – Finance s.r.o. proti DK, a sice se závěrem, ze kterého dle odvolacího soudu vyplývá jednoznačně, že výše uvedený výklad soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní (naopak euronekonformní by byl ten výklad, připouštějící důsledek porušení povinnosti věřitele – poskytovatele úvěru – v podobě relativní neplatnosti smlouvy). 19. Z výše uvedeného tak vyplývá, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87 za použití § 588 OZ stanovuje neplatnost smlouvy, jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru), kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost smlouvy, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. Proto i odvolací soud uzavřel v dané věci (zcela ve shodě se soudem prvního stupně), že, nesplnila-li žalobkyně řádně svou povinnost, stanovenou mu zákonem k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením s ním konkrétní smlouvy o úvěru, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána s kladným výsledkem byla, je důsledkem tohoto jeho postupu závěr soudu o absolutní neplatnosti konkrétní úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1, věta třetí, zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 OZ), a proto může být žalobkyně v daném řízení úspěšná jen částečně, a sice se svým požadavkem na přiznání peněžitého plnění vůči žalovanému z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 OZ se zákonným úrokem z prodlení. 20. Jde-li o stanovení výše tohoto bezdůvodného obohacení žalovaného k tíži žalobkyně, pak, je-li možné nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 250 000 Kč na podkladě výše popsané jimi uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž žalovaný ve vztahu k tomuto smluvnímu vztahu žalobkyni dosud poskytl plnění ve výši 106 920 Kč, pak činí výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně částku 140 080 Kč. 21. Při svém vyhovujícím rozhodnutí výrokem I. rozsudku pak soud prvního stupně rovněž správně aplikoval podpůrnou zákonnou úpravu času plnění a výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ). V obecné rovině totiž platí, že výzva věřitele je jednostranné, adresované právní jednání, kterým věřitel projevuje svůj zájem obdržet plnění od dlužníka; vybízí ho, aby mu plnění poskytl. Pro určení splatnosti povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení žalobci je tak rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplynutí lhůty„ bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán. Tedy pro závěr o tzv. dospělosti dluhu z bezdůvodného obohacení je významné to zjištění, zda žalobkyně, jako věřitel, a kdy doručila žalovanému, jako dlužníku, svoji výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Za tuto výzvu k plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení pak lze v dané věci, co do svého obsahu, považovat prohlášení, kterým žalobkyně prohlásila úvěr za splatný s požadavkem na zaplacení konkrétní částky, mj. i dluhu na původní jistině, doručené žalovanému dne 7. 7. 2021. Nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění, pak byl správně soudem prvního stupně přiznán žalobkyni proti žalovanému k zaplacení i zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně od 9. 7. 2021 do zaplacení. 22. Správně soud prvního stupně rozhodl i o nákladech řízení, a na jeho odůvodnění v bodě 30. napadeného rozsudku ohledně určení vzájemného poměru úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků řízení a v bodě 31. ohledně výpočtu výše nákladů řízení, odvolací soud pro stručnost odkazuje. 23. Na základě shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném věcném výroku III. a závislém výroku IV. jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 24. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení nebyla žalobkyně, jako odvolatel, úspěšná, proto by svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému. Protože však podle obsahu spisu v odvolacím řízení žalovanému žádné účelné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Pokud by povinný nesplnil platební povinnost, uloženou mu tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popřípadě exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 26. října 2022 JUDr. Kateřina Burešová v. r. předsedkyně senátu