USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 102 224,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 12. 2021, č.j. 9 C 137/2021-43 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 12. 2021, č.j. 9 C 137/2021-43 (dále jen„ usnesení soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že se neschvaluje smír ve znění: I. Žalovaná se zavazuje zaplatit žalobkyni částku 66 982,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 267,15 Kč za dobu od 4. 4. 2021 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. II. Žalovaná se zavazuje nahradit žalobkyni k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobkyně, náklady řízení v částce 16 000 Kč s tím, že tuto svou povinnost je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. 2. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 102 224,50 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené účastníky dne 29. 7. 2020 na částku 30 000 Kč, když poskytnuta byla částka 24 000 Kč. Podáním ze dne 24. 5. 2021 předložil zástupce žalobkyně soudu listinu obsahující dohodu mezi účastníky a znění smíru, které žádají strany, aby soud schválil, dne 17. 6. 2021 byla doručena soudu shodná listina s ověřeným podpisem žalované. K nařízenému jednání se žádný z účastníků bez omluvy nedostavil. Uvedl, že podkladem pro schválení soudního smíru je hmotněprávní jednání účastníků. Nutnou podmínkou pro schválení smíru je existence a platnost takového hmotněprávního ujednání. Smír nelze schválit, je-li v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.); podle komentářové literatury se tím míní (mimo jiné) situace, kdy se smír příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. Jedná se tak i o situaci, kdy by soud schválením smíru (který má účinky pravomocného rozsudku a je tak exekučním titulem), jímž je zcela vyhověno žalobnímu požadavku, rezignoval na svou povinnost z moci úřední zkoumat platnost právního titulu, z něhož pohledávka žalobkyně pochází. Tuto povinnost má přitom soud z toho důvodu, že smlouva o zápůjčce je svým charakterem smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), u níž je soud podle eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy povinen vyšetřit z úřední povinnosti, zda poskytovatel úvěru zkoumal dostatečným způsobem úvěruschopnost žadatele (s následkem absolutní neplatnosti smlouvy při nesplnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru). Výklad směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je ve vztahu k české vnitrostátní právní úpravě (zejména § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) již tzv. acte éclairé, neboť na základě předběžné otázky položené Okresním soudem v Ostravě podal Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, následující výklad relevantních článků Směrnice 2008/48/ES:„ Články 8 a 23 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Tedy soud z úřední povinnost zkoumá, zda věřitel splnil povinnost dle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zda řádně zkoumal úvěruschopnost a rovněž provedl reálné vyhodnocení, s důsledkem v podobě absolutní neplatnosti. Důsledkem nesplnění povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr je ztráta nároku na plnění nad rámec vypořádání podle pravidel bezdůvodného obohacení. Takové zkoumání není formálním procesem, ale musí být dostatečné, aktivitu musí vyvinout i věřitel a nespoléhat se jen na žadatelem dodané údaje, jak opakovaně judikují vyšší soudy (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právě ustanovení předně citované je kogentních normou hmotného práva, od které se strany nemohou odchýlit. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje natolik významnou povinnost věřitele, že s nedržením také spojuje sankci neplatnosti. Není-li jiná dohoda stran možná, je nepřípustné obcházení jinou formou, tj. pomocí institutu smíru. Zákonným hlediskem, ze kterého soud obsah smíru posuzuje, je jeho rozpor s právními předpisy, a pokud zástupce žalobkyně na výzvu soudu k doložení dokumentů ke zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti nijak nereagoval, na první jednání se nedostavil – pak předložený návrh smíru neobstál. Soud by totiž v opačném případě schválením dohody účastníků legalizoval protiprávní stav (obcházení zákona), který by jinak nemohl nalézt právní ochrany. Z posledně uvedeného soud dovozuje, že ochrana spotřebitele je v evropském, potažmo vnitrostátním právu natolik silným imperativem korigujícím smluvní autonomii stran i při soudním rozhodování o schválení smíru, že nelze schválit smír, který by – byť i jen implicitně – znemožňoval přezkum platnosti právního titulu, z něhož vzešla žalovaná pohledávka, a to právě z hlediska dodržení norem přijatých na ochranu spotřebitele. Smír, jehož podkladem je neplatné právní jednání, pak schválit nelze (srov. též § 99 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný). Proto smír předložený účastníky soud prvního stupně neschválil s tím, že po právní moci usnesení bude pokračováno v řízení. 3. Proti tomuto usnesení podala včasné odvolání žalobkyně. Odvolání odůvodnila tím, že s usnesením, které nerespektovalo vůli účastníků soudního sporu, nesouhlasí a považuje jej za chybné, nesprávné a nezákonné a taktéž z části i za nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí jsou zjevné nesprávnosti, které soud prvního stupně jednoznačně opomenul, popřípadě se ani neseznámil se všemi tvrzeními žalobkyně a taktéž se soud prvního stupně ani neseznámil s vlastním účastníky uzavřeným soudním smírem. Soud prvního stupně nezohlednil ve svém rozhodnutí obecné náležitosti smíru a jeho specifika a odchýlil od řady rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Žalobkyně ponížila nárokovanou částku a v rámci navrženého smíru nárokuje nižší částku než v rámci soudního řízení, když nenárokuje částku za doplňkové služby s příslušenstvím a ponížila i náklady řízení. Žalovaná v rámci soudního smíru mimo jiné potvrzuje uzavření úvěrové smlouvy a navazujících smluv se žalobkyní jako poskytovatelem úvěru, potvrzuje i to, že řádně neplnila smlouvu o úvěru a úvěr byl důvodně a oprávněně zesplatněn. Žalovaná nárok žalobkyně v rozsahu 66 982,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 267,15 Kč za dobu od 4. 4. 2021 do zaplacení a s dohodnutou náhradou nákladů řízení ve výši 16 000 Kč uznává, co do důvodu a výše. Soud prvního stupně však nijak nezohlednil ve svém rozhodnutí, že z obsahu spisu soudu prvního stupně přesvědčivě vyplývá, že oba účastníci uzavřeli předmětný soudní smír ze své svobodné vůle, vážně, určitým a srozumitelným způsobem. Právní teorie i soudní praxe zastává obecně ten názor, že, je-li soudní smír dvoustranným dispozitivním právním jednáním účastníků v řízení, který má základ v hmotném právu, pak je smír v rozporu s právními předpisy tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků, kladených na právní jednání, neplatná, z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně a příčí-li se dohoda účastníků kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. Při posuzování toho, zda je či není účastníky uzavřený soudní smír v rozporu s právními předpisy, zásadně není úkolem posuzování soudu to, jaké jsou skutečně hmotně právní vztahy mezi účastníky a zda jim bezezbytku uzavřený účastníky soudní smír odpovídá či nikoliv. Jeho úkolem je pouze ověřit to, zda soudním smírem účastníky provedená úprava jejich vztahu neodporuje kogentním ustanovením zákona či zda tato ustanovení neobchází. Takový smír totiž může lépe než autoritativní rozhodnutí soudu nastolit mezi spornými stranami skutečný„ právní mír“, byť to i může znamenat, že nebude poskytnuta bezezbytku ochrana porušenému právu (v posuzovaném případě tedy bezezbytku poskytnutí ochrany žalovaného před neoprávněným žalobním nárokem žalobkyně). Jestliže tedy sporné strany o poskytnutí ochrany porušenému právu soudem v podobě vydání autoritativního rozhodnutí tzv. přestanou mít zájem, a tuto ochranu nahradí svou dohodou, je namístě toto zásadně respektovat. V hmotném právu platí zásada individuální autonomie, ze které plyne, že strany mohou existující hmotně právní vztah nahradit zásadně jakýmkoli jiným hmotně právním vztahem (existující právo mohou dohodou zrušit, změnit, neexistující právo založit). Pro soudní smír je toto důležité z toho důvodu, že soudní smír je nejen procesním úkonem, jímž se ukončuje soudní řízení a vylučuje soudní rozhodnutí, ale též hmotně právní smlouvou. Aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR akceptuje, že soudní smír je institutem na pomezí práva hmotného i procesního, je-li uzavíráno, že rozpor uzavřeného smíru s právními předpisy je dán jen tehdy, když smír nesplňuje obecné požadavky náležitostí právních jednání, pomíjí náležitosti stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, jiným způsobem je v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, anebo je v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Z tohoto vyplývá, že jakmile se účastníci řízení dohodnou na smírném vyřešení sporných nebo pochybných záležitostí, je právě tato jejich dohoda zcela novým základem pro uspořádání jejich vztahu, skutková zjištění ohledně jejich předchozích práv a povinností tím ztrácejí na relevanci. Soud by měl zohlednit předpoklad, že je plně na odpovědnosti stran sporného soudního řízení, jak své zájmy a vyhlídky uváží a jaký smír uzavřou. Jen ony totiž ponesou jeho důsledky. Soud pak při svém rozhodování musí především šetřit svobodu jejich vůle a tzv. dohlédnout na to, aby z hlediska hmotného práva smír netrpěl vadami právního jednání. Dojednané úroky v původní smlouvě, jako cena peněz, svou výší nepůsobí závěr o rozporu s dobrými mravy. Dojednaný smír nemá vady vůle (především omyl), ani vady projevu (neurčitost, nesrozumitelnost). Nejedná se o rozpor s předprocesním stavem, neboť smír účastníky uzavřený nemíří do minulosti, nýbrž k aktuální době jeho uzavření. Závěr soudu prvního stupně o rozporu uzavřeného soudního smíru se zákonem, konkrétně s § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, není správný. Ukládá – li totiž občanský soudní řád v § 99 odst. 2 o.s.ř. povinnost posoudit soulad soudního smíru s právními předpisy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že má soud zkoumat, zda právní závazek ve smíru obsažený má oporu v právním jednání účastníků, kupř. zda vychází z platné smlouvy. Přezkum soudu se má zaměřit na smír (dohodu) účastníků z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony, tedy zejména na jejich srozumitelnost a určitost, dále případně na případnou nemožnost plnění či na dovolenost (legálnost) sjednaného závazku. V poměrech posuzované věci proto není rozhodné, zda předmět smíru, jemuž odpovídá výše konkretizovaný platební závazek žalovaného, má oporu v žalobních tvrzeních, zda vyplývá z platné či neplatné smlouvy či z jiného právního důvodu. V případě sjednaného závazku k peněžitému plnění je zpravidla významné pouze tolik, zda je závazek vyjádřen určitě a srozumitelně. Tato kritéria účastníky předložený smír nepochybně splňuje. Závěr soudu prvního stupně o rozporu předmětného smíru se zákonem nemůže obstát. Dále doplnil tvrzení ohledně řádnosti zkoumání úvěruschopnosti při poskytnutí spotřebitelského úvěru žalované. Rozhodnutí o neschválení smíru účastníků je proto chybné, nesprávné, nezákonné, nespravedlivé a žalobkyně navrhla, aby bylo odvolacím soudem změněno a soudní smír, jenž vyjadřuje oboustrannou vůli účastníků, v předloženém znění byl schválen, popřípadě, aby bylo usnesení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. 4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 5, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 6. K nařízenému jednání odvolacího soudu se žalobkyně ani žalovaná nedostavili, přestože byli řádně a včas předvolány. Žalobkyně a její zástupce svoji účast omluvili a souhlasili s projednáním věci bez jejich účasti. Proto odvolací soud věc projednal a rozhodl bez jejich účasti a vycházel z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 7. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 8. 4. 2021 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 102 224,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 44 267,15 Kč od 4. 4. 2021 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 35 242 Kč od 4. 4. 2021 do zaplacení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru (zápůjčce) [číslo] uzavřené účastníky dne 29. 7. 2020 na částku 30 000 Kč. Poskytnuta byla žalované částka 24 000 Kč, když podle bodu 4.3.4 byla částka 6 000 Kč započtena na náklady specifikované v bodu 4.8 smlouvy (náklady poskytovatele vynaložené na vyřizování úvěru pro spotřebitele). Úvěr byl sjednán na 72 měsíců a celkový dluh ve výši 55 562 Kč složený z jistiny 30 000 Kč a sjednaných úroků ve výši 25 562 Kč ve výši 23 % ročně) ve splátkách po 772 Kč měsíčně. RPSN činila 38,73 % ročně. Strany si sjednaly doplňkové služby, a to inkasní službu, doplňkovou službu [anonymizováno], zahrnující možnost odkladu tří splátek ročně a možnost přerušení splácení. Žalovaná nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou 15. 1. 2021 a přes upomínky žalobkyně nebyla uhrazena. Proto žalobkyně celý dluh zesplatnila k 21. 2. 2021. Uhrazeno bylo pět splátek ve výši 6 490 Kč. Celkový dluh 102 224,50 Kč sestával z jistiny 28 978,10 Kč, úroků ve výši 22 725,35 Kč, části inkasní služby ve výši 8 241 Kč, části doplňkové služby [anonymizována tři slova] ve výši 6 097 Kč, nemoc ve výši 10 452 Kč, práce ve výši 10 452 Kč, náklady na upomínky ve výši 800 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 489,05 Kč (čl. 5 smlouvy). Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 44 267,15 Kč (jistina, náklady na upomínání a smluvní pokuta) od 4. 4. 2021 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 35 242 Kč (inkasní služba a doplňková služba [anonymizováno]) od 4. 4. 2021 do zaplacení. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne 16. 4. 2021, č.j. EPR 84737/2021-5, který však byl pro nedoručitelnost žalované zrušen, usnesením ze dne 7. 5. 2021. 8. Podáním ze dne 17. 6. 2021 předložil zástupce žalobkyně soudu listinu obsahující dohodu mezi účastníky jako smíru, který žádají strany, aby soud schválil s podpisem žalované ověřeným zástupcem žalobkyně. V předloženém návrhu smíru se účastníci dohodli, že:„ I. žalovaná se zavazuje zaplatit žalobkyni částku 66 982,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 267,15 Kč za dobu od 4. 4. 2021 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. II. Žalovaná se zavazuje nahradit žalobkyni k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobkyně, náklady řízení v částce 16 000 Kč s tím, že tuto svou povinnost je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.“ 9. K jednání nařízenému na 7. 12. 2021 se žádný z účastníků bez omluvy nedostavil a soud prvního stupně věc projednal bez jejich přítomnosti za podmínek § 101 odst. 3 o.s.ř. a rozhodl o neschválení smíru. 10. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, k jehož závěrům se přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (např. v důvodech usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 557/2018, uveřejněného pod číslem 87/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil s odkazem na tam citovanou renomovanou komentářovou literaturu, že soudem schválený smír je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku (res iudicata). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání (§ 585 až 587 obč. zák.), privativní novace (§ 570 až 572 obč. zák.), započtení (§ 580 až 582 obč. zák., § 358 až 364 obch. zák.) nebo vzdání se práva nebo dluhu (§ 574 obč. zák.). Uvedená rozhodnutí jsou použitelná i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 18. Smír je v rozporu s hmotným právem, je-li v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (nyní jednání) nebo pomíjí-li náležitosti úkonů (nyní právních jednání), stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019). 19. Soudní smír je tedy procesní smlouvou směřující k ukončení řízení, která má i své hmotněprávní důsledky, je-li platná. Nejčastěji představuje narovnání ve smyslu § 1903 a násl. o.z., popř. dohodu o vzdání se anebo uznání práva. Předpokládá se existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv mezi stranami. Spotřebitelský charakter vztahu se uzavřením smíru nemění, zůstává zachován. 20. Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že předmětem smíru mohou být i nároky ze smlouvy, která je neplatná, ať již z jakéhokoli důvodu, či jiné nároky z bezdůvodného obohacení, a to i nad rámec předmětu řízení. Musí však být patrné, zda a jaké další nároky jsou vypořádávány, jinak se má zato, že uzavřený smír vypořádává ty nároky, které byly vymezeny žalobou. K tomu lze odkázat i na shora uvedenou judikaturu. 21. To platí i pro nároky podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jistě proto neobstojí závěr, že smír vycházející z úvěrové smlouvy nelze schválit jen proto, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva neplatná, byť jinak odvolací soud nemá k předběžnému závěru soudu prvního stupně (o nezkoumání úvěruschopnosti) podle dosavadního obsahu spisu výhrad. 22. Schválení smíru nebrání skutečnost, že jeho předmětem strany učiní více, než by byl jen zůstatek jistiny úvěru se zákonným úrokem z prodlení. I v případě spotřebitelského úvěru totiž (zásadně) platí, že úvěrová smlouva je úplatná. V rámci narovnání sporných nároků se strany mohou (nově) dohodnout i na úročení pohledávky, která by jinak úročena nebyla. Takové ujednání je možné, nepředstavuje-li plnění lichevního charakteru či jiný rozpor s právními předpisy. To platí zejména za situace, kdy žalovaný s takovým smírem při jednání soudu po probrání věci a upozornění na právní úpravu zákona o spotřebitelském úvěru a na judikaturu (srov. § 99 odst. 1 o.s.ř.) explicitně souhlasí. S ohledem na právní úpravu ochrany spotřebitele a relevantní judikaturu lze odkázat např. na závěry rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, bod 35. Co se týče„ takové sankce, jako je neplatnost úvěrové smlouvy spojená s povinností vrátit jistinu, je nutno upřesnit, že pokud se spotřebitel k uplatnění takové sankce vyjádří odmítavě, mělo by být k tomuto názoru přihlédnuto.“ Odvolací soud sdílí i závěr žalobkyně, že předložený smír není nesrozumitelný ani neurčitý. 23. Nelze obecně vyloučit, že v rámci smlouvy o spotřebitelském budou uzavřena i taková vedlejší ujednání, které představují samostatnou službu, za kterou, je-li poskytnuta, spotřebitel platí navíc. To však neznamená, že pod takové„ služby“ budou paušálně skryty služby reálně ještě neposkytnuté či vůbec neposkytované, smyšlené či nesmyslné. Taková ujednání totiž představují nepřiměřená ujednání, která pouze uměle navyšují cenu peněz (skutečný úrok). Totéž platí pro různé náklady odčítané již při poskytnutí peněz, takže reálně je spotřebiteli poskytován úvěr nižší, než bylo dohodnuto. Takové„ náklady,“ administrativní poplatky či jiné úplaty ve skutečnosti představují skrytý úrok. 24. Vedle rozporu s konkrétními kogentními předpisy soud neschválí navržený smír, jestliže jím účastníci de facto obcházejí právní úpravu nebo zneužívají svých práv, popř. porušují dobré mravy. V tomto směru podle názoru odvolacího soudu (na rozdíl od názoru žalobkyně) lze v daném případě hovořit o jednoznačné nerovnováze v právech a povinnostech stran a o nemravnosti žalobkyní požadovaného (i smírem ujednaného) plnění, byť žalobkyně skutečně původní (ještě nemravnější) žalobní žádání„ ponížila.“ 25. Uzavřeným smírem se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru částku přesahující 66 982,50 Kč s příslušenstvím, tedy částku téměř trojnásobně převyšující bezdůvodné obohacení, jehož se jí ze strany žalobkyně dostalo (přibližně o rok dříve). Jistě jde z hlediska případného úroku o nárok násobně převyšující soudní praxí tolerovaný trojnásobek obvyklého úroku bank, a to i ve spojení s dalšími nároky. Reálně totiž žalovaná obdržela částku 24 000 Kč, neboť částka 6 000 Kč připadla ihned na„ administrativní náklady“ žalobkyně, navíc ke dni uzavření smíru žalovaná nesporně částku 6 490 Kč zaplatila, zbývalo by jí proto na jistině uhradit 17 510 Kč. Vše ostatní jsou nutně nároky další, zejména skutečný úrok. To platí tím spíše, pokud v uvedeném smíru údajně nejsou zahrnuty tzv. doplňkové služby a v plné výši není nárokována ani smluvní pokuta. Odvolací soud navíc konstatuje, že smlouvy o„ doplňkových službách,“ které tvoří nedílnou součást smlouvy o spotřebitelském úvěru, nejsou v daném případě zřejmě ničím jiným než dalším skrytým úrokem (jako administrativní náklady). Tomu nasvědčuje jejich obsahové vymezení ve smlouvě („ inkaso“ reálně prováděné bankou z účtu a„ [anonymizováno]“ reálně zahrnující platbu za možnost„ požádat“ o odklad splátek ve vymezených případech) a zejména způsob jejich„ zesplatnění,“ bez ohledu na poskytování takových„ služeb.“ Při posuzování uzavřeného smíru nelze odhlédnout ani od omezení smluvních pokut podle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru a od omezení nároků z delšího prodlení podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru (i u platných úvěrových smluv). 26. Pokud tedy soud prvního stupně podle § 99 o.s.ř. za uvedených okolností uzavřený smír jako celek neschválil, postupoval zcela správně, byť svůj postup neodůvodnil zcela přiléhavým způsobem. Odvolací soud proto napadené usnesení jako ve výroku věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť částečně z jiných (dalších) důvodů. Odvolací soud si je v tomto směru vědom předchozí rozdílné rozhodovací praxe ve věcech smírů téže žalobkyně reprezentované na jedné straně usneseními sp. zn. 22 Co 253/2020 a sp. zn. 28 Co 243/2020, s nimiž se v zásadě ztotožňuje, a sp. zn. 23 Co 216/2020 a sp. zn. 24 Co 219/2020, s nimiž se neztotožnil. Vyšel při tom též ze závěrů sjednocovací porady odvolacích senátů Krajského soudu v Praze. 27. Soud prvního stupně proto bude pokračovat v řízení a rozhodne ve věci, zejména v intencích shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 28. O náhradě nákladů této fáze řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Praha 14. dubna 2022 Mgr. Roman Fremr v. r. předseda senátu