ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupena advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [anonymizována dvě slova], [PSČ], Řecko zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o výživné a náklady neprovdané matky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. března 2022, č. j. 15 C 144/2020-300, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., II., IV, a V. potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou 26. 10. 2020 uložení povinnosti žalovanému k zaplacení výživného pro její osobu jakožto pro neprovdanou matku za období od 23. 9. 2018 do 13. 5. 2020 ve výši 100 euro měsíčně, tj. celkem 1 800 euro, s tím, že s žalovaným žila v družském vztahu, z něhož se dne 13. 5. 2018 narodil nezletilý syn [jméno] [příjmení]. Účastníci žili ve společné domácnosti do 23. 9. 2018, žalovaný jí na její výživu od té doby ničeho nepřispěl. Žalobkyně tvrdila, že od 1. 10. 2018 byl jejím příjmem rodičovský příspěvek ve výši 8 000 Kč měsíčně, který byl od dubna 2020 snížen na 7 000 Kč měsíčně. Žalobkyně žije s nezletilým synem účastníků v domě své matky, které měsíčně přispívá na domácnost 3 000 Kč, také vlastní byt v [obec], který je však zatížen hypotékou, již hradí z příjmů z nájemného z tohoto bytu. Své měsíční náklady vyčíslila žalobkyně na 10 200 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný dosahoval čistého výdělku ve výši 1 013 EUR měsíčně. Žalobkyně taktéž tvrdila, že vynaložila na těhotenské potřeby celkem 18 548 Kč v ČR a 112 EUR v Řecku a požadovala z tohoto titulu uhradit 14 068 Kč, stejně tak požadovala uhradit polovinu nákladů na pořízení výbavy pro nezletilého ve výši 9 587 Kč. V rozsahu posledně uvedeného požadavku vzala žalobkyně žalobu v průběhu řízení zčásti zpět. 2. Žalovaný namítal, že žalobkyně uvedla řadu nepravd, on se mimo jiné podílel na pořízení výbavičky pro společného syna, uvedl i další platby, které nesl. Navrhl zamítnutí žaloby. 3. Okresní soud Praha-východ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl shora označeným rozsudkem, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému přispívat na výživu žalobkyně částkou ve výši 100 euro měsíčně vždy do 15. dne v měsíci s účinností od 23. 9. 2018 do 13. 5. 2020, kdy mu měl vzniknout na výživném dluh ve výši 1 800 euro, který mu mělo být umožněno splácet po 100 euro měsíčně do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek, zamítá (výrok I.), že se žaloba na uloženi povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni polovinu nákladů spojených s těhotenstvím do šestého měsíce vynaložených v České republice ve výši 14 068 Kč, zamítá (výrok II.), že se řízení v části návrhu na uloženi povinnosti žalovanému zaplatit polovinu jednorázového příspěvku spojeného s pořízením výbavy pro nezletilého v České republice před narozením ve výši 9 587 Kč zastavuje (výrok III.), že je žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady řízení 7 280 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a že se České republice – Okresnímu soudu v Příbrami náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.). 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Nezletilý [jméno] [příjmení] [jméno] se narodil 13. 5. 2018 účastníkům tohoto řízení. Jeho poměry byly upraveny dohodou rodičů, kterou schválil Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 13 Nc 6011/2019-372 Nezletilý byl svěřen do péče žalobkyně a žalovaný se zavázal přispívat na jeho výživu, počínaje dnem 23. 9. 2018, částkou 150 euro měsíčně. Současně se zavázal splácet dluh na výživném v celkové výši 800 euro po 50 euro měsíčně až do jeho úplného zaplacení. Dohodou rodičů byl upraven i styk žalovaného s nezletilým. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 4. 2021. Účastníci uzavřeli podle právní úpravy platné v Řecku dohodu o registrovaném partnerství č. [číslo] ze dne 7. 5. 2018. Další účastníky navržené důkazní prostředky týkající se jejich soužití, majetkových poměrů a výše jejich potřeb soud prvního stupně v návaznosti na svůj právní názor (viz níže) neprovedl, což v odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil. 5. Soud prvního stupně nejprve řešil, zda je mezinárodně příslušný a následně podle jakého práva je třeba nárok uplatněný žalobkyní posuzovat. Vyšel z čl. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání s výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech výživného, dle kterého je takovým příslušným soudem soud v místě obvyklého bydliště oprávněného, tj. žalobkyně. Co do otázky rozhodného práva vyšel soud prvního stupně z Rozhodnutí Rady ze dne 30. 11. 2009 o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/), konkrétně z čl. 3 odst. 1 tohoto Protokolu, ze kterého vyplývá, že je třeba posoudit uplatněný nárok dle práva obvyklého pobytu oprávněného. 6. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 920 odst. 1 a § 922 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že na žalobkyni je třeba, přes dohodu uzavřenou s žalovaným v Řecku, hledět jako na neprovdanou matku, neboť tato dohoda nesplňuje zákonné podmínky pro registrované partnerství v České republice, stanovené v § 656 a násl. o. z. Další podmínku pro možnost přiznat žalobkyní jí požadované nároky, spočívající v dodržení lhůty k podání žaloby, však tato podle názoru soudu prvního stupně nesplnila. Žalobu totiž podala až po uplynutí dvou let od narození nezletilého [jméno], přičemž uvedenou dvouletou lhůtu je třeba považovat za prekluzivní. Soud prvního stupně v tomto ohledu odkázal na dikci citovaného zákonného ustanovení § 922 odst. 2 o. z., na komentářovou literaturu (MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975 Praha: Leges, 2016, s. 169-1700) a na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1133/21, které se k délce lhůty, počátku a konci jejího běhu a k jejímu charakteru jednoznačně vyjadřuje. Za těchto okolností soud prvního stupně žalobu v části požadavku na zaplacení výživného a nákladů neprovdané matky zamítl, v části návrhu na úhradu části nákladů na pořízení výbavičky pro nezletilého podle § 96 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil. 7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1, § 150 a § 151 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně zohlednil, že žalobkyně podala návrh v době, kdy se mohla setkat s různými výklady § 922 odst. 2 o. z. ohledně zachování lhůty a jejího charakteru, odkazované rozhodnutí Ústavního soudu bylo vydáno až 9. 6. 2021. Proto soud prvního stupně aplikoval § 150 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení ve prospěch jinak plně úspěšného žalovaného ve výši jejich jedné poloviny. Tyto náklady představují odměnu za čtyři úkony právní služby (kalkulované z předmětu sporu ve výši 44 028 Kč) po 3 340 Kč podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. celkem 14 560 Kč, z čehož byla žalobkyni uložena povinnost k zaplacení jedné poloviny této částky – 7 280 Kč. Náhradu nákladů spojených s překladem písemností do řečtiny soud prvního stupně státu nepřiznal s poukazem na právo účastníka jednat v mateřském jazyce. 8. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výrokům I., II. a IV., podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že soudem prvního stupně citované rozhodnutí Ústavního soudu není možné v této konkrétní věci aplikovat a nelze učinit závěr o zániku práva žalobkyně. Tj. soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Mělo by být provedeno dokazování a teprve na základě zjištěného stavu by mělo být rozhodnuto. Aplikace závěrů Ústavního soudu, s nimiž žalobkyně nesouhlasí, by podle názoru žalobkyně mohla vést až k absurdním situacím a k absurdním nárokům na neprovdané matky. Podle jejího názoru se může maximálně jednat o promlčecí dobu (která však počne běžet až od uplynutí dvou let od porodu), přičemž žalovaný námitku promlčení vznesl až poté, co byla otázka běhu lhůt v řízení diskutována. Podle mínění žalobkyně navíc řešil Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí otázku běhu lhůt pouze okrajově. A vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí odmítavé, tak právní názor v něm vyslovený není pro ostatní soudy závazný. Ve výsledku žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se vyjádřil k odvolání tak, že jak z rozhodnutí Ústavního soudu, tak i z textace občanského zákoníku je zjevné, že pakliže není nárok uplatněn ve lhůtě dvou let, nelze se jej domoci. Navíc žalobkyně odcestovala i s dítětem z Řecka na základě svého vlastního rozhodnutí. Podle názoru žalovaného žalobkyně nijak neprokázala důvodnost požadovaných částek. Ve výsledku žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok III. nebyl odvoláním dotčen a již samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). 11. Skutková zjištění soudu prvního stupně považuje odvolací soud za správná a odkazuje na ně. 12. Podle § 920 odst. 1 o. z., není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé. 13. Podle § 922 odst. 2 o. z. výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu. 14. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že je v projednávané věci dána mezinárodní příslušnost českých soudů a je třeba postupovat podle výše citované právní úpravy, přičemž plně odkazuje soudem prvního stupně odkazované předpisy. Co se týče věci samé, tak odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že na žalobkyni je třeba v poměrech platné a účinné právní úpravy hledět jako na neprovdanou matku, tj. posuzovat další podmínky existence a výše jejího nároku na výživné a náklady neprovdané matky vůči žalovanému podle § 920 odst. 1, § 922 odst. 2 o. z., stejně tak správně zjistil příjmy matky žalobce a výši výdajů domácnosti, v níž žalobce žije. 15. Odvolací soud se ztotožňuje rovněž s tím, jak soud prvního stupně posoudil splnění podmínky podání žaloby v zákonem stanovené lhůtě. Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1133/21 bylo totiž vydáno za zcela shodných skutkových okolností, jaké jsou dány v nyní posuzované věci (tj. kdy neprovdaná matka podala žalobu na výživné po uplynutí dvou let od narození společného dítěte účastníků), přičemž právě běh lhůty podle § 922 odst. 2 o. z. a jejich charakter byly důvodem ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu na zrušení uvedeného zákonného ustanovení. Tj. Ústavní soud se touto otázkou zabýval jakožto stěžejní a právě na jeho závěru, že se jedná o lhůtu prekluzivní, počínající dnem narození dítěte a končící uplynutím dvou let od tohoto data, je založeno odmítnutí ústavní stížnosti, přičemž Ústavní soud se zabýval dopadem této právní úpravy do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a toto neshledal. Za těchto okolností vyslovený názor Ústavního soudu je pak pro obecné soudy závazný a nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně spočívající v tom, že tomu tak není, neboť je názor vtělen do„ odmítavého“ rozhodnutí. Odmítnutí ústavní stížnosti za popsaných okolností totiž není tím případem, který má na mysli nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06. 16. Odvolací soud pro úplnost dodává, že v souladu s § 613 o. z. právo na výživné výslovně nepodléhá promlčení, promlčují se pouze jeho jednotlivé splátky. Přičemž již jen z dikce samotného § 922 odst. 2 o. z. jednoznačně plyne, že výživné nelze přiznat neprovdané matce za dobu delší, než jsou dva roky od porodu dítěte, a zároveň ani tehdy, pokud podá žalobu po uplynutí těchto dvou let. Ani v praktickém životě toto nemůže mít negativní dopady. Žijí-li rodiče dítěte spolu, byť nejsou manželé, obvykle plní otec dítěte vyživovací povinnost k matce právě v rámci tohoto soužití a podání žaloby by nebylo po právu. Teprve v momentě, když tak nečiní, přichází na řadu domáhání se práva u soudu, což je okamžik, který potencionální žalobkyně zcela jistě v běžném životě rozpozná. V žádném případě to tedy neznamená, že by snad každá neprovdaná matka již od narození dítěte měla a mohla pomýšlet na podání žaloby na výživné, pokud je otcem dobrovolně plněno jakoukoliv formou. Za okolností daných v tomto sporu tedy není možné žalobkyni jí požadovaný nárok na výživné a náklady pro neprovdanou matku z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k podání takové žaloby přiznat. 17. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladových výroků, jež rovněž shledal správnými. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl řízení plně úspěšný, proto mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívající v odměně advokáta ze jeden úkon právní služby (účast u jednání) ve výši 3 460 Kč (kalkulované podle kurzu ČNB platného v den vyhlášení rozhodnutí ve výši 1 euro, 442 Kč, tj. 43 995,60 Kč + 14 068 Kč, tj. celkem 58 063,60 Kč) podle § 7 bodu 5 AT, a v paušální náhradě hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. celkem 3 760 Kč Lhůta splatnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, neboť ke stanovení jiné lhůty nebyly shledány důvody. Platební místo bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha 22. září 2022 Mgr. Šárka Hájková v. r. z důvodu nepřítomnosti předsedkyně senátu