USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Kubáčové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] naposledy bytem [adresa] o 20 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. července 2022, č. j. 8 C 71/2022-48, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (II). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný, který smlouvu, na základě které se žalobkyně domáhá zaplacení žalované části, měl v době uzavření této smlouvy bydliště v České republice, avšak v době zahájení řízení bylo jeho bydliště již mimo území České republiky, neboť bylo zjištěno, že se i s rodinou odstěhoval do Španělska, kde zakoupil nemovitost, a zjevně se tam tak chystá zdržovat trvale. Z toho soud prvního stupně dovodil nedostatek své mezinárodní příslušnosti dle článku 17 odst. 1 a 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), který tvoří neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že žalovaný při uzavírání rámcové smlouvy v roce 2019 předložil občanský průkaz s vyznačeným trvalým bydlištěm v České republice, kterou označil jako kontaktní, využíval také české telefonní číslo. Změnu své adresy žalobkyni nenahlásil, přestože i dle obchodních podmínek žalobkyně za aktuálnost a správnost údajů týkající se jeho osoby odpovídá. Mezinárodní příslušnost lze podle názoru žalobkyně dovodit z čl. 7 odst. 1, písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, neboť žalovanému byl poskytnut bezúčelný spotřebitelský úvěr, smlouva byla uzavřena v České republice, plnění bylo v českých korunách na český bankovní účet a žalobkyně je českou právnickou osobou, která se na poskytování služeb mimo území České republiky nijak nezaměřuje. Namítala také, že pokud měl soud za to, že není místně příslušný, měl věc postoupit příslušnému soudu nebo předložit Nejvyššímu soudu k určení místně příslušného soudu, a odkazovala na možnost ustanovit žalovanému, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, opatrovníka. Navrhovala, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a v řízení bylo pokračováno. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první, o. s. ř., jakož i přezkoumal řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 4. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím s tím, že 14. 9. 2019 uzavřela s žalovaným rámcovou smlouvu, na základě které mu byl aktivován běžný účet č. [bankovní účet], a dne 20. 9. 2019 dodatek k této rámcové smlouvě, kterým žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 20 000 Kč. Jeho žádosti bylo po posouzení úvěruschopnosti vyhověno. Pro porušení smluvních povinností ze strany žalovaného přistoupila k zesplatnění kontokorentu k 2. 8. 2021, k tomu dni činila jistina 20 000 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalovanému, který byl v žalobě označen jménem, datem narození a adresou v České republice, měl trvalý pobyt na adrese [obec a číslo] do 18. 3. 2022 a na adrese [obec a číslo] od 18. 3. 2022 do 21. 3. 2022, kdy mu byl trvalý pobyt ukončen. Žalovaný není veden v registru zaměstnavatelů a OSVČ, není registrováno jeho zaměstnání, nejsou mu vypláceny žádné nepojistné sociální dávky. Starostka [územní celek] policii při jejím šetření sdělila, že žalovaný se s celou rodinou odstěhoval do Španělska, jeho adresu nezná, na dotaz soudu sdělila, že si měl ve Španělsku koupit nemovitost, v obci [anonymizováno] se nezdržuje již přes rok. 6. Podle článku 5 odst. 1. nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 7. Podle článku 17 odst. 1 (oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) nařízení Brusel I bis se ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 8. Podle článku 18 odst. 2 (oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 9. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. 10. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem (článek 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis). 11. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) má člověk bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. 12. V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, s ohledem na povahu účastníků přichází v úvahu aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Žalobkyně je českou právnickou osobou, provozuje tedy svou činnost na území České republiky, dosud nebylo zjištěno, že by svou činnost zaměřovala na jiné členské státy. 13. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že je cílem nařízení Brusel I (a shodně i Brusel I bis) zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného. V případech, kdy je bydliště žalovaného neznámé, je požadavek dodržování práva žalovaného na obhajobu třeba naplňovat při dodržování práva žalobce obrátit se na soud, aby rozhodl o opodstatněnosti jeho návrhů. Na rozdíl od situace žalovaného, který může, jestliže byl zbaven možnosti účinné obrany, dosáhnout dodržení práva na obhajobu tím, že napadne uznání rozsudku, hrozí totiž žalobci, že bude zbaven veškeré možnosti podat žalobu (srov. rozsudek SDEU ve věci C -327/10, Hypoteční banka proti Lindnerovi, odst. 51 a 53, a rozsudek SDEU ze dne 15. 3. 2012, ve věci C -292/10, G proti Cornelius de Visser, odst. 50 a 57). 14. V době uzavření rámcové smlouvy a jejího dodatku měl žalovaný bydliště v České republice, uzavřenou smlouvu by proto bylo možné posoudit dle článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Mezinárodní příslušnost soud prvního stupně správně zkoumal k okamžiku zahájení řízení. Vycházel přitom z toho, že bydliště žalovaného je v jiném členském státě (Španělském království). V takovém případě je však třeba zabývat se tím, zda mohly smluvní strany při uzavření smlouvy očekávat, že mezinárodně příslušným k projednání žaloby proti spotřebiteli bude soud jiného členského státu, a zda by závěr o určení mezinárodní příslušnosti takového soudu byl v souladu se zásadou předvídatelnosti jurisdikčních pravidel vyjádřené v bodě 15 preambule nařízení Brusel I bis. Článek 18 nařízení Brusel I bis je podle názoru odvolacího soudu totiž třeba vykládat ve vztahu k čl. 17 nařízení Brusel I bis a za bydliště migrujícího spotřebitele dle čl. 18 nařízení Brusel I bis považovat jen bydliště, které je ve členském státu, u kterého spotřebitelská smlouva vykazuje vztah k bydlišti spotřebitele v době zahájení řízení. 15. V dané věci nebylo zjištěno, že by spotřebitelské smlouva vykazovala jakýkoli vztah ke Španělskému království nebo že by smluvní strany mohly při uzavření smlouvy z jiného důvodu očekávat, že mezinárodně příslušným k projednání žaloby proti spotřebiteli bude soud jiného členského státu. České soudy by proto dle názoru odvolacího soudu byly mezinárodně příslušné i v případě, že by byla známa adresa bydliště žalovaného v jiném členském státě. Bydliště žalovaného v cizině však známo není, v takovém případě lze při určení mezinárodní příslušnosti vycházet z posledního známého bydliště, jak plyne ze závěrů, které učinil Evropský soudní dvůr ve věci C -327/10, jakož i závěrů vnitrostátní judikatury, např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, dostupné na www.nsoud.cz. Žalovaný jako spotřebitel opustil své bydliště před tím, než proti němu byla podána žaloba pro porušení smluvních povinností, a jeho poslední známé bydliště ve smyslu § 80 odst. 2 o. z. se nachází na území České republiky. Pravomoc českých soudů k projednání dané věci je tak dána. 16. Je třeba rovněž připomenout, že v režimu nařízení Brusel I bis nemůže soud s výjimkou věcí uvedených v článku 24 nařízení Brusel I bis přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil (článek 28 odst. 2 nařízení Brusel I bis). Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Ustanovení článku 26 nařízení Brusel I bis se uplatní ve všech věcech, včetně věcí dle oddílu 4, kde je žalovaným spotřebitel (u kterého vyžaduje jen poučení o právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem). Předčasné posouzení mezinárodní příslušnosti soudem a nedostatek doručení žaloby žalovanému nemůže zhojit doručení žaloby společně s rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, dostupné na www.nsoud.cz). 17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje. Tím se i nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně stal neúčinným. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Rakovníku. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 25. srpna 2022 Mgr. Petra Kubáčová v. r. předsedkyně senátu