ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] Spojené království Velké Británie a Severního Irska zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o výživné pro manželku o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. června 2022, č. j. 14 C 86/2021-154, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému platit jí výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání žaloby. Tvrdila, že účastníci uzavřeli manželství dne [datum], z manželství se narodili v letech [rok] a [rok] tři synové. Manželství je od září 2016 trvale nefunkční, řízení o rozvod je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 226/2017, v současnosti je přerušeno do doby rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí účastníků. Žalobkyně dále uvedla, že žije ve [příjmení] [jméno] a její hmotná a kulturní úroveň nedosahuje úrovně žalovaného, tuto úroveň, příjmy a výdaje účastníků podrobně popsala. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Tvrdil, že žalobkyně v roce 2017 porušila manželskou věrnost, v současnosti navíc trvale žije s jiným mužem, se kterým má dítě, takže on v těchto skutečnostech spatřuje okolnosti odporující dobrým mravům. 3. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud prvního stupně) výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému platit žalobkyni na její výživu počínaje dnem 29. 3. 2021 částku 25 000 Kč měsíčně (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 98 605 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II.). 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění, ke kterým dospěl po provedeném dokazování. Účastníci jsou manželé, řízení o rozvodu je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 226/2017. Z manželství se narodily tři nezletilé děti, které žijí společně s žalobkyní v Anglii, žalovaný žije v České republice. Žalobkyně má jiného partnera, ze soužití s ním se jí narodilo v [anonymizováno] [rok] dítě. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně navázala a udržovala v době pobytu v Austrálii intimní vztah s jiným mužem, po rozchodu s ním bylo tomuto muži v Austrálii zákázáno, aby se k žalobkyni přibližoval. Následně žalobkyně navázala vztah s dalším mužem. 5. Soud prvního stupně nejprve řešil svou příslušnost a otázku rozhodného práva se závěrem, že české soudy mají pravomoc podle čl. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, neboť žalovaný má místo obvyklého pobytu v České republice. Rozhodné právo je třeba určit podle čl. 15 uvedeného nařízení Haagským protokolem ze dne 23. listopadu 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti; v souladu s čl. 5 tohoto protokolu vznesla žalobkyně důvodnou námitku týkající se rozhodného práva, neboť v České republice měli manželé poslední společný pobyt. Soud prvního stupně proto správně aplikoval právo české. 6. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce co do existence vyživovací povinnosti mezi manžely, jejího rozsahu a způsobu plnění podle § 687, § 697, § 912 odst. 1, § 913, § 921 a § 922 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Podle § 2 odst. 3, § 6 odst. 2 a § 8 o. z. hodnotil soud prvního stupně soulad požadavků žalobkyně s dobrými mravy. Soud prvního stupně shledal v projednávané věci na straně žalobkyně skutečnosti odporující dobrým mravům, pro jejichž existenci nelze podle jeho názoru přiznat žalobkyni výživné pro manželku. Konkrétně se jedná o porušení manželské věrnosti ze strany žalobkyně, která již v době pobytu v Austrálii navázala intimní vztah s jiným mužem či s více muži, a i v době podání žaloby žila s jiným mužem, se kterým počala dítě. Za situace, kdy žalobkyně sama konstatovala, že je manželství dysfunkční již od roku 2016, považoval soud prvního stupně taktéž za nemravné, že z konglomerátu manželských práv a povinnosti vyděluje pouze jedinou povinnost žalovaného (platit jí výživné), přičemž sama žádné povinnosti zjevně nehodlá plnit. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a přiznal je plně úspěšnému žalovanému. Za účelně vynaložené náklady považoval soud prvního stupně náklady na zastoupení žalovaného advokátkou, která provedla 5 úkonů právní služby při tarifní hodnotě 1 500 000 Kč, vynaložila na cestovně 2 687 Kč, promeškala 12 půlhodin času a je plátcem daně z přidané hodnoty. Za účelně vynaložené náklady žalovaného nepovažoval soud prvního stupně ani náklady na služby detektivní agentury v Austrálii, ani náklady na ověřené překlady listinných důkazů. 8. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav potřebný pro rozhodnutí v této věci, neboť zcela pominul tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně vztahující se k důvodům a době rozvratu manželství účastníků, a tedy ke skutečnosti, že žalobkyně navázala jiný vztah až po rozpadu manželství. Soud prvního stupně naopak provedl důkazy navržené žalovaným, které byly získány v rozporu se zákonem, jako např. videonahrávku pořízenou bez vědomí a souhlasu žalobkyně, na které je zachycena s třetí osobou. Žalobkyně soudu prvního stupně dále vytýkala, že na věc aplikoval již překonanou judikaturu, měl vycházet ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3175/11. Podle jejího názoru by taktéž mělo být přihlédnuto k tomu, že situaci, kdy manželství účastníků dosud není rozvedeno, zapříčinil žalovaný, který podal návrh na rozvod u českých soudů a bojkotuje veškeré snahy o úpravu poměrů nezletilých dětí účastníků. Současnou situaci nezavinila žalobkyně a nijak ji nehodlá zneužít, její návrh na výživné je zcela legitimní. Je to naopak žalovaný, který situaci zneužívá a vyhovuje mu, že nemusí dokladovat své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Soud prvního stupně se měl komplexně zabývat situací účastníků a jejich poměry. Žalobkyně také nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení s tím, že rozhodně nelze aplikovat § 8 odst. 2 advokátního tarifu, neboť nelze vůbec předpokládat, že by za stavu vztahů mezi účastníky pobírala výživné pro manželku po dobu 5 let, zároveň jsou s ohledem na chování žalovaného dány důvody pro použití § 150 o. s. ř. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. K odvolání žalovaného uvedla, že pokud by žalovaný souhlasil s rozvodem u anglického soudu, mohlo být manželství dávno rozvedeno, takto nutí žalobkyni setrvávat v manželství, aniž by vůči ní jakkoliv hodlal plnit své povinnosti, nadto, když žalobkyně pečuje o tři společné děti účastníků. Již jen z toho důvodu by se měl žalovaný postarat o její výživu ve stejné úrovni, jakou má on. 9. Žalovaný podal odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně totiž nijak nespecifikoval, z jakého důvodu nepřiznal žalovanému náhradu všech nákladů vynaložených v souvislosti s mediací, zejména za situace, když byla účastníkům nařízena povinnost prvního setkání s mediátorem, a mediaci považuje žalovaný za pro soudní řízení efektivní postup účastníků. Žalovaný měl dále za to, že náklady na detektivní agenturu v Austrálii jsou pro toto řízení podstatné, neboť s takto pořízenými důkazními prostředky bylo pracováno a na jejich základě byl zjištěn pro věc potřebný skutkový stav. Žalovanému by měla být nahrazena i částka vynaložená na pořízení překladů jím předložených listin do českého jazyka, neboť v návaznosti na ně žalobkyně potvrdila obsah e-mailové a SMS komunikace mezi účastníky, k čemuž by bez těchto listin nedošlo. Navrhoval změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že mu bude přiznána náhrada veškerých jím vynaložených nákladů. K odvolání žalobkyně uvedl, že meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně i právně správné. Žalobkyně totiž v době podání žaloby tajila, že má jiný vážný vztah, z něhož se jí v průběhu řízení narodilo dítě, naopak dlouhou dobu vystupovala jako matka samoživitelka. Žalovaný vnímá vývoj života žalobkyně jako logický a nevyčítá jí jej, zároveň však již vůbec není dán jakýkoliv základ pro její žalobní žádání. Žalobkyně neuvedla ani žádnou konkrétní příčinu rozvratu manželství předcházející její nevěře v roce 2017. Pokud tvrdila nevěru žalovaného v roce 2011, tak z ní zjevně závěr o rozpadu manželství ani sama nevyvozovala, když v následujících letech bylo soužití účastníků funkční. Tvrzení o rozvratu manželství v roce 2016 pak uvedla až po vznesení obrany žalovaného, nikoliv v samotné žalobě, což by – pokud by její tvrzení odpovídala realitě – jistě učinila. Navrhoval, aby odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. 10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že je na místě rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Podle § 687 o. z. mají manželé rovné povinnosti a rovná práva (odst. 1). Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti (odst. 2). 12. Podle § 697 o. z. mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů (odst. 1). Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném (odst. 2). 13. Podle § 913 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odst. 1) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost (odst. 2). 14. Podle § § 2 odst. 3 o. z. nesmí výklad a použití právního předpisu být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 15. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně doby uzavření manželství účastníků, stavu řízení o rozvodu jejich manželství, počtu a doby narození jejich společných dětí a navázání vztahu žalobkyně s jiným mužem v Austrálii v roce 2017. 16. Odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o rozpornosti nároku žalobkyně s dobrými mravy v návaznosti na skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně za minimálně předčasný. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalobkyně již v podání ze dne 2. 6. 2022 (které následovalo po prvním jednání ve věci samé a provedení žalovaným navržených důkazů o nevěře žalobkyně v roce 2017 v Austrálii) tvrdila, že problémy v manželství započaly již v roce 2009, v roce 2011 žalovaný chtěl opustit společnou domácnost, neboť„ chce žít sám“, a byť následně v soužití setrval, tak v roce 2012 netrávil s rodinou volný čas a v roce 2013 žalobkyni oznámil, že se nebude angažovat v péči o děti. Po přijetí žalobkyně ke studiu v Austrálii jí sdělil, že by si měla najít jiného partnera, a když na její opakované prosby v březnu roku 2016 do Austrálie přijel, tak jeho pobyt doprovázela verbální a fyzická agrese vůči žalobkyni i dětem. S rodinou strávil pouze sedm týdnů a před návratem opět žalobkyni sdělil, ať si najde jiného partnera. Žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný v červenci 2016 nabádal, aby se nevracela do České republiky, nereagoval na její prosby o pomoc s péčí o děti a na konci tohoto roku jí oznámil, že považuje stav jejich manželství za separaci. Následně s ní komunikoval jen sporadicky, o děti neprojevoval zájem. Až zpětně zjistila, že žalovaný začal již v roce 2017 bydlet s [jméno] [příjmení], tj. se jmenovanou musel navázat již dříve vážný vztah. Podle názoru žalobkyně tedy došlo k rozvratu manželství nikoliv z její viny, ale z důvodu jiného vztahu žalovaného, který dlouhodobě svou rodinu podporoval jen minimálně a pouze po finanční stránce. K těmto tvrzením navrhla důkazy, a to výslech svého bratra, [jméno] [příjmení] a syna účastníků [jméno] a také výslech obou účastníků řízení a dále listinné důkazy – e-mailovou korespondenci z let 2009 – 2017, protokol o návštěvě služby proti domácímu násilí a profily žalovaného a [jméno] [příjmení] na Linkedin. 17. Soud prvního stupně neprovedl žádná zjištění k žalobkyní tvrzeným skutečnostem, jejím vylíčením vývoje vztahu účastníků vůbec se nezabýval vyjma konstatování, že i kdyby se žalovaný dopustil v roce 2011 nevěry, takto na porušení manželské věrnosti žalobkyní v roce 2017 a na následcích z toho plynoucích pro hodnocení jí vzneseného nároku jako odporujícího dobrým mravům ničeho nemění. S tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje. V zákonem stanovených mezích vyživovací povinnosti mezi manžely je totiž nezbytné zjistit veškeré skutečnosti, které jsou relevantní pro posouzení nároku na výživné a případného rozporu požadavku na výživné s dobrými mravy. Takovou skutečnosti je bezesporu i tvrzení, že vztah mezi účastníky byl v době před navázáním nového vztahu žalobkyní natolik rozvrácen, že nebyla naděje na jeho obnovu, a z jakých důvodů se tak stalo. Pokud by tomu tak skutečně bylo, navázání mimomanželského vztahu žalobkyní by zřejmě nedosáhlo intenzity chování odporujícího dobrým mravům (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3175/11, publikované na www.usoud.cz). 18. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně se nezabýval řadou právně významných skutečností potřebných pro možnost hodnocení rozporu chování žalobkyně jako odporujícího dobrým mravům a neprovedl žádný důkaz ke zjištění relevantních skutečností stavu vztahu mezi účastníky v době před rokem 2017. Rozsah potřebného dokazování řady právně významných skutečností přesahuje možnosti odvolacího řízení. 19. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 a § 213 odst. 4 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. 20. V průběhu dalšího řízení soud prvního stupně žalobu znovu projedná. Bude se zabývat všemi tvrzeními žalobkyně ohledně stavu vztahů účastníků před rokem 2017 a provede k nim žalobkyní navržené důkazní prostředky. Pokud soud prvního stupně poté dospěje k závěru, že nelze hodnotit požadavek žalobkyně na výživné pro manželku jako odporující dobrým mravům, bude se zabývat jejími tvrzeními ohledně poměrů účastníků, provede jí navržené důkazy za účelem zjištění majetkových poměrů účastníků a také poučí žalobkyni podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy ohledně vlivu nynějšího soužití s jiným partnerem na tyto její poměry a životní úroveň, neboť se jedná o skutečnost, která je relevantní co do zjištění všech okolností nezbytných pro úvahu o rozsahu vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. 21. Ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně znovu také o nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Své rozhodnutí ve věci soud prvního stupně přesvědčivě a srozumitelně odůvodní v souladu se zákonnými požadavky zakotvenými v § 157 odst. 2 o. s. ř., zejména neopomene nejen stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, ale také o které důkazy opřel svá skutková tvrzení a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně vypořádá také se všemi relevantními námitkami účastníků. Právním názory odvolacího soudu je podle § 226 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně vázán. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 3. listopadu 2022 Mgr. Petra Kubáčová v. r. předsedkyně senátu