ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Petra Wulkana a Mgr. Lukáše Randy ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [IČO] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] naposledy bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 41 085 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. června 2021, č. j. 13 C 406/2019-100, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 41 085 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 2014 do zaplacení. Tvrdila, že poskytla žalované ve dnech od 29. 9. 2014 do 6. 10. 2014 zdravotní péči na svém gynekologicko-porodnickém oddělení, kde žalovaná porodila dne 29. 9. 2014 dceru. Žalovaná nebyla zdravotně pojištěna, proto jí vznikla povinnost uhradit žalobkyni náklady na poskytnutou zdravotní péči v částce 44 085 Kč, určené podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Dne 6. 10. 2014 žalovaná svůj dluh písemně uznala a zavázala se jej uhradit ve splátkách počínaje říjnem 2014. Téhož dne žalovaná uhradila v hotovosti v pokladně nemocnice částku 2 755 Kč, čímž svůj dluh uznala i konkludentně. Zbytek dluhu však žalovaná ani přes výzvu neuhradila. 2. Žalovaná, zastoupená z důvodu neznámého pobytu opatrovníkem, namítala nepravost podpisu na prohlášení o uznání dluhu, jenž není úředně ověřen. Dále uvedla, že i kdyby prohlášení podepsala, je cizinkou, a proto nemusela úkonu dostatečně porozumět, jeho důsledkům taktéž ne. Vznesla i námitku promlčení. 3. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem řízení zastavil co do částky 0,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2014 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 41 084,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2014 do zaplacení (výrok II.) a nahradit žalobkyni ve stejné lhůtě náklady řízení ve výši 2 555 Kč (výrok III.). 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Žalované byly žalobkyní na jejím gynekologicko-porodnickém oddělení v souvislosti s porodem v období od 29. 9. 2014 do 6. 10. 2014 poskytnuty úkony zdravotní služby v celkové ceně 44 084,75 Kč. Jednotlivé úkony byly žalobkyní detailně doloženy hospitalizačním účtem za ošetření. Žalovaná nebyla zdravotně pojištěna. V den propuštění žalované došlo k podpisu listiny označené prohlášení o uznání dluhu, ve které se měla žalovaná mimo jiné zavázat uhradit uvedený dluh ve splátkách po 2 755 Kč, k témuž se zavázal i manžel žalované. Žalobkyně měla k dispozici doklady obou z nich a pořídila si z nich kopie, žalovaná disponuje pasem Maďarska. Soud prvního stupně nevyšel ze zjištění, že uznání dluhu bylo podepsáno žalovanou, neboť to nepovažoval za nutné, postačilo mu zjištění, že zaměstnankyně žalobkyně tuto listinu sepsala a že žalobkyně sama byla srozuměna s úhradou ve splátkách. Tentýž den žalovaná zároveň uhradila žalobkyni do pokladny částku 2 755 Kč. Žalobkyně žalovanou k zaplacení zbylé částky vyzvala, výzva byla doručována na adresu uvedenou žalovanou jako její adresa v České republice. 5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 2053, § 2054 odst. 2 a 3 a § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na úhradu poskytnutých zdravotních služeb vznikl. Uvedl, že po uznání dluhu není třeba prokazovat jeho existenci (vznik), ani právní důvod, ani jeho trvání. Naopak tím, kdo musí tvrdit a prokazovat, že dluh vůbec nevznikl nebo zanikl, se stává dlužník. Dospěl k závěru, že úhradu ve výši 2 755 Kč lze vykládat jako konkludentní uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., neboť úhrada směřovala na zažalovaný dluh, jelikož v předmětném řízení ani nikdo z účastníků netvrdil (a ani to nevyšlo ze žádného důkazu najevo), že by měla žalovaná vůči žalobkyni jiný dluh, na který by úhrada mohla směřovat, a výše úhrady odpovídá i výši splátky, jež vyplynula z dokazování. Částečnou úhradou předmětného dluhu tak žalovaná uznala i zbytek dluhu, neboť částečné plnění má za důsledek uznání zbytku dluhu tehdy, pokud plní někdo na svůj dluh a přitom výslovně nedá najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku zpochybňuje. Poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 405/2013, dle něhož platí, že druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je s ohledem na zásadu poctivosti formulovanou v § 6 o. z. oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plnění, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, závazek vůči ní uznává. V řízení nikdo netvrdil, že by při této úhradě žalovaná dala najevo, že by ve zbytku pohledávku zpochybňovala. Doplnil, že v době úhrady pohledávka promlčena nebyla, neuplatní se tak výjimka uvedená v § 2054 odst. 3 o. z. Vzhledem k uvedenému již nebylo třeba se zabývat podpisem žalované na uznání dluhu. Výrok I. odůvodnil soud prvního stupně částečným zpětvzetím žaloby v odpovídající části., nákladový výrok III. soud prvního stupně odůvodnil plným úspěchem žalobkyně ve sporu, uvedl, že náklady poštovného za výzvu žalobkyně nedoložila, a nadto jsou pokryty přiznaným paušálem dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. 6. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům II. a III., podala včas odvolání žalovaná. Uvedla, že nebylo prokázáno, že by žalované byly fakturované služby poskytnuty. Soud prvního stupně taktéž nesprávně posoudil částečné plnění žalované, neboť nebylo prokázáno, že částečnou úhradu ve výši 2 755 Kč učinila právě žalovaná, nelze tedy dospět k závěru o uznání dluhu částečným plněním. Pohledávka je tak promlčena. I v případě, že by částečnou úhradu žalovaná učinila, nelze ji považovat za uznání dluhu, neboť úhrada splátky dle dohody nemá povahu plnění částečného, ale dílčího, k uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. tak dojít nemohlo, poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 a 32 Cdo 786/2009. Z žalobkyní předloženého uznání dluhu dále dle názoru žalované nelze usuzovat, že jej podepsala právě žalovaná, nebylo ani prokázáno, že byl soudu předložen originál listiny. I pokud by žalovaná uznání dluhu podepsala, jako cizinka mu nemohla rozumět, neboť bylo sepsáno v českém jazyce, a nemohla ani rozumět jeho právním důsledkům. Postup žalobkyně je tak i v rozporu s dobrými mravy. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. 7. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok I. nebyl odvolacím soudem věcně přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 9. Podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. 10. Podle § 2636 odst. 1 o. z. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba. Podle § 2636 odst. 2 příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. 11. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 12. Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. 13. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15. Žalovaná je cizím státním příslušníkem. Mezinárodní příslušnost českých soudů byla soudem prvního stupně (ač to není v rozsudku přímo uvedeno) správně posouzena, neboť podle článku 7, odst. 1, písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována v případě poskytování služeb dle místa, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Bydliště žalované v České republice nebylo možné spolehlivě dovozovat, nebylo však ani zjištěno, že by se zdržovala mimo území členských států. S ohledem na místo poskytnutí zdravotní služby na území České republiky je k projednání sporu dána pravomoc českých soudů. Právní vztahy mezi účastníky se, jak správně uvedl soud prvního stupně, řídí českým právem ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) a čl. 6 odst. 4 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro závazkové vztahy (nařízení Řím I.). 16. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazuje, tato zjištění však bylo třeba doplnit ve vztahu ke skutečnosti, zda žalovaná listinu nazvanou Prohlášení o uznání dluhu podepsala. Odvolací soud tak zopakoval důkaz touto listinou, z níž nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně zjistil, že obsahuje čitelný podpis žalované. Listina dále obsahuje podpis [jméno] [příjmení], jenž žalovanou v nemocnici doprovázel, a [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], zaměstnankyně právního oddělení žalobkyně. Pravost těchto podpisů nebyla žalovanou rozporována. Listina dále obsahuje údaj, že byla sepsána„ za účasti a překladu“ [jméno] [příjmení], což taktéž nebylo žalovanou rozporováno. 17. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 2653 a § 1970 o. z., a dále § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, § 2636 odst. 1 a 2 o. z. a § 565 o. z., a dospěl k závěru o důvodnosti nároku uplatněného žalobkyní. Zákon pro účinky uznání dluhu jako jednostranného právního jednání nevyžaduje, aby byl podpis dlužníka úředně ověřen. Jde o podepsanou soukromou listinu, u níž je třeba rozeznávat její pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019, dostupné na www.nsoud.cz, a judikaturu zde citovanou). Lze proto vycházet z toho, že prohlášení o uznání dluhu učinila tam označená osoba. 18. Provedené důkazy soud hodnotí dle své úvahy, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) Odvolací soud s přihlédnutím k ucelenému řetězci zjištěných skutečností uzavřel, že nelze dospět k jinému závěru, než že k uznání dluhu žalovanou skutečně došlo, že toto uznání je platné a že zachycuje skutečnou vůli žalované. Žalobkyně prokázala, že žalovaná v uvedeném období v zařízení žalobkyně porodila dceru a byla zde hospitalizována, s čímž jsou zdravotní služby logicky spojeny, žalovaná netvrdila, že byla zdravotně pojištěna, a současně v den propuštění svůj dluh uznala. Učinila tak za účasti svého doprovodu, jenž taktéž připojil svůj podpis, a za účasti zaměstnankyně žalobce, která listinu taktéž podepsala, a tyto podpisy rozporovány nebyly. Pravdivost skutečností obsažených v uvedené listině, včetně projevu vůle žalované, lze tedy dovozovat i z toho, že k textu, který projev vůle žalované a okolnosti tohoto projevu včetně přítomnosti žalované zachycuje, připojily své podpisy i další osoby. V listině uvedená výše splátky byla tentýž dne složena do pokladny žalobkyně, a to s uvedením jména žalované. V rámci hodnocení důkazu listinou Prohlášení o uznání dluhu není nutné vycházet pouze z originálu, taktéž není nutné mít pravost podpisu zjištěnu znaleckým posudkem, takové povinnosti soudu žádné zákonné ustanovení nestanoví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2018 sp. zn. 22 cdo 3646/2018 a judikatura zde uvedená, dostupný na www.nsoud.cz), a odvolací soud o uznání dluhu samotnou žalovanou nepochybuje. Vzhledem k uvedenému jsou tak úvahy o konkludentním uznání dluhu úhradou jedné splátky nadbytečné. Závazek a jeho výši se žalované zpochybnit nepodařilo. Poskytnutí služeb v daném období a jejich hodnota zcela koresponduje s vyúčtováním zdravotních výkonů a služeb. 19. K námitkám žalované odvolací soud uvádí, že sama okolnost, že právní jednání je projeveno v cizím jazyce, neznamená, že je bez dalšího vadné. O vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost nebo zdánlivost právního jednání půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě, jíž byl adresován. Jde o nesrozumitelnost relativní (vůči někomu), oproti nesrozumitelnosti absolutní (vůči všem). Vzniknou-li v tomto směru pochybnosti, je třeba při výkladu projevu vůle přihlédnout - vedle obsahu samotné listiny, v níž je obsažen - zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaké právní jednání se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, jejichž celkové zhodnocení musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, dostupný na www.nsoud.cz, jehož obecné závěry jsou aplikovatelné i v občanskoprávních vztazích). Zjištěné okolnosti, za nichž k uznání dluhu došlo, umožňují učinit spolehlivý závěr, že žalovaná byla i přes neznalost českého jazyka s obsahem podepisované listiny seznámena a lze tedy skutečnost, že ji podepsala, vyhodnotit jako projev její pravé vůle. 20. K námitce žalované, že jako cizinka neznala české právo a nemohla si být vědoma právních důsledků uznání dluhu, odvolací soud uvádí, že neznalost zákona neomlouvá ani cizí státní příslušníky. K posouzení nutnosti úhrady za poskytnuté služby nadto není třeba hlubších právních znalostí. Námitku promlčení vznesenou žalovanou je třeba posoudit jako nedůvodnou, neboť s ohledem na uznání dluhu a vznik pohledávky (2014) dosud desetiletá promlčecí doba stanovená § 638 o. z. neuplynula. 21. Odvolací soud neshledal pochybení ani v části výroku týkající se úroku z prodlení, neboť počátek prodlení byl určen správně a v souladu se splatností dluhu určenou v uznání dluhu, když bylo zohledněno ujednání o ztrátě výhody splátek. Lhůta k plnění byla správně určena dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty ani odvolací soud neshledal důvod. Správným byl shledán i nákladový výrok. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná, ale žádné náklady jí nevznikly, odvolací soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže toto rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, u Okresního soudu Praha-západ (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. Praha 28. ledna 2022 Mgr. Petra Kubáčová předsedkyně senátu