ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Staré a soudců JUDr. Oto Kubeše a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 82 872,68 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. října 2022, č. j. 6 C 130/2022-46, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 82 872,68 Kč s úrokem ve výši 6 959,13 Kč, s 15,9% úrokem ročně od 22. 12. 2021 do 20. 1. 2022, s 8,5% úrokem ročně od 21. 1. 2022 do zaplacení a s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že 27. 1. 2017 uzavřela s žalovaným rámcovou smlouvu [číslo] na základě které aktivovala žalovanému účet a na základě dodatku č. 7 k rámcové smlouvě poskytla žalovanému na jeho žádost dne 2. 12. 2017 vyplacením na jeho účet úvěr č. [číslo] ve výši 99 612 Kč. Uvedla, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele, posouzení proběhlo na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr; osobní údaje jsou ověřovány dle dokladů klienta, údaje o jeho finanční situaci poskytuje klient sám, žalobkyně tyto údaje dále podle potřeby ověřuje a dále posuzuje úvěruschopnost z interních a externích databází. Byla sjednána úroková sazba ve výši 15,9 % ročně a splátky ve výši 1 672 Kč měsíčně k 13. dni v měsíci od ledna 2018. Dne 11. 9. 2021 uzavřeli účastníci dodatek č. 10 k rámcové smlouvě, na základě kterého byla provedena změna data splátek z 13. dne na 22. den v měsíci. Splátky od 13. 1. 2018 do 22. 9. 2021 byly žalovaným řádně splaceny. Počínaje splátkou ke dni 22. 10. 2021 nebyly splátky ze strany žalovaného uhrazeny, žalobkyně proto k 22. 12. 2021 úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 33 815,02 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 1. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 48 468,68 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 82 872,68 Kč od 22. 12. 2021 do 20. 1. 2022, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 82 872,68 Kč od 21. 1. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 6 384,64 Kč (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 4. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění učiněných po provedeném dokazování. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 2. 12. 2017 peněžní prostředky ve výši 99 612 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni částku v celkové výši 65 208 Kč. Soud prvního stupně neměl za prokázané, že by žalovaný jakýmkoli způsobem podepsal dodatek č. 7 k rámcové smlouvě – tedy smlouvu o úvěru č. [číslo] či by souhlasil s jejím obsahem. Smlouva obsahuje u kolonky,,podpis dodatku“ strojově psaný text,,SMS kód [číslo]“, avšak nebylo prokázáno, že by tento SMS kód připojil žalovaný a uvedenou listinu tak skutečně podepsal. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ). Uvedl, že vzhledem k absenci podpisu žalovaného na úvěrové smlouvě nedošlo k jejímu uzavření, tedy plnění poskytnuté žalobkyní bylo ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. plněním poskytnutým bez právního důvodu. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 99 612 Kč a ten jí dosud vrátil pouze 65 208 Kč, soud prvního stupně proto rozhodl o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni rozdíl těchto částek, tedy 33 815,02 Kč, neboť žalovaný se v tomto rozsahu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení do 31. 12. 2021, proto žalobkyni přiznal také úrok z prodlení z této částky od 1. 1. 2022 ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V rozsahu, který soud prvního stupně považoval za zbývající, žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 6. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, v němž uvedla, že byla splněna povinnost uzavření úvěrové smlouvy v písemné formě, neboť text smlouvy žalovaný podepsal prostřednictvím internetového bankovnictví, kam je možné se přihlásit pouze se znalostí přihlašovacího jména a hesla. Při uzavření rámcové smlouvy [číslo] si žalovaný zvolil uživatelské jméno do internetového bankovnictví, nastavil si heslo a sdělil žalobkyni svou e-mailovou adresu a telefonní číslo pro vzájemnou komunikaci. Vůle být obsahem právního jednání vázán byla projevena přepsáním kódu ze SMS, která byla žalobkyní odeslána na telefonní číslo žalovaného. Z uvedených důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a aby bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno. 7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (srov. § 206 o. s. ř.). 9. Podle § 86 ZSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 104 ZSÚ vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 12. Podle § 559 o. z. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. 13. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. 14. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. 15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 18. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správnému skutkovému závěru ohledně toho, že žalobkyně neprokázala, že předmětnou úvěrovou smlouvu č. HU00487679 podepsal žalovaný, resp. že SMS kód na smlouvě šlo přiřadit žalovanému, přičemž v podrobnostech pro stručnost odkazuje na v tomto rozsahu správné odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Poučení dle § 118a o. s. ř. poskytuje soud zásadně při jednání. Na jednání, které se konalo před soudem prvního stupně dne 10. 10. 2022, se žalobkyně nedostavila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se jednání před soudem prvního stupně neúčastnila, nelze další tvrzení a důkazy (přehled událostí v internetovém bankovnictví, přehled SMS zaslaných žalovanému) k prokázání písemného uzavření smlouvy o úvěru považovat ani za přípustný odvolací důvod dle § 205a písm. d) nebo e) o. s. ř., neboť k absenci poučení žalobkyně dle § 118a o. s. ř. a 119a odst. 1 o. s. ř. nedošlo pro pochybení soudu prvního stupně, ale pro neúčast žalobkyně, které by jinak (v případě její přítomnosti na jednání) byla tato poučení adresována. 19. Ze skutečnosti, že smlouva nebyla žalovaným podepsána, však nelze bez dalšího učinit závěr, že nebyla mezi účastníky smlouva o úvěru uzavřena vůbec, jak učinil soud prvního stupně. Z dikce ustanovení § 561 odst. 1 o. z. lze totiž za užití výkladové metody a contrario dovodit, že k platnosti právního jednání učiněného v jiné než písemné formě se podpis jednajícího nevyžaduje. V ustanovení § 104 ZSÚ je navíc výslovně uvedeno, že ačkoliv je písemná forma pro smlouvu o spotřebitelském úvěru předepsána, její nedodržení nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Je třeba zdůraznit, že žalobkyně ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu toliko tvrdila, že tato smlouva byla uzavřena (netvrdila jakým způsobem). V právní teorii není sporu o tom, že smlouvu lze uzavřít mimo jiné i konkludentně. Konkludentní uzavření určité smlouvy se vyznačuje tím, že se smluvní strany začnou chovat určitým způsobem, ze kterého je seznatelná jejich shodná vůle smlouvu o obsahu, kterýžto je možné z okolností spojených s uzavřením takovéto smlouvy dovodit. Odvolací soud dospěl k závěru, že lze v daném případě uzavřít, že žalovaný se žalobkyní uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to konkludentně. Předně mohla mít žalobkyně důvodně za to, že má osobu, se kterou tuto smlouvu uzavírá, ztotožněnou, a to vzhledem k předchozí platební historii mezi účastníky (žalobkyně vedla žalovanému běžný účet, v minulosti mu poskytla řadu úvěrů). Dále ze skutečnosti, že žalovaný v době od 13. 1. 2018 do 22. 9. 2021 řádně hradil splátky úvěru v souladu s textem smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [číslo], obchodními podmínkami a splátkovým kalendářem ke smlouvě, lze vyvodit právní závěr, že tím konkludentně projevil svou vůli uzavřít s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru v tomto znění, přičemž tato smlouva také účastníky řízení uzavřena byla. 20. Odvolací soud dále zjišťoval, zdali žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to ukládá ustanovení § 86 ZSÚ. Je totiž třeba zdůraznit, že v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 21. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele, posouzení proběhlo na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr. Žalobkyně dále popsala, že osobní údaje jsou ověřovány dle dokladů klienta, údaje o jeho finanční situaci poskytuje klient sám a žalobkyně tyto údaje dále podle potřeby ověřuje a že dále posuzuje úvěruschopnost z interních a externích databází (úvěrová zpráva [anonymizováno 9 slov], informace z některých společností ze skupiny [anonymizováno]). Žalobce přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný řádně splácel dříve poskytnuté úvěry a ke skutečnosti, že úvěr č. [anonymizováno] byl poskytnut žalovanému převážně účelově pro refinancování jeho stávajících úvěrů a celkové splátkové zatížení žalovaného se tak snížilo. Z výpisů z běžného účtu žalovaného pak žalobkyně ověřovala, zda žalovaný nemá nepřiměřené výdaje. Jako důkazy k prokázání shora uvedených skutečností označila přehled žádostí žalovaného o úvěr – aplikační data, výpisy z účtu žalovaného č. [bankovní účet], úvěrovou zprávu. 22. Odvolací soud zopakoval zčásti dokazování dle § 213 odst. 1, 3 o. s. ř. a z listin označených jako aplikační data k úvěru, úvěrové zprávy a výpisů z účtu žalovaného č. [bankovní účet] zjistil, že žalobkyně měla k majetkové situaci žalovaného v době uzavírání předmětné smlouvy údaj o tom, že žalovaný je vyučen, je zaměstnán u [právnická osoba], v oboru zpracovatelského průmyslu od 1. 6. 2015 na dobu neurčitou s příjmem 32 856 Kč měsíčně. Jeho měsíční výdaje činily na bydlení 3 600 Kč, ostatní výdaje 3 200 Kč, další splátky měl ve výši 13 930 Kč. Celkové úvěrové zatížení žalovaného bylo ve výši 1 589 141 Kč, přičemž žalovaný splácel dalších 7 existujících úvěrů. Žalovaný uvedl jednu vyživovanou osobu. Podle výpisů z běžného účtu žalovaného byl v měsíci srpnu 2017 počáteční zůstatek 247,60 Kč a konečný zůstatek 253,02 Kč (celkový debetní obrat - 28 710,61 Kč), v měsíci září 2017 byl počáteční zůstatek 253,02 Kč a konečný zůstatek 289,38 Kč (celkový debetní obrat - 35 877,67 Kč), v měsíci říjnu 2017 byl počáteční zůstatek 289,38 Kč a konečný zůstatek 11 028,68 Kč (celkový debetní obrat - 78 199,74 Kč, přičemž ke dni 31. 10. 2017 byla žalovanému na účet připsána půjčka od [právnická osoba] ve výši 49 000 Kč). Z výpisů z účtu žalovaného je zřejmé připsání tří měsíčních mezd od výše uvedeného zaměstnavatele, jinak většinou trvalé příkazy k úhradě a výběry v hotovosti. 23. Z listiny označené„ aplikační data“ vyplývá, že žalovaný byl dotazován na osobní údaje jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., ale tyto údaje nebyly nijak doloženy. 24. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně uvedené údaje o poměrech žalovaného řádně nezkoumala a neověřovala, vyjma příjmu od zaměstnavatele a bilance jeho hospodaření na jeho běžném účtu. Zůstatky na tomto účtu však byly téměř nulové (v měsíci říjnu 2017 by byl zůstatek záporný, pokud by žalovanému nebyla připsána na účet půjčka ve výši 49 000 Kč) a celkové měsíční debetní obraty vysoké, což mělo vzbudit pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného a potřebu důkladného zkoumání jeho poměrů. Žalobkyně pouze na tomto základě nemohla učinit relevantní závěr o pravdivosti žalovaným uváděných tvrzení k jeho poměrům, na základě kterého by následně posoudila, zda je žalovaný schopen spotřebitelský úvěr splácet. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat a matematických modelů, bylo třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit, což žalobkyně neučinila a nedoložila. V daném případě bylo namístě důsledně prověřit skutečné podstatné náklady (výdaje) žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména skutečných nákladů na bydlení, neboť u nich bez doložení konkrétních podkladů nelze tvrzení dlužníka objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Celková výše poskytnutých prostředků ve výši 99 612 Kč nebyla nezanedbatelná ve vztahu k měsíčnímu příjmu žalovaného. Ostatně žalobkyně podle předložených dokladů zamítla následnou žádost žalovaného ze stejného měsíce 12/ 2017 o půjčku ve výši 40 000 Kč, aniž by uvedla, na základě jakých skutečností (popř. jejich změny) došlo k opačnému posouzení. Také další následné žádosti žalovaného o půjčky či kontokorenty byly žalobkyní zamítány. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny. 25. Pro úplnost je však třeba uvést, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru posouzení schopnosti splácet úvěr činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, již jen podle tvrzení žalobkyně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům žalovaného, v daném případě nemohlo dojít. 26. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, že v případě ustanovení § 86 a § 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 ZSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 27. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel. 28. Námitka žalobkyně, že se v daném případě nebyla povinna posuzovat úvěruschopnost žalovaného, protože poskytnutím úvěru nedošlo k výraznému zvýšení zadlužení žalovaného, neobstojí. Povinnost posoudit úvěruschopnost má poskytovatel úvěru při každém sjednání nového spotřebitelského úvěru bez ohledu na skutečnost, že úvěr bude použit na refinancování jiných úvěrů spotřebitele a celková splátková zatíženost žadatele o úvěr se nezvýší (případně sníží). 29. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů a obratů na běžném účtu, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě. Žalobkyně si přesto ohledně všech výdajů žalovaného vystačila jen s tvrzeními žalovaného a svými matematicko - statistickými modely. 30. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). 31. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, pak podle § 2993 věty první o. z. vznikl žalobkyni nárok na vrácení peněžité částky v podobě jistiny úvěru, kterou žalovanému poskytla a která nebyla dosud žalovaným vrácena, tedy ve výši 33 815,02 Kč (99 612 Kč 65 208 Kč), spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2022, neboť žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě stanovené žalobkyní, kterou lze považovat za přiměřenou. Soud prvního stupně správně posoudil žalobu ve zbývající části jak nedůvodnou, byť k závěru, že nárok žalobkyně vyplývá z práva na vydání bezdůvodného obohacení, dospěl na základě jiného právního posouzení okolností uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi účastníky než odvolací soud. 32. Soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení, když se zcela přiléhavým odůvodněním, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. 33. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 34. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že na ni žádný z účastníků nemá právo, když v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže tento rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, u Okresního soudu v Nymburce (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení. Praha 21. března 2023 Mgr. Kateřina Stará v.r. předsedkyně senátu