USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Evy Kratzerové a JUDr. Václava Nekoly ve věci oprávněného: [osobní údaje oprávněného] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro 25 523,55 EUR s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2023, č. j. 20 EXE 453/2022- 115 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud prvního stupně) usnesením ze dne 24. 3. 2023, č. j. 20 EXE 453/2022- 115 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] [anonymizováno], pod sp. zn. [číselný identifikátor exekutora] Ex 9/22 (výrok I.) a dále rozhodl, že povinný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kolíně na náhradě nákladů řízení částku 1 157,21 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že uznání a výkon rozhodnutí se v této věci řídí nařízením Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Vykonatelnost vykonávaného rozhodnutí je potvrzena osvědčením vydaným Soudem v Bolzanu a vyplývá též z doložky připojené k rozhodnutí. Formální vykonatelnost se řídí italským právem, a pokud jde o odepření výkonu rozhodnutí z důvodu, že povinnému nebyl doručen návrh na zahájení řízení, jeho tvrzení je při absenci jeho vlastních důkazních návrhů vyvráceno obsahem osvědčení o soudním rozhodnutí, podle něhož byl návrh na zahájení řízení povinnému doručen dne 21. 10. 2017. Obranu povinného zpochybňuje i jeho vlastní tvrzení, že mu nalézací soud v průběhu řízení doručoval různé písemnosti. Soud prvního stupně při absenci konkrétních námitek povinného neshledal důvod aplikovat výhradu veřejného pořádku, neboť rozdíly v hmotném právu ještě nutně neznamenají rozpor s veřejným pořádkem a skutečnost, že se italská procesní úprava ohledně skutečnosti rozhodné pro vykonatelnost rozsudku liší od té české, není z tohoto pohledu dostatečná. Námitky povinného ve vztahu k jednání s pojišťovnou jsou v této věci podle soudu prvního stupně bez významu. Rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé. Proto námitku, že nalézací soud měl na věc aplikovat úpravu obsaženou v § 2920 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, (dále jen „ o. z.“), nemůže povinný úspěšně uplatnit ve vykonávacím řízení. Pokud jde o mezinárodní příslušnost, pak soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby původně byly mezinárodně příslušné soudy České republiky, dle ustanovení čl. 26 nařízení Brusel I bis se stal příslušným italský soud, neboť povinný se i dle vlastního tvrzení tamějšího řízení účastnil. 3. Proti tomuto usnesení podal povinný včas odvolání. Namítal, že byly dány důvody pro to, aby soud odepřel uznání rozhodnutí z důvodů uvedených v čl. 45 odst. 1 písm. a), b) a e) Nařízení Brusel I bis. Podle odvolatele se soud prvního stupně řádně nevypořádal s námitkou, že povinný byl v pozici pojistníka a proto měl být příslušným jeho obecný soud v České republice a že věc měla být posuzována dle § 2920 o. z. Soud prvního stupně nepřihlédl ani k tomu, že ač bylo dříve povinnému italským soudem doručováno, tak aniž by byl předem upozorněn na procesní postup soudu, tak mu nebylo rozhodnutí doručeno a bylo mu tak znemožněno podání opravného prostředku. Soud prvního stupně také rozhodl, aniž by byl znám obsah italské úpravy, když s ohledem na odkazy na články 395 a 292 italského občanského soudního řádu (dále jen„ CPC“) chybí jejich překlad. Povinný navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a bylo jeho návrhu vyhověno. 4. Oprávněný k odvolání uvedl, že není dán žádný z důvodů, pro které je možné výkon rozhodnutí odepřít. Podstatou sporu mezi účastníky řízení bylo poskytnutí náhrady za újmu na zdraví, která oprávněnému byla způsobena jednáním dítěte povinného. Stejný právní nárok poškozenému (oprávněnému) přiznává i české právo. Jedná se o zcela obvyklý institut soukromého práva, který zajišťuje osobě poškozené nahrazení utrpěné újmy, která byla způsobena protiprávním jednáním škůdce, případně osoby, za níž škůdce nese odpovědnost. Je tedy zcela zřejmé, že poskytnutí náhrady za újmu na zdraví není a nemůže být v rozporu s veřejným pořádkem, naopak se jedná o zcela legitimní nárok, s nímž počítá i české právo. Oprávněný zdůraznil, že povinnému byl zcela prokazatelně doručen návrh na zahájení řízení. Tohoto řízení se pak povinný aktivně neúčastnil, což již samo o sobě vylučuje aplikaci čl. 45 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis. Skutečnosti dodržení přiměřené lhůty se povinný nedovolával a nedovolává. Dále oprávněný zdůraznil, že povinný nepodal opravný prostředek, ačkoli k tomu měl příležitost. Argumentace čl. 45 odst. 1 písm. e) Nařízení Brusel I bis je v dané věci zcela nepřiléhavá. Pokud se povinný dovolává aplikace odkazů, tedy bodů 4 a 5 článku 395 CPC, tak není zřejmý důvod. Tyto body se vztahují na případy, kdy lze podat odvolání proti rozhodnutí i po uplynutí šestiměsíční lhůty. Povinný netvrdí a neprokazuje, že by opravný prostředek v souladu s těmito body proti pravomocnému rozhodnutí soudu v Bolzanu podal, proto jejich aplikace nepřichází v úvahu. Totéž platí o odvolání se na čl. 292 CPC. Pro případ jeho aplikace by muselo být povinným prokázáno, že mu nebyly doručeny listiny uvedené v čl. 292. Žalovaný však toto ani netvrdí a ani neprokazuje. Oprávněný je přesvědčen, že s ohledem na postup povinného nebylo nutné čl. 292 a 395 CPC překládat, neboť jejich aplikace nepřicházela v úvahu. Oprávněný navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. 5. Účastníci souhlasili s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a důkazů tam založených, jejichž obsah je účastníkům znám. 6. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), poté, kdy zjistil, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným odvolání podat, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 201, § 202, § 204, § 205 o.s.ř.) a dospěl k následujícím závěrům. 7. Z obsahu spisu soudu prvního stupně a ze spisu soudního exekutora sp. zn. [číselný identifikátor exekutora] Ex 9/22 se podává, že Okresní soud v Kolíně k návrhu oprávněného pověřil dne 7. 2. 2022, pod č. j. 20 EXE 453/2022-43 soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] [anonymizováno], vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 221/2021, který vydal Obecný soud v Bolzanu. K exekučnímu návrhu ze dne 27. 1. 2022 připojil oprávněný s českým překladem rozsudek Obecného soudu v Bolzanu ze dne 29. 1. 2022, sp. zn. 4377/2017, který byl zveřejněn dne 1. 2. 2021 jako rozsudek č. 85/2021, pod č. j. 221/2021, a kterým ve sporu mezi účastníky řízení žalobcem [jméno] [příjmení] a žalovaným nepřítomným [jméno] [příjmení], jako rodičem vykonávajícím rodičovskou odpovědnost za nezletilého [jméno] [příjmení], uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 19 815,04 EUR společně se zákonným úrokem plynoucím ode dne zveřejnění rozsudku do zaplacení (výrok 2.) a částku 5 315 EUR na nákladech právního zastoupení a částku 405,51 EUR za zálohy a jiné výdaje (výrok 3.). Rozsudek neobsahuje poučení o lhůtě a způsobu podání opravného prostředku. 8. Povinný podal návrh na zastavení a odklad exekuce ze dne 22. 3. 2022, ve kterém poukázal na to, že exekuční titul byl doručen povinnému až po zahájení exekuce, povinný byl informován o existenci řízení u soudu v Bolzanu, ale rozsudek mu nebyl doručen. Dále poukázal na to, že exekuční titul byl již oprávněným vadně označen datem, spisovou značkou i číslem jednacím, a exekutor tuto vadu převzal. Podle povinného rozsudek neobsahuje žádné poučení o způsobu zveřejnění, doručení a možnosti odvolání. Každý rozsudek členského státu EU, aby byl vykonatelný, musí odpovídat podmínkám jak členského státu soudu, tak podmínkám členských států účastníků řízení, postup soudu musí být předvídatelný a musí být zachována základní práva všech účastníků řízení garantovaná i Listinou. Povinný nezná úpravu italskou, ale oprávněně se domníval, že rozhodnutí mu musí být soudem doručeno a že má možnost opravného prostředku jako základní právo. Podmínkou pro vykonatelnost cizozemského rozhodnutí je dána existencí řádného rozhodnutí soudu o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí na území České republiky. Dále poukázal na probíhající jednání s pojišťovnou. 9. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 5. 2022, č. j. 20 EXE 453/2022-64 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 17 Co 150/2022 – 81 byl pravomocně zamítnut návrh povinného na odklad exekuce a odvolací soud se již vypořádal s námitkami povinného o„ neexistenci“ vykonávaného titulu s ohledem na jeho označení (odstavec 10.), konstatoval, že soud prvního stupně postupoval také naprosto správně, když projednávanou věc podřídil režimu Nařízení Brusel I bis (odstavec 13.), vysvětlil, že se proto odvolatel mýlí v tom, že exekuce italského rozsudku je na území České republiky možná až po prohlášení jeho vykonatelnosti (odstavec 14.) a konstatoval, že byl soudem prvního stupně správně zjištěn rozhodný skutkový stav, který ostatně mezi účastníky řízení nebyl sporný (odstavec 11.). Na těchto závěrech nemá odvolací soud důvod ničeho měnit. 10. Po doručení uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu pak povinný (na základě procesního poučení uvedeného v odstavci 23.) přizpůsobil svou procesní obranu a dovolává se zastavení exekuce z důvodů, pro které lze odepřít výkon rozhodnutí podle čl. 45 odst. 1 písm. a), b) a e) Nařízení Brusel I bis. Všechny jeho námitky pak soud prvního stupně posoudil v napadeném usnesení, kterým zamítl návrh na zastavení exekuce. Podle názoru odvolacího soudu vystavěl soud prvního stupně závěry pro své rozhodnutí na dostatečných podkladech obsažených v soudním spisu a ve spisu soudního exekutora. Správně a pečlivě posoudil důvody, které uváděl povinný ve svém návrhu na zastavení exekuce a podřídil jej správným zákonným ustanovením evropského, italského i českého práva, která též správně citoval poté, kdy relevantní ustanovení italského práva nechal přeložit do češtiny. Závěry soudu prvního stupně jsou logicky a jasně vysvětleny a při svém posouzení dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že nejsou dány důvody pro odepření výkonu předloženého rozhodnutí italského soudu. 11. K odvolacím námitkám je třeba uvést, že pokud odvolatel namítal, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal s námitkou, že povinný byl v pozici pojistníka (a zpochybnil tak mezinárodní příslušnost italského soudu k vedení řízení, ve kterém byl vydán vykonávaný rozsudek), je třeba odkázat na odstavec 12. napadeného usnesení, kde je logicky vysvětleno, že v projednávané věci povinný nevystupoval v pozici pojistníka a jeho vztah s pojišťovnou se tohoto řízení nedotýká. V exekučním řízení jsou bez významu okolnosti vztahující se k (dosud neúspěšnému) jednání povinného s pojišťovnou o úhradě vymáhaného nároku. Rozhodným pro exekuci může být až plnění, které pojišťovna na vymáhaný nárok oprávněnému vyplatí. Pokud se proto odvolatel domáhá aplikace čl. 45 odst. 1 písm. e) Nařízení Brusel I bis, pak z prostého výkladu textu plyne, že výjimky zde uvedené se projednávané věci vůbec nedotýkají a obrana odvolatele je zcela účelová. 12. Stejně tak není na místě námitka, že soud prvního stupně měl věc posoudit podle § 2920 o. z. Správně je v odstavci 12. napadeného usnesení uvedeno, že exekučnímu soudu je výslovně uvedeným Nařízením Brusel I bis zakázáno přezkoumávat vykonávané rozhodnutí ve věci samé. 13. Pokud se povinný dovolává čl. 45 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis, pak je třeba zdůraznit, že z hlediska uvedeného ustanovení není rozhodnou skutečností, zda byl povinnému doručen vykonávaný rozsudek, ale zda mu byly doručeny písemnosti, kterými byl informován o probíhajícím soudním řízení. Zde mezi účastníky řízení není sporu o tom, že povinný v pozici žalovaného byl vyrozuměn o konání řízení, kterého se po své počáteční procesní aktivitě pak dál již neúčastnil, a proto bylo rozhodnutí vydáno v jeho nepřítomnosti. 14. Pokud jako důvod pro odepření výkonu uvedl odvolatel nedoručení rozsudku, pak odvolací soud poukazuje na to, že exekuce podle Nařízení Brusel I bis zjevně dopadá i na rozhodnutí, která nebyla povinnému účastníku doručena, pokud procesní předpis daného státu vykonatelnost rozhodnutí s doručením nespojuje, avšak jen za podmínky, že povinný byl informován o probíhajícím řízení, aby mohl uplatnit svou procesní obranu (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropských společenství z 21. 5. 1980, sp. zn. 125/79, Denilauler v S.N.C. Couchet Freres, podle něhož„ Luganská úmluva se týká především soudních rozhodnutí, která před okamžikem žádosti o jejich uznání nebo výkon v jiném státě než ve státě původu, byla nebo mohla být v tomto státě původu, podle různých postupů, předmětem šetření ve sporném řízení, ve kterém byla respektována práva žalovaného na obhajobu. Podmínky stanovené částí III. úmluvy o uznání a výkonu rozhodnutí nejsou splněny v případě, kdy je vydáno nebo nařízeno soudem předběžné nebo prozatímní opatření bez předvolání k jednání účastníka, proti kterému směřuje a které je předkládáno k výkonu bez předchozího doručení této straně. Tento typ rozhodnutí není zahrnut do systému uznání a výkonu rozhodnutí podle této úmluvy.“). 15. Soud prvního stupně (v odstavcích 9. a 10. napadeného usnesení) správně posoudil italskou procesní úpravu vykonatelnosti rozhodnutí, která je založena jednak na„ předběžné“ vykonatelnosti prvostupňových rozhodnutí dle § 282 CPC (kterou příslušný soud deklaroval dnem 31. 5. 2021) a na„ propadnutí“ odvolací lhůty po uplynutí 6 měsíců od zveřejnění rozsudku (zveřejněn dne 1. 2. 2021) bez ohledu na jeho doručení stranám dle čl. 327 odst. 1 CPC. Ve shodě se soudem prvního stupně i s oprávněnou se odvolací soud domnívá, že není třeba překlad dalších ustanovení procesní úpravy a přeložená ustanovení postačují k posouzení nastalé procesní situace. Tuto úpravu pak soud prvního stupně (v odstavci 11.) správně zhodnotil jako nerozpornou s veřejným pořádkem České republiky. Sama o sobě okolnost, že zveřejněním rozsudku začíná běžet propadná odvolací lhůta v délce 6 měsíců bez ohledu na doručení rozsudku, nezakládá kolizi se základními zásadami, na nichž je vystavěn právní stát. Pokud je účastník o řízení informován, pak je i na něm, aby (sám nebo prostřednictvím zvoleného zástupce) průběh řízení sledoval a aktivně se ho účastnil, chce-li hájit svá práva včas. Povinný zpočátku s italským soudem komunikoval, nezpochybnil mezinárodní příslušnost soudu a tak se jí podrobil dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. Za této situace se pak měl seznámit s italskou procesní úpravou a případně se nechat v řízení zastoupit advokátem. Povinný však spoléhal jen na postup své pojišťovny, který nyní hodnotí jako nedostatečný. To však nemůže jít k tíži oprávněného, který řádně svůj nárok uplatnil a byl mu přiznán italským soudem. 16. Závěrem je pak třeba uvést, že zásadní pro posouzení dané věci je to, že odvolatel nikdy nezpochybnil žádným procesním úkonem vůči italskému soudu (ač tak učinit mohl), že rozsudek je vykonatelný a je-li tedy rozsudek vykonatelný na území Italské republiky, pak je v souladu s čl. 39 Nařízení Brusel I bis vykonatelný i na území České republiky. Oprávněnému lze dát za pravdu v tom, že nemůže nyní v exekuci nést následky pasivního přístupu povinného v řízení, které probíhalo před italským soudem, o kterém byl od počátku informován a příslušné procesní úkony ke své obraně nikdy neučinil. 17. Odvolací soud tedy podle § 219 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť v souladu s ustanovením § 87 a § 88 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněné vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 23. června 2023 JUDr. Martina Kasíková v. r. předsedkyně senátu