USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Evy Kratzerové a JUDr. Václava Nekoly ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] zastoupená [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] evidenčně hlášen [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [anonymizováno], Slovenská republika zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 1. 2023, č. j. 17 E 22/2017-220 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že o námitce povinného ohledně mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ se nerozhoduje. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále jen„ soud I. stupně“) usnesením ze dne 5. 1. 2023, č. j. 17 E 22/2017-220 zamítl námitku povinného ohledně mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ v této věci. 2. Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že podáním doručeným dne 24. 9. 2022 navrhl povinný zastavení výkonu rozhodnutí, neboť povinný nemá na území České republiky (dále jen„ ČR“) ani pobyt ani majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí a je dle povinného dán nedostatek pravomoci soudů ČR, a tudíž je na místě výkon rozhodnutí dle § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) zastavit. Soud I. stupně návrh povinného podle svého obsahu posoudil jako námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, o které je třeba rozhodnout analogicky dle 105 odst. 4 část věty za středníkem o.s.ř. upravujícího rozhodování o nedůvodné námitce nedostatku místní příslušnosti. V daném případě je nepochybné, že ke dni podání návrhu byla dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu I. stupně pro rozhodnutí o podaném návrhu ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen Nařízení o výživném), neboť povinný zjevně v ČR pracoval, o čemž svědčí provedené srážky ze mzdy. Skutečnost, že od 4. 3. 2022, kdy skončil jeho pracovní poměr u plátce mzdy [právnická osoba], nebyl zjištěn nový plátce mzdy, nemůže na skutečnosti, že je dána mezinárodní příslušnost soudu pro vedení výkonu rozhodnutí v této věci, ničeho změnit. Mezinárodní příslušnost soud zkoumá sice kdykoliv za řízení, ale dle skutečností, které zde byly v době zahájení řízení. Protože dle Nařízení o výživném byla dána pravomoc soudů ČR dle bydliště povinného, byla dána místní příslušnost soudu I. stupně a byly tak splněny podmínky řízení. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal včas odvolání povinný. Namítal, že pokud není žádný majetek povinného na území ČR, který by mohl být v tomto řízení postižen výkonem rozhodnutí, tedy jestliže povinný není příjemcem mzdy, platu ani jiného příjmu od plátce působícího v ČR ani zde není žádný předpoklad toho, že by povinný v budoucnu příjemcem takového příjmu byl, je další výkon rozhodnutí bezpředmětný. Povinný byl na území ČR přihlášen toliko k ubytová­ní, a to jen v minulosti (do 23. 3. 2022), což víceméně koresponduje se skutečností, že výkon rozhod­nutí v ČR byl realizován jen do ledna 2022 a následně už nikoli. Pakliže přihlášení po­vinného k ubytování v ČR již skončilo a stejně tak skončila faktická realizace výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy od plátce působícího v ČR, lze z toho dovozovat, že po­vinný svůj faktický pobyt v ČR (motivovaný pravděpodobně ekonomicky) již ukončil, neboť bez majetku, příjmu a rodinného či jiného zázemí v ČR by zde mohl jen stěží uhrazovat náklady na své životní potřeby. S ohledem na to se jeví další vedení výkonu rozhodnutí jako nadbytečné a vedoucí jen k dalším nákladům s výkonem rozhodnutí spojeným. Podle názoru povinného soud I. stupně postupoval nesprávně, pokud návrh povinného na za­stavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy posoudil jako námitku nedostatku mezinárodní přísluš­nosti, o které je třeba rozhodnout analogicky jako při rozhodování o nedůvodné námitce nedostatku místní příslušnosti (§ 105 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř.). K takové analogii podle názoru povinného není žádný důvod. Povinný nezpochybňuje, že pravomoc soudu členského státu Evropské unie je dána místem skuteč­ného výkonu rozhodnutí podle skutečného způsobu provedení, tedy tam, kde povinný má (či může mít) majetek postižitelný při výkonu rozhodnutí, avšak v posuzovaném případě je zřejmé, že povinný nemá příjmy od žádného plátce působícího v ČR a ani zde není žádný důvod se domní­vat, že by takové příjmy v budoucnu mohl mít. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení a výkon rozhodnutí zastavil. 4. Oprávněná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby usnesení soudu I. stupně bylo potvrzeno. Povinný jako státní občan členského státu Evropské unie nepotřebuje povolení k pobytu na území ČR, a tudíž z absence takového povolení nemůže být dovozována skutečnost, že se na území ČR nezdržuje a nemá v úmyslu se zdržovat. Rovněž argument o ukončení zaměstnání povinného v lednu 2022 nemůže být považován za nevyvratitelný důkaz o tom, že povinný není v ČR výdělečně činný. Tím spíše, že ze zprávy České správy sociálního zabezpečení z 23. 2. 2023 vyplývá, že je od 7. 10. 2022 zaměstnancem společnosti [právnická osoba] se sídlem v [obec]. S ohledem na skutečnost, že povinný, ač neznámého pobytu, má pracovní poměr se zaměstnavatelem se sídlem na území ČR, dá se předpokládat, že má nadále v úmyslu vykonávat alespoň příležitostně výdělečnou činnost na území ČR. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným jej podat, je přípustné a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům: 6. Z obsahu spisu soudu I. stupně se podává, že na základě návrhu oprávněné usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 17E 22/2017-15 soud I. stupně prohlásil za vykonatelný na území ČR rozsudek Okresného súdu Topoľčany ze dne 23. 11. 2010, č. j. 9P/442/2010-13 a podle něj nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného u zaměstnavatele [právnická osoba] k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné na zaplacení dlužného výživného za období od 15. 1. 2011 do 18. 5. 2017 a dále běžného výživného od 19. 5. 2017. Výkon rozhodnutí pak byl prováděn postupně u plátce mzdy [právnická osoba], u plátce mzdy [právnická osoba], u plátce mzdy [právnická osoba] a u plátce mzdy [právnická osoba] Naposledy pak soud I. stupně vydal usnesení ze dne 27. 2. 2023, č. j. 17 E 22/2017- 242, o převodu výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy na dalšího plátce mzdy [právnická osoba], u něhož však byl povinný zaměstnán od 7. 10. 2022 do 6. 12. 2022. Další plátce mzdy povinného prozatím zjištěn nebyl. 7. Podáním doručeným soudu I. stupně dne 24. 9. 2022 navrhl povinný (zastoupen ustanoveným opatrovníkem) zastavení výkonu rozhodnutí. Tvrdil, že povinný nikdy neměl a nemá na území ČR povolen pobyt, v současné době není příjemcem mzdy, platu ani jiného příjmu od příjemce se sídlem na území ČR. K pobytu na území ČR byl přihlášen jen do 23. 3. 2022, jeho současný pobyt v ČR je neznámý. K trvalému pobytu je hlášen na adrese ve Slovenské republice, v [anonymizováno]. Protože povinný nemá na území ČR ani majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí, je dle povinného dán nedostatek pravomoci soudů ČR, a tudíž je na místě výkon rozhodnutí dle § 104 o.s.ř. zastavit. 8. Oprávněná se zastavením výkonu rozhodnutí nesouhlasila. Povinný je na území Slovenské republiky hlášen k pobytu bezdomovce, a tudíž nelze vyloučit jeho aktuální pobyt ani na území ČR. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí byl až do ledna 2022 úspěšně realizován, na výživném zůstává i nadále značný dluh, není v zájmu nezletilé oprávněné, aby byl výkon rozhodnutí zastaven, zvlášť když nelze vyloučit možnost, že povinný bude opět vykonávat v ČR závislou činnost. 9. Podle čl. 10 Nařízení o výživném - Přezkoumání příslušnosti - je-li u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, prohlásí bez návrhu svou nepříslušnost. 10. Nauka (viz V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387) i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) b/ s pochybeními při nařízení exekuce c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí). Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov. § 268 odst. 1 písm. a/,b/,c/,d/ a f/ o.s.ř.) anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo. (viz usnesení nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004). 11. Za„ pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí“ lze považovat dodatečně (po nařízení výkonu rozhodnutí) zjištěný nedostatek podmínek řízení, jestliže jej nelze odstranit. Jmenovitě nedostatek pravomoci (českého) soudu k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí je takovým nedostatkem (podmínky řízení), jenž vede k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (viz V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 390). 12. Nejenom z uvedeného článku 10 Nařízení o výživném, ale i z české procesní úpravy plyne, že soud posuzuje svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) ze své iniciativy a má-li za to, že mezinárodní příslušnost jako podmínka řízení není dána, pak zastaví řízení dle § 104 o.s.ř. Jinak rozhodne ve věci samé (nařídí výkon rozhodnutí) a ve vydaném rozhodnutí vyjádří názor na svou mezinárodní příslušnost. Revize názoru soudu I. stupně o tom, že je mezinárodní příslušnost dána, je pak účastníku řízení umožněna v rámci odvolacího řízení proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. O námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti vznesené účastníkem řízení se proto výslovně zamítavým výrokem nerozhoduje (ani analogicky, i s ohledem na omezené použití analogického výkladu procesního práva). 13. Je-li však již výkon rozhodnutí pravomocně nařízen (jako ve zde projednávané věci), z judikatury Nejvyššího soudu i procesní nauky plyne, že otázky nedostatku podmínek řízení, a to i mezinárodní příslušnosti, jsou posuzovány v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí po dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.). A povinný konec konců podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, o kterém soud I. stupně dosud nerozhodl. 14. Z uvedeného je tedy zřejmé, že soud I. stupně postupoval procesně chybně, když nerozhodl o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a namísto toho zamítl námitku povinného ve vztahu k otázce mezinárodní příslušnosti soudu. Odvolateli je tedy třeba dát v této otázce plně za pravdu. 15. Podle § 212a odst. 6 o.s.ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud I. stupně řešil ve výroku usnesení. 16. K návrhu odvolatele, aby odvolací soud změnil napadené usnesení a věcně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (a výkon rozhodnutí zastavil), je třeba poukázat na § 212a odst. 6 o.s.ř. Odvolací soud není oprávněn projednat věcně návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí v rámci vyřízení odvolání povinného proti procesnímu rozhodnutí o námitce mezinárodní nepříslušnosti soudu. V prvostupňovém řízení návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí věcně projednán nebyl, když soud I. stupně o něm, v důsledku chybného procesního postupu, dosud nerozhodl. 17. Odvolací soud proto ve smyslu § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení změnil, tak že se o námitce nerozhoduje. 18. V dalším řízení pak soud I. stupně rozhodne o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a k tomu odvolací soud uvádí, že soudu I. stupně je třeba dát za pravdu v tom, že mezinárodní příslušnost českých soudů je třeba posuzovat podle Nařízení o výživném, když mezinárodní příslušnost se zkoumá kdykoliv za řízení, avšak rozhodné jsou skutečností, které zde byly v době zahájení řízení. 19. Výslovně je pak otázka mezinárodní příslušnosti soudu upravena v čl. 2 odst. 1 bod 5) Nařízení o výživném, podle něhož„ členským státem výkonu“ je členský stát, v němž má být proveden výkon rozhodnutí. 20. Výrazem„ má být proveden“ se rozumí místo skutečného výkonu rozhodnutí podle způsobu jeho provedení s tím, že výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu (tj. požadované plnění skutečně vymoci), tedy kde povinný má postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného. Ve smyslu čl. 22 bod 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I“) je tak rozhodující předmět řízení, nikoliv povaha jeho účastníků; otázka místní příslušnosti pro posouzení pravomoci soudů ĆR není rozhodující, neboť pro řízení o výkon rozhodnutí vyplývá pravomoc přímo z uvedeného Nařízení Brusel I. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v citovaném článku není použito pojmu„ pravomoc“, neboť za soud pravomocný ve věci nařízení výkonu rozhodnutí je považován soud toho členského státu, na jehož území má být výkon rozhodnutí proveden. Vzhledem k tomu, že na území ČR nebylo možné zjistit majetek povinného s trvalým bydlištěm v jiném členském státě Evropské unie a realizovat tak samotný výkon rozhodnutí, není splněna podmínka výlučné příslušnosti (pravomoci) podle čl. 22 bod 5 Nařízení Brusel I. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Nd 57/2006). 21. Byť je rozhodnutí uvedené v předcházejícím odstavci vydáno k jinému Nařízení (Brusel I), než jaké je aplikováno v této projednávané věci (o výživném), jsou jeho závěry s ohledem na shodný text obou nařízení přiléhavé. K tomu je třeba, ve shodě se soudem I. stupně, uvést, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy byl v této věci nařízen účinně, když ke dni vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí byl povinný u označeného plátce mzdy zaměstnán a tudíž následně byly prováděny srážky z jeho mzdy. 22. Pokud soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Nd 55/2006, pak je třeba zdůraznit, že bylo vydáno v exekučním řízení vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ exekuční řád“) a v řízení o výkon rozhodnutí jsou jeho závěry aplikovatelné jen částečně. 23. Podle čl. 5 Nařízení o výživném není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se odpůrce řízení před tímto soudem účastní. 24. Soud I. stupně pak v odstavci 12. napadeného usnesení správně uzavřel (byť odkázal chybně na čl. 6 a nikoliv 5), že i v případě, kdyby nebyla mezinárodní příslušnost českého soudu dána, povinný se řízení na počátku účastnil, nenamítl nedostatek příslušnosti soudu I. stupně a tím je dána tzv. příslušnost založená na účasti odpůrce na řízení. 25. K námitkám povinného, že výkon rozhodnutí nelze fakticky provádět, když povinný není na území ČR zaměstnán, soud I. stupně správně poukázal na to, že sama o sobě okolnost, že povinný není momentálně zaměstnán (resp. že se nepodařilo zjistit nového plátce jeho mzdy), není důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí. Je třeba vyčkat uplynutí doby uvedené v § 290 odst. 1 o.s.ř. Z průběhu výkonu rozhodnutí je zřejmé, že povinný se snaží na území ČR postupně pracovat v různých pracovních poměrech a zaměstnán byl ještě počátkem prosince 2022. 26. Soud I. stupně tedy znovu posoudí námitky vznesené povinným v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí a podaném odvolání, o návrhu rozhodne a neopomene rozhodnout i o náhradě nákladů této fáze řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 20. března 2023 JUDr. Martina Kasíková v.r. předsedkyně senátu