ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 46 615,52 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti části výroku II. o zaplacení částky 6 881 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 881 Kč ve výši 11,75 % ročně od 25. 3. 2022 do zaplacení, částky 4 988,52 Kč, úroku ve výši 20 % p.a z částky 34 660,37 Kč od 25. 3. 2022 do 17. 4. 2022 a úroku ve výši 11,75 % p.a z částky 34 660,37 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2022 dosáhne částky 118 080 Kč, a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. září 2022, č. j. 120 C 11/2022-54, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadené části výroku II. o zaplacení částky 6 881 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 881 Kč ve výši 11,75 % ročně od 25. 3. 2022 do zaplacení, částky 4 988,52 Kč, úroku ve výši 20 % p.a z částky 34 660,37 Kč od 25. 3. 2022 do 17. 4. 2022 a úroku ve výši 11,75 % p.a z částky 34 660,37 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2022 dosáhne částky 118 080 Kč, a v závislém nákladovém výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 41 627 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 25. 3. 2022 do zaplacení, částku 4 988,52 Kč a úrok ve výši 64,62 % ročně z částky 34 660,37 Kč od 25. 3. 2022 do 17. 4. 2022 ve výši 1 435,68 Kč a úrok ve výši 11,7 % ročně z částky 34 660,37 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2022 dosáhne částky 118 080 Kč. 2. Podle jejích žalobních tvrzení byla mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem uzavřena smlouva o úvěru [číslo] to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím osobní zabezpečené stránky žalovaného v klientské zóně nacházející se na adrese [webová adresa] a prostřednictvím e-mailové komunikace. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 8. 10. 2021 svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl za tímto účelem žalobkyní předem poskytnut. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 35 000 Kč. K jeho vyplacení došlo dne 8. 10. 2021. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za jeho poskytnutí sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,62 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2 050 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr žalobkyně prověřila na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke hrazení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích [příjmení] a [anonymizováno 5 slov]). Na základě těchto údajů včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný a jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný do data zesplatnění celého úvěru uhradil žalobkyni pouze částku 2 050 Kč dne 15. 11. 2021 a částku 2 050 Kč dne 29. 12. 2021. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokuty podle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč. Žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislostí s prodlením žalovaného podle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo v souladu s bodem 6.3. smlouvy automaticky k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 40 229,22 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Podle bodu 6.5. smlouvy jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den jeho zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě od 25. 3. 2022 do zaplacení. Podle bodu 2.2. smlouvy sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny až do její úplné úhrady. Žalobkyně v souladu s bodem 2.2. tento úrok uplatňuje v roční nominální úrokové sazbě 64,62 % p.a. 3. Žalovaný tak žalobkyni k dnešnímu dni dluží následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 40 229,22 Kč (původní dlužná jistina 34 660,37 Kč a dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění ve výši 5 568,85 Kč) s příslušenstvím b) smluvní pokuta podle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného podle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím d) smluvní pokuta podle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny ve výši 40 229,22 Kč za každý den prodlení počínaje dnem 25. 3. 2022 do zaplacení, kterou žalobkyně požaduje pouze k datu vyhotovení této žaloby, tedy ve výši 4.988,52 Kč e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 34 660,37 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení, který žalobkyně požaduje v nominální roční úrokové sazbě 64,62 % p.a.; od 91. dne prodlení žalovaného (od 18. 4. 2022) žalobkyně v souladu s ust. § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě 11. 75 % p.a.; podle bodu [číslo] je výše úroku limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný zaplatit, tedy na částku 118 080 Kč. 4. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 30 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 900 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 220,50 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.) a žalobu v rozsahu částky 17 151,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 727 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 64,62 % ročně z částky 34 660,37 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II.). 5. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně dne 8. 10. 2021 převedla na účet žalovaného částku 35 000 Kč (důkaz: doklad o vyplacení, výpis z účtu žalovaného). Dne 7. 7. 2022 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu (důkaz: předžalobní výzva včetně podacího archu). Žalobkyně vyzvala k uhrazení dluhu rovněž výzvami ze dnů 17. 2. 2022, 21. 3. 2022 a 23. 3. 2022. Žalovaný uhradil celkem částku 4 100 Kč (důkaz: karta klienta, výzvy k zaplacení). Tvrzení žalobkyně, že účastníci uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru dne 8. 10. 2021, nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru“ ani z jiných listinných důkazů neplyne, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k dohodě, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem. Nebyl prokázán ani obsah tvrzené dohody, neboť pro případ písemného právního jednání absentuje podpis žalovaného na předložených listinách, v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalovaného, není dostatečnou evidencí jeho projevu vůle. 6. S poukazem na ust. § 2991 odst. 1, 2 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud I. stupně připustil, že smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovaného uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalovaného. Nadto nebylo v řízeno prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v tomto znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis, všechny ostatní elektronické podpisy (včetně tzv.„ prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které daná tvrzení neprokazují. Sud I. stupně akcentoval, že osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně odeslala žalovanému na jeho účet celkem částku 35 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o.z. právo na vrácení těchto prostředků. Platby soud zohlednil při výši bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 900 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný, a to od 25. 3. 2022 a pouze v rozsahu přiznané částky. Pro určení splatnosti vydání bezdůvodného obohacení je rozhodné doručení výzvy k jeho vydání, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila již dne 17. 2. 2022. Žalobkyni tak vzniklo právo na úrok z prodlení podle ust. § 1968 o.z. ve spojení s ust. § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 25. 3. 2022. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalobkyně měla ve věci úspěch v částce 30 900 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni podání žaloby ve výši 1 233 Kč (51,3 %), naopak v částce 15 715,52 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni podání žaloby ve výši 10 667,68 Kč úspěch neměla (48,7 %). Přísluší jí tedy náhrada nákladů v rozsahu 2,6 %, tj. ve výši 220,50 Kč. K hodnocení úspěchu ve věci u příslušenství viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 331 Kč, odměny advokáta podle ust. § 6 odst. 1 a § 7 a § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty 46 615,52 Kč sestávající z částky 500 Kč za 3 úkony právní služby realizované před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, výzva k plnění, podání ve věci samé) a 1 úkon právní služby realizovaný po podání návrhu ve věci ve výši 2 980 Kč, celkem 4 480 Kč, včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT a 1 paušální náhrady po 300 Kč podle ust. § 13 AT a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 1 066,80 Kč. 8. Proti výroku II. tohoto rozsudku, v rozsahu částky 6 881 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 881 Kč ve výši 11,75 % ročně od 25. 3. 2022 do zaplacení, částky 4 988,52 Kč, úroku ve výši 20 % p.a z částky 34 660,37 Kč od 25. 3. 2022 do 17. 4. 2022 a úroku ve výši 11,75 % p.a z částky 34 660,37 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2022 dosáhne částky 118 080 Kč, a proti závislému nákladovému výroku III., podala žalobkyně odvolání a namítá, že pro soukromoprávní jednání v elektronické podobě nejsou prakticky žádná omezení. Dokonce za předpokladu, že elektronický prostředek právního jednání umožňuje zachytit obsah daného jednání a dostatečně určit jednající osobu, jsou zachovány požadavky na písemnou formu právního jednání i bez připojení podpisu (§ 562 odst. 1 a 2 o.z.). Podle nařízení eIDAS lze při podepisování elektronického dokumentu v soukromoprávních vztazích užít jakýkoli typ elektronického podpisu, tedy i tzv. prostý elektronický podpis. Smlouvu mezi dvěma soukromoprávními subjekty je tak možné„ podepsat“ např. zasláním prostého e-mailu s uvedením hlavičky, patičky či jména (zvláště bude-li užita ve smyslu podpisu, tj. stvrzení konečnosti a vážnosti vůle), vlastnoručním podpisem na příslušném dokumentu a jeho následným zasláním e-mailem ve formě scanu, s vyšší mírou důkazní spolehlivosti pak prostřednictvím vhodných kontraktačních platforem (např. globálně známé platformy DocuSign, ale existují i česká řešení), ale i připojením vyšších forem (zaručeného či kvalifikovaného) elektronického podpisu. Dokument tedy lze podepsat i kódem z SMS zprávy, kdy klientovi. Podle odborné literatury může být prostým elektronickým podpisem PIN, heslo, fráze či obrázek. Za prostý elektronický podpis je považováno i pouhé připojení jména např. k e-mailu či SMS. V tomto případě veškeré náležitosti kontraktačního procesu splněny byly. Zejména žalovaný dostatečně projevil vůli smlouvu o úvěru uzavřít. Vzhledem k tomu, že žadatel musí poskytnout své osobní informace a ty jsou předem ověřovány, včetně účtu i totožnosti žadatele, který je prokazován osobním dokladem, je dostatečně prokázáno, že smlouvu podepsal právě žalovaný. Stejně tak je prokázán obsah uzavřené smlouvy. Žalobkyně vyzdvihla, že žalovaný vystupuje jako majitel bankovního účtu, ze kterého bylo na tento úvěr celkem uhrazeno 4 100 Kč a dále na něj byla zaslána prověřující platba ve výši 1 Kč a finanční plnění dle smlouvy o úvěru. 9. Na výzvu odvolacího soudu, aby doplnila skutková tvrzení týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a navrhla, popř. předložila, důkazy k prokázání skutkových tvrzení, reagovala žalobkyně podáním ze dne 20. 2. 2023, v němž uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala jak na základě informací získaných od spotřebitele, tak z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, jakož i z jiných zdrojů. Na základě tohoto posouzení dospěla k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a úvěr žalovanému poskytla. Žalobkyně zejména posuzovala schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Schopnost žadatele řádně hradit úvěr byla prověřena zejména na základě těchto podkladů: výpisy z databází [anonymizováno] a [příjmení], úplné výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného. Při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně využívá také tzv. rozhodovací strom, tedy matematický model pro kategorizaci rizik pro konkrétního žadatele o úvěr. Model je založen na historickém chování klienta, vyhodnocení se děje automaticky v informačním systému a zpracovává vstupní hodnoty a informace zadané klientem a získané z externích databází. U [anonymizováno] půjčky neuvádí klient detailní strukturu výdajů, ale hodnotu souhrnně za všechny své výdaje a výdaje jeho rodiny, včetně úhrad závazků a povinných plateb. Proto jsou, mimo výdaje uvedené klientem, žalobkyní stanoveny i výdaje minimální, a pokud jsou vyšší než klientem uvedené, použijí se do výpočtu koeficientu K1, kterým žalobkyně hodnotí úvěruschopnost klienta z hlediska porovnání jeho příjmů a výdajů, tyto výdaje minimální. Výpisy z účtu za období květen až září 2021 byl potvrzen pravidelný měsíční příjem žalovaného a jeho výdaje, které zahrnují životní minimum jednotlivce a povinnou rezervu. Zároveň byly ověřeny další doložené parametry, jako je kontrola zaměstnavatele, bankovního spojení a byla provedena kontrola identity žalovaného. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů a databází, byl proveden scoring klienta, jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, že a) žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, b) žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, c) doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, d) zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, e) obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně kromě výše uvedeného doložila fotografii občanského průkazu (z ní bylo zjištěno, že občanský průkaz je platný a ověřena identita žalovaného), výpis z [anonymizováno 5 slov]), [anonymizována tři slova] [příjmení] (z něj bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy [číslo] nikde s dlužnou částkou po splatnosti) a výpisy z bankovního účtu za období května až září 2021 dokládající, že žalovaný je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen, a byla ověřena pravidelná mzda od zaměstnavatele. 10. K posouzení výdajů žalovaného žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti vychází zejména z údajů uvedených žalovaným, které svým podpisem potvrdí v rámci úvěrové smlouvy. Žalovaný v prohlášení uvedl, že„ nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a ani si není vědom důvodu, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním závazků podle Smlouvy, dále nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebylo proti němu podán insolvenční návrh, ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku“, a že„ veškeré údaje, které z jeho strany budou uvedeny ve Smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto Smlouvou poskytl či poskytne, jsou pravdivé a úplné“. 11. Nakonec odvolatelka uvedla, že je třeba vzít v potaz, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž ve sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Poukázala na rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2020, č. j. 64 Co 104/2020-45, a ze dne 16. 2. 2021, č. j. 64 Co 12/2021-65, které se výší úroku zabývaly, s tím, že v souladu s ust. § 13 o.z. předpokládá, že obdobný případ bude též obdobně rozhodnut. 12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom za účelem posouzení, zda žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného, v souladu s ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval dokazování sdělením podstatného obsahu výpisu z [anonymizováno 5 slov]), [anonymizována tři slova] [příjmení], výpisů z bankovního účtu žalovaného za květen, červen, červenec, srpen a září 2021 a v souladu s ust. § 213 odst. 4 o.s.ř. doplnil dokazování fotografií občanského průkazu žalovaného a učinil z nich vlastní skutková zjištění: 13. Podle výpisu z [anonymizováno 5 slov]) vykazuje žalovaný skóre [anonymizováno]. Ve výpisu z registru [příjmení] je uvedeno pouze jméno, příjmení a adresa žalovaného a datum a čas„ importu“. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za květen 2021 se podává, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši 311,37 Kč, konečný zůstatek byl 860,04 Kč, na účet přišlo celkem 52 515 Kč a odešlo z něj 51 966,33 Kč, významnou příchozí položkou byla částka 32 977 [právnická osoba] Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za červen 2021 se podává, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši 860,04 Kč, konečný zůstatek byl - 32,77 Kč, na účet přišlo celkem 37 057 Kč a odešlo z něj 37 949,81 Kč, významnou příchozí položkou byla částka 35 010 [právnická osoba] Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za červenec 2021 se podává, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši - 32,77 Kč, konečný zůstatek byl - 32,06 Kč, na účet přišlo celkem 41 012 Kč a odešlo z něj 41 011,29 Kč, významnou příchozí položkou byla částka 36 012 [právnická osoba] Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za srpen 2021 se podává, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši - 32,06 Kč, konečný zůstatek byl - 99,04 Kč, na účet přišlo celkem 82 035 Kč a odešlo z něj 82 101,98 Kč, významnou příchozí položkou byla částka 45 184 [právnická osoba] Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za září 2021 se podává, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši - 99,04 Kč, konečný zůstatek byl 1 293,20 Kč, na účet přišlo celkem 94 703 Kč a odešlo z něj 93 310,76 Kč, významnou příchozí položkou byla částka 41 775 [právnická osoba] Z fotografie občanského průkazu žalovaného bylo zjištěno, že byl vydán dne 2. 10. 2019 a je platný do 2. 10. 2029. 14. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“) a podle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“). 15. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle ust. § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle ust. § 75 z.s.ú. je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 19. Podle z.s.ú. § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Odvolací soud dospěl k závěru, že v přezkoumávaném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Jak vyplývá z provedených důkazů, žalobkyně se v podstatě vůbec nezabývala výdaji žalovaného. Je zjevné, že nebyly řádně zkoumány a žalobkyni nebyla známa jejich struktura a výše, která nebyla ani tvrzena. Žalobkyní popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů lze naopak mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet, když jeho účet vykazuje většinou záporný zůstatek. Následkem nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé smlouvy. Odvolací soud má za to, že se v případě této neplatnosti stanovené v ust. § 87 odst. 1 z.s.ú. jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na tento závěr je nadbytečné zabývat se tím, zda byla smlouva prostřednictvím elektronické komunikace skutečně uzavřena či nikoliv. Případnou neplatnost ujednání o smluvním úroku obsaženém v předmětné smlouvě soud I. stupně neřešil. 21. K opačnému (podle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že neplatnost uvedené smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle ust. § 9 odst. 1 je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo též v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 22. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. § 86 a § 87 z.s.ú. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi ně náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu„ pacta sunt servanda“ s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 23. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení jeho pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. 24. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ust. § 86 a 87 z.s.ú. by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 25. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. 26. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Současně pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 27. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Zákon zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. 28. Jak uvedeno výše, žalobkyně v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila. Sice od žalovaného opatřila informace týkající se výplaty jeho příjmů za 5 měsíců na jeho účet, avšak bez doložení pracovní smlouvy a výplatních lístků umožňujících ověření údajů o povaze pracovního poměru žalovaného, jeho trvání a možných srážkách z jeho příjmu. Výdaje žalovaného (ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, což zde ani nebylo splněno, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu s ust. § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v tomto případě nemohlo dojít. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s ust. § 87 odst. 1 větou třetí z.s.ú. omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). Ustanovení § 3002 o.z. se zde neuplatní, neboť úprava ust. § 87 z.s.ú. je ve vztahu k němu ustanovením speciálním. 29. Na základě shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., v němž rovněž neshledal pochybení, podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. 30. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 1. března 2023 JUDr. Hana Lojkásková v.r. předsedkyně senátu