ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 20 338 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. října 2022, č. j. 13 C 107/2022-92, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., III., IV. a V. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 20 338 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 392,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok ve výši 28 % ročně z částky 8 392,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 413,16 Kč. 2. Podle jejích žalobních tvrzení žalovaný uzavřel dne 4. 11. 2019 se společností [právnická osoba] (dále též„ postupitel“) smlouvu [číslo]. Před jejím uzavřením a poskytnutím úvěru žalovanému byla jeho schopnost splácet úvěr postupitelem posouzena s odbornou péčí. Postupitel vycházel mj. z informací získaných z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb ([příjmení]), z dalších registrů a databází, např. insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Rovněž komplexně vyhodnotil celkovou finanční situaci žalovaného, kdy konfrontoval skutečnosti doložené žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného podle ekonomických modelů. Po důkladné analýze veškerých informací dospěl k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Na základě smlouvy poskytl postupitel žalovanému bezhotovostní zápůjčku ve výši 10 000 Kč. Za její poskytnutí a spravování se žalovaný zavázal ve smlouvě postupiteli zaplatit poplatek ve výši 4 888 Kč, vypočtený jako součet položek: úrok s úrokovou sazbou ve výši 28 % p.a., částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částka za administrativní činnosti a komfortní splácení. Celkem se žalovaný zavázal postupiteli zaplatit 14 888 Kč ve 45 týdenních splátkách. Žalovaný uhradil celkem 2 650 Kč, a to dne 8. 11. 2019 částku 350 Kč, dne 15. 11. 2019 částku 350 Kč, dne 22. 11. 2019 částku 350 Kč, dne 2. 12. 2019 částku 400 Kč, dne 13. 12. 2019 částku 700 Kč a dne 23. 6. 2020 částku 500 Kč. 3. V důsledku prodlení žalovaného s placením splátek vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky, ohledně nichž je žalovaný v prodlení. Tato denní smluvní pokuta byla kapitalizována ke dni 1. 2. 2022, přičemž je po žalovaném požadována pouze ve výši 5 000 Kč. Dále na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení požadovaný pouze ve výši 413,16 Kč a sankční poplatky ve výši 3 100 Kč. Dne 28. 1. 2022 uzavřel postupitel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou jí mj. postoupil pohledávku z titulu předmětné smlouvy. Žalobkyně touto žalobou nárokuje pohledávku sestávající z částky 20 338 Kč a příslušenství tvořeného kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 413,16 Kč, smluvním úrokem ve výši 28 % p.a. z jistiny 8 392,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z jistiny 8 392,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. 4. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení uvedením, že její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného vyhodnocením informací získaných z bankovních a ostatních registrů a databází a kontrolou příjmů a výdajů žalovaného. Zjistil, že žalovaný nemá žádný negativní záznam v bankovním registru klientských informací (BRKI), nebankovním registru klientských informací (NRKI) ani v registru zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěrů a dalších služeb ([příjmení]). Žádné negativní informace nezjistil ani z interní databáze právního předchůdce žalobkyně. Z insolvenčního rejstříku právní předchůdce žalobkyně zjistil, že proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení jeho schopnosti splácet závazky, omezení dispozice majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Z centrální evidence exekucí zjistil, že proti žalovanému nebyla v době uzavření smlouvy [číslo] tj. dne 4. 11. 2019, vedena žádná exekuce. Dále zjistil, že žalovaným předložený průkaz totožnosti nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů a že se jeho trvalé bydliště nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu. 5. Poté právní předchůdce žalobce přistoupil ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného s ohledem na jeho příjem, který posuzoval podle jeho výše, stability, pravidelnosti, pravdivosti a udržitelnosti po celou dobu trvání obchodu. Schopnost žalovaného splácet úvěr vyhodnotil na základě informací od žalovaného. Skóringovým modelem zhodnotil úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických dat - typ zaměstnání, rodinný stav, věk, bytové poměry atd. Žalovaný předložil před podpisem smlouvy pracovní smlouvu, z níž je patrné, že byl v dané době zaměstnán u zaměstnavatele [jméno] [příjmení], [IČO], [obec] na pozici montážní dělník na dobu neurčitou. Žalovaný uvedl jako pravidelný čistý měsíční příjem částku 17 000 Kč. Pověřený vázaný zástupce právního předchůdce žalobkyně s ním vyplnil zákaznickou kartu ke smlouvě a pravost informací v ní uvedených stvrdil podpis žalovaného společně s podpisem vázaného zástupce. V tomto případě žalovaný sdělil, příslušnými podklady doložil a vázaná zástupkyně [jméno] [příjmení] ověřila, že žalovaný má pravidelný měsíční příjem ve výši 17 000 Kč, což bylo doloženo doklady o příjmu za měsíce září a říjen 2019, a že další čisté příjmy domácnosti jsou ve výši 16 000 Kč, v součtu tedy příjmy dosahují výše 33 000 Kč. 6. Po posouzení příjmů žalovaného vyhodnotil předchůdce všechny rozhodné výdaje žalovaného. Přitom posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovaným, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Výdaje přitom posuzoval i z toho hlediska, zda se jednalo o závazky vůči jiným subjektům nebo o výdaje spořícího charakteru. Žalobkyně rovněž uvedla, že pokud se pohybuje celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam. Takovou informací bude zpravidla údaj o výši příjmů spotřebitele. Ukáže-li se, že spotřebitel sdělil poskytovateli správnou informaci o výši svého příjmu, a informace o spotřebitelových výdajích či okolnosti doprovázející uzavření smlouvy nezavdávají důvod pochybovat o správnosti informací týkajících se výdajů spotřebitele, nemusí poskytovatel majetkové poměry spotřebitele dále ověřovat. Úvěr, který byl poskytnut žalovanému, se řadí mezi úvěry nehypoteční, kdy jeho výše je ve výši 10 000 Kč, tedy jedná se o úvěr s nízkou nominální hodnotou a právní předchůdce žalobkyně povinnosti ověření klíčových informací od spotřebitele ohledně příjmu dostál již před uzavřením smlouvy, kdy jeho vázaná zástupkyně ověřila výši tvrzených příjmů žalovaného pomocí výplatních pásek za měsíce září a říjen 2019. 7. K prokázání svých tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila doklady o výši příjmu žalovaného za měsíce září a říjen 2019, zákaznickou kartu ke smlouvě [číslo] výstup z centrální evidence exekucí a navrhla výslech vázané zástupkyně přítomné při uzavírání smlouvy [jméno] [příjmení]. 8. Soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 7 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v rozsahu částky 12 988 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 042,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok II.), úroku ve výši 28 % ročně z částky 8 392,34 Kč od 18. 3. 2022 (výrok III.) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 413,16 Kč (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 9. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně na základě provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobkyně podepsal se žalovaným dne 4. 11. 2019 úvěrovou smlouvu, na základě níž mu přenechal v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peníze vrátit včetně poplatku za poskytnutí a spravování úvěru ve výši 4 888 Kč (složený z úroku ve výši 1 284 Kč a částky 2 254 Kč za zpracování úvěru) v 45 týdenních splátkách po 331 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, tak činila 14 888 Kč (zjištěno z úvěrové smlouvy, informací o spotřebitelském úvěru a přehledu splátek). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Podle tvrzení žalobkyně uhradil do zahájení soudního řízení pouze částku 2 650 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalobkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne 1. 2. 2022. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky 20 751,16 Kč do 17. 3. 2022 (zjištěno z výzvy k okamžitému splacení dluhu). Předžalobní výzva byla žalovanému odeslaná dne 24. 5. 2022 (zjištěno z potvrzení podání). 10. Zjištěný skutkový děj soud I. stupně posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní coby podnikatelem a žalovaným coby spotřebitelem. 11. S poukazem na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 1879, § 1968, § 1970, § 1958 odst. 2 a § 2991 odst. 1. o.z. soud I. stupně vyložil, že podle karty zákazníka činil měsíční příjem žalovaného 17 000 Kč a příjem dalšího člena domácnosti 16 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje byly ve výši 3 100 Kč. Příjem byl ověřen příjmovými platebními doklady vystavenými dne 9. 10. 2019 na částku 17 200 Kč a 1. 9. 2019 na částku 16 800 Kč. Žalovaný má jednu exekuci (zjištěno z výpisu z centrální evidence exekucí k datu 5. 9. 2022). Údaje o výdajích žalovaného nebyly doloženy příslušnými listinami (např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou, apod.). Žalobkyně tak neprokázala ani přes poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) své tvrzení, že její právní předchůdce řádně posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Zároveň její právní předchůdce nezjišťoval, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, spoléhala se jen na jím sdělené údaje, přičemž údaj o měsíčních výdajích žalovaného ve výši 3 100 Kč je sám o sobě nevěrohodný. Navíc žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že bydlel v nájemním bytě, s nájmem či s úhradami služeb nebylo vůbec počítáno. Dále uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, kterou též právní předchůdce žalobkyně nezohlednila. Předmětná smlouva o úvěru tedy nebyla uzavřena platně. Právní předchůdce žalobkyně totiž neprověřil s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, jak mu ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 a též rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). Soud I. stupně též vycházel z povinnosti poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, z nichž vycházel při ověřování úvěruschopnosti žadatele, po dobu 5 let od uzavření smlouvy ve smyslu ust. § 78 odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ. Tento důkaz nelze nahradit navrženou svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], která s žalovaným sepisovala smlouvu o úvěru. Soud dále poukázal na to, že celkové náklady spotřebitelského úvěru (poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní pokuta a sankční poplatky) byly nepřiměřeně vysoké (129, 88 % z půjčené jistiny), a proto byla smlouva ve svém důsledku sjednána v rozporu s dobrými mravy. 12. Soud I. stupně uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátil však jen 2 650 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % (podle § 1970 o.z.) ve výši 11,75 % ročně (výše byla stanovena ke dni prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení. Splatnost soud určil podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do 17. 3. 2022. Ve zbývajícím rozsahu soud I. stupně žalobu zamítl s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky. 13. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně byla méně úspěšnou účastnicí řízení, a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 14. Proti výrokům II., III., IV. a V. tohoto rozsudku podala odvolání žalobkyně a soudu I. stupně vytkla, že nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu. V tomto případě byla půjčená částka ve výši 10 000 Kč a žalovaný se ji zavázal uhradit 45 týdenními splátkami. Jedná se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohleden ČNB. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právního předchůdce žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce před podpisem předmětné smlouvy řádně a odborně ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím 2 po sobě jdoucích výplatních pásek za měsíce září a říjen 2019. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že je žalovaný zaměstnaný u zaměstnavatele [jméno] [příjmení], [obec] na pozici [anonymizována dvě slova]. 15. Soud I. stupně podle odvolatele nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3236/18 ze dne 9. 4. 2019 Ústavní soud se totiž již vyjádřil k právně a skutkově zcela totožnému případu, kdy jeho právní závěr je zcela opačný závěru soudu I. stupně, který se tak odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Žalobkyně cituje z jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 334/2020-44 ze dne 11. 3. 2021:„ Ústavní soud nepřisvědčil zásadní výtce stěžovatelky, že obvodní soud se zpronevěřil právním názorům, plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, potažmo dalších soudů, týkajícím se absolutní neplatnosti smluv o zápůjčce v případech absence prověrky úvěruschopnosti osoby, jíž je úvěr poskytován. Nalézací soud totiž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná si od stěžovatelky před poskytnutím daných zápůjček vyžádala pracovní smlouvu i výplatní lístky, což stěžovatelka stvrdila svým podpisem na předmětných zákaznických kartách. Tuto skutečnost přitom stěžovatelka v soudním řízení nezpochybnila. V tomto ohledu tedy konkrétně nerozporovala tvrzení žalované, že pracovala jako uklízečka v [anonymizováno] [příjmení] [jméno], a to na plný pracovní úvazek. Protože částky poskytnutých úvěrů byly poměrně nízké, dospěl nalézací soud k závěru, že takové šetření výdělkových poměrů stěžovatelky bylo pro účely ověření její úvěruschopnosti dostačující, když na základě úvěru poskytnuté peněžní prostředky nebyly ve zřejmém nepoměru k takto zjištěným pravidelným příjmům stěžovatelky a ani nevyšlo najevo, že by stěžovatelka byla v insolvenci či že by proti ní byla vedena exekuce. Stěžovatelka naopak splátky úvěrů řádně hradila (viz zejména body 10 až 12 napadeného rozsudku), takže i z tohoto pohledu nebyla její úvěruschopnost ani zpětně zpochybněna. Tyto nosné úvahy obvodního soudu pokládá Ústavní soud za srozumitelné a racionální, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle.“. Jedná se o zcela právně a skutkově obdobný nárok jako v případě žalovaného nároku. Shodnou skutečností je, že daný úvěr poskytl právní předchůdce žalobce, dále se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, dále byl doložen a ověřen zdroj příjmu žalovaného. Žalobkyně k tomu dodává, že taktéž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení. 16. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 12 988 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 042,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni v téže lhůtě úrok ve výši 28 % ročně z částky 8 392,34 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni v téže lhůtě kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 413,16 Kč a ve výroku V. tak, že žalovaný je povinen žalobkyni ve stejné lhůtě zaplatit k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Dále žádala, aby jí odvolací soud přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 17. Alternativně žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 18. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, který, ač řádně předvolán, se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. 19. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 20. Soud I. stupně správně posoudil věc podle zákona o spotřebitelském úvěru a podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. 21. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 22. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 23. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 24. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 25. Podle ust. § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 26. Podle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 27. Podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 28. Soud I. stupně správně posoudil smlouvu o zápůjčce ze dne 4. 11. 2019 jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumal, zejména vůbec nezjišťoval jeho výdaje. Tomu ostatně odpovídá i výsledek, kdy žalovaný na dluh plnil pouze částečně a poté se stal nekontaktním. Obecně by měl věřitel vždy úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet dluh představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomickým problémům (např. insolvenci) se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. 29. V přezkoumávaném případě byla tvrzená výše výdajů 3 100 Kč měsíčně, nepřiměřeně nízká a tudíž nereálná. Zejména za situace, kdy ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný žije v nájemním bytě a že má jednu vyživovací povinnost. Nebylo přitom vůbec zkoumáno, jaké jsou jeho náklady s nájemním bydlením a v jaké výši plní vyživovací povinnost. Minimálně předložení nájemní smlouvy, předpisu nájemného a dalších dokladů prokazujících další platby spojené s bydlením, je přitom velmi jednoduchou záležitostí. Naopak ve vztahu k výdajům žalovaného nebyly označeny žádné dokumenty, ze kterých poskytovatel zápůjčky vycházel, bylo výslovně uvedeno, že se jedná jen o odhad. Nelze však uvěřit tomu, že v něm byly zohledněny všechny své obvyklé výdaje, včetně výdajů na dopravu do zaměstnání, popř. výdaje na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, má-li např. mobilní telefon, e-mailovou adresu, připojení k internetu atd., stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat“. Právní předchůdce žalobkyně si vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními žalovaného, která nijak neověřil. Za této situace odvolací soud přisvědčuje soudu I. stupně, že se pouze s takovým nevěrohodným tvrzením spokojit neměl a měl i výdaje žalované fakticky zjišťovat, což však neučinil. Neověření uváděných výdajů je u žalobkyně (jejího právního předchůdce) jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 30. V řízení nadto vyšlo najevo, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy neučinil žalobkyní tvrzené lustrace žalovaného v databázích a registrech. Žalobkyně totiž předložila jen výpis z centrální evidence exekucí, pořízený navíc až po podání žaloby, tedy nikoliv v době, kdy měla být úvěruschopnost žalovaného zkoumána. Výstupy z ostatních tvrzených databází a registrů nepředložila, dokonce nepředložila ani pracovní smlouvu žalovaného k osvědčení jeho údaje, že je v pracovním poměru na plný úvazek na dobu neurčitou, a pochybnosti vzbuzují i dva příjmové doklady ze dnů 1. 9. 2019 a 9. 10. 2019, kterými měl žalovaný převzít od pana [jméno] [příjmení] částky 16 800 Kč a 17 200 Kč za montážní práce. Nejde totiž o výplatní pásky a vůbec z nich nevyplývá, že by mělo jít o mzdu, tedy o pravidelný měsíční příjem žalovaného. Přitom pokud poskytovatel úvěru (zápůjčky) zkoumá podklady (informace) spotřebitele, musí tyto dokumenty ve smyslu ust. § 78 ZoSÚ také uchovávat, nikoli jen poznamenat, že (údajně) existují, popř. co mělo být jejich obsahem. V opačném případě nelze považovat povinnost poskytovatele za splněnou (ani za prokázanou). 31. K argumentaci žalobkyně rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí neuvádí, že by v dané věci (jejíž skutkový základ byl od skutkového základu projednávané věci samozřejmě minimálně zčásti odlišný) postupoval poskytovatel úvěru řádně a že by bylo rozhodnutí nalézacího soudu zcela správné. Ústavní soud pouze uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je prosté ústavně zapovězené libovůle, jelikož nalézací soud své úvahy zdůvodnil a vysvětlil. Jinak řečeno, toto rozhodnutí neříká, že by snad poskytovatel úvěru při zkoumání úvěruschopnosti neměl zkoumat výdaje či alespoň minimálně vycházet z uvěřitelného tvrzení žadatele ohledně nich (jak mylně dovozuje žalobkyně), nýbrž pouze konstatuje, že daným rozhodnutím nalézacího soudu nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Rovněž je třeba zdůraznit, že v odkazované věci se jednalo o tzv. bagatelní věc (srov. § 202 odst. 2 o.s.ř.), přičemž Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval naprostou výjimečnost přezkumu takovýchto věcí Ústavním soudem, což ostatně tento soud zdůrazňuje i v rozebíraném rozhodnutí. Argumentace žalobkyně tímto rozhodnutím tudíž na výše uvedených závěrech odvolacího soudu ničeho nezměnila. 32. Za shora popsaného stavu bylo nadbytečným provádět důkaz výslechem vázané zástupkyně poskytovatele zápůjčky, když již z obsahu zákaznické karty, tedy žalobkyní předloženého dokumentu, který byl zástupcem poskytovatele pořízen pro účely posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, vyplývají údaje o tom, jakým způsobem byly poměry žadatele zkoumány a na základě jakých podkladů (dokumentů) byl učiněn závěr o úvěruschopnosti žadatele. 33. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně nárok žalobkyně správně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 o.z., které vzniklo žalovanému převzetím částky 10 000 Kč od právního předchůdce žalobkyně a na jejíž vrácení má žalobkyně v souladu s ust. § 2993 o.z. právo. Soud I. stupně proto správně žalobě vyhověl jen v rozsahu částky 7 350 Kč, přičemž správně žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 34. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadených věcných výrocích II., III. a IV. i v závislém nákladovém výroku V., v němž rovněž neshledal pochybení, podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. 35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 26. dubna 2023 JUDr. Hana Lojkásková v. r. předsedkyně senátu