ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení 107 028 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 3. 2022, č. j. 7 C 416/2021 - 107 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v části výroku I. ve lhůtě k plnění tak, že ta se určuje v trvání tří dnů od právní moci rozsudku a v části výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 010 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24 401 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 453 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 010 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 91 248,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 67 255,10 Kč od 24. 8. 2019 do 30. 12. 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 66 755,10 Kč od 31. 12. 2019 do 28. 2. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 830,10 Kč od 29. 2. 2020 do 3. 3. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 755,10 Kč od 4. 3. 2020 do 1. 4. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 255,10 Kč od 2. 4. 2020 do 16. 9. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 255,10 Kč od 17. 9. 2020 do 20. 11. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 255,10 Kč od 21. 11. 2020 do 29. 1. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 62 755,10 Kč od 30. 1. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 35 % ročně z částky 59 776,94 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 8. 2019 dosáhne částky 188 611 Kč. Výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 24 401 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání do výroku I. co do lhůty plnění ve splátkách a do výroku II. pro zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 010 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení s prodlením nezaplacením 11. splátky, přičemž žalobkyně požaduje úrok z prodlení ve výši 10 % ročně až od 24. 8. 2019 do zaplacení. Dále namítla, že nesouhlasí se splátkou ve výši 1 500 Kč. Původní splátka úvěru činila 6 549 Kč, přičemž žalobkyně požaduje plnění ve splátkách nejméně ve výši 30 % původní splátky, tedy ve výši 1 965 Kč měsíčně, když má za to, že splátky ve výši 1500 Kč neúměrně prodlužují dobu splácení dlužné částky. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrok I. napadeného rozsudku změní tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 010 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 965 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku a výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 010 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 965 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. 3. Žalovaná k odvolání namítla, že pokud měla žalobkyně představu ohledně výše měsíčních splátek žalované, měla takové skutečnosti tvrdit v rámci řízení u soudu prvního stupně, nikoliv v řízení odvolacím. S ohledem na to, že původní právní důvod vzniku dluhu žalované odpadl, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, nemůže žalobkyně dovozovat splatnost rozsudkem přiznané částky 10 010 Kč od data zesplatnění úvěru poskytnutého žalované na základě této smlouvy a od tohoto data požadovat rovněž zákonný úrok z prodlení. Částka 10 010 Kč byla žalobkyni přiznána ze zcela jiného právního důvodu, kterým je pravomocné rozhodnutí soudu. Bezdůvodné obohacení žalované vznikne až okamžikem právní moci konečného rozhodnutí ve věci. Žalovaná se před tímto okamžikem do prodlení dostat nemůže a nemůže jí tedy ani vzniknout povinnost platit úroky z prodlení. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v části výroku I. týkající se lhůty k plnění, v odvoláním napadené části výroku II. a v závislém výroku III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou dne 22. 6. 2021 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 107 028 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne 17. 7. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč, které byly žalované vyplaceny dne 18. 7. 2018. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 108,04 % ročně. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr žalobkyni splácet ve 24 měsíčních splátkách po 6 549 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně celý úvěr ke dni 22. 8. 2019 zesplatnila. Na základě uzavřené smlouvy o úvěru tak žalovaná dlužila žalobkyni částku odpovídající nové dlužné jistině úvěru v celkové výši 66 028,25 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1 000 Kč s příslušenstvím, dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou počínaje dnem 24. 8. 2019 do data vyhotovení žaloby, tj. smluvní pokutu ve výši 38 503 Kč, jakož i úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 59 776,94 Kč ode dne 24. 8. 2019 do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 75,54 %. Žalovaná ke dni podání žaloby ani přes výzvu žalobkyně ničeho neuhradila. Žalobkyně řádně zjišťovala úvěruschopnost žalované, a to na základě dokladů o příjmech žalované, výpisů z databází [anonymizováno] a [příjmení], hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech žalované bylo zjištěno, že celkový čistý měsíční příjem žalované činil 44 000 Kč a její celkové měsíční náklady činily 26 386 Kč, z čehož vyplynulo, že volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činily 16 614 Kč. Na základě těchto údajů včetně informací z dotazovaných registrů byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobkyně tedy posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované, a ačkoli nebylo dle posouzení na základě informací poskytnutých klientem i ve smyslu směrnice o spotřebitelském úvěru nezbytné vyhledávání v „ příslušné databázi“, žalobkyně tak přesto učinila (insolvenční rejstřík, [příjmení], [anonymizováno]). Uvedené zkoumání úvěruschopnosti žalované považuje žalobkyně za zcela dostačující. 6. Žalovaná uvedla, že nárok uvedený v žalobě zcela neuznává z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 17. 7. 2018 Smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalované dne 18. 7. 2018 spotřebitelský úvěr ve výši 80 000 Kč a na základě které žalobkyně v tomto soudním řízení uplatňuje po žalované nárok na zaplacení částky 107 028 Kč s příslušenstvím, je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a s ustanovením § 1796 o. z. Žalobkyně nedoložila, že úvěruschopnost žalované byla prověřena v intencích § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně je povinna posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na jeho příjmy a výdaje. Poskytovatel úvěru je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci spotřebitele, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy o úvěru s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných a dalších výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Poskytovatel úvěru musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Úvěr pak může poskytovatel úvěru poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Bylo povinností žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru s péčí řádného hospodáře úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, případně i z jiných věrohodných zdrojů, což však žalobkyně neučinila. Žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet, pročež je smlouva o úvěru neplatná. Žalovaná obdržela od žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru ve smyslu smlouvy o úvěru jistinu úvěru ve výši 80 000 Kč, přičemž v souvislosti s uzavřenou smlouvou uhradila žalobkyni na její účet částku 69 990 Kč. Poté, co žalovaná zjistila, že není schopna svůj dluh vůči žalobkyni splácet, obrátila se na zástupce žalobkyně s tím, že by byla schopna svůj dluh splácet v měsíčních splátkách, což však nebylo akceptováno. Žalovaná by byla schopna provádět měsíční splátky ve výši 1 500 Kč, neboť pracuje, má nějaké příjmy, ale současně má také dluhy a manžela, který nepracuje. Také se léčí s psychickými problémy. Navrhla, aby jí soud uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 10 010 Kč a žalobkyni, aby uložil povinnost uhradit žalované náklady soudního řízení dle úspěchu ve věci. 7. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 5 769,90 Kč a úroku ve výši 40,54 % ročně z částky 59 776,94 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení zpět. Usnesením ze dne 29. 12. 2021 č. j. 7 C 416/2021 - 41 soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení podle § 96 odst. 2, 4 o. s. ř. zastavil. 8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že dne 18. 7. 2018 poskytla žalobkyně žalované částku 80 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve splátkách za podmínek dle smlouvy o úvěru ze dne 17. 7. 2018 včetně splátkového kalendáře. Žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, žalobkyni zaplatila toliko částku 69 990 Kč. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru došlo ke dni 22. 8. 2019 k automatickému zesplatnění úvěru, o čemž žalobkyně žalovanou vyrozuměla a současně ji vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu před podáním žaloby vyzývala. Žalobkyně provedla analýzu bonity žalované na základě údajů o jejích příjmech a výdajích, které jí poskytla žalovaná, dále vycházela z potvrzení o příjmech žalované a výpisů z databází [anonymizováno] a [příjmení], na základě čehož provedla tzv. scoring klienta. Za dobu od 1. 4. 2018 do 31. 7. 2018 činil konečný zůstatek na bankovním účtu žalované částku toliko 3 391,08 Kč, přičemž žalovaná v předmětném období inkasovala finanční prostředky od většího počtu nebankovních poskytovatelů úvěrů a půjček. 9. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posuzoval podle ustanovení podle § 2395 o. z. a § 2991 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost poskytnutý spotřebitelský úvěr řádně splácet, a to zejména pokud jde o ověření pravdivosti údajů o příjmech a výdajích, resp. pravdivosti údaje o volných zdrojích žalované zbývajících po odečtení příjmů od výdajů, které byly vyplněny ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Pokud by žalobkyně řádně ověřila pravdivost údajů uvedených žalovanou (např. předložením výpisů z účtu), zjistila by, že žalovaná ve skutečnosti v období před poskytnutím předmětného úvěru čerpala ve velkém rozsahu finanční prostředky od různých nebankovních poskytovatelů úvěrů a půjček, byla v tzv. dluhové spirále, a přesto, že od svého zaměstnavatele pobírala pravidelný příjem, její volné zdroje naprosto neodpovídaly údaji uvedenému v Hodnocení klienta (16 614 Kč). Skutečnost, že reálný stav příjmů a výdajů na straně žalované byl zcela odlišný od toho, ze kterého vycházela žalobkyně, spoléhajíc se na údaje vyplněné v uvedeném formuláři, je patrná z výpisů z bankovního účtu žalované. Je evidentní, že žalovaná před poskytnutím úvěru dlouhodobě nedisponovala dostatkem volných finančních zdrojů, což„ řešila“ tím, že si brala další a další půjčky a úvěry od poměrně rozsáhlého portfolia nebankovních poskytovatelů. Za situace, kdy nebyly řádně ověřeny skutečné příjmy a výdaje žalované, včetně jejich povahy a struktury, nemohl být spotřebitelský úvěr poskytnut bez důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Smlouva o úvěru tak nebyla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sjednána platně, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na rozhodnutí Evropského soudního dvora C -679/18 OPR-Finance, dle kterého soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka s tím, že pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Protože je smlouva absolutně neplatná, neexistuje právní důvod, pro který žalobkyně přenechala žalované peněžní prostředky. Za tohoto stavu tak byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni jen jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Jelikož žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru částku 80 000 Kč a žalovaná již vrátila žalobkyni částku 69 990 Kč, uložil soud prvního stupně žalované povinnost vrátit žalobkyni částku odpovídající rozdílu mezi částkami 80 000 Kč a 69 990 Kč, tedy částku ve výši 10 010 Kč. V souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud prvního stupně stanovil, že se tak má stát v době přiměřené možnostem žalované, tj. v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle § 146 odst. 2 o. s ř. 10. Odvolací soud zopakoval dokazování výzvami k zaplacení ze dne 18. 6. 2019 a 22. 8. 2019, z nichž zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k okamžité úhradě částky 13 098 Kč, resp. částky 73 025 Kč dne 18. 6. 2019 a 22. 8. 2019. 11. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, odvolací soud má tak za prokázané, že dne 18. 7. 2018 poskytla žalobkyně žalované částku 80 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve splátkách za podmínek dle smlouvy o úvěru ze dne 17. 7. 2018 včetně splátkového kalendáře. Žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, žalobkyni zaplatila toliko částku 69 990 Kč. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru došlo ke dni 22. 8. 2019 k automatickému zesplatnění úvěru, o čemž žalobkyně žalovanou vyrozuměla a současně ji vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalobkyně provedla analýzu bonity žalované na základě údajů o jejích příjmech a výdajích, které jí poskytla žalovaná, dále vycházela z potvrzení o příjmech žalované a výpisů z databází [anonymizováno] a [příjmení], na základě čehož provedla tzv. scoring klienta. Za dobu od 1. 4. 2018 do 31. 7. 2018 činil konečný zůstatek na bankovním účtu žalované částku toliko 3 391,08 Kč, přičemž žalovaná v předmětném období inkasovala finanční prostředky od většího počtu nebankovních poskytovatelů úvěrů a půjček. Výzvami k zaplacení ze dne 18. 6. 2019 a 22. 8. 2019, žalobkyně vyzývala žalovanou k okamžité úhradě částky 13 098 Kč, resp. částky 73 025 Kč. 12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. 18. Právně je třeba uzavřenou smlouvu posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne 17. 7. 2018. 19. Odvolací soud shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalované dlužnice, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. 20. Protože žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 80 000 Kč, a žalovaná z této částky vrátila pouze 69 900 Kč, vznikla žalobkyni podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona č. 257/2016 Sb. pohledávka vůči žalované z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 10 010 Kč. Nejpozději ke dni 24. 8. 2019 se žalovaná dostala na základě výzev k zaplacení ze dne 18. 6. 2019 a 22. 8. 2019 podle § 1968 o. z. do prodlení a je proto povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení, který vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.) a ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a výše reposazby ke dni prodlení. Dovodil - li soud prvního stupně, že žalobkyně nemá nárok vůči žalované na zaplacení zákonných úroků z prodlení, není jeho úvaha správná. Správná není však ani úvaha žalované, podle které bezdůvodné obohacení vznikne až okamžikem právní moci konečného rozhodnutí ve věci a proto se žalovaná před tímto okamžikem do prodlení dostat nemůže a nemůže jí tedy ani vzniknout povinnost platit úroky z prodlení, neboť bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z., viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 903/2021). 21. Odvolací soud, s ohledem na rozsah podaného odvolání žalobkyní, posuzoval, zda soud prvního stupně správně určil žalované lhůtu k plnění žalobkyni přiznaného nároku uvedeného ve výroku I., když žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 010 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Zákon přitom vychází ze zásady, že lhůtu k plnění stanoví soud v případě vyklizení bytu do patnácti dnů, přičemž v ostatních případech zásadně do tří dnů od právní moci rozsudku. Má-li soud vyslovit, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění delší lhůtu než tří dnů nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí zde existovat skutečnosti zdůvodňující závěr soudu, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je vhodné určit ke splnění lhůtu delší či rozhodnout o přiznaném plnění ve splátkách. 22. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že by byla schopna provádět měsíční splátky ve výši 1 500 Kč, neboť sice pracuje a má nějaké příjmy, ale současně má dluhy, manžela, který nepracuje a léčí se s psychickými problémy. Za situace, kdy žalovaná tyto skutečnosti soudu prvního stupně neprokázala, dále za situace, kdy po žalobkyni jako po věřitelce nelze spravedlivě požadovat, aby s úhradou dlužné částky ve výši 10 010 Kč posečkala dalších cca. 7 měsíců, neboť žalované poskytla částku 80 000 Kč již 18. 7. 2018, avšak žalovaná jí tuto částku do dnešního dne nevrátila, a konečně za situace, kdy žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve více než dvojnásobné výši než kolik činí jí uložená povinnost k zaplacení na jistině, nelze než dospět k závěru, že není namístě se odklánět od obecné pariční lhůty 3 dnů od právní moci rozsudku. 23. Ze všech těchto důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ve lhůtě k plnění tak, že ta se určuje v trvání tří dnů od právní moci rozsudku a v části výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 010 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. 24. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). 25. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když úspěšnější žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení z 92% (úspěch žalované z 96% - úspěch žalobkyně z 4%). 26. Žalované přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně představuje náklady jejího právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za 4 úkony právní služby po 5 180 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, 2 x vyjádření ve věci a účast u jednání dne 2. 3. 2022 podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění a 4 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu a to v aktuální výši 21 % (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Celkem přiznanou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 401,60 Kč uložil odvolací soud žalobkyni zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. když v odvolacím řízení zcela úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí za odvolacího řízení vznikly. 28. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč, náklady jejího právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 1 540 Kč za sepis odvolání a účast u odvolacího jednání dle § 7 bodu 4. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky a 2 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu a to v aktuální výši 21 % (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Celkem přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 453 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha - západ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 10. ledna 2023 JUDr. Oto Kubeš v. r. předseda senátu