ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 32 889 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 8. 2022, č. j. 6 C 112/2022-49 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 13 399,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 12 590 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 20 299 Kč se zákonným úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 270,85 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem 29 % ročně z částky 12 860,85 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a výrokem III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do výroků II. a III., ve kterém namítá, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ke splnění povinnosti právního předchůdce žalobce zkoumat řádně úvěruschopnost žalovaného. Žalobce navrhl důkazy k prokázání této skutečnosti, a to důkaz zákaznickou kartou, ve které byly uvedeny všechny relevantní informace, formulářem o úvěruschopnosti a výslechem vázaného zástupce právního předchůdce žalobce, který s žalovaným vyplňoval zákaznickou kartu. Soud prvního stupně však odmítl tyto důkazy provést jako nadbytečné. Žalobce poukazuje na to, že postup soudu, kdy odmítne provést důkazy, které slouží k prokázání tvrzené skutečnosti a poté učiní závěr o neunesení jak břemene tvrzení, tak břemene důkazního, je nesprávný. Proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. V daném případě byla dne 3. 9. 2019 uzavřena smlouva o úvěru na částku 14 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v rámci 60 týdenních splátek. Jednalo se tedy o úvěr krátkodobý s nízkou nominální hodnotou. Před uzavřením smlouvy zástupce právního předchůdce žalobce vyplnil na základě dokumentů předložených žalovaným zákaznickou kartu ke smlouvě. Předmětná zákaznická karta je dokumentem, ve kterém jsou pravdivě a úplně uvedeny veškeré ověřené relevantní informace pro posouzení úvěruschopnosti. Byly ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek, byly ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že žalovaný je zaměstnaný u společnosti [právnická osoba], na pozici doplňovač zboží, což bylo zjištěno z předložené pracovní smlouvy. Ke skutkově a právně zcela totožnému případu se vyjádřil již Ústavní soud, který přezkoumával rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2021, č. j. 18 C 334/2020-44 Ústavní soud akceptoval postup obvodního soudu, který jako správný vyhodnotil postup poskytovatele úvěru, který si k ověření příjmů vyžádal pracovní smlouvu i výplatní lístky a s ohledem na to, že částky úvěru byly poměrně nízké, bylo akceptováno i to, že takové šetření výdělkových poměrů bylo pro účely zkoumání úvěruschopnosti dostačující. Žalobce se proto domnívá, že v tomto směru postup právního předchůdce žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného obstojí. Navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený zamítavý výrok změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně aby rozsudek v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Výrok I. nebyl odvoláním dotčen a samostatně tak nabyl právní moci. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. ve výrocích II. a III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 7. 6. 2022 žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 32 889 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uzavřel dne 3. 9. 2019 s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ právní předchůdce žalobce nebo poskytovatel úvěru“) smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovostní zápůjčka ve výši 14 000 Kč, jejíž převzetí žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Za poskytnutí a spravování zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit předem vyčíslený a neměnný poplatek v částce 14 083 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit 28 083 Kč v 60 týdenních splátkách po 469 Kč. Žalovaný na pohledávku uhradil částku 1 410 Kč, která byla započtena na jednotlivé dílčí nároky tak, že zůstatek jistiny činil 12 860,85 Kč a zůstatek poplatku 10 528,15 Kč. Jelikož žalovaný neplatil dluh řádně a včas, vznikl právnímu předchůdci žalobce nárok na smluvní pokutu 7 000 Kč vypočtenou k 1. 2. 2022. Rovněž mu vznikl nárok na sankční poplatky ve výši 2 500 Kč a zákonný úrok z prodlení, kapitalizovaný do 27. 10. 2020 ve výši 809,82 Kč a jdoucí od 18. 3. 2022 do zaplacení. Dne 28. 1. 2022 byla pohledávka ze smlouvy postoupena žalobci. 6. Soud prvního stupně k projednání věci nařídil jednání, při kterém provedl listinné důkazy, z nichž zjistil, že společnost [právnická osoba], [anonymizováno] [číslo], a žalovaný uzavřeli dne 3. 9. 2019 smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 14 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 083 Kč, tedy celkem 28 023 Kč v 60 týdenních splátkách po 469 Kč s poslední splátkou 412 Kč. Poplatek byl tvořen částkou 2 504 Kč představující úrok ve výši 29 % ročně z jistiny za dobu trvání splácení, částkou 5 652 Kč představující poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnosti a flexibilní splácení (dále jen„ administrativní poplatek“) a částkou 4 127 Kč představující poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení (smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 3. 9. 2019, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný dne 11. 9. 2019 zaplatil 1 410 Kč a další splátky již nezaplatil, ačkoliv byl upomínán. Postupní smlouvou ze dne 28. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce s tím, že postoupení mu bylo oznámeno (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022). Z důvodu prodlení se splácením dluhu žalobce využil svého práva a vyzval žalovaného k okamžitému splacení všech dlužných částek podáním ze dne 10. 2. 2022 (výzva k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022, potvrzení o podání dne 11. 2. 2022). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzýván dopisem ze dne 20. 5. 2022 (předžalobní upomínka ze dne 20. 5. 2022, potvrzení o podání ze dne 24. 5. 2022). 7. Žalobce byl při jednání poučen, aby doplnil tvrzení k tomu, jak právní předchůdce žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného s tím, že pokud tato tvrzení nebudou doplněna do konce jednání, soud prvního stupně bude nárok žalobce posuzovat jako bezdůvodné obohacení a žalobce tak nebude v části žalobního požadavku úspěšný. Žalobce k této výzvě doplnil, že smlouva byla uzavírána prostřednictvím zprostředkovatele [jméno] [příjmení], která s žalovaným vyplňovala zákaznickou kartu, žalovaný předložil pracovní smlouvu, z níž vyplynulo, že je pracovníkem [právnická osoba] a dále předložil dvě výplatní pásky a takovéto prověřování úvěruschopnosti měl právní předchůdce žalobce za dostatečné s ohledem na výši samotné zápůjčky. K důkazu žalobce navrhl pracovní smlouvu, výplatní pásky, zákaznickou kartu a výslech zprostředkovatelky. Soud prvního stupně návrhy na doplnění dokazování zamítl s tím, že dokazování je nadbytečné, pokud absentují relevantní tvrzení k poměrům žalovaného, tvrzení k faktickým příjmům, ale i k pravidelným výdajům žalovaného. 8. Za této situace soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a s ohledem na její spotřebitelský charakter současně podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). V souladu s judikaturou odvolacího soudu shledal uzavřenou smlouvu podle ustanovení § 588 o. z. absolutně neplatnou a žalobci proto přiznal pouze částku odpovídající vyplacené jistině 14 000 Kč po odpočtu zaplacené částky 1 410 Kč, tedy částku 12 590 Kč včetně kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 27. 10. 2020 ve výši 809,82 Kč a dále běžící úrok z prodlení ze zůstatku jistiny 12 590 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že požadované smluvní nároky jsou nedůvodné s ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o zápůjčce. 9. Podle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydržiteli zastupitelnou věc tak, aby užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 13. Zakotvení tohoto ustanovení do právního řádu si vyžádala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). 14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním (domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto musí věřitel mimo jiné analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to jak ohledně jeho příjmů, tak ohledně jeho výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnání či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele, včetně splátek jiných úvěrů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. 16. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Neměl za to, že by soud prvního stupně porušil svoji procesní povinnost, pokud neprovedl žalobcem navržené důkazy. 17. Žalobce v žalobě i při jednání obecně tvrdil, že úvěruschopnost žalovaného byla jeho právním předchůdcem prověřována, když tento vycházel z informací poskytnutých jak od žalovaného, tak z různých registrů a databází. Již však netvrdil, jaké konkrétní skutečnosti byly o osobních a majetkových poměrech žalovaného zjištěny (jinak řečeno, jaké informace byly zjištěny). K poučení soudu prvního stupně, aby tyto skutečnosti dotvrdil, žalobce tak neučinil a pouze se omezil na sdělení důkazů, z nichž by tyto skutečnosti měly být zjištěny (důkaz zákaznickou kartou, pracovní smlouvou, výplatními páskami a výpovědí zprostředkovatelky zápůjčky). Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je to žalobce, kdo je povinen popsat skutečnosti pro rozhodnutí věci významné. Platí totiž, že aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5184/2015). Soudní praxe sice připouští možnost splnit požadavek na vylíčení rozhodujících skutečností i výslovným odkazem na listinu, kterou k žalobě či doplnění žaloby přiloží, žalobce však žádnou takovou listinu při jednání soudu prvního stupně nepředložil. Po poučení k povinnosti doplnit tvrzení rozhodných skutečností ke zkoumání úvěruschopnosti, kterého se od soudu prvního stupně žalobci dostalo, bylo na něm, aby svoji povinnost tvrzení splnil buď sdělením konkrétních informací k osobním a majetkovým poměrům žalovaného z hlediska jeho příjmů a výdajů nebo doplněním těchto informací odkazem na listinu při jednání předkládanou. Pokud tak žalobce neučinil, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o neunesení břemene tvrzení (bez něhož právně významné skutečnosti dokazovány být nemohou) za správný. Bez splnění povinnosti tvrzení nelze splnit ani povinnost důkazní. S ohledem na tento závěr se pak bezpředmětnými staly odvolací námitky žalobce týkající se neunesení břemene důkazního a odkaz na označený nález Ústavního soudu. 18. Odvolací soud shrnuje, že pokud žalobce neunesl břemeno tvrzení (a tudíž ani břemeno důkazní) k otázce, že právní předchůdce žalobce při sjednávání smlouvy o zápůjčce splnil svoji zákonnou povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, souhlasí se soudem prvního stupně, že na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou s odkazem na ustanovení § 588 o. z. a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Za stavu, kdy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobci vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle odvolacího soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částka, kterou žalovaný na neplatný závazek již zaplatil. Soud prvního stupně proto správně uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci částku 12 590 Kč (14 000 Kč – 1 410 Kč), a to včetně kapitalizovaného úroku z prodlení a běžícího úroku z prodlení z této částky, když počátek prodlení byl správně stanoven podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. v návaznosti na výzvu k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 a výše úroku z prodlení odpovídala nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Správně pak byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 20 299 Kč zahrnující v sobě částku 270,85 K představující rozdíl mezi žalobou požadovanou jistinou a jistinou přiznanou, včetně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 3. 2022 do zaplacení, dále sjednaný poplatek ve výši 10 528,15 Kč, sjednaný úrok ve výši 29 % ročně z jistiny 12 860,58 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, sjednanou smluvní pokutu ve výši 7 000 Kč a sjednané sankční poplatky ve výši 2 500 Kč vzhledem k tomu, že jde o nároky, které měly svůj základ v neplatné smlouvě. 19. Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správném výroku II. potvrdil. 20. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl ve věci procesně úspěšnější, avšak žádné náklady řízení před soudem prvního stupně mu nevznikly. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. i ve výroku III. 21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce v odvolacím řízení úspěšný nebyl a žalovanému náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 28. února 2023 JUDr. Oto Kubeš v.r. předseda senátu