ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 96 101,84 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 9. 2022, č. j. 9 C 27/2022 - 59 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje v tomto správném znění výroku II.„ Pro částku 7 802,47 Kč, úrok ve výši 16,9 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 18. 11. 2021 do 16. 12. 2021, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 902,47 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 4 055,76 Kč se žaloba zamítá.“ II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 299,37 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 88 299,37 Kč od 28. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve kterém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti zaplatit částku 7 802,47 Kč, smluvní úrok ve výši 16,9 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 18. 11. 2021 do 16. 12. 2021, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 902,47 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 88 299,37 Kč od 28. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 4 055,76 Kč od 17. 8. 2021 do 17. 11. 2021. Vvýrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 623,44 Kč Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání do výroku II. a závislého výroku III. s odůvodněním, že podrobné ověření veškerých výdajů žalovaného je obecně mnohem složitější než ověření příjmů. Dle názoru žalobkyně není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, jelikož tento požadavek není naplnitelný. Místo posouzení odborné péče v individuálním případě žalobkyně jako hodnotitele a žalovaného jako hodnoceného se tak soud prvního stupně snaží dovodit, že existuje snad judikaturou či právem stanovený univerzální postup posuzování úvěruschopnosti. Takový závěr je však v přímém rozporu s právní úpravou i logikou posuzování úvěruschopnosti, když zákon o spotřebitelském úvěru žádná pevná kritéria nebo hodnoty neobsahuje a korektivem je právě odkaz na odbornou péči tak, aby individuální posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v limitech, které lze obecně považovat za„ best practice“ při poskytování spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně má za to, že při posouzení úvěruschopnosti je stěžejní doložení příjmu, díky kterému poskytovatel úvěru zjišťuje, zda je v možnostech klienta úvěr splácet. V daném případě byl ze strany žalovaného doložen prokazatelně vysoký příjem, a byť žalobce vycházel z výdajů vypočtených v rámci své expertní analýzy, je zcela zřejmé, že by žalovaný byl schopen úvěr splácet i v případě, kdy by žalobce vycházel z neověřených výdajů uvedených žalovaným v aplikačních datech. Výše rozdílu mezi příjmy a výdaji žalovaného uvedenými v žádosti o úvěr vychází na částku 14 670 Kč (příjem ve výši 33 970 Kč, náklady na bydlení ve výši 8 500 Kč, ostatní výdaje ve výši 6 500 Kč, splátky jiných závazků ve výši 4 300 Kč). Výše měsíční splátky úvěru byla stanovena na částku 2 340 Kč, kdy tak i po odečtení měsíční splátky úvěru zbývala žalovanému částka 12 330 Kč na jeho veškeré další potřeby. Žalobkyně má dále za to, že ověření výdajů předložením výpisu z účtu není relevantní, když spotřebitelé mají běžně několik bankovních účtů a současně jejich výdaje nejsou vždy řešeny prostřednictvím bezhotovostních plateb. K nevyžádání nájemní smlouvy žalobkyně sděluje, že její vyžádání není v souladu s principem přiměřenosti, kdy takto rozsáhlé zkoumání výdajů žalovaného není přiměřené poskytované výši předmětného úvěru. Žalobkyně si nájemní smlouvu od žalovaného nevyžádala, jelikož má za to, že nájemní smlouvu nelze považovat za nezbytnou a přiměřenou informaci spotřebitele umožňující posouzení úvěruschopnosti a ověření výdajů vyžádáním nájemní smlouvy není způsobem ověření přiměřeným dané situaci. Žalobkyně na základě shora výše uvedeného má za to, že správně došla k závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejednalo se o splátky, jež by mohly (i v budoucnu) způsobit existenční likvidaci či zadlužení žalovaného. Žalobkyně dále sděluje, že se soud prvního stupně v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal s pohledávkou ve výši 900 Kč odpovídající debetu za nezaplacené náklady účelně vynaložené žalobkyní na vymáhání dluhu po žalovaném, když v odůvodnění napadeného rozsudku není uvedeno, z jakého důvodu tato částka nebyla ze strany soudu prvního stupně žalobkyni přiznána. Žalobkyně má za to, že s ohledem na skutečnost, že není uvedeno, z jakého důvodu je tato pohledávka zamítána, je rozsudek co nepřezkoumatelný. K bodu 21 napadeného rozsudku pak žalobkyně uvedla, že žalovaný nebyl v prodlení ode dne 28.11.2021, ale již ode dne 18.9.2021. Poslední řádně zaplacenou splátkou na předmětný úvěr žalovaného byla splátka splatná dne 17.8.2021, splátka splatná dne 17.9.2021 pak nebyla zaplacena řádně a včas. Žalovaný se tak do prodlení se splácením dostal dne 18.9.2021. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v zamítavém výroku II. vyhoví. 3. Žalovaný k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadeném výroku II. a závislém výroku III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Výrok I. nabyl samostatně právní moci. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou dne 29. 12. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 96 101,84 Kč s úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 18. 11. 2021 do 16. 12. 2021, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 4 055,76 Kč. Nárok odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18. 3. 2021 rámcovou smlouvu [číslo] na základě níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Žalobkyně a žalovaný si dále jako součást rámcové smlouvy sjednali, že žalobkyně žalovanému poskytne spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč, č. [číslo]. Úvěr byl žalovanému po posouzení jeho úvěruschopnosti v den uzavření rámcové smlouvy vyplacen na jeho nově zřízený bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 16,9 % ročně v 66 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč. Žalovaný své povinnosti plynoucí mu ze smlouvy o úvěru nedostál, když nesplnil řádně podmínky pro splácení a žalobkyni vrátil toliko částku 11 700,63 Kč s tím, že poslední platba ve výši 0,63 Kč byla žalovaným provedena dne 17. 9. 2021. Žalobkyně proto v souladu se smluvními podmínkami uplatnila své právo zesplatnit úvěr a to ke dni 18. 11. 2021. Žalovanou částku 96 101,84 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 95 201,84 Kč, náklady účelně vynaložené žalobkyní na vymáhání dluhu ve výši 900 Kč a dále smluvní úrok ve výši 16,9% ročně z částky 95 201,84 Kč od 18. 11. 2021 do 16. 12. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 95 201,84 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 95 201,84 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 055,76 Kč od 17. 8. 2021 do 17. 11. 2021. 6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel dne 18. 3. 2021 s žalobkyní jako součást rámcové smlouvy úvěrovou smlouvu č. HU00956500 včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky ve výši 16,9 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v 66 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč RPSN byla stanovena na 18,30 %. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení s tím, že uhradil pouze 11 700,63 Kč. Žalobkyně celý úvěr ke dni 18. 11. 2021 zesplatnila. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění zcela uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti zjistila čistý příjem žalovaného ve výši 33 972 Kč měsíčně ze zaměstnání od zaměstnavatele [právnická osoba], [IČO]. K prokázání svých příjmů žalovaný předložil potvrzení o výši příjmů ze dne 13. 3. 2021 a žalobkyně si též tuto informaci sama ověřila telefonátem do jeho zaměstnání. Žalovaný v rámci své žádosti o úvěr dále uvedl, že bydlí v nájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost. Ohledně výdajů žalovaný uvedl, že pravidelně vynaloží částku 8 500 Kč na bydlení, 6 500 Kč na ostatní výdaje a 4 300 Kč na splátky jiných závazků. Celkové výdaje dle informací uvedených žalovaným dosahovaly měsíčně částky 19 300 Kč. Žalobkyně následně provedla průzkum úvěrové historie žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má závazky, na které pravidelně měsíčně vynaloží částku 4 030 Kč, ale z opatrnosti vycházela pro účely posuzování úvěruschopnosti z částky, kterou žalovaný uvedl, tedy z částky 4 300 Kč. Žalobkyně, pokud jde o ostatní výdaje, tyto vyčíslila na částku 3 550 Kč, kdy tato měla pokrýt tehdejší výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného. Z této částky žalobkyně ohledně celkových výdajů vycházela, ačkoli měla k dispozici informace o reálných výdajích žalovaného z aplikačních dat (viz shora 8 500 Kč jako výdaje na bydlení a 6 500 Kč jako ostatní výdaje) a disponibilní zdroje tak vyčíslila na částku 22 150 Kč. 8. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení podle § 2395 o. z. a dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dovodil, že žalobkyně v řízení i přes poučení soudem prvního stupně nesplnila svou povinnost tvrzení a důkazní o tom, že posoudila s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného. Z podkladů, které žalobkyně předložila, vyplývá, že žalovaný žádal žalobkyni opakovaně o poskytnutí úvěru, přičemž pouze v jednom případě (který je předmětem této žaloby) žalobkyně žalovanému žádost schválila a úvěrovou smlouvu s ním uzavřela. Žalobkyně neprovedla zkoumání výdajů žalovaného řádně a s odbornou péčí, když přihlížela k částce 3 550 Kč, ačkoli je zřejmé, že tato částka nemůže pokrýt ani náklady na bydlení, pokud jako druh bydlení žalovaný uvedl nájem. Pokud by žalobkyně vycházela z výdajů, které byly zjištěny z aplikačních dat a tyto si řádně ověřila (např. předložením výpisu z účtu a nájemní smlouvy), o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného by soud neměl pochybnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně s ohledem na zjištěné údaje zejména o výdajích žalovaného dospěla mylně k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, ačkoliv je zřejmé, že výdaje byly stanoveny na nepřiměřeně nízkou částku, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně v době žádosti o úvěr disponovala takovými informacemi, ze kterých si reálné výdaje mohla zjistit a s těmito následně při hodnocení úvěruschopnosti pracovat. Žalobkyně proto nesplnila svou povinnost řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru, která byla součástí rámcové smlouvy [číslo] poskytla žalovanému dne 18. 3. 2021 převodem na nově vytvořený bankovní účet č. [bankovní účet] částku 100 000 Kč. Žalobkyně v řízení ovšem dostatečně netvrdila a neprokázala, že by posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru a neunesla tak břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že dostála své povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně tak posoudil smlouvu o úvěru č. [číslo] jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba redukovat nárok vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku, ani na jiné související poplatky včetně příslušného zákonného úroku z prodlení z těchto částek. Soud prvního stupně proto žalobu v rozsahu požadovaných smluvních úroků zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Pokud jde o zbývající část žalobkyní uplatněné pohledávky, soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 100 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni částku 88 299,37 Kč odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (po odečtení úhrad žalovaného ve výši celkem 11 700,63 Kč) včetně zákonných úroků z prodlení z této částky. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Výzva k plnění byla obsažena v rámci předžalobní výzvy, ve které byla stanovena lhůta k úhradě celého dluhu nejpozději do 27. 11. 2020, v prodlení byl tedy žalovaný nejpozději dne 28. 11. 2020. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení (tedy ve výši 8,25 % ročně, ve výši převyšující jej zamítl). Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 623,44 Kč, přičemž tato částka představuje 68,23 % z jejich celkové výše. 9. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, i odvolací soud má tak za prokázané, že žalovaný uzavřel dne 18. 3. 2021 s žalobkyní jako součást rámcové smlouvy úvěrovou smlouvu č. [číslo] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky ve výši 16,9 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v 66 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč RPSN byla stanovena na 18,3 %. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení s tím, že uhradil pouze 11 700,63 Kč. Žalobkyně celý úvěr ke dni 18. 11. 2021 zesplatnila. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění zcela uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti zjistila pouze čistý příjem žalovaného ve výši 33 972 Kč měsíčně ze zaměstnání a jeho zaměstnavatelem byla společnost [právnická osoba], [IČO]. Žalobkyně provedla průzkum úvěrové historie žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má závazky, na které pravidelně měsíčně vynaloží částku 4 030 Kč, ale z opatrnosti vycházela pro účely posuzování úvěruschopnosti z částky, kterou žalovaný uvedl, tedy z částky 4 300 Kč. Žalobkyně, pokud jde o ostatní výdaje, tyto vyčíslila na částku 3 550 Kč, kdy tato měla pokrýt tehdejší výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného. Z této částky žalobkyně ohledně celkových výdajů vycházela a disponibilní zdroje tak vyčíslila na částku 22 150 Kč. 10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Soud prvního stupně správně dovodil, že dle článku 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) k rozhodnutí věci a že podle článku 4 odst. 1 nařízení (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném, pro smluvní závazkové vztahy ze dne 17.6.2008 (Řím I) je rozhodným právem v dané věci právo České republiky. 17. Právně je třeba uzavřenou smlouvu posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne 18. 3. 2021. 18. Odvolací soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci shodně se soudem prvního stupně za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli úvěru, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila. 19. Odvolací soud má za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 20. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Na tom nemůže nic změnit odvolací námitka žalobkyně, že podrobné ověření veškerých výdajů žalovaného je obecně mnohem složitější než ověření příjmů. Jako zcela nedůvodnou lze odmítnout námitku žalobkyně, že při posouzení úvěruschopnosti je stěžejní doložení příjmu, díky kterému poskytovatel úvěru zjišťuje, zda je v možnostech klienta úvěr splácet. 21. Odvolací soud tak shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a podpůrně ustanovení o. z. o bezdůvodném obohacení. Na další nároky vyplývající z neplatné smlouvy o úvěru již žalobkyně nárok nemá. Proto lze jako nedůvodnou odmítnout námitku žalobkyně, že se soud prvního stupně v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal s pohledávkou ve výši 900 Kč představující nezaplacené náklady účelně vynaložené žalobkyní na vymáhání dluhu po žalovaném. 22. Protože žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ze dne 18. 3. 2021 částku 100 000 Kč, a žalovaný z této částky vrátil pouze 11 700,63 Kč, vznikla žalobkyni podle § 2991 odst. 1 o. z. pohledávka vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 88 299,37 Kč. Dovodil - li soud prvního stupně, že žalobkyně má nárok vůči žalovanému na zaplacení částky 88 299,37 Kč z této absolutně neplatné smlouvy o úvěru, je jeho úvaha správná. Nad rámec této částky přiznané výrokem I. žalobkyni ničeho nepřísluší. Nejpozději ke dni 28. 11. 2021 se žalovaný dostal podle § 1968 o. z. do prodlení a je proto povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení, který vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.) a ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a z výše reposazby ke dni prodlení. Vzhledem k tomu, že výrok I. rozsudku, kterým soud prvního stupně nesprávně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 88 299,37 Kč již od 28. 11. 2020 do zaplacení, ačkoliv žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 28. 11. 2021, nebyl odvoláním napaden, nemohl již být předmětem přezkumu odvolacím soudem. Za situace, kdy soud prvního stupně dovodil, že prodlení žalovaného nastalo již dne 28. 11. 2020 a od tohoto data přiznal žalobkyni pravomocným výrokem I. úrok z prodlení, je zcela irelevantní námitka žalobkyně, že žalovaný nebyl v prodlení ode dne 28.11.2021, ale již ode dne 18.9.2021. 23. Nepochybil-li soud prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění nákladového výroku v napadeném rozsudku), tak odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správných výrocích potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, s ohledem na znění žalobního petitu v tomto správném znění výroku II.„ Pro částku 7 802,47 Kč, úrok ve výši 16,9 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 18. 11. 2021 do 16. 12. 2021, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 902,47 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 95 201,84 Kč od 28. 11. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 4 055,76 Kč se žaloba zamítá.“ 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 21. února 2023 JUDr. Oto Kubeš v.r. předseda senátu