ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 207 595,85 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 9. 2022, č. j. 7 C 162/2022-67 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 556 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 92 556 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 115 039,85 Kč, úrok ve výši 13,49 % ročně z částky 189 223,11 Kč od 25. 1. 2022 do 24. 4. 2022, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 189 223,11 Kč od 25. 4. 2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 207 595,85 Kč od 26. 1. 2022 do 14. 2. 2022 a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 115 039,85 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení a výrokem III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to do zamítavého výroku II. a nákladového výroku III. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že by řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně si výdaje žalované ověřovala, nevycházela pouze z informací, které jí byly žalovanou sděleny. Částka ve výši 13 500 Kč byla částkou, kterou žalovaná uvedla při poskytování úvěru, a mělo se jednat o celkové výdaje žalované. Žalobkyně tyto informace ověřovala jednak jejich porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem a dále nahlédnutím do registru klientských informací. Ohledně předchozích závazků žalované nahlédnutím do registru klientských informací zjistila, že v době jednání o uzavření smlouvy o úvěru měla žalovaná pět závazků z osobních úvěrů se splátkou 2 788 Kč, 488 Kč, 3 720 Kč, 3 511 Kč a 3 372 Kč měsíčně, dále měla jeden závazek z kreditní karty s předpokládanou měsíční splátkou 533 Kč a jeden kontokorent s předpokládanou měsíční splátkou 870 Kč. Účelem poskytnutého úvěru pak bylo refinancování všech výše uvedených závazků, když poskytnutím úvěru došlo ke snížení úvěrového zatížení, neboť žalovaná namísto splátek v celkové výši 15 282 Kč měsíčně měla platit pouze splátku z předmětného úvěru ve výši 4 916 Kč měsíčně. Při posuzování úvěruschopnosti tak žalobkyně vycházela, co se týče měsíčního příjmu žalované z částky 19 544 Kč dle výpisu z účtu žalované a ve vztahu k výdajům zohlednila normativní náklady na bydlení a životní minimum. Z toho učinila závěr, že žalované (dojde-li k refinancování veškerých závazků) zbyde měsíčně k dispozici částka 15 353 Kč, tedy částka, z níž by žalovaná měla být schopna uhradit splátku 4 916 Kč měsíčně. Nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, že by uzavřená úvěrová smlouva byla absolutně neplatná. Navrhla, aby odvolací soud zamítavý výrok II. napadeného rozsudku změnil a žalobě v daném rozsahu vyhověl a současně žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. ve výrocích II. a III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Odvoláním nebyl dotčen výrok I. a samostatně tak nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 27. 5. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 207 595,85 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně je právním nástupcem společnosti [právnická osoba], zavedené společnosti na finančním trhu, která poskytovala finanční produkty pod známou značkou [anonymizováno]. Na základě projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo k fúzi sloučením žalobkyně, jakožto nástupnické společnosti, se společností [právnická osoba], jakožto společnosti zanikající. Na žalobkyni tak přešlo jmění této společnosti k 1. 12. 2021. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela dne 5. 4. 2018 smlouvu o hotovostním úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty dne 9. 4. 2018 finanční prostředky ve výši 259 700 Kč (po započtení poplatku za zprostředkování úvěru ve výši 5 300 Kč) a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit včetně úrokového navýšení 13,49 % v 84 měsíčních splátkách po 4 916 Kč. Jelikož žalovaná porušila svou povinnost ze smlouvy a dva měsíce za sebou (splátka za měsíce 10/21 a 11/21) neuhradila splátku, resp. byla v prodlení s první splátkou déle než tři měsíce, byl úvěr podle článku 5 smlouvy zesplatněn ke dni 25. 1. 2022. Dlužná částka ve výši 207 595,85 Kč se skládala z dlužné jistiny ve výši 189 223,11 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ke dni zesplatnění 17 872,74 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč účtované dle článku 5 smlouvy za prodlení se splátkou s tím, že žalobkyně dále požadovala běžící úrok ve výši 13,49 % ročně z jistiny od 25. 1. 2022 do 24. 4. 2022 a ve výši 11,75 % ročně z jistiny od 25. 4. 2022 do zaplacení a zákonný úroke z prodlení z celé částky 207 595,85 Kč od 26. 1. 2022 do zaplacení. 7. K výzvě soudu ohledně doplnění tvrzení, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně doplnila, že žalovaná sdělila, že je svobodná, bezdětná, je zaměstnána ve [právnická osoba] [obec], [anonymizováno], s čistým měsíčním příjmem 19 544 Kč, což si žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisu z účtu žalované, který jí byl předložen a z něhož byla verifikována výše mzdy 19 882 Kč měsíčně. Žalobkyně pak vycházela z příjmů 19 544 Kč měsíčně. K výdajům žalovaná uvedla, že tyto činí 13 500 Kč, což bylo verifikováno prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Současně bylo nahlédnuto do registru klientských informací, ze kterého bylo zjištěno úvěrové zatížení žalované tak, jak bylo popsáno v odvolání. Pokud by žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou, pak by po odečtení výdajů od příjmů vycházel disponibilní zůstatek 6 044 Kč. V souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru však bylo kalkulováno se skutečně zjištěnými a ověřenými údaji, kdy žalobkyně zjistila, že žalované zbyde po refinancování závazků měsíčně k dispozici částka 15 353 Kč, přičemž z této částky měla být žalovaná schopna uhradit měsíční splátku. Zároveň žalobkyně poukazuje na to, že žalovaná uhradila celkem 34 měsíčních splátek a byla teda schopna úvěr hradit skoro tři roky od poskytnutí úvěru, přičemž dle komentářové literatury by se nesprávná úvaha věřitele musela projevit v horizontu jednoho či dvou let. Pokud se projeví později, většinou jde o jinou příčinu, např. pozdější ztrátu zaměstnání apod. 8. Soud prvního stupně při jednání provedl dokazování listinami, na základě nichž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 9. Z úplného výpisu žalobkyně z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že na základě projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo k fúzi sloučením [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] jakožto nástupnické společnosti se [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], jakožto společnosti zanikající. Jmění zanikající [právnická osoba] [anonymizováno] přešlo na nástupnickou společnost [právnická osoba]. 10. Ze smlouvy o hotovostním úvěru, úvěrových podmínek, představení společnosti a potvrzení o zaslání potvrzovací SMS bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno], resp. [právnická osoba], [IČO], a žalovaná sjednali pomocí prostředků komunikace na dálku dne 5. 4. 2018 dohodu označenou jako smlouva o hotovostním úvěru, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 265 000 Kč s roční úrokovou sazbou 13,49 %, cena za službu činila 5 300 Kč, celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila 418 154,10 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 4 916 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci. Z potvrzení o vyplacení úvěru ze dne 27. 1. 2022 vyplývá, že jistina úvěru ve výši 259 700 Kč byla na účet žalované č. [bankovní účet] převedena dne 9. 4. 2018. Dle splátkového kalendáře (přehledu plateb) ze dne 27. 1. 2022 žalovaná na úvěr uhradila celkem 34 splátek v souhrnné výši 167 144 Kč. Žalobkyně eviduje vůči žalované dlužnou částku celkem 207 595,85 Kč, z toho 189 223,11 Kč na jistině, 17 872,74 Kč na úrocích a 500 Kč na smluvní pokutě. Z dopisu„ Ztráta výhody splátek a zesplatnění úvěru“ ze dne 25. 1. 2022 včetně podacího archu ze dne 2. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovanou o tom, že z její strany žalobkyně eviduje úhradu 34 splátek v celkové výši 167 144 Kč. Další splátku již žalobkyně neobdržela, a proto zbytek závazku tímto dopisem zesplatnila. Z předžalobní výzvy ze dne 2. 3. 2022 včetně dokladu o odeslání (historie zásilky) bylo zjištěno, že touto výzvou byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 207 595,85 Kč s příslušenstvím, a to do 7 dnů od doručení této výzvy. Žalovaná byla zároveň upozorněna na možnost soudního vymáhání pohledávky. 11. K poměrům žalované bylo z formuláře„ osobní informace“ zjištěno, že žalovaná při žádosti o úvěr uvedla, že bydlí u rodičů/rodinných příslušníků a byla zaměstnána u [právnická osoba] [obec] [anonymizováno] s příjmem 19 544 Kč. Z formuláře příjmy a výdaje klienta bylo zjištěno, že žalovaná označila jako svůj příjem částku 19 544 Kč a jako své výdaje částku 13 500 Kč. Disponibilní zůstatek tak činil 6 044 Kč. Z výpisu z účtu žalované za měsíc leden 2018 ze dne 31. 1. 2018 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil v daném měsíci - 9 800,84 Kč a konečný zůstatek pak - 9 773,70 Kč. Příjem žalované ze zaměstnání v tomto měsíci byl 22 444 Kč. Z výpisu z účtu žalované za měsíc únor 2018 ze dne 28. 2. 2018 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil v daném měsíci - 9 773,70 Kč a konečný zůstatek pak - 9 778,24 Kč. Příjem žalované ze zaměstnání v tomto měsíci byl 20 207 Kč. Z výpisu z účtu žalované za měsíc březen 2018 ze dne 29. 3. 2018 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil v daném měsíci - 9 778,24 Kč a konečný zůstatek pak - 9 800 Kč. Příjem žalované ze zaměstnání v tomto měsíci byl 16 996 Kč. Z přehledu závazků a úvěrové zprávy [anonymizováno] se podává, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr další půjčky, které splácela celkem částkou 15 282 Kč měsíčně, z toho 13 879 Kč připadalo na splátky stávajících úvěrů, 533 Kč na kreditní karty a revolving a 870 Kč na kontokorent. Zbývající dlužná jistina u splátek úvěrů činila 198 631 Kč, u kreditních karet a revolvingu 10 182 Kč a u kontokorentu 9 778 Kč. 12. Uvedený skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 2395, § 2991 a § 1970 o. z. a podle ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnosti zakotvenou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nezkoumala dostatečně a odborným způsobem úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Měl za to, že řádně byly zkoumány příjmové poměry žalované, když příjmy byly i doloženy. Řádně však nebyly zkoumány její výdajové poměry, když z důkazů vyplynulo, že žalovanou deklarované výdaje s ohledem na zjištěné dluhové zatížení nemůže odpovídat realitě, a to nebyly ani zjišťovány běžné každodenní výdaje, stav na běžném účtu se setrvale pohyboval u hranice – 9 800 Kč. Soud prvního stupně proto posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a proto žalobkyni přiznal pouze právo na vrácení peněžité částky představující nesplacenou části jistiny úvěru tj. 92 556 Kč (259 700 – 167 144 Kč) včetně úroku z prodlení. 13. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Zopakoval důkaz úvěrovou zprávou, z níž zjistil, že CB skóre bylo vyhodnoceno jako špatné (faktor skóre 1516 – maximální delikvence, faktor skóre 2514 vysoká částka překročení limitu za posledních 12 měsíců). V době sjednávání smlouvy měla žalovaná závazky z pěti osobních úvěrů (dva z roku 2014 a po jednom v roce 2016, 2017 a 2018) s částkou k doplacení 296 989 Kč (měsíční splátka činila celkem 13 879 Kč, zůstatek jistiny činil 198 631 Kč), povolený debet na běžném účtu s využitou částkou 9 778 Kč a dluh na kartě 10 627 Kč. Dle přehledu na čl. 48 spisu byla žalovaná svobodná bezdětná, žijící u rodičů nebo rodinných příslušníků. Byla zaměstnána ve [právnická osoba] [obec], a. s. s příjmem 19 544 Kč. 14. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 15. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet sjednaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), tak i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného spotřebitele, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), které na sebe bere, mohlo být ohroženo. 18. Schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním (domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto musí věřitel mimo jiné analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to jak ohledně jeho příjmů, tak ohledně jeho výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnání či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele, včetně splátek jiných úvěrů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. 19. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (informace z databází shromažďujících informace o bankovních i nebankovních úvěrových vztazích) při respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů tak, aby věřitel byl schopen získat objektivní obraz o finanční situaci spotřebitele. K tomuto závěru dospěla i soudní praxe v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 (použitelná i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.), podle kterého je součástí odborné péče poskytovatele úvěru při plnění shora uvedené povinnosti i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tomu odpovídají i obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) k posouzení úvěruschopnosti, podle kterých je základem pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména spolehlivé zjištění příjmů spotřebitele (a jejich historie) a na straně druhé zjištění a zohlednění jeho výdajů, včetně jeho životních nákladů, a stav jeho závazků, včetně dosavadního způsobu jejich plnění. 20. Z uvedeného tedy plyne, že pouhé doplnění čísel do formuláře, bez ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele, k řádnému posouzení jeho úvěruschopnosti nebude postačovat. Obezřetnost bude namístě zejména při posuzování výdajové stránky, kdy jsou často uváděny a posuzovány nereálné údaje. Ve vztahu k výdajům proto nelze vycházet ze zákonem stanoveného životního minima a z nedoložených tvrzení spotřebitele k relevantním výdajům. V tomto směru by měl věřitel ověřit alespoň ty základní a nezbytné podstatné výdaje, které pravidelně každému spotřebiteli vznikají, zejména náklady na bydlení a služby s ním související (v případě vlastního bydlení informativním výpisem z katastru nemovitostí, nájemné či inkaso potvrzením třetí osoby, výpisem z účtu, nájemní smlouvou apod.). Zvýšená pozornost by měla být věnována zjišťování stavu závazků, které bude spotřebitel povinen plnit v průběhu trvání daného úvěrového vztahu. Odvolací soud si je vědom toho, že ustanovení o povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou, že zákon nestanoví žádný konkrétní postup, který by měl být ze strany věřitele dodržován a že by tedy výklad ustanovení neměl vést k nereálným požadavkům kladeným jak na poskytovatele úvěru, tak na žadatele o úvěr. Pokud však má být smysl a účel daného ustanovení zachován, pak splnění dané povinnosti není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení spotřebitele, ale také základních pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Dlužníku ze zákona plyne povinnost v žádosti o úvěru uvádět pravdivé a nezkreslené údaje pod hrozbou trestněprávní sankce, to však věřitele nevyvazuje z jeho povinnosti postupovat shora nastíněným způsobem. 21. S ohledem na žalobkyní poskytnuté doklady k ověření úvěruschopnosti žalované se odvolací soud ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované náležitým způsobem. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila a měla dostatečně doloženu aktuální příjmovou stránku rozpočtu žalované. O odborné péči však nelze hovořit v souvislosti s hodnocením výdajové stránky rozpočtu žalované. Bylo zřejmé, že informace žalované neodpovídají realitě, co se týče základních životních potřeb s ohledem na zjištěné dluhové zatížení, kdy žalovaná minimálně poslední dva roky pravidelně končila s debetem na běžném účtu i na kartě. O tom, že by z úvěru měly být doplaceny předcházející úvěry a že by dosavadní dluhové zatížení mělo zaniknout, není nic uvedeno, naopak úvěr byl poskytnut jako bezúčelový. K poměrům žalované tedy bylo zjištěno, že žalovaná má příjem umožňující splácení sjednávaného úvěru (cca 19 500 Kč), na druhou stranu, co se týče základních a nezbytných životních nákladů žalované (zejména v souvislosti s bydlením), vycházela právní předchůdkyně výlučně z informací poskytnutých žalovanou, aniž by si je přiměřeným způsobem ověřila (vlastní bydlení informativním výpisem z katastru nemovitostí, nájemné či inkaso potvrzením třetí osoby, výpisem z účtu, nájemní smlouvou apod.). Výdaje k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb zredukované na částku životního minima se jeví odvolacímu soudu jako nereálné a výdaje na bydlení nebyly ověřovány vůbec. Z výpisu z účtu pak plyne, že žalovaná saturovala své potřeby opětovnými půjčkami z kontokorentu či karty a dle úvěrové zprávy vyšla bonita žalované (schopnost řádně a včas splácet) jako špatná. Ze souhrnu všech těchto okolností (negativní hodnocení způsobu splácení dřívějších dluhů, neověření nezbytných výdajů žalované) učinil odvolací soud závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně nemohla před uzavřením smlouvy získat objektivní obraz o finanční situaci a zdrojích žalované pro splácení závazku, a proto její postup nebylo možné hodnotit jako postup splňující kritéria odborné péče. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaná po určitý čas svůj závazek plnila. 22. Odvolací soud shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru splnila její právní předchůdkyně zákonnou povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, souhlasí se soudem prvního stupně, že na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou s odkazem na ustanovení § 588 o. z. a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle odvolacího soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaná žalobkyni (respektive její právní předchůdkyni) na neplatný závazek již zaplatila. Soud prvního stupně proto správně uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni částku 92 556 Kč (259 700 Kč – 167 144 Kč). S ohledem na neplatnost právního titulu, byla správně zamítnuta žaloba co do zbývající části jistiny, úroku a smluvní pokuty. Co se týče nároku na úrok z prodlení z nevrácené jistiny, pak počátek prodlení byl správně stanoven podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 3. 2. 2022 a výše úroku z prodlení odpovídala nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 23. Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správném výroku II. potvrdil. 24. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla ve věci procesně úspěšnější, avšak žádné náklady řízení před soudem prvního stupně jí nevznikly. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. i ve výroku III. 25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně v odvolacím řízení úspěšná nebyla a žalované náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 11. dubna 2023 JUDr. Oto Kubeš v. r. předseda senátu