ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 19 154 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 9. 2022, č. j. 228 C 107/2022 – 55, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 160‬ Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 160 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v rozsahu částky 12 994 Kč, úroku z prodlení ve výši 477,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 127,22 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 56 % ročně z částky 8 287,22 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny 8 287,22 Kč, poplatku za poskytnutí a správu úvěru 5 866,78 Kč, kapitalizované smluvní pokuty (v sazbě 0,1 % z dlužné částky denně ke dni 1. 2. 2022) ve výši 5 000 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení s jednotlivými splátkami (ke dni 1. 2. 2022) ve výši 477,84 Kč, dále úroku ve výši 56 % ročně z částky 8 287,22 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 287,22 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že společnost [právnická osoba], právní předchůdkyně žalobkyně (dále jen„ právní předchůdkyně“), uzavřela s žalovaným dne 26. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému úvěr 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 7 994 Kč v 52 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 56 % ročně. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy tak, že ověřila jeho platební morálku z úvěrových registrů [anonymizována dvě slova] a [příjmení], kde žalovaný neměl žádný negativní záznam, dále jej prověřila ve své interní databázi, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných dokladů. Ohledně příjmů žalovaného vyšla z informací poskytnutých žalovaným, které její vázaný zástupce ověřil oproti dokumentům předloženým žalovaným, konkrétně potvrzení o příjmu. Výdaje vyhodnotila právní předchůdkyně na základě statistických dat. K otázce řádnosti posouzení úvěruschopnosti žalobkyně odkázala mj. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [insolvenční spisová značka] a sp. zn. 20 Cdo 1522/2020; dovozuje z nich, že postačuje posouzení příjmů a výdajů žalovaného na základě statistických dat a matematických modelů. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 3 840 Kč, splátky však nehradil řádně a včas. Předmětná pohledávka za žalovaným byla dne 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalovanému oznámila spolu s výzvou k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022. 3. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 12. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která je však s ohledem na nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZOSÚ“), absolutně neplatná. V důsledku toho jsou neplatná ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, nákladech spojených s prodlením žalovaného a splatnosti. Protože právní předchůdkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, posoudil soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Žalovaný z poskytnuté částky vrátil 3 840 Kč, je tedy povinen vrátit 6 160‬ Kč, a to ve lhůtě podle § 87 odst. 1 věty třetí ZOSÚ, tj. v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně, jíž v současné době na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o. z. nárok přísluší, výzvou odeslanou dne 11. 2. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022; žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 ZOSÚ) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZOSÚ), proto se žalovaný dostal následujícím dnem do prodlení a je povinen zaplatit též zákonný úrok z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ostatní žalobou uplatněné nároky soud prvního stupně jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když v řízení byl z větší části úspěšný žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly. 4. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včas odvolání; výroky I. a IV. nebyly odvoláním zpochybněny, marným uplynutím odvolací lhůty tedy nabyly právní moci. Žalobkyně v podaném odvolání nesouhlasila se zjištěným skutkovým stavem ani právním posouzením věci soudem prvního stupně, rovněž namítala, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Pokud jde o skutkový stav, soudu prvního stupně vytýkala zejména závěry o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, poukázala na to, že zástupce právní předchůdkyně byl řádně proškolen, odborně ověřil příjmy a výdaje žalovaného z potvrzení o výši příjmů, zdroje příjmů byly ověřeny. Soud prvního stupně se dále zprotivil pravidlu rozhodovat obdobně ve skutkově a právně shodných věcech. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21, v němž byl řešen obdobný případ, tedy krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, byla vyplněna totožná zákaznická karta, doloženo potvrzení o výši příjmu, doložen a ověřen zdroj příjmu, byla provedena lustrace v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, v obou lustracích nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. K nařízenému jednání, k němuž byl řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil, proto odvolací soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. 7. Podle § 86 odst. 1 ZOSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZOSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 ZOSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZOSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 9. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalovaný a společnost [právnická osoba] (právní předchůdkyně) podepsali dne 26. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej vrátit a zaplatit úrok 3 103 Kč, dále poplatek 4 891 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru, garanci celkové ceny, péči o zákazníka a garanci neuplatnění pohledávky v případě smrti žalovaného, a to v 52 týdenních splátkách po 347 Kč. Ve smlouvě byl sjednán pevný úrok platný po celou dobu trvání smlouvy ve výši 56 % ročně. Úvěr byl žalovanému vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný před uzavřením této smlouvy vyplnil a podepsal zákaznickou kartu, ve které uvedl, že žádá o úvěr 10 000 Kč, bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti a pracuje na plný úvazek. Má čistý měsíční příjem 22 000 Kč a odhadované měsíční výdaje 10 000 Kč. Žalovaný předložil potvrzení o příjmu, na jehož základě byly údaje o žalovaném ověřeny zástupcem právní předchůdkyně [jméno] [příjmení]; ze zákaznické karty neplyne, že by byl žalovaný prověřen v registrech [anonymizována dvě slova] a [příjmení], interních registrech právní předchůdkyně či insolvenčním rejstříku. Žalovaný mj. prohlásil, že proti němu není vedeno exekuční řízení, ani výkon rozhodnutí. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 22. 12. 2019 byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba] s. r. o. jako [povolání] od 1. 9. 2019 na dobu neurčitou s čistou průměrnou výší měsíčního příjmu za poslední tři měsíce 22 000 Kč. Podle listiny ze dne 10. 8. 2022, označené jako„ centrální evidence exekucí“, byla v době podepsání předmětné smlouvy proti žalovanému vedena čtyři exekuční řízení; informace poskytla žalobkyni [právnická osoba] – [právnická osoba] Dopisem ze dne 1. 2. 2022 právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni, dopisem ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy do 17. 3. 2022; oba dopisy byly žalovanému odeslány v jedné zásilce dne 11. 2. 2022. 10. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, který postačoval pro právní posouzení věci. Žalobkyně byla řádně poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., že je třeba doplnit tvrzení a označit důkazy k tomu, že právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného zejména ve vztahu k jeho výdajům s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí procesního neúspěchu ve věci. Žalobkyně však pouze odkázala na svá předchozí vyjádření, žádná nová tvrzení ani důkazní návrhy neuvedla, v důsledku čehož neunesla břemeno tvrzení, ani důkazní. Pokud soud prvního stupně neprovedl navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], byl takový postup zcela v souladu se zákonem, neboť tento důkaz byl navrhován pouze k prokázání, jak bylo ze strany zástupce právní předchůdkyně provedeno ověření příjmů z potvrzení o výši příjmu, tyto skutečnosti však byly patrné již z provedených listinných důkazů – zákaznické karty a potvrzení o příjmu, prokázání téže skutečnosti výslechem svědka tak bylo nadbytečné. 11. Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.), šlo přitom o spotřebitelský úvěr (§ 2 odst. 1 ZOSÚ), neboť právní předchůdkyně vystupovala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.), zatímco žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Právní předchůdkyně byla poskytovatelkou úvěru podle § 3 odst. 1 písm. d) ZOSÚ, bylo tedy na místě aplikovat rovněž příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který klade na poskytovatele úvěru vyšší nároky. Ustanovení § 86 odst. 1 ZOSÚ ukládá poskytovateli úvěru povinnost s odbornou péčí (§ 75 ZOSÚ) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti je pak sankcionováno neplatností smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 ZOSÚ), a to absolutní (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103). K absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout ze své úřední povinnosti. 12. Na základě zjištěných skutečností má odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele (§ 86 odst. 2 věta první ZOSÚ). Toto posouzení se sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné (§ 87 odst. 1 ZOSÚ). 13. Právní předchůdkyně se zabývala příjmy žalovaného, tak jak jí to zákon ukládá. Nespokojila se totiž jen s jeho prohlášením, ale pravdivost si ověřila i z potvrzení o příjmu žalovaného, které mu vystavil jeho zaměstnavatel. U výdajů však právní předchůdkyně vyšla pouze z údajů, které jí žalovaný tvrdil v zákaznické kartě, aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018; jeho závěry byly sice učiněny za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., nicméně s ohledem na smysl a význam současné právní úpravy je lze vztáhnout i na posuzovaný případ). Sdělení žalovaného v zákaznické kartě jsou navíc již na první pohled nedostatečná. Žalovaný tvrdil, že má výdaje ve výši 10 000 Kč, aniž by jakkoliv konkretizoval, na co jsou (kolik činí nájemné, kolik další služby spojené s bydlením, kolik cestovné do práce, kolik jeho výživa atp.), a umožnil tak alespoň rámcově posoudit jejich věrohodnost (tedy zda jsou uváděné výdaje uvěřitelné). Dále výslovně prohlásil, že proti němu nebyla vedena žádná exekuční řízení ani výkon rozhodnutí, ač z výpisu z centrální evidence exekucí plyne opak. Pokud by si právní předchůdkyně opatřila výpis z evidence exekucí, musela by zjistit, že v době uzavření úvěrové smlouvy jsou proti povinnému vedena čtyři exekuční řízení. Již tím bylo možné zjistit nepravdivost informací sdělených žalovaným v zákaznické kartě. Nadto je obecně známo, že vedení exekučních řízení značně povinného účastníka omezuje v možnosti nakládat s majetkovými hodnotami, i to by mělo vést k značným pochybnostem o naplnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného. Informace poskytnuté žalovaným ohledně jeho výdajů tak nelze považovat za dostatečné ani za spolehlivé (neboť jsou nepodložené) a bylo na místě, aby si je právní předchůdkyně dále prověřila (vyžádala od žalovaného jejich konkretizaci a dále např. doklady o platbách inkasa, cestovného do práce a nájemného, či výpisy z účtů, které zachycují vedle příjmů též výdaje); to ovšem právní předchůdkyně neučinila. Ve světle uvedeného je zřejmé, že samotné využití statistických dat pro stanovení výdajů nepostačuje. Závěr, že je třeba zabývat se též výdajovou stránkou žalovaného, je dán i tím, že vysoké příjmy nejsou vždy zárukou schopnosti splácet úvěr, neboť jim mohou odpovídat vysoké výdaje, které ve výsledku povedou k nemožnosti splácet úvěr. I kdyby tedy bylo s jistotou doloženo, že žalovaný má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – bez důvodných pochybností (§ 86 odst. 1 věta druhá ZOSÚ) – učinit závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Každý konkrétní případ je třeba posuzovat samostatně, s ohledem na individuální okolnosti případu. 14. V řízení nebylo navíc prokázáno tvrzení žalobkyně, že by právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy prověřila žalovaného v centrální evidenci exekucí (předložený výpis byl pořízen později, teprve dne 10. 8. 2022) či v registrech [anonymizována dvě slova] a [příjmení], svých interních registrech či insolvenčním rejstříku. 15. Pokud se žalobkyně ve vztahu k řádnému prověření úvěruschopnosti dovolávala závěrů učiněných v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [insolvenční spisová značka], pak nutno poukázat na to, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno ve skutkově odlišné věci. V odkazovaném rozhodnutí totiž věřitelka (banka) nevycházela pouze ze statistických dat, ale měla k dispozici i údaje vyplývající z vedení běžného účtu spotřebitele. Obdobné je to i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, v němž byla skutečnost, že povinná (spotřebitelka) v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky, mezi účastníky v nalézacím řízení nesporná (srov. bod 10 usnesení), a oprávněná (věřitelka) kromě toho nad rámec prověření ve veřejných rejstřících měla zkušenosti se splácením jiné zápůjčky oprávněnou (srov. bod 1 usnesení). V odvolání ještě žalobkyně poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21, avšak ani v něm není řešena skutkově totožná věc, neboť v odkazovaném případě bylo v rámci posouzení úvěruschopnosti provedeno před uzavřením úvěrové smlouvy šetření v insolvenčním rejstříku i v rejstříku exekucí, a to s negativním výsledkem. V projednávané věci právní předchůdkyně neučinila ani jedno z toho. 16. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 ZSOÚ). V důsledku tohoto nedostatečného posouzení nemohla mít právní předchůdkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 věta druhá ZOSÚ). Jelikož právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZOSÚ, v důsledku čehož jsou neplatná i veškerá ujednání o úroku, smluvní pokutě, poplatku, nákladech spojených s prodlením žalovaného a splatnosti. 17. Protože v řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, zabýval se soud prvního stupně správně otázkou, zda nedošlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný přijal plnění na základě neplatného právního jednání, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, které je třeba vydat. Žalovaný dosud uhradil jen 3 840 Kč, proto je povinen vrátit 6 160‬ Kč, a to v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věty třetí ZOSÚ). Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, proto, není-li určena ani dohodou účastníků, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Za den splatnosti se považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Obecně se tak splatnost bezdůvodného obohacení odvíjí od doručení výzvy věřitele, popř. uplynutí lhůty stanovené dlužníku k plnění. V daném případě žalobkyně výzvou odeslanou dne 11. 2. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022. Žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 ZOSÚ) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by tato lhůta byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZOSÚ). Dnem následujícím po uplynutí stanovené lhůty k plnění se tak žalovaný dostal do prodlení (§ 1968 o. z.) a je povinen zaplatit žalobkyni rovněž zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 18. Pohledávka na zaplacení této částky byla právní předchůdkyní postoupena podle § 1879 o. z. na žalobkyni, ta je tak aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně (či vůbec) došlo. Pro závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně tedy postačí, aby postoupení bylo právní předchůdkyní žalovanému oznámeno. K tomu došlo právě dopisem z 1. 2. 2022 (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007; závěry učiněné v tomto rozhodnutí byly dovozeny za tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nicméně, s ohledem na obdobnou úpravu této problematiky v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., je možné uplatnit je i v nyní posuzovaném případě). 19. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 20. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i v nákladovém výroku III. Vzhledem k rozsahu zamítnutí žaloby byl ve větší části úspěšný žalovaný, který by tak měl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení, tomu však žádné nevznikly. 21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, měl by tak nárok na plnou náhradu nákladů řízení, žádné mu však nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Okresního soudu v Kladně (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Praha 14. února 2023 JUDr. Tomáš Kučera v.r. předseda senátu