ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], [ulice a číslo], okres [okres], o zaplacení 61 152,62 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. února 2023, č. j. 16 C 24/2023-55, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že výše nákladů řízení činí 1 321 Kč. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl (částečně) žalobě žalobce, kterou se domáhá proti žalované uložení platební povinnosti žalované v jeho prospěch ve výši za 1) 47 425,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení, specifikovaným v tomto výroku I. rozsudku, 2) uložení platební povinnosti, jde-li o zákonný úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 12. 7. 2021 do 19. 8. 2021, z částky 35 476 Kč za dobu od 20. 8. 2021 do 19. 9. 2021, z částky 30 676 Kč za dobu od 20. 9. 2021 a 19. 10. 2021, z částky 25 876 Kč za dobu od 20. 10. 2021 do 21. 11. 2021, z částky 21 076 Kč za dobu od 22. 11. 2021 do 18. 12. 2021, z částky 16 276 Kč za dobu od 19. 12. 2021 do 20. ledna 2022, z částky 11 476 Kč za dobu od 21. 1. 2022 do 17. 2. 2022, z částky 6 676 Kč za dobu od 18. 2. 2022 do 19. 3. 2022, z částky 1 876 Kč za dobu od 20. 3. 2022 do 19. 4. 2022, do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. shora označeného rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce co do požadavku žalobce na zaplacení mu žalovanou částky 1) 13 726,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení, specifikovaným v tomto výroku II. rozsudku, 2) uložení platební povinnosti, jde-li o zákonný úrok z prodlení, ve výši 18,90 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 2. 7. 2021 do 30. 7. 2021, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 31. 7. 2021 do 19. 8. 2021, z částky 35 476 Kč za dobu od 20. 8. 2021 do 19. 9. 2021, z částky 30 676 Kč za dobu od 20. 9. 2021 do 19. 10. 2021, z částky 25 876 Kč za dobu od 20. 10. 2021 do 21. 11. 2021, z částky 21 076 Kč za dobu od 22. 11. 2021 do 18. 12. 2021, z částky 16 276 Kč za dobu od 19. 12. 2021 do 20. ledna 2022, z částky 11 476 Kč za dobu od 21. 1. 2022 do 17. 2. 2022, z částky 6 676 Kč za dobu od 18. 2. 2022 do 19. 3. 2022. Výrokem III. shora označeného rozsudku soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 7 757,37 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, soud prvního stupně uvedl, že na základě výsledků provedeného dokazování je namístě uzavřít, že žalobce poskytl žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), když řádně neposoudil s odbornou péčí před uzavřením 2 smluv schopnost tohoto konkrétního spotřebitele poskytovaný mu úvěr splácet, v důsledku čehož jsou tak smlouvy o úvěru, jak je účastníci spolu uzavřeli, absolutně neplatné (jedná se jednak o smlouvu o úvěru na částku 40 000 Kč a jednak o smlouvu o úvěru na částku 100 000 Kč; [číslo] dodatek č. 18 z 14. 5. 2019 – kontokorent, dodatek č. 19 z 20. 12. 2019, č. [anonymizováno]). Platnost těchto smluv bylo třeba posuzovat soudem tzv. i z úřední povinnosti. V návaznosti na tento závěr žalobci svědčí proti žalované nárok na peněžité plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Předal-li žalobce žalované do její dispozice výplatou peněžníh prostředků na běžný účet č. [bankovní účet], zřízený žalované v rámci rámcové smlouvy [číslo] 20. 12. 2013, částky 40 000 Kč a 100 000 Kč, tato si je ponechala, podmínky smluv řádně neplnila, na vrácení těchto částek dosud poskytla žalobci plnění ve výši 41 517,82 Kč (jde-li o kontokorent), a 52 574,18 Kč /jde-li o úvěr na částku 100 000 Kč), vychází-li se z tvrzení žalobce, jež žalovaná nikterak nezpochybnila, pak má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ. Nejsou tedy opodstatněné nároky žalobce, založené na smluvních ujednáních, především nárok na náhradu smluvených úroků. Žalobci pak byl při prodlení s plněním přiznán i úrok z prodlení v zákonné výši dle § 1970 OZ, § 2, nař. vlády č. 351/2013 Sb., v návaznosti na jednotlivá zjištěná dílčí plnění ve vztahu k dlužné částce na podkladě dodatku č. 19 rámcové smlouvy a smlouvy o úvěru na částku 100 000 Kč. Bezdůvodné obohacení byla žalovaná povinna zaplatit žalobci k jeho výzvě, tato byla ze strany žalobce na adresu žalované zjištěna s datem odeslání 8. 7. 2021 a stanovením lhůty do 11. 7. 2021. S ohledem na žalobní petit a žalobci přiznané plnění bylo zamítavě rozhodnuto tak, jak je ve výroku II. rozsudku uvedeno. K řešené otázce řádného zkoumání platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru poukázal soud prvního stupně na rozsudek Soudního dvora EU z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, dále na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, např. na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, III. ÚS 4129/18. Dále soud prvního stupně odůvodnil, že při posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované, coby spotřebitelky, v souvislosti s uzavíráním konkrétních smluv o úvěru vyšel podle jeho přesvědčení žalobce zásadně toliko jen z tvrzení žalované o svých příjmech, poměrech a výdajích, aniž by si tyto objektivizoval (podložil listinami). Skutečnosti, které žalobce uváděl, že zjistil z prohlášení žalované, nedoložil, a to ani jako žalovanou podepsané prohlášení. Není proto soudu zřejmé, z jaké doby by mělo toto prohlášení pocházet. Vyjma znalosti o stavu běžného účtu žalované neměl žalobce příjmy, ale především výdaje, žalované objektivizovány, byť třeba i jen ve spolupráci s žalovanou. Navíc, měl-li žalobce sám svým šetřením v rámci vnitřních poměrů zjištěno, že žalovaná řádně neplní své závazky ve vztahu k dodatku smlouvy o kontokorentu, pak měl být o to více ostražitý v souvislosti s podepisováním s ní dalšího dodatku rámcové smlouvy a poskytování jí dalších finančních prostředků 100 000 Kč, nejméně ověřením si trvání zaměstnání žalované, skutečnosti, zda není s žalovanou jednáno o skončení pracovního poměru, jaké jsou skutečné výdaje žalovaná, jde-li o základní životní potřeby, zda není vůči žalované vedena exekuce na její majetek, a to tím spíše, že mu z obsahu výpisu z běžného účtu žalované, vedeného u žalobce, bylo jasné, že na běžném účtu žalované ke konci měsíce nezůstává žádný větší rezervní finanční obnos před poskytnutím jí poměrně vysoké částky 100 000 Kč výplatou na běžný účet bez účelovosti určení těchto finančních prostředků se závazkem na dobu čtyř let s měsíční splátkou 2 576 Kč. Spokojil-li se tak žalobce jen s prohlášením žalované, nepředstavuje tento jeho postup vynaložení odborné péče pro řádné posouzení tzv. úvěruschopnosti žalované, coby žadatelky o úvěr v pozici spotřebitelky před uzavřením obou smluv. Odborná péče totiž, co do své podstaty, předpokládá, že si věřitel údaje, získané od spotřebitele, náležitě ověří a na tuto svoji povinnost žalobce zcela rezignoval, zejména ve vztahu k výdajům žalované. O to pečlivěji měl žalobce postupovat v situaci, kdy měl v rámci interních poměrů již informaci o určitých nedostatcích v platební morálce žalované, jde-li o poskytnutí jí předchozího úvěru v rámci kontokorentu. Nejedná se v tomto případě z hlediska výše poskytované částky žalované (40 000 Kč a 100 000 Kč) o jen zcela zanedbatelný úvěr, který by ji v jejím rozpočtu neměl výrazněji splátkami ve výši celkem okolo 4 000 Kč měsíčně po dobu několika dalších let zatížit. Uzavřel tak, že z výsledků provedeného dokazování na podkladě tvrzení žalobce a jím předložených listin je namístě uzavřít, že žalobce zkoumal tzv. úvěruschopnost žalované před uzavřením s ní posuzovaných smluv nikoliv pečlivě a řádně. K rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že, s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobce byl s uplatňováním svého práva částečně neúspěšný, přísluší mu právo na náhradu části nákladů řízení, a to 54 %. Na straně žalobce účelně vynaložené náklady představují zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení advokátem. 3. Včasné odvolání si proti zamítavému výroku II. a závislému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že i ve zbývajícím rozsahu bude žalobě žalobce vyhověno. 4. K důvodům svého odvolání žalobce namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o závěr o absolutní neplatnosti uzavřených 2 dodatků rámcové smlouvy z hlediska § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy z důvodu řádného neposouzení tzv. úvěruschopnosti žalované spotřebitelské úvěry splácet ze strany poskytovatele tohoto úvěru před samotným uzavřením smluv s ní. Nadále je přesvědčen o tom, že splnil svoji zákonnou povinnost řádně, jež mu plyne z výše uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž poukazuje na to, že to je v prvé řadě sám spotřebitel, tedy žalovaná, kdo je povinen pravdivě uvádět své příjmy a výdaje. Poukazuje na to, že v dostupných registrech si před uzavřením dodatků smluv s žalovanou tuto tzv. prověřoval, a to dostupnými mu informacemi z jeho interních a externích databází. Nezjistil přitom, že by na běžném účtu žalované byly evidovány nějaké rizikové transakce. Soudu řádně sdělil, jaké informace o žalované z interní databáze měl k dispozici na základě údajů, uvedených mu žalovanou. Příjem žalované mu vyplýval jednoznačně z výpisů z běžného účtu žalované, který již dříve u žalobce měla zřízený. Verifikaci žalovanou uvedených výdajů si provedl porovnáním s údaji o normativních nákladech na bydlení a životním minimu, s ohledem na to, že žalovaná mu uváděla, že je bezdětná, vdaná, její manžel má do domácnosti další příjem zhruba 30 000 Kč měsíčně. Zcela po právu s těmito údaji relevantně kalkuloval. Poukazuje pak na to, že zákon ani soudní judikatura nikterak konkrétním způsobem nespecifikují to, jakým způsobem by měla být tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr věřitelem ověřována. Soudní judikatura dává pouze určité obecné návody, přičemž konkrétní závěr o tzv. úvěruschopnosti žádajícího úvěrovaného musí věřitel činit vždy v poměrech konkrétního případu. V době poskytnutí úvěru zaměstnání žalované trvalo již více jak 6 let, měl tedy možnost zcela oprávněně předpokládat, že žalovaná je ve svém zaměstnání stálým a spolehlivým zaměstnancem. Konečně poukazuje na rozsudky švédského Nejvyššího správního soudu v záležitosti případů poskytování úvěrů a posuzování úvěruschopnosti ze strany spotřebitele, jež aprobují praxi využití modelu, založeného na vědeckých poznatcích a ověřené zkušenosti. Posoudil-li soud prvního stupně jím zvolený model posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované, coby žadatelky o úvěr, jako nedostačující, pak má za to, že je tento závěr soudu v poměrech této konkrétní věci příliš formalistický. Uzavírá tak, že z jeho pohledu jsou smlouvy platné a žalovaná by mu tak na jejich podkladě měla zaplatit i další jím požadovaná plnění, jež učinil předmětem řízení. Nebyl tak dán žádný důvod k vydání částečně zamítavého rozhodnutí soudem prvního stupně. V této souvislosti pak by mu měly být přiznány plně i náklady řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobcem (v zamítavém výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. S ohledem na zjištění z obsahu spisu, že v tomto řízení žalobce nebyl zastoupen advokátem, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v závislém výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu prvního stupně, jde-li o výši nákladů řízení, změnil, jinak dle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. 7. Sama žalovaná se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolala. Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 9. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobce při nařízeném odvolacím jednání bez účasti účastníků, kteří se k tomuto odvolacímu jednání nedostavili, ač k němu byli řádně a včas předvoláni, nepožádali včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. Žalobce se z účasti u odvolacího jednání omluvil. 10. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nenalezl v procesním postupu soudu prvního stupně žádnou konkrétní situaci, v níž by bylo namístě zkonstatovat, že by nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně došlo v řízení k odnětí možnosti účastníku jednat před soudem. Soud prvního stupně poté, co jím vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen z důvodu jeho nedoručitelnosti do vlastních rukou žalované, vyzval žalobce k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů a poté, co toto doplnění tvrzení, včetně doplnění listinných důkazů, od žalobce obdržel, nařídil ve věci jednání, k němuž obě sporné strany řádně a včas předvolal, jak o tom ve spise svědčí doklady o doručení předvolání k jednání soudu prvního stupně. Žádný z účastníků se k jednání nedostavil, nepožádal včas a z důležitého důvodu o odročení jednání, žalobce se z účasti u jednání soudu dokonce omluvil. Soud prvního stupně tak ve věci jednal za podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (listinných), jež žalobce soudu navrhl a předložil. V situaci, kdy by snad i přicházela v úvahu ze strany soudu poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., pak v té situaci, kdy se účastníci k jednání soudu nedostavili, přičemž tohoto poučení se má dostat ze strany soudu jen přítomným účastníkům při jednání, účastníci se svou nepřítomností u jednání soudu tohoto poučení vzdali. Nadto soud prvního stupně před nařízením jednání ve své podstatě na adresu žalobce realizoval poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., umožnil-li žalobci doplnit svá tvrzení a doložit listiny ve vztahu k otázce posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované před uzavřením posuzovaných smluv. Soud prvního stupně své částečně zamítavé rozhodnutí v této věci nezaložil nikterak na závěru, že by žalobce neunášel své břemeno tvrzení či břemeno důkazní k této otázce. 11. Jinak řečeno, v projednávané věci se nejedná o žádnou situaci, v níž by snad účastníci mohli být procesním postupem soudu prvního stupně jakkoliv zaskočeni, a to i ve vztahu k hodnocení žalobcem předložených skutkových tvrzení a listinných důkazů. Poučovací povinnost soudu z hlediska § 118a o. s. ř. přichází v úvahu totiž jen tam, kde účastníky uvedená tvrzení či navržené důkazy soudu nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav. Zcela jistě tato poučovací povinnost soudu nemá tzv. sloužit k tomu, aby soud mohl či dokonce měl poskytovat účastníkům určitý„ návod“ k tomu, co by měli nebo mohli dělat v rámci řízení, aby dosáhli pro sebe tzv. kýženého výsledku. 12. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených listin učinil správné skutkové závěry, které uvedl v důvodech svého rozhodnutí, s těmito se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na tyto skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje, při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází. 13. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založený právní vztah mezi žalobcem a žalovanou posuzoval dle OZ. 14. S ohledem na datum uzavření posuzovaných smluvních vztahů mezi žalobcem a žalovanou je pak třeba zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě OZ i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jak to zcela správně rovněž soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uzavřel (z. č. 257/2016 Sb.). 15. Podle § 86 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle § 87 z. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a vzájemně spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím, změnit. 17. Podle § 75 z. č. 27/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 18. Podle § 76 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Poskytovatel a zprostředkovatel jedná tak, aby bylo spotřebiteli zřejmé, zda jde o poskytovatele, samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce nebo zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru; u vázaného zástupce a zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru musí být z jeho jednání zřejmá osoba zastoupeného. 19. Co se rozumí odbornou péčí pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření posuzovaných dodatků rámcové smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 20. I odvolací soud, s ohledem na skutkový stav dané věci, zjištěný správným a úplným způsobem soudem prvního stupně, je v daném případě toho názoru, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost žalobce řádně s odbornou péčí posoudit tzv. úvěruschopnost žadatele (žalované), coby spotřebitele, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, před uzavřením konkrétních projednávaných dodatků rámcové smlouvy, coby spotřebitelských smluv o úvěru s ní. 21. V obecné rovině je namístě k důvodům tohoto rozhodnutí uvést, že tato povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru tzv. úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru je výše citovaným zákonem poskytovateli ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr tak tedy má být žadateli o něj poskytován poskytovatelem jen v případě, jestliže z výsledků relevantním způsobem provedeného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru zcela jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností budoucímu věřiteli vyplyne, že zde nejsou žádné důvody k tomu pochybovat o schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr tento spotřebitelský úvěr mu řádně splácet ve sjednaných splátkách tohoto úvěru. Tímto zkoumáním poskytovatel (budoucí) úvěru plní rovněž i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy žadatele o spotřebitelský úvěr (spotřebitele). 22. Odvolací soud, zcela ve shodě soud se soudem prvního stupně, je v posuzované věci toho názoru, že této své zákonné povinnosti v případě posuzovaných smluv o úvěru žalobce ve vztahu k žalované řádně nedostál, je-li již jen na základě vyhodnocení tvrzení žalobce a jím předložených listinných důkazů soudu zřejmé to, že ve vztahu k naplnění své zákonné povinnosti nepostupoval řádně, s odbornou péčí, jde-li o posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud bez dalšího, jde-li o životní výdaje žalované, vycházel výlučně jen z údajů, které mu měla žalovaná sama svým odhadem poskytnout k položenému na toto jí dotazu ze strany žalobce, aniž by si tento jí uváděný údaj před uzavřením konkrétních smluv o úvěru, jde-li o dodatky rámcové smlouvy č. 18 a 19 s žalovanou, žalobce jakkoliv ověřoval, obzvláště pak v té situaci, kdy mu z výsledků jím prováděných šetření v registrech muselo být známo, že k určitým nedostatkům v platební morálce žalované, jde-li o splácení dřívějšího úvěru (kontokorentu), již z její strany dochází, nedoplňuje-li žalovaná dostatečně finanční prostředky na svém účtu k potřebným datům tak, jak smlouva o kontokorentu stanoví, přičemž ji měla v případě obou úvěrů zatěžovat další splátka okolo 3 000 Kč měsíčně na dobu čtyř let. Byť tedy i bylo žalobci v době, kdy posuzoval tzv. úvěruschopnosti žalované, coby žadatelky o úvěr, ať již ve vztahu ke kontokorentu či samotnému úvěru, zřejmé, že žalovaná nečelí exekuci, tak ale známé mu informace o nedostatcích v platební morálce žalované jej již samy o sobě měly vést k tzv. zvýšené míře obezřetnosti před uzavřením zejména smlouvy o úvěru samotné v prosinci 2019 s žalovanou, tedy k větší důslednosti při ověřování si údajů od žalované, jak mu je sama uvedla, zejména pak ve vztahu k jejím výdajům, což ale, jak sám žalobce uvádí, nečinil před uzavřením ani jedné z posuzovaných smluv s žalovanou jinak, než pouhým nahlédnutím do registrů (Solus, NRKI, CEE, ISIR) a ověřováním si příjmů a výdajů žalované z běžného účtu žalované, vedeného u žalobce, který však vykazoval téměř nulový zůstatek. Navíc, jak správně poznamenal soud prvního stupně, již jen z matematického součtu celkových splátek žalované na její úvěry a výše žalovanou uváděných nákladů na bydlení, muselo být žalobci zřejmé, že částka, uváděná žalovanou na svých výdajích, je částkou, ve které zcela jistě nemohou být obsaženy takové základní životní výdaje žalované, jakými jsou výdaje na stravu, ošacení, dopravu, hygienické potřeby, léky apod. V tomto ohledu tak mělo být žalobci zřejmé, že výdaje domácnosti, které mu žalovaná odhaduje, jsou velmi nízké a mělo tak právě v této situaci z jeho strany dojít k jejich ověřování, což se nestalo, včetně ověřování dalších příjmů do domácnosti žalované. 23. Posouzením tzv. úvěruschopnosti žadatelky o úvěr s odbornou péčí ze strany budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zcela jistě nemůže představovat jen pouhé získání si informací od žadatele. Odborná péče bezpochyby předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr poskytovateli uvede, ať již jde o jeho příjmy či výdaje, si poskytovatel (věřitel) předem ověří, resp. si je objektivně podloží, a to zcela jistě za určité delší časové období, o to více v situaci, kdy je žadatel o úvěr na své straně zatížen z dřívější doby již splácením poskytnutých mu úvěrů. Je samozřejmé, že budoucí věřitel pro svůj konečný kladný závěr o úvěruschopnosti žadatele může využít i veřejně dostupné informace, jakými jsou státem publikované údaje o životních a existenčních minimech, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem i tyto údaje musí vždy porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi, k čemuž v projednávané věci zcela jistě nedošlo, obzvláště ne, pokud z výpisu z účtu žalované, na který žalobce poukazuje, plynou pro žalobce takové operace, jež nedávají podklad pro objektivní podložení žadatelkou o úvěr uvedených tvrzení o příjmech a výdajích. 24. Za této situace, je-li v dané věci již na základě tvrzení samotného žalobce, jak s ní do tohoto řízení přišel, týká-li se obsahu od žalované obdržených informací o jejích příjmech a výdajích, ověřovaných jím výlučně jen informacemi, vyplývajícími pro banku z výpisu z běžného účtu, lustrací v registrech ve vztahu k provedenému posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované v souvislosti s jí podanými žádostmi o úvěr, ať již v podobě kontokorentu či úvěrové smlouvy na částku 100 000 Kč bez účelového určení, před uzavřením posuzovaných smluv, dle kterých nakonec žalobce úvěry ve výši 40 000 a 100 000 Kč žalované poskytl vyplacením finančních prostředků na běžný účet, vedený u žalobce, je pro odvolací soud z tohoto zřejmé to, že žalobce vycházel v zásadě toliko jen z informací, získaných od žalované, jako žadatelky o tyto úvěry, aniž by si je jakkoliv objektivizoval, např. i jen žádostí na adresu žalované o bližší specifikaci bance svých výdajů, s ohledem na její splátkovou zátěž, v důsledku čehož pak je namístě uzavřít, že, pokud takto poskytovatel úvěrů nepostupoval, tak se ve své podstatě jen spokojil s informacemi od žalované a s nahlédnutím do registru dlužníků, z nichž mu ale musela vyplývat poměrně vysoká míra rizikovosti splácení úvěru žalovanou, a pak je i pro odvolací soud z tohoto zřejmé, že výdaje žadatelky o úvěr musely být podstatně vyšší, než jaké bance uváděla, bance nemohl postačovat deklarovaný příjem, dokladovaný výpisem z účtu, ke kladnému svému závěru o tom, že žalovaná v souvislosti s podanými žádostmi bude schopna úvěry, o které banku žádala, řádně splácet dle dojednaných podmínek, v důsledku čehož je pak, ve shodě se soudem prvního stupně, toho závěru, že žalobce nedostál řádně své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení, tedy své povinnosti řádně a s odbornou péčí posoudit předem tzv. úvěruschopnost žalované (spotřebitelky) na základě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací před uzavřením smluv s ní, v důsledku čehož i on uzavírá, že v tomto řízení posuzované smlouvy jsou absolutně neplatné. Potud se tak odvolací soud ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy v době uzavření posuzovaných smluvních vztahů. 25. I podle závěru odvolacího soudu, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., tzv. i z úřední povinnosti, tedy i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka (žalované,) zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy, tak, nemá-li se pominout při výkladu a aplikaci tohoto zákona účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 tohoto zákona, je namístě, aby soud, zjistil-li porušení zákonné povinnosti při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru, tzv. i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, či nikoliv. Bez takovéto možnosti soudu i v poměrech tohoto zákona, účinného od 1. 12. 2016, by totiž ochrana spotřebitele představovala jen zcela iluzorní právní úpravu z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. 26. Tento náhled soudu odvolacího, který odmítá relativní neplatnost smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany spotřebitele, jak byl zaujat v této věci, je konečně i dlouhodobě sdílen judikaturou Ústavního soudu České republiky (srovnej např. rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Nelze k tomuto pominout ani důvodovou zprávu k z. č. 257/2016 Sb., v níž se uvádí, že se tímto zákonem staví tzv. najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá zcela jasně tomu, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se v případě této nové právní úpravy o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, ale s cílem dosažení zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předložení spotřebitelů ve vztahu k naplnění prevenční povinnosti poskytovatelů spotřebitelského úvěru posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žadatele o úvěr jsou zmíněny nakonec i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 3675/2021, a v dalších. 27. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, nelze opomenout k dané problematice zvážit ani skutečnost, že české spotřebitelské právo je částečně transponovanou Směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/ Evropského parlamentu a Rady. Soud prvního stupně zcela správně v důvodech svého rozhodnutí odkázal na čl. 8 a čl. 23 této Směrnice v řízení o PR – finance s.r.o. proti DK, z nějž vyplývá ten závěr, že výše uvedený výklad soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní. 28. Z výše uvedeného tak tedy souhrnně řečeno, i podle závěru odvolacího soudu, vyplývá, že zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87 za použití § 588 OZ stanovuje neplatnost smlouvy, jako důsledek porušení předsmluvní povinnosti věřitele, kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost smlouvy, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. Proto i odvolací soud v dané věci, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, uzavírá, že, nesplnil-li žalobce řádně svoji povinnost, stanovenou mu zákonem k posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením s ní konkrétních smluv o úvěru, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které měly při zběžném, povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána s kladným výsledkem byla, je důsledkem tohoto jeho postupu závěr soudu o absolutní neplatnosti konkrétních úvěrových smluv ze strany soudu (§ 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 OZ), a proto může mít žalobce v daném řízení vůči žalované úspěch s podanou žalobou na zaplacení mu peněžitého plnění jen částečný, a sice ve vztahu ke svému požadavku na přiznání mu peněžitého plnění vůči žalované z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, se zákonným úrokem z prodlení, a to v době přiměřené možnostem žalované (spotřebitelky). 29. Jde-li pak o stanovení konkrétní výše tohoto bezdůvodného obohacení žalované k tíži žalobce, pak, je-li možné nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že žalobce poskytl žalované částky 40 000 a 100 000 Kč na výše popsané mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž žalovaná dosud ve vztahu k těmto smluvním vztahům žalobci poskytla plnění ve výši 41 517,82 Kč na smlouvu ohledně kontokorentu a 52 574,18 Kč na smlouvu úvěrovou (toto zjištěno již jen z tvrzení žalobce, které žalovaná nikterak nezpochybnila), pak je namístě o výši bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobce učinit závěr, který přijal soud prvního stupně výrokem I. vyhovujícího rozsudku. V této výši tak soud prvního stupně zcela správně žalované uložil ve prospěch žalobce platební povinnost v souladu s § 2991 odst. 1 OZ a § 1970 OZ, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy správně aplikoval podpůrnou zákonnou úpravu času plnění a výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ). 30. Z výše uvedeného tak tedy vyplývá, že i podle závěru odvolacího soudu žalobci vůči žalované kromě plnění, přiznaného mu výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně, mu již nenáleží z hlediska předmětu tohoto řízení žádné další peněžité plnění vůči žalované, jež by mu mělo být rozhodnutím soudu přiznáváno. 31. S ohledem na výše popsaný důvod o absolutní neplatnosti předmětných úvěrových smluv se již odvolací soud dále věcně nezabýval dalšími případnými nároky žalobce ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním absolutně neplatných smluv, neboť z hlediska výsledku řízení (zamítavého pro žalobce nad rámec výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) je toto zcela bez významu. 32. Odvolací soud tak z výše uvedených důvodů shledal odvoláním žalobce napadený zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jež se týká celého zbytku uplatněného nároku žalobcem ve vztahu k jím podané žalobě, věcně správným, proto jej v tomto výroku, s využitím § 219 o. s. ř., potvrdil. 33. Podle § 219 o. s. ř., jako věcně správný, odvolací soud potvrdil i odvoláním žalobce napadený závislý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení mezi účastníky, pouze jej, jde-li o výši těchto nákladů, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., změnil, pokud zjistil, že soud prvního stupně zjevnou nesprávností opomenul zohlednit při svém rozhodování tu ze spisu plynoucí zcela bez jakýchkoliv pochybností skutečnost, že po celou dobu tohoto řízení žalobce v tomto sporu s žalovanou nebyl právně zastoupen advokátem. Účelně vynaložené náklady žalobce tak v tomto řízení představují výlučně jen žalobcem zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení 2 447 Kč. 34. Vezme-li se v potaz, jak žalobcem uplatněná jistina, tak i příslušenství pohledávky, zcela správně o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně s využitím § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že částečně úspěšnému žalobci přiznal právo proti žalované na náhradu nákladů řízení v rozsahu 54 %, což z hlediska vzniklých nákladů žalobce na zaplaceném soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení představuje částku 1 321 Kč. 35. Jedná-li se pak o náklady tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení žalobce (odvolatel) úspěšný nebyl. Za této situace by tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení svědčilo žalované. Protože se však z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že v tomto odvolacím řízení žalované žádné účelné náklady odvolacího řízení nevznikly, bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 36. Odvolací soud neshledává v dané věci na podkladě obsahu spisu soudu prvního stupně žádnou konkrétní existenci výjimečného důvodu pro případnou možnost aplikace moderačního oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, byť i jen částečně, z hlediska § 150 o. s. ř., ostatně žádné takové konkrétní skutečnosti ani nebyly žalovanou v řízení tvrzeny. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Pokud by povinná nesplnila platební povinnost, uloženou jí tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popřípadě exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 29. června 2023 JUDr. Šárka Kamenická v. r. předsedkyně senátu