ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] státní občan Bulharské republiky, adresa pobytu v České republice: [ulice a číslo], [obec], okres [okres], o zaplacení 425 539,98 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 9. 2022, č. j. 46 C 218/2022-38, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem (výrok I.) soud prvního stupně vyhověl (částečně) žalobě žalobce, kterou se domáhal proti žalované uložení jí platební povinnosti v jeho prospěch ve výši 425 539,98 Kč s příslušenstvím, uložil-li žalované povinnost zaplatit žalobci částku 411 618 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 3. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud prvního stupně žalobu žalobce (částečně) zamítl, pokud se žalobce domáhal uložení platební povinnosti žalované ve výši 11 844,79 Kč, zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z této částky za dobu od 3. 9. 2021 do zaplacení, smluvního úroku 11,90 % ročně z částky 423 462,79 Kč od 24. 8. 2021 do 12. 9. 2021, smluvního úroku 8,25 % ročně z částky 423 462,79 Kč za dobu od 13. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného smluvního úroku 14 005,63 Kč za dobu od 14. 5. 2021 do 23. 8. 2021 a zaplacení 2 077,19 Kč. Výrokem III. tohoto rozsudku konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 12 066 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí, jde-li o zamítavý výrok II. tohoto rozsudku, soud prvního stupně uvedl, že na základě výsledků provedeného dokazování je namístě uzavřít, že žalobce uzavřel s žalovanou 9. 2. 2021 rámcovou smlouvu, na základě které se žalobce zavázal žalované poskytnout peněžní služby a zřídit ji běžný účet. Následně k žádosti žalované žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru (12. 2. 2021), na jejímž základě žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 430 062 Kč tak, že částka 280 062 Kč, která jí byla vyplacena na tento bankovní účet, byla použita na zaplacení závazku žalované u [právnická osoba], k úhradě nesplaceného zůstatku jejího úvěru, a částka 150 000 Kč, která jí byla vyplacena na tento účet, zůstala ve volné dispozici žalované. Žalovaná se zavázala takto poskytnuté ji peněžní prostředky dle této smlouvy splácet bance měsíční splátkou 6 148 Kč s úrokem 11,90 % ročně. V rámci smlouvy o úvěru byla účastníky uzavřena i pojistná smlouva, na základě které se žalovaná zavázala měsíčně hradit bance pojistné 535 Kč pro účely pojištění schopnosti žalované splácet tento úvěr. Po uzavření smlouvy žalovaná žalobci uhradila 3 měsíční splátky úvěru, tj. celkem 18 444 Kč. Poté již další splátky žalovaná žalobci nehradila. Žalobce proto v souladu s obchodními podmínkami prohlásil celý dluh za splatný k 24. 8. 2021, žalovanou o tom vyrozuměl a vyzval ji k úhradě dlužné částky, což žalovaná k datu podání žaloby nesplnila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná vystupovala v předmětném vztahu jako spotřebitel, bylo namístě věc posoudit podle z. č. 89 /2012 Sb., dále jen OZ, a podle z. č. 257/2016 Sb. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce před uzavřením smlouvy s žalovanou a před poskytnutím jí finančních prostředků řádně neposoudil její tzv. úvěruschopnost. Žalobce sice při tomto svém zkoumání před uzavřením smlouvy vycházel z žalovanou mu doloženého potvrzení o zaměstnání a o výši jejího průměrného čistého měsíčního příjmu za poslední 3 měsíce (21 884 Kč), avšak k výdajům žalované již žádného doložení žalobce neměl, ani si toto nežádal, vycházel jen z deklarace těchto výdajů žalovanou, a to částkou 9 000 Kč, z toho 4 000 Kč měsíčně na náklady bydlení, o nichž mu žalovaná uvedla, že se jedná o„ nájem“. Byť žalobce nemusel mít v rámci tohoto posuzování doloženo od žalované, jaké veškeré příjmy a výdaje má, tak ale nezbytným předpokladem řádného posouzení úvěruschopnosti je to, aby žalobce měl k dispozici alespoň informace o podstatných příjmech a výdajích žadatele o poskytnutí úvěru a tyto měl podloženy. K tomuto postupu ale ze strany žalobce před uzavřením smlouvy s žalovanou v posuzovaném případě nedošlo. Navíc údaj, který žalovaná bance uvedla vyplněním dotazníku, o svých výdajích, je zjevně podhodnocený. Nebyla tedy naplněna povinnost ze strany žalobce dle § 86 z. č. 257/2016 Sb., důsledkem čehož je absolutně neplatná mezi účastníky uzavřená smlouva. Bylo-li pak žalobcem soudu doloženo, že žalobce poskytl žalované finanční prostředky na její bankovní účet v celkové výši 411 618 Kč, přičemž žalovaná mu dosud uhradila 18 444 Kč, což žalovaná v tomto řízení nikterak nezpochybnila, tak žalobci svědčí vůči žalované právo z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Platební povinnost, uložená žalované výrokem I. rozsudku žalované ve prospěch žalobce ve výši 411 618 Kč, tak představuje nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. OZ. Dospěl-li k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, pak je namístě stejnou optikou nahlížet i na pojistnou smlouvu. Nepřísluší tedy žalobci nárok vůči žalované z titulu smluvního plnění. Splatnost bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele na adresu dlužníka k plnění (§ 1958 OZ). Tomuto předpokladu odpovídá požadavek žalobce na úrok z prodlení (8,25 % ročně) § 1970 OZ, § 2 nařízení vlády číslo 35/2013 Sb.). K řešené otázce řádného zkoumání platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru poukázal soud prvního stupně na rozsudek Soudního dvora EU, sp. zn. C -609/18, na směrnice Evropského parlamentu a Rady 208/48, na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, např. na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, III. ÚS 41 29/18. V návaznosti na přijatý závěr o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru a pojistné smlouvy nemohou žalobci vůči žalované náležet žádné další nároky, vyplývající pro něj z těchto smluv, jak je v tomto řízení uplatnil. 3. Včasné odvolání si proti zamítavému výroku II. a závislému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě žalobce (zcela) vyhoví. 4. V důvodech svého odvolání žalobce namítá, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo zmatečnostní vadou, související s tím, že ve věci nebylo soudem prvního stupně nařízeno jednání a při něm prováděno dokazování, čímž byl neoprávněně zkrácen na svých procesních právech. Poukazuje na to, že výslovně žádný souhlas soudu k rozhodování bez nařízení jednání nevyslovil. Za situace, kdy z jím předložených tvrzení a důkazů soud zjistil, že jeho žalobě nelze vyhovět (třebaže dříve byl ve věci vydán plně vyhovující návrhu žalobce elektronický platební rozkaz soudu), měl ve věci nařídit jednání, provést při něm dokazování a dát tak žalobci možnost případně svá tvrzení a důkazními návrhy doplnit. K tomuto pak tzv. nepostačuje procesních forma žalobci zaslaného usnesení soudu, č. j. 46 C 218/2022-18. Dále pak vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, jde-li o závěr o absolutní neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru z hlediska § 86 a § 88 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy z důvodu řádného neposouzení tzv. úvěruschopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet ze strany poskytovatele tohoto úvěru před samotným uzavřením smlouvy s ní. Je nadále přesvědčen o tom, že splnil svoji zákonnou povinnost řádně, jenž mu plyne z výše uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Zdůrazňuje, že v prvé řadě je to vždy sám klient, kdo je povinen bance pravdivě uvést své příjmy a výdaje v souvislosti s žádostí o úvěr. Dále poukazuje na to, že si žalovanou prověřoval v registru dlužníků, v insolvenčním rejstříku a měl k dispozici doklad o pracovním poměru žalované a o její čisté měsíční průměrné mzdě za poslední 3 měsíce. Verifikaci žalovanou mu uvedených výdajů odhadem 9 000 Kč měsíčně (4 000 Kč na bydlen, 5 000 Kč na spotřebu) provedl porovnáním tohoto údaje s normativními náklady na bydlení a životním minimem, s přihlédnutím k tomu, že žalovaná mu v žádosti uvedla, že nemá vyživovací povinnosti. Je tak přesvědčen o tom, že zcela po právu s odhadnutými výdaji žalované relevantně kalkuloval. Dále poukazuje na to, že zákon ani soudní judikatura nekonkretizuje, jakým způsobem má být tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr ověřována. Soudní judikatura dává pouze určité obecné návody, přičemž konkrétně závěr musí věřitel učinit vždy v poměrech konkrétního případu. Uzavírá, že posoudil tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr dostatečně pečlivě, na základě relevantních skutečností, smlouva je proto platná, včetně pojistné smlouvy, a mělo by tak být soudem proti žalované žalobci přiznáno i další jím požadované peněžité plnění, jež učinil předmětem řízení. Nebyl tedy dán žádný důvod k vydání částečně zamítavého rozhodnutí soudem prvního stupně. V této souvislosti pak by měly být přiznány žalobci plně i náklady řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobcem (v zamítavém výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. 7. Sama žalovaná se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolala; vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak tedy nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 8. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobce při odvolacím jednání bez účasti žalované, která se k tomuto odvolacímu jednání nedostavila, ač k němu byla řádně a včas předvolána, nepožádala včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. 9. Posouzením dosavadního obsahu spisu soud prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 10. Ve své argumentaci žalobce namítá odnětí mu možnosti jednat před soude v souvislosti s postupem soudu prvního stupně dle § 115a o.s.ř. 11. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nenalezl v procesním postupu soudu prvního stupně žádnou takovou situaci, v níž by bylo namístě zkonstatovat, že by nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně došlo k odnětí možnosti žalobce jednat před soudem. 12. Podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 13. Jak správně v důvodech svého rozhodnutí konstatoval soud prvního stupně, v řízení před soudem prvního stupně oba účastníci vyslovili svůj souhlas s tím, aby ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání. Žalobce byl totiž soudem v souvislosti se zrušením elektronického platebního rozkazu pro jeho nedoručení žalované do vlastních rukou spolu s návrhem vyzván k tomu, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby věc byla soudem rozhodnuta bez nařízení jednání, s poučením, že, nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci soudem bez nařízení jednání souhlasí. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo žalobci doručeno 4. 4. 2022. Obsahem spisu pak ale již v rámci běhu soudem prvního stupně stanovené lhůty není vyjádření žalobce, jímž by se k navrženému procesnímu postupu soudem prvního stupně vyjádřil nesouhlasně. Tímto pozdějším stanoviskem žalobce tak i z pohledu odvolacího soudu bylo tzv. překonáno jeho původní stanovisko, které sdělil soudu v rámci jím podaného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Stejně tak i žalovaná byla soudem vyzvána k tomu, aby se vyjádřila k možnosti rozhodnutí soudu bez nařízení jednání, s potřebným poučením o důsledcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě, přičemž ani ona negativní stanovisko k této procesní možnosti nevyjádřila; toto usnesení jí přitom soudem prvního stupně bylo doručováno na známou adresou jejího pobytu v České republice, jak ji má evidovánu v příslušném informačním systému. Z tohoto pohledu se tedy oba účastníci tohoto řízení práva na projednání věci vzdali a za této situace tak byl soud prvního stupně oprávněn ve věci rozhodnout bez nařízení jednání z hlediska uplatnění § 115a o. s. ř. 14. Z pohledu odvolacího soudu pak nařízení jednání před soudem prvního stupně, při němž by bylo prováděno dokazování, v projednávané věci nevyžadovala ani potřeba realizace poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř., neboť žalobce již obsahem svého návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a později i ve svém podání s datem 27. 5. 2022 učinil vůči soudu svá relevantní skutková tvrzení, jež doložil listinami. Vzal-li je tak v potaz soud prvního stupně, jako pravdivá, tak i z pohledu odvolacího soudu bez potřeby realizace poučovací povinnosti na adresu žalobce k otázce posouzení tzv. úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce byl oprávněn uzavřít, že tato tvrzení a jím předložené listiny z hlediska svého obsahu ke kladnému závěru soudu k této otázce vedou. 15. Soud prvního stupně v projednávané věci své částečně zamítavé rozhodnutí z hlediska odůvodnění jednoznačně nezaložil na tom závěru, že by žalobce neunášel své břemeno tvrzení či břemeno důkazní k otázce posouzení tzv. úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, který by předpokládal realizaci této poučovací povinnosti ze strany soudu. 16. Jinak řečeno, v projednávané věci nejde o tu situace, kdy by snad žalobce měl být zvoleným procesním postupem soudu prvního stupně„ zaskočen“, a to i ve vztahu k zhodnocení jím předložených skutkových tvrzení a listinných důkazů. Poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tam, kde účastníky uvedená tvrzení či navržené důkazy nepostačují soudu k tomu, aby byl objasněn skutkový stav. Toto poučení ze strany soudu pak zcela jistě svou podstatou nemá tzv. sloužit tomu, aby soud mohl, či dokonce snad měl, účastníkům poskytovat„ návod“ pro to, aby byl jimi dosažen z jejich pohledu„ kýžený“ výsledek řízení. 17. Tedy zmatečnostní vadu řízení, namítanou žalobcem z hlediska § 229 odst. 3 o. s. ř., tedy odvolací soud v projednávané věci ve vztahu k soudem prvního stupně využitému ustanovení § 115a o. s. ř. neshledal. 18. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených jím listin učinil správné skutkové závěry, které uvedl v důvodech svého rozhodnutí, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, pro stručnost tohoto svého odůvodnění na tyto skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází. 19. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za účinnosti OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založené právní vztahy mezi žalobcem a žalovanou posuzoval podle tohoto OZ. 20. S ohledem na datum žalobcem tvrzeného uzavření smluvního vztahu s žalovanou, je pak rovněž zapotřebí zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci kromě OZ dopadá i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jak to zcela správně soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (v jeho důvodech) taktéž uzavřel. 21. Podle § 86 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 22. Podle § 87 z. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba, odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a vzájemně spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 23. Podle § 75 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel ve vztahu ke spotřebiteli je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 24. Podle § 76 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Poskytovatel a zprostředkovatel jedná tak, aby bylo spotřebiteli zřejmé, zda jde o poskytovatele, samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce nebo zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru; u vázaného zástupce a zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru musí být v jeho jednání zřejmá osoba zastoupeného. 25. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) z. č. 634/92 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou za podnikatele lze ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 26. I odvolací soud, s ohledem na skutkový stav této věci, zjištěný správným a úplným způsobem soudem prvního stupně, je toho názoru, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit tzv. úvěruschopnost žadatele (žalované), coby spotřebitele, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů, před uzavřením konkrétní projednávané smlouvy s ní. 27. V obecné rovině je k důvodům tohoto rozhodnutí namístě uvést, že tato povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru tzv. úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru je výše citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr tak tedy má být žadateli o něj poskytován poskytovatelem jen tehdy, jestliže z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zcela jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností budoucímu věřiteli vyplyne, že zde nejsou žádné důvody k pochybnostem o schopnosti žadatele spotřebitelský úvěr řádně splácet ve sjednaných splátkách tohoto úvěru. Tímto zkoumáním poskytovatel úvěru (budoucí) plní rovněž i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohledňovat též i práva a zájmy žadatele o spotřebitelský úvěr (spotřebitelé). 28. Odvolací soud je pak ve shodě se soudem prvního stupně v posuzované věci toho názoru, že této své zákonné povinnosti v případě posuzované smlouvy o úvěru žalobce ve vztahu k žalované nedostál, pokud je již jen na základě vyhodnocení tvrzení žalobce a jím předložených k důkazů soudu zřejmé to, že ve vztahu k naplnění této své zákonné povinnosti žalobce nepostupoval řádně (s odbornou péčí), jde-li o posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud bez dalšího, jde-li o výdaje žalované, vycházel výlučně jen z těch údajů, které mu žalovaná sama svým odhadem poskytla vyplněním konkrétního dotazníku, resp. k dotazu, který na ni byl žalobcem vznesen, aniž by si tento jí uváděný údaj před uzavřením konkrétní smlouvy o úvěru s ní jakkoliv ověřoval, obzvláště v té situaci, kdy mu bylo z výsledků jím dále provedených šetření v registrech známo to, že žalované má být poskytnut úvěr, jenž má být zčásti použit (větší) na doplacení závazků žalované na úvěru u [právnická osoba] v nesplacené výši 280 061 Kč z původní výše tohoto úvěru 300 000 Kč, zatěžující žalovanou dosud splátkou 4 927 Kč měsíčně od září 2019, přičemž je žalovaná zatížena splácením ještě dalšího jednoho spotřebního úvěru z prosince 2020 splátkou ve výši 984 Kč měsíčně (celková částka tohoto úvěru je 9 990 Kč) a žádala i o další úvěry, jež jí nebyly bankou poskytnuty. Byť tedy i bylo žalobci v době, kdy posuzoval úvěruschopnost žalované (žadatelky o úvěr), zřejmé, že žalovaná tzv. nečelí žádné exekuci, tak z výše uvedené informace v návaznosti na to zjištění, že žalovaná je občankou cizího státu, zdržující se na území České republiky pracovně, nikoliv po dosud významně dlouhou dobu, nemá u úvěrující banky z hlediska vedení účtu žádnou„ minulost“, proto si banka nemá možnost udělat ani jistou představu o jejích příjmech a výdajích, měl být veden k tzv. zvýšení své obezřetnosti před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou, tedy k větší důslednosti při ověřování si údajů od žalované, jak mu je sama uvedla, zejména pak ve vztahu k jejím výdajům, nejméně tak, že si údaje, které mu žalovaná uvedla o svých výdajích, alespoň v základních věcech ověří, což ale neučinil, a to ani tím způsobem, že by mu žalovaná alespoň za 3 měsíce zpětně vedle svých příjmů zdokladovala i své výdaje a tyto mu blíže specifikovala, zejména ve vztahu k nákladům na své bydlení. Navíc, jak správně poznamenal soud prvního stupně, částka 4 000 Kč na náklady bydlení, uváděla-li ji žalovaná žalobci za situace, kdy měla bydlet v nájmu, neuváděla mu, že by se o tyto náklady dělila s nějakou další osobou, měla být vyhodnocena žalovaným jako zjevně podhodnocený údaj. Rovněž i částka 5 000 Kč měsíčně, kterou žalovaná uvedla, jako náklad na další její základní životní potřeby, související se stravou, ošacením, dopravou, hygienickými potřebné, léky a podobně, měla být vyhodnocena žalovaným jako zjevně podhodnocený údaj. Jinak řečeno, v tomto ohledu mělo být žalobci zřejmé to, že výdaje domácnosti žalované, které mu sama sdělila, jsou nepřiměřeně nízké, což jej mělo vést k jejich ověřování, což se ani v minimálním rozsahu nestalo. Příjem, který žalovaná žalobci dokladovala, pak nebyl vysoký natolik, aby tyto výdaje nemusely být žalobcem blíže zjišťovány a ověřovány. 29. Zcela správně tedy soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí zkonstatoval, že žalobce nemusel mít nezbytně doloženy veškeré příjmy a veškeré výdaje žalované, ale pro řádné splnění své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované bylo třeba mít doloženy její příjmy, což se v této věci stalo, ale dále i žalované, podstatné pro její život, k čemuž již ze strany žalobce v rozporu s povinností zkoumat řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr nedošlo. 30. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemohl mít před poskytnutím úvěru žalované bez jakýchkoliv pochybností za to, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr, o který žádá, ve sjednaných splátkách tohoto úvěru řádně splácet. Posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péčí ze strany budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zcela jistě nemůže představovat jen pouhé získání si informací od žadatele o úvěr, jakožto spotřebitele. Odborná péče totiž předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr poskytovateli úvěru uvede, ať již jde o jeho příjmy, ale především i o výdaje, si budoucí věřitel ověří, resp. si je objektivně podloží za určité časové období, a to víc v situaci, kdy je žadatel o úvěr na své straně již zatížen splácením dříve mu poskytnutých úvěrů, je cizím státním občanem, zdržujícím se na území České republiky pracovně po relativně kratší časové období. Samozřejmě budoucí věřitel pro svůj konečný závěr může využít i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. i státem publikované údaje o životních a existenčního minimem, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem i tyto údaje musí porovnat se známými mu nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi, k čemuž v projednávané věci zcela jistě nedošlo, zvláště ne, když z žádných podkladů nemohly žalobci plynout informace o měsíčních výdajích žalované. 31. Proto, je-li v dané věci již jen na základě tvrzení samotného žalobce, jak s ním do tohoto řízení přišel, týká-li se jím od žalované obdržených informací o jejích příjmech a výdajích, ověřovaných výlučně dokladem o příjmu v rámci potvrzení o zaměstnání a lustrací v registrech, ve vztahu k provedení posouzení tzv. úvěruschopnosti žalované v souvislosti s jí podanou žádostí o úvěr před uzavřením posuzované smlouvy, dle které jí nakonec byl tento úvěr poskytnut ve výši 430 062 Kč, zřejmé to, že žalobce vycházel v zásadě jen z informací, získaných od žalované, aniž by si jakkoliv odpovídajícím způsobem objektivizoval, byť jen ve spolupráci s žalovanou, jde-li o bližší specifikaci jejích výdajů, s ohledem na její splátkovou zátěž, pak je namístě uzavřít, že, pokud takto žalobce postupoval, ve své podstatě se jen spokojil s informacemi od žalované a s nahlédnutím do registru dlužníků, z čehož mu musela vyplývat poměrně vysoká míra rizikovosti splácení tohoto úvěru žalovanou. Za této situace je i odvolací soud toho názoru, že výdaje žalované, coby žadatelky o úvěr, musely být podstatně vyšší, než jaké žalobci sama uváděla, nemohl žalobci postačovat sám o sobě žalovanou deklarovaný a dokladovaný příjem k závěr o tom (kladném), že žalovaná v souvislosti s podanou žádostí bude schopna úvěr, o který žádá, řádně splácet, v důsledku čehož je pak dále rovněž toho názoru, že žalobce nedostál své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, tedy své povinnosti řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele, na západě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací před uzavřením smlouvy s ní. 32. Při tomto posouzení pak dále i odvolací soud uzavřel, že v tomto řízení posuzovaná mezi žalobcem a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná. I v tomuto svém závěru se tak zcela ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správných v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy účinném již v době uzavření posuzovaného smluvního vztahu. 33. Podle závěru odvolacího soudu totiž, má-li se soud, a to i za účinnosti z. č. 257/2016, tzv. z úřední povinnosti, tedy i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany žalované, zabývat v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci tohoto zákona účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 tohoto zákona, je namístě, aby soud, zjistil-li porušení této zákonné povinnosti při ověřování si této úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele tohoto úvěru, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, či nikoliv. Bez této možnosti by totiž v poměrech tohoto zákona představovala ochrana spotřebitele jen zcela iluzorní právní úpravu z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. 34. Ostatně tento náhled odvolacího soudu, který odmítá relativní neplatnost smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany spotřebitele, jak jej zaujal v této věci, je dlouhodobě sdílen již i judikaturou Ústavního soudu Česká republiky (srovnej rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Současně nelze pominout ani důvodovou zprávu k z. č. 257/2016 Sb., ve které je uvedeno, že se tímto zákonem má postavit najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr jednoznačně napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jedná se touto novou právní úpravou o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kde jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosažení zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. V celospolečenské souvislosti negativních sociální důsledky předlužení spotřebitelů jsou ve vztahu k naplnění prevenční povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů dále zmíněny i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 3675/2021, a v dalších. 35. Konečně nelze opomenout k dané problematice ani to, že české spotřebitelské právo je částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/ Evropského parlamentu a Rady. Soud prvního stupně tak zcela správně v důvodech svého rozhodnutí odkázal na čl. 8 a čl. 23 tato směrnice, jakož i na rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 v řízení OPR- Finance s.r.o., proti DK, z nějž vyplývá závěr, že výše uvedený předpoklad soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní. 36. Z výše uvedeného tak tedy souhrnně řečeno plyne, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87, za použití § 588 OZ stanovuje neplatnost smlouvy jako důsledek porušení předsmluvní povinnosti věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru), coby absolutní neplatnost smlouvy, k němuž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. 37. Proto i odvolací soud uzavřel v dané věci, že, nesplnil-li žalobce řádně tuto svoji povinnost, neboť své posouzení provedl před uzavřením úvěrové smlouvy víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které měly při zběžném a povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána s kladným výsledkem byla, je důsledkem tohoto jeho postupu závěr soudu o absolutní neplatnosti konkrétní úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 OZ), a proto může mít žalobce v daném řízení vůči žalované úspěch jen částečný, a sice ve vztahu ke svému požadavku na přiznání mu peněžitého plnění vůči žalované z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, se zákonným úrokem z prodlení, a to v době přiměřené možnostem žalované (spotřebitele), jak o tom zcela správně rozhodl soud prvního stupně výrokem I. svého rozsudku. 38. Týká-li se pak otázky platnosti pojistné smlouvy, tak i odvolací soud konstatuje, že v souvislosti s výše uvedeným právním názorem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jednalo-li se v případě obou smluv o smlouvy závislé, jedná se i v případě této pojistné smlouvy o smlouvu absolutně neplatnou (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 31 Cdo 3581/2012). 39. Jde-li pak o stanovení výše bezdůvodného obohacení žalované k tíži žalobce, tak i podle názoru odvolacího soudu, je-li možné nesporně po skutkové stránce v této věci na podkladě tvrzení žalobce a jím předložených listin, jež nebyly žalovanou nikterak zpochybněny, uzavřít, že žalobce poskytl žalované na podkladě výše popsané, mezi nimi uzavřené, absolutně neplatné úvěrové smlouvy, plnění ve výši celkem 430 061 Kč, přičemž žalovanou bylo dosud žalobci poskytnuto plnění v celkové výši 18 444 Kč, je soudem prvního stupně přijatý závěr o výši bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobce, vyjádřený ve výroku I. rozsudku, správný (§ 2991 odst. 1 OZ) 40. Při své vyhovujícím rozhodnutí soud prvního stupně zcela správně aplikoval i podpůrnou zákonnou úpravu času plnění a výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ). 41. S ohledem na výše popsané důvody o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, závislé smlouvy pojistné, se pak již ani odvolací soud nezabýval věcně při svém rozhodování argumenty, které se týkají případných jednotlivých nároků ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním absolutně neplatných smluv, protože z hlediska výsledku řízení jsou zcela bez významu. 42. Konečně odvolací soud, nad rámec závěrů soudu prvního stupně, uvedených v napadeném rozsudku, uvádí, že, jde-li o otázku posouzení mezinárodní příslušnosti soudu a použitelnosti českého práva na projednávanou věc, tak, s ohledem na žalobcem navázaný závazkový vztah s občanem [anonymizováno] republiky ze spotřebitelské smlouvy, který v době uzavření smluvního vztahu měl v České republice své bydliště, je namístě uzavřít s odkazem na čl. 4 a čl. 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, z 12. 12. 2012 (nařízení Brusel I. bis), čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 nařízení Řím I.), že je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky k projednání a rozhodnutí této sporné věci účastníků a, že je pro právní posouzení této věci použitelné české právo. 43. Z těchto výše uvedených důvodů tedy odvolací soud shledal odvoláním žalobce napadený zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jež se týká„ zbytku“ uplatněného nároku žalobcem ve vztahu k jím podané žaloby v této věci v podobě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen soudu prvního stupně k 31. 1. 2022, věcně správným, proto jej s využitím § 219 o. s. ř. v tomto výroku potvrdil. 44. S využitím § 219 o. s. ř. odvolací soud, jako věcně správný, potvrdil dále i odvoláním žalobce napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení mezi účastníky. 45. Při porovnání předmětu řízení a výsledku řízení je totiž zřejmé, že vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků tohoto řízení před soudem prvního stupně, jak jej tento soud stanovil, je správný, vezme-li se v potaz, jak žalobcem uplatněná jistina, tak i příslušenství pohledávky, v důsledku čehož je zřejmé, že převážně úspěšnému žalobci svědčí právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně proti žalované (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a to v rozsahu 71,47 %. Účelné náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně mu vznikly na zaplaceném jím soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení (17 022 Kč). Výše účelně vynaložených nákladů žalobce v řízení před soudem prvního stupně tedy činí částku 12 166 Kč. 46. Jde-li pak o náklady tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v tomto odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení žalobce, coby odvolatel, úspěšný nebyl. Za této situace by tak svědčilo právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení žalované vůči žalobci. Protože se však z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že v tomto odvolacím řízení žalované žádné účelné náklady tohoto odvolacího řízení nevznikly, bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, jak je výše ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně, s výjimkou samostatně výroků o nákladech řízení, proti nimž není dovolání přípustné. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Pokud by povinná nesplnila platební povinnost, uloženou jí tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popř. exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 9. března 2023 JUDr. Šárka Kamenická v.r. předsedkyně senátu