ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, sídlem [adresa], adresa pro doručování: [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], o zaplacení 27 441,85 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. června 2022, č. j. 36 C 422/2021-46 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem (výrok I.) soud prvního stupně vyhověl (částečně) žalobě žalobce, kterou se domáhá proti žalovanému uložení platební povinnosti žalovanému v jeho prospěch ve výši 19 825 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky 8,25 % ročně za dobu od 12. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. shora označeného rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce co do požadavku žalobce na zaplacení mu žalovaným částky 7 616,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 24 342,63 Kč za dobu od 26. 2. 2021 do 11. 3. 2021, z částky 4 517,63 Kč za dobu od 12. 3. 2021 do zaplacení a úroku 10,99 % ročně z částky 24 075,63 Kč za dobu od 26. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. shora označeného rozsudku soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost žalobci zaplatit náklady řízení 1 134,68 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem v [obec]. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, že na základě výsledků provedeného dokazování je namístě uzavřít, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), když řádně neposoudil s odbornou péčí před uzavřením smlouvy schopnost tohoto konkrétního spotřebitele poskytovaný mu úvěr splácet, v důsledku čehož je tak smlouva o úvěru, jak ji její účastníci spolu uzavřeli, absolutně neplatná (jedná se o smlouvu o úvěru, kterou uzavřeli právní předchůdce žalobce a žalovaný dne 21. 8. 2019, [číslo]). Platnost této smlouvy bylo třeba posuzovat soudem tzv. i z úřední povinnosti. V návaznosti na tento závěr tak svědčí žalobci proti žalovanému nárok na peněžité plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, předal-li žalovanému právní předchůdce žalobce do jeho dispozice částku 30 000 Kč a tento si ji ponechal, na vrácení této částky dosud poskytl právnímu předchůdci žalobce plnění ve výši celkem 10 175 Kč. Proto je žalovaný povinen žalobci zaplatit (vrátit) z poskytnuté mu finanční částky 30 000 Kč (k tomuto došlo dne 21. 8. 2019, což bylo žalobcem doloženo), částku 15 825 Kč, pokud bylo zjištěno, že žalovaný dosud žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, zaplatil (vrátil) z poskytnuté mu finanční částky částku 10 175 Kč (vycházeno k tomuto závěru je z tvrzení žalobce, které žalovaný nikterak nezpochybnil). Zkonstatoval tak, že výrokem I. rozsudku uložená platební povinnost žalovanému ve prospěch žalobce ve výši 19 825 Kč vyplývá z § 2991 a násl. z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ (smluvní vztah byl mezi smluvními stranami posuzované smlouvy navázán v srpnu 2019). Splatnost tohoto bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele na adresu dlužníka k plnění (§ 1958 OZ). Právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení mu dopisu ze dne 25. 2. 2021, který, jak bylo doloženo, byl žalovanému odeslán dne 26. 2. 2021. V souladu s § 573 OZ se má za to, že byl žalovanému doručen třetí den po odeslání, tj. 1. 3. 2021 Lhůta k zaplacení dlužné částky tak žalovanému uplynula marně nejdříve dnem 11. 3. 2021. Žalobci tak svědčí i nárok na zaplacení mu zákonného úroku z prodlení vůči žalovanému z částky přiznaného mu plnění v požadované výši 8,25 % ročně (§ 1970 OZ, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). K řešené otázce řádného zkoumání platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru poukázal soud prvního stupně na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, dále na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, např. v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V návaznosti na tento přijatý závěr o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru pak žalobci vůči žalovanému nemohou náležet žádné další nároky, vyplývající pro něj z této neplatné smlouvy o úvěru, jak je v tomto řízení uplatnil. Dále soud prvního stupně odůvodnil, že při posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného, coby spotřebitele, v souvislosti s uzavíráním konkrétní smlouvy o úvěru, vyšel podle jeho přesvědčení právní předchůdce žalobce v zásadě toliko jen z tvrzení žalovaného a jeho příjmů, který mu byl doložen. Jedná-li se však již o výdaje žalovaného, zde se tzv. spokojil s žalovaným provedeným odhadem svých nákladů ve výši 17 000 Kč, z toho 9 000 Kč na bydlení, aniž by si tento jeho údaj (zjevný jen hrubý odhad) jakýmkoliv způsobem objektivizoval, byť třeba i jen ve spolupráci s žalovaným. Navíc, měl-li právní předchůdce žalobce sám svým šetřením v rejstřících o příjemcích úvěrů zjištěno to, že žalovaný na další své závazky z titulu úvěru a půjček splácí věřitelům měsíčně částku 10 569 Kč, tak si musel být objektivně vědom toho, že výdaje žalovaného musí být zcela jistě vyšší, než je jím odhadovaná částka (toto vychází bez jakýchkoliv pochyb již jen z matematického součet měsíčních splátek a nákladů na bydlení, což je částka vyšší, než žalovaným provedený odhad 17 000 Kč měsíčně na jeho nákladech, přičemž zcela jistě tak v tomto jeho odhadu ani nemohou být takové životní náklady, jakými jsou náklady na stravu, dopravu, ošacení, hygienické potřeby, léky a další). Konečně z žalovaným právnímu předchůdci žalobce předloženého výpisu z bankovního účtu, na který mu byla provedena výplata finančních prostředků z posuzované smlouvy právním předchůdcem žalobce, zcela jasně vyplývalo, že v období května až srpna 2019, tedy v období souvisejícím bezprostředně s obdobím, v němž došlo k uzavření posuzované smlouvy o úvěru, si žalovaný vypůjčil další peněžní prostředky v nezanedbatelné výši, v tomto období vynakládal i velmi vysoké částky, v řádech 10 000 Kč. Za této situace, spokojil-li se právní předchůdce žalobce v zásadě jen s prohlášením žalovaného o tom, že je svobodný, bezdětný a jakých dosahuje příjmů, nepředstavuje tento jeho postup ze strany právního předchůdce žalobce vynaložení odborné péče pro řádné posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr coby spotřebitele před uzavřením smlouvy. Odborná péče totiž co do své podstaty předpokládá, že si věřitel údaje, získané od spotřebitele, náležitě ověří. Na tuto svoji povinnost právní předchůdce žalobce ve své podstatě zcela rezignoval, spokojil-li se jen s žalovaným předloženými mu doklady o jeho příjmech a s výpisy z bankovního účtu, avšak již zcela rezignoval na zjišťování si a ověřování si skutečných, nezbytných výdajů žalovaného, což měl činit v tomto případě o to pečlivěji, kdy z vyjádření žalovaného nemohl mít za ozřejmené to, o jakou formu bydlení se u žalovaného ve skutečnosti jedná, jaké má další své nezbytné výdaje na běžné životní potřeby, při tom svém zjištění, že žadatel splácení celou řadu dalších předchozích svých půjček, má v zásadě nulový zůstatek na svém bankovním účtu. Nejedná se přitom v tomto případě výší právním předchůdcem žalobce poskytovaně částky žalovanému o nějaký jen zcela zanedbatelný úvěr, který by jej v jeho rozpočtu neměl výrazněji splátkou okolo dalších 1 100 Kč měsíčně zatížit v jeho výdajích po dobu dalších 3 let (k do té doby jím splácené měsíční částce na úvěry přes 10 500 Kč měsíčně). Navíc, hodnotil-li právní předchůdce žalobce žalovaného jako klienta ve vztahu k možnému uzavření smlouvy, musel si být objektivně vzato právě i z obsahu žalovaným mu předložených výpisů z účtu vědom toho, že finanční potřeba tohoto klienta je významně vyšší, než představuje částka jím požadovaného úvěru. Uzavřel tak tedy, že z výsledků provedeného dokazování na podkladě tvrzení žalobce je namístě uzavřít, že právní předchůdce žalobce zkoumal tzv. úvěruschopnost žalovaného před uzavřením s ním smlouvy nikoliv pečlivě a řádně. K rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že, s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobce byl s uplatňováním svého práva částečně neúspěšný, přísluší mu právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44,48 %. Na straně žalobce účelně vynaložené náklady představují zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení a náklady právního zastoupení advokátem. 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti zamítavému výroku II. a závislému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech svého odvolání v prvé řadě tento odvolatel namítá, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo zmatečnostní vadou, související s tím, že ve věci nebylo soudem prvního stupně nařízeno jednání a při něm prováděno dokazování, čímž byl žalobce neoprávněně zkrácen na svých procesních právech. Je sice skutečností, že žalobce souhlasil s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, ovšem, byl-li soudem prvního stupně po zrušení elektronického platebního rozkazu, kterým jeho žalobě bylo zcela vyhověno, pro nedoručitelnost do vlastních rukou žalovanému spolu s žalobou, poučován o potřebě doplnění tvrzení a důkazů ke zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy jeho právním předchůdcem, pak v situaci, kdy z jím předložených tvrzení a důkazů zjistil, že jeho žalobě nelze vyhovět, měl ve věci nařídit jednání, provést při něm dokazování a dát tak žalobci možnost případně svá tvrzení a důkazní návrhy doplnit. Dále vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, jde-li o závěr o absolutní neplatnosti mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru z hlediska § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy z důvodu řádného neposouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet ze strany poskytovatele tohoto úvěru před samotným uzavřením smlouvy s ním. Je nadále přesvědčen o tom, že splnil jeho právní předchůdce svoji zákonnou tuto povinnost řádně, jež mu plyne z výše uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž poukazuje na to, že v prvé řadě je to sám klient, tedy žalovaný, kdo je povinen pravdivě uvést své příjmy a výdaje. Dále poukazuje na to, že si jeho právní předchůdce prověřoval údaje, získané od žalovaného, pokud si jej prověřoval v registru dlužníků, v insolvenčním rejstříku, měl k dispozici doklad o mzdě za tři měsíce, výpisy z účtu. Týká-li se vyšších výběrů hotovosti z bankomatů, jeho právní předchůdce zjevně vyhodnotil toto jako jednorázovou záležitost zbytné povahy, kterou nezapočetl do pravidelných výdajů. Verifikaci žalovaným uvedených výdajů v odhadu 17 000 Kč měsíčně si jeho právní předchůdce provedl porovnáním tohoto údaje s normativními náklady na bydlení a životním minimem, s přihlédnutím k tomu, že žalovaný uváděl, že je svobodný, bezdětný. Je tak přesvědčen o tom, že zcela po právu s těmito odhadovaný výdaji žalovaného jeho právní předchůdce relevantně kalkuloval. Dále poukazuje na to, že zákon ani soudní judikatura nikterak konkrétním způsobem nespecifikuje to, jakým způsobem měla by být tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr ověřována. Soudní judikatura dává pouze určité obecné návody, přičemž konkrétní závěr o tzv. úvěruschopnosti žádajícího úvěrovaného musí věřitel učinit vždy v poměrech konkrétního případu. Posoudil-li soud prvního stupně jeho právním předchůdcem zvolený model k posuzování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr jako nedostačující, pak má za to, že je to v poměrech této konkrétní věci přístup příliš formalistický. Uzavírá tak, že jeho právní předchůdce posoudil tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr dostatečně pečlivě na základě relevantních skutečností, smlouva je proto platná a měla by mu tak být přiznána i další jím požadovaná plnění, jež učinil předmětem řízení. Nebyl tedy dán žádný důvod k vydání částečně zamítavého rozhodnutí soudem prvního stupně. V této souvislosti pak by mu měly být přiznány plně i náklady řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobcem (v zamítavém výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. 7. Sám žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolal; vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak tedy nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 9. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl odvolání žalobce při odvolacím jednání bez účasti žalovaného, který se k tomuto odvolacímu jednání nedostavil, ač k němu byl řádně a včas předvolán, nepožádal včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. 10. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nenalezl v procesním postupu soudu prvního stupně takovou situaci, v níž by bylo namístě zkonstatovat, že by nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně došlo k odnětí možnosti žalobce jednat před soudem. 11. Podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 12. Jak správně v důvodech svého rozhodnutí zkonstatoval soud prvního stupně, v řízení před soudem prvního stupně oba účastníci vyslovili svůj souhlas s tím, aby ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání. A to jednak tím, že právní předchůdce žalobce již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu výslovně uvedl, že souhlasí s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř., a pokud byl soudem prvního stupně vydaný elektronický platební rozkaz zrušován, byl žalobce opakovaně prostřednictvím svého zástupce soudem prvního stupně vyzýván k tomu, aby se vyjádřil o svém případném souhlasu s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodováno bez nařízení jednání, s poučením, že, nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, přičemž ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas s takovým předpokládaným procesním postupem soudu prvního stupně nevyjádřil. Z těchto skutečností odvolací soud uzavírá, že se i žalobce (vedle žalovaného, který rovněž byl vyzván k tomu, aby se vyjádřil k možnosti rozhodnout soudem prvního stupně bez nařízení jednání s potřebným poučením o důsledcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě, přičemž negativní stanovisko k této procesní možnosti nevyjádřil) práva účasti na projednání věci vzdal, mohl tak soud prvního stupně ve věci rozhodnout bez nařízení jednání z hlediska uplatnění § 115a o. s. ř. K tomuto závěru lze poukázat na rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů k této problematice, mj. i na nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 3271/09. Žalobce svým vstupem do řízení v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně ze 17. ledna 2022, č. j. 36 C 422/2021-43, je pak procesním stavem této věci vázán, tedy i procesními úkony svého právního předchůdce, jimiž byl tento procesní postup soudu prvního stupně umožněn. Z pohledu odvolacího soudu pak nařízení jednání soudem prvního stupně, při němž by bylo prováděno dokazování, v projednávané věci nevyžadovala ani potřeba realizace poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř., neboť žalobce, resp. jeho právní předchůdce, ať již v obsahu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu či doplněném podání z 29. 11. 2021, učinil vůči soudu svá relevantní skutková tvrzení, jež doložil listinami, z nichž, vzal-li je v potaz soud prvního stupně, jako pravdivá, z pohledu odvolacího soudu byl i bez potřeby realizace poučovací povinnosti na adresu žalobce k otázce posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce oprávněn uzavřít, že tato tvrzení žalobcem a jím předložené listiny z hlediska svého obsahu ke kladnému závěru k této otázce nevedou. V projednávané věci soud prvního stupně své částečně zamítavé rozhodnutí jednoznačně nezaložil na závěru o tom, že by snad žalobce neunášel své břemeno tvrzení či břemeno důkazní k otázce posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy s jeho právním předchůdcem, který by předpokládal realizaci této poučovací povinnosti soudu. 13. Jinak řečeno, v projednávané věci nejde o tu situaci, kdy by snad žalobce mohl být procesním postupem soudu prvního stupně jakkoliv zaskočen, a to i ve vztahu k hodnocení žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem, předložených skutkových tvrzení a listinných důkazů. Poučovací povinnost soudu z hlediska § 118a o. s. ř. totiž přichází v úvahu jen tam, kdy účastníky uvedená tvrzení či navržené důkazy soudu nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav. Toto poučení ze strany soudu pak zcela jistě svou podstatou nemá tzv. sloužit tomu, aby soud mohl či dokonce měl poskytovat účastníkům„ návod“ toho, co by měl nebo mohl udělat, aby dosáhl„ kýženého“ výsledku. 14. Zmatečnostní vadu řízení namítanou žalobcem z hlediska § 229 odst. 3 o. s. ř. tak tedy odvolací soud v projednávané věci ve vztahu k soudem prvního stupně využitému ustanovení § 115a o. s. ř. neshledal. 15. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených listin učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází. 16. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založené právní vztahy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným posuzoval právě podle OZ. 17. S ohledem na datum uzavřeného smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je třeba zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě OZ i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jak to rovněž zcela správně soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (v jeho důvodech) uzavřel. 18. Podle § 86 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 19. Podle § 87 z. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a vzájemně spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobou určenou rozhodnutím změnit. 20. Podle § 75 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 21. Podle § 76 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Poskytovatel a zprostředkovatel jedná tak, aby bylo spotřebiteli zřejmé, zda jde o poskytovatele, samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce nebo zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru; u vázaného zástupce a zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru musí být v jeho jednání zřejmá osoba zastoupeného. 22. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) z. č. 634/92 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 23. I odvolací soud, s ohledem na skutkový stav dané věci, zjištěný správním a úplným způsobem soudu prvního stupně, je v daném případě toho názoru, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit tzv. úvěruschopnost žadatele (žalovaného), coby spotřebitele, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů před uzavřením konkrétní projednávané smlouvy s ním. 24. V obecné rovině je namístě v důvodech tohoto rozhodnutí uvést, že tato povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru tzv. úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru je výše citovaným zákonem ukládána poskytovateli, tedy právnímu předchůdci žalobce, pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr tak tedy má být žadateli o něj poskytován poskytovatelem jen tehdy, jestliže z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zcela jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, budoucímu věřiteli vyplývá, že zde nejsou žádné důvody k pochybnostem o schopnosti žadatele spotřebitelský úvěr řádně splácet ve sjednaných splátkách tohoto úvěru. Tímto zkoumáním poskytovatel úvěru (budoucí) plní rovněž i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a též zohlednit práva a zájmy žadatele o spotřebitelský úvěr, tedy spotřebitele. 25. Odvolací soud je v dané věci, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, toho názoru, že této své zákonné povinnosti v případě posuzované smlouvy o úvěru právní předchůdce žalobce ve vztahu k žalovanému nedostál, pokud je již jen na základě vyhodnocení tvrzení právního předchůdce žalobce a žalobce a jimi předložených listinných důkazů zřejmé soudu to, že ve vztahu k naplnění této své zákonné povinnosti právní předchůdce žalobce nepostupoval řádně (s odbornou péčí), jde-li o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud bez dalšího, jde-li o výdaje žalovaného, vycházel výlučně jen z těch údajů, které mu žalovaný sám svým odhadem poskytl vyplněním konkrétního dotazu, vzneseného na něj právním předchůdcem žalobce, aniž by si tento jím uváděný údaj před uzavřením konkrétní smlouvy o úvěru s žalovanými jakkoliv ověřoval, obzvláště v té situaci, kdy mu bylo z výsledků jím dále provedených šetřeních v registrech známo, že žalovanému má být poskytnut úvěr, třebaže je zatížen splácením předchozích mu poskytnutých (pěti) úvěrů z období prosince 2017 až května 2019 ve splátkách v celkové výši 8 502 Kč/měsíc k úhradě jistiny v součtu okolo 300 000 Kč, a dále pak i splátkami na úhradu dluhu z kreditních splátkových karet (dvou) v celkové výši splátky 2 067 Kč/měsíc k úhradě jistiny v součtu okolo 70 000 Kč. Byť tedy i bylo právnímu předchůdci žalobce v době, kdy posuzoval úvěruschopnost žalovaného (žadatele o úvěr), zřejmé, že žalovaný nečelí exekuci, tak výše uvedené informace jej samy o sobě měly vést k tzv. zvýšení jeho obezřetnosti před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným, tedy k větší důslednosti při ověřování si údajů od žalovaného, jak mu je sám uvedl, zejména pak o jeho výdajích, což jak sám žalobce uvedl, jeho právní předchůdce neučinil před uzavřením konkrétní smlouvy s žalovaným jinak, než pouhým nahlédnutím do registrů [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] a [anonymizováno] a ověřením si příjmů a výdajů žalovaného ze 3 výpisů z účtu žadatele, který však vykazoval téměř nulový zůstatek a byly z něj zřejmé vynakládané částky žalovaným v řádech desetitisíců Kč. Navíc, jak správně poznamenal soud prvního stupně, již jen z matematického součtu výše měsíčních celkových splátek žalovaného na jeho úvěry a žalovaným uváděných nákladů na bydlení, muselo být právnímu předchůdci žalobce zřejmé, že částka 17 000 Kč/měsíc, uvedená žalovaným na svých výdajích, je částkou, ve které nemohou být obsaženy takové základní životní výdaje žalovaného, kterými jsou výdaje na stravu, ošacení, dopravu, hygienické potřeby, léky, apod. I v tomto ohledu tak mělo být právnímu předchůdci žalobce zřejmé, že výdaje domácnosti, které mu žalovaný částkou 17 000 Kč měsíčně odhaduje, jsou nízké a měly být tak dále ověřovány, což se nestalo. Posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péči ze strany budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zcela jistě nemůže představovat jen pouhé získání si informací od žadatele o úvěr jakožto spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr žadateli uvede, ať již jde o jeho příjmy, ale i výdaje, si věřitel ověří, resp. si je objektivně podloží, a to zcela jistě za delší časové období, o to více v situaci, kdy má žadatel o úvěr na své straně zatížení splácením dříve mu poskytnutých úvěrů. Samozřejmě budoucí věřitel pro svůj konečný kladný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr může využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. i státem publikované údaje o životních a existenčních minimech, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem i tyto údaje musí porovnávat se známými nebo od spotřebiteli zjištěnými informacemi, k čemuž v projednávané věci zcela jistě nedošlo, obzvláště ne, když musely z předložených výpisů z účtu žalovaným plynout pro právního předchůdce žalobce velmi vysoké měsíční výdajě žadatele, jež nebylo možno blíže specifikovat. 26. Proto, je-li v dané věci již jen na základě tvrzení samotného žalobce, resp. již jeho právního předchůdce, jak s ním do tohoto řízení přišel, týká-li se obsahu právním předchůdcem žalobce od žalovaného obdržených informacích o jeho příjmech a výdajích, ověřovaných doklady o příjmu, výpisů z bankovního účtu, lustrace v registrech ve vztahu k provedenému posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného v souvislosti s jím podanou žádostí o úvěr před uzavřením posuzované smlouvy, dle které mu nakonec byl právním předchůdcem žalobce úvěr poskytnut ve výši 30 000 Kč, zřejmé to, že právní předchůdce žalobce vycházel v zásadě toliko jen z informací, získaných od žalovaného, jako žadatele o úvěr, aniž by si tyto sám jakkoliv odpovídajícím způsobem objektivizoval, např. i jen žádostí na adresu žalovaného o bližší specifikace výdajů s ohledem na jeho splátkovou zátěž a jeho výdaje, podávající se z předložených výpisů z bankovního účtu, tak je namístě uzavřít, že, pokud takto nepostupoval, ve své podstatě se jen spokojil s informacemi od žalovaného, s nahlédnutím do registru dlužníků v nebankovních sféře, z nichž mu ale musela vyplývat poměrně vysoká míra rizikovosti splácení úvěru žalovaným, je i odvolací soud toho názoru, že výdaje žadatele o úvěr musely být podstatně vyšší, než jaké uváděl, nemohl právnímu předchůdci žalobce postačovat žalovaným mu deklarovaný a dokladovaný příjem k závěru o tom (kladném), že žalovaný v souvislosti s podanou žádostí bude schopen úvěr, o který žádá, řádně splácet, v důsledku čehož je pak dále ve shodě se soudem prvního stupně toho závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, tedy své povinnosti řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele, na základě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací před uzavřením smlouvy s ním. 27. Při tomto posouzení pak dále i odvolací soud uzavřel, že v tomto řízení posuzovaná mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, v tomto závěru se tak zcela ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tedy účinného v době uzavření posuzovaného smluvního vztahu právního předchůdce žalobce a žalovaného. 28. I podle závěru odvolacího soudu totiž, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tzv. i z úřední povinnosti, tj. i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka (žalovaného), zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci tohoto zákona účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 tohoto zákona, je namístě, aby soud zjistil-li porušení zákonné povinnosti při ověřování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele tohoto úvěru i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, či nikoliv. Bez této možnosti soudu i v poměrech tohoto zákona, účinného od 1. 12. 2016, by totiž představovala ochrana spotřebitele jen zcela iluzorní právní úpravu z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. 29. Tento náhled soudu odvolacího, který odmítá relativní neplatnost smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany spotřebitele, jak byl zaujat v této věci, je konečně i dlouhodobě sdílen judikaturou Ústavního soudu České republiky (k tomuto srovnej například rozhodnutí, sp. zn. Pl.ÚS 1/10), nelze dále zcela pominout ani důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., v níž je uvedeno, že se stanoví tímto zákonem najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jedná se touto novou právní úpravu o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kde jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisk realizací zjištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet). Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitelů ve vztahu k naplnění prevenční povinnosti poskytovatelů spotřebitelského úvěru posoudit před uzavřením smlouvy tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr jsou dále zmíněny i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 3675 2021 a v dalších. 30. Konečně nelze opomenout k dané problematice uvážit ani to, že české spotřebitelské právo je částečně transponovanou Směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/ Evropského parlamentu a Rady. Soud prvního stupně zcela správně v důvodech svého rozhodnutí odkázal na Čl. 8 a Čl. 23 této Směrnice, jakož i na rozhodnutí o předběžné otázce z 5. 3. 2020 Soudního dvora Evropské Unie v řízení OPR – Finance s.r.o. proti DK, z nějž vyplývá ten závěr, že výše uvedený výklad soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní (nebylo by tomu tak, pokud by byl připuštěn výklad v důsledku porušení této povinnosti věřitele ve vztahu k závěru o relativní neplatnosti smlouvy). 31. Z výše uvedeného tak tedy souhrnně řečeno vyplývá, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87 za použití § 588 OZ stanovuje neplatnost smlouvy jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru), kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost smlouvy, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. Proto i odvolací soud uzavřel v dané věci (zcela ve shodě se soudem prvního stupně), že, nesplnil-li žalobce řádně svou povinnost, resp. již jeho právní předchůdce, stanovenou mu zákonem k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením s ním konkrétní smlouvy o úvěru, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které měly při zběžném a povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána s kladným výsledkem byla, je důsledkem tohoto jeho postupu závěr o absolutní neplatnosti konkrétní úvěrové smlouvy ze strany soudu (§ 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 OZ), a proto může mít žalobce v daném řízení vůči žalovanému úspěch jen částečný, a sice ve vztahu ke svému požadavku na přiznání mu peněžitého plnění vůči žalovanému z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení, a to v době přiměřené možnostem žalovaného (spotřebitele). 32. Jde-li o stanovení výše tohoto bezdůvodného obohacení žalovaného k tíži žalobce, pak, je-li možné nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku 30 000 Kč na podkladě výše popsané mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž žalovaný ve vztahu k tomuto smluvnímu vztahu k právnímu předchůdci žalobce poskytl dosud plnění ve výši 10 175 Kč (zjištěno již jen z tvrzení žalobce, které žalovaný nikterak nezpochybnil), pak je namístě učinit závěr o výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce v částce, přiznané žalobci soudem prvního stupně výrokem I. rozsudku (19 825 Kč). V této výši tak soud prvního stupně zcela správně výrokem I. svého rozsudku žalovanému uložil ve prospěch žalobce platební povinnost dle § 2991 odst. 1 OZ. 33. Při svém vyhovujícím rozhodnutí výrokem I. rozsudku pak soud prvního stupně rovněž zcela správně aplikoval podpůrnou zákonnou úpravu času plnění a výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ). 34. V obecné rovině totiž platí, že výzva věřitele jednostranné, adresované právní jednání, kterým věřitel projevuje svůj zájem obdržet plnění od dlužníka; vybízí ho, aby mu plnění poskytl. Pro určení splatnosti povinnosti žalovaného vydat bezdůvodného obohacení žalobci je tak rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplatnění lhůty„ bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán. 35. Tedy pro závěr o tzv. dospělosti dluhu z bezdůvodného obohacení je významné to zjištění, zda žalobce, jako věřitel, vůbec a kdy doručil žalovanému, jako dlužníku, svoji výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. 36. Za tuto výzvu k plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení pak lze v dané věci, co do svého obsahu, považovat, jak to správně zhodnotil soud prvního stupně, dopis žalobce, resp. jeho právního předchůdce, z 25. 2. 2021, který byl žalovanému odeslán 26. 2. 2021 a v souladu s § 573 OZ se tak má za to, že byl žalovanému doručen třetí den po odeslání, tj. 1. 3. 2021 Lhůta na zaplacení dlužné částky na bezdůvodném obohacení tak žalovanému uplynula 11. 3. 2021 a od 12. 3. 2020 je s tímto plněním v prodlení. 37. Z výše uvedeného tak tedy vyplývá, že i podle závěru odvolacího soudu žalobci vůči žalovanému kromě práva na zaplacení částky 19 825 Kč z titulu bezdůvodného obohacení náleží dále i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, jak bylo žalobci soudem prvního stupně výrokem I. přiznáno. 38. S ohledem na výše popsané důvody o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy se pak ani odvolací soud již dále věcně nezabýval při svém rozhodování argumenty, které se týkají jednotlivých nároků ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním absolutně neplatné smlouvy, protože z hlediska výsledku řízení (zamítavého pro žalobce nad rámec výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně mu přiznaného vůči žalovanému peněžitého plnění) jsou zcela bez významu. 39. Odvolací soud tedy z výše uvedených důvodů shledal odvoláním žalobce napadený výrok (zamítavý) II. rozsudku soudu prvního stupně, jež se týká„ celého zbytku uplatněného nároku žalobcem ve vztahu k jím podané žalobě ze dne 5. 7. 2021“, resp. jeho právním předchůdcem, věcně správný, a proto jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 40. Podle § 219 o. s. ř., jako věcně správný, odvolací soud potvrdil i odvoláním žalobce napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení mezi účastníky. 41. S ohledem na výsledek řízení, tj. vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků řízení před soudem prvního stupně, který stanovil soud prvního stupně správně, vezme-li se v potaz, jak žalobcem uplatněná jistina, tak i příslušenství pohledávky, zcela správně o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl s využitím § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy tak, že částečně úspěšnému žalobci přiznal právo proti žalovanému na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44,48 %, jež představují náklady na zaplaceném soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení a na právním zastoupení advokátem. 42. Z obsahu spisu soudu prvního stupně tak plyne, že žalobce zaplatil na soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení 1 099 Kč. 43. Jde-li o konkrétní výši nákladů právního zastoupení žalobce advokátem v tomto řízení, tak soud prvního stupně zcela správně vzal v potaz skutečnost, že Ústavní soud České republiky zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. pro její neústavnost (srovnej nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl.ÚS 25/12), přičemž dosud k nahrazení této paušální vyhlášky nedošlo. Za této situace nelze aplikovat ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. o stanovení výše náhrady nákladů řízení podle zvláštního právního předpisu pro jeden stupeň soudního řízení paušálně, současně ale není vyloučena ta možnost, že bude podpůrně aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb. při rozhodování soudu o výši nákladů právního zastoupení advokátem úspěšného účastníka řízení. 44. Podrobil-li pak odvolací soud výši náhrady nákladů řízení žalobce za právní zastoupení advokátem v řízení před soudem prvního stupně, jak je vypočetl soud prvního stupně, podpůrně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. tzv. testu hledisek, jež nastavil Ústavní soud České republiky ve výše uvedeném nálezu, pak i on uzavírá, že žalobci přiznaná odměna advokáta pro řízení před soudem prvního stupně při celkem účelně vykonaných třech úkonech právní služby, s přihlédnutím k peněžité výši předmětu řízení, významu rozhodnutí soudu pro účastníky, ve výši 900 Kč (3× 300 Kč, § 11 odst. 1, § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), je plně odpovídající spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. 45. Připočtou-li se pak k této odměně advokáta hotové výdaje advokáta v paušální výši (3× 100 Kč) a 21 % DPH z odměny a hotových výdajů advokáta, jedná se celkem na nákladech právního zastoupení žalobce advokátem v řízení před soudem prvního stupně o částku 1 452 Kč (tedy na nákladech žalobce v řízení před soudem prvního stupně bylo vynaloženo celkem 2 551 Kč). 46. Částka, kterou soud prvního stupně žalovanému uložil ve prospěch žalobce zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1 134,68 Kč výrokem III. svého rozsudku tedy představuje 44,48 % z této částky celkových nákladů žalobce v řízení před soudem prvního stupně, coby částečně úspěšného účastníka řízení. 47. Ani odvolací soud neshledává v dané věci na podkladě obsahu spisu soudu prvního stupně existenci konkrétního výjimečného důvodu pro případnou aplikaci moderačního oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, byť i jen částečně, z hlediska § 150 o. s. ř. Ostatně žádné takové konkrétní skutečnosti ani nebyly žalovaným v řízení tvrzeny. 48. Jedná-li se pak o náklady tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení žalobce, coby odvolatel, úspěšný nebyl. Za této situace by tak svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému vůči žalobci. Protože ale z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že v tomto odvolacím řízení žalovanému žádné účelné náklady tohoto odvolacího řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu Praha – východ, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Pokud by povinný nesplnil platební povinnost, uloženou mu tímto soudním rozhodnutím řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popřípadě exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 26. ledna 2023 JUDr. Šárka Kamenická v. r. předsedkyně senátu