ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem na území České republiky: [obec], [ulice a číslo], okres [okres], o zaplacení 22 566 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. října 2022, č. j. 7 C 288/2022-51, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně (výrok I.) vyhověl (částečně) žalobě žalobce, kterou se domáhá proti žalovanému uložení mu platební povinnosti v jeho prospěch ve výši 22 566 Kč s příslušenstvím, když uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 183 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. shora označeného rozsudku pak soud prvního stupně žalobu žalobce (částečně) zamítl, a to ohledně požadavku na zaplacení částky 22 383 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 420,86 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z částky 7 312,01 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 129,01 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Konečně výrokem III. shora označeného rozsudku soud prvního stupně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, že na základě výsledků provedeného dokazování je namístě uzavřít, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), když řádně neposoudil s odbornou péčí před uzavřením smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s žalovaným jeho schopnost poskytovaný mu úvěr splácen, v důsledku čehož je tak smlouva o zápůjčce finančních prostředků, jak ji její účastníci spolu uzavřeli, absolutně neplatná (jedná se o smlouvu [číslo] z 16. 7. 2018, kterou uzavřeli [právnická osoba] a žalovaný). Platnost této smlouvy bylo třeba posuzovat soudem tzv. i z úřední povinnosti. Žalobce sice tvrdí, že jeho právní předchůdce provedl lustraci žalovaného v různých databázích a evidencích, k tomuto však předložil pouze výpis z centrální evidence exekucí z 9. 9. 2022. Dále žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce posuzoval příjmy žalovaného ze zaměstnání na základě pracovní smlouvy, potvrzení o zaměstnání a výplatních pásek (dvou) za období května a června 2018, s vědomím toho, že žalovaný tvrdí i své další příjmy (2), jež svou výší přesahují příjmy z jeho zaměstnání, ovšem ohledně reálné existence těchto příjmů žalovaného si právní předchůdce žalobce ničeho neověřil, a to nejméně z dokladů, které by si vyžádal od žalovaného, případně obstaráním si bližších informací k těmto mu tvrzeným příjmům žalovaného. Týká-li se pak výdajů žalovaného, jak je sám právnímu předchůdci žalobce žalovaný tvrdil částkou 3 300 Kč měsíčně, tak zde právní předchůdce žalobce zcela zjevně vyšel jen z určitého svého blíže nepodloženého odhadu, přitom tato jím uvažovaná částka 3 300 Kč měsíčně na uspokojení základních životních potřeb žalovaného je zcela zjevně nereálným údajem. Jedná se totiž o částku nepřiměřeně nízkou, a to již jen s ohledem na skutečnosti, sdělované právnímu předchůdci žalobce samotným žalovaným o tom, jak žije (v nájmu, sám), jaké mu svědčí vyživovací povinnosti. Údaje, uváděné žalovaným do tzv. zákaznické karty právního předchůdce žalobce jsou tak zjevně zkreslené a tedy nevěrohodné, což ostatně potvrzuje i ten fakt, že, žádal-li žalovaný právního předchůdce žalobce o poskytnutí finančních prostředků formou zápůjčky ve výši 30 000 Kč, byly mu tyto finanční prostředky právním předchůdcem žalobce poskytnuty jen ve výši 14 000 Kč. Právní předchůdce žalobce si tak zjevně této nevěrohodnosti údajů o výdajích žalovaného byl vědom, pokud neposkytl žalovanému jím požadované finanční prostředky v plné výši, byť mu bylo žalovaným tvrzeno i o jeho dalších příjmech, tj. celkem o příjmech ve výši zhruba 54 000 Kč měsíčně, jež si nenechal jako celek doložit. Nelze tak zcela vyloučit, že údaje v zákaznické kartě právního předchůdce žalobce jsou zde zcela účelově zde uvedeny, aby bez bližšího zkoumání tzv. navozovaly dojem zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Dále uvádí, že, měl-li právní předchůdce žalobce informaci od žalovaného o tom, že má v České republice zřízen bankovní účet, pak zcela jistě v rámci své odborné péče při posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného si měl nejméně ve spolupráci s žalovaným zjistit stav a pohyb na tomto účtu žalovaného v období souvisejícím bezprostředně s jím podanou žádostí. Odborná péče totiž již jen ze své podstaty předpokládá to, že si věřitel údaje získávané od spotřebitele náležitě ověří. Na tuto svoji povinnost právní předchůdce žalobce ve své podstatě rezignoval, spokojil-li se jen s žalovaným mu předloženými doklady o příjmech z pracovního poměru za dva měsíce před podáním žádosti a o existenci jeho pracovního poměru, a zcela již rezignoval na ověřování si skutečných příjmů žalovaného ve světle jeho tvrzení a zejména pak reálných nezbytných životních výdajů žalovaného, což měl činit v dané věci o to pečlivěji, když ve vztahu s žalovaným zjistil, že se jedná se o cizince, pobývajícího v České republice relativně krátkou dobu (zhruba jeden rok), který má vyživovací povinnost, bydlí v nájmu. Z žalovaným právnímu předchůdci žalobce tvrzených poměrů přitom vyplývalo nic konkrétního o tom, že by bylo žádáno žalovaným o poskytnutí mu v jeho poměrech jen zcela zjevně zanedbatelné finanční částky, jejíž splácení částkou okolo 1 800 Kč měsíčně by jej v jeho rozpočtu nemělo nikterak výrazněji zatížit po období zhruba dalšího 1,5 v jeho výdajích. Uzavřel tedy, že právní předchůdce žalobce zkoumal tzv. úvěruschopnost žalovaného před uzavřením s ním smlouvy o zápůjčce, nikoliv pečlivě a řádně a za této situace je tak namístě uzavřít, že smlouva o zápůjčce finančních prostředků, jež byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, nebyla uzavřena platně, žalovaný tak je povinen, převzal-li od právního předchůdce žalobce finanční prostředky ve výši 14 000 Kč, jak je obsahem smlouvy jím potvrzováno a v tomto řízení toto nebylo ze strany žalovaného nikterak zpochybňováno, tyto peněžní prostředky mu vrátit, resp. žalobci (§ 2991 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ), jako bezdůvodné obohacení, přičemž, bylo-li pak dále zjištěno (z tvrzení samotného žalobce, které žalovaný v řízení nezpochybnil) to, že žalovaný právnímu předchůdci žalobce již uhradil celkem ve vztahu k posuzované smlouvě částku 13 817 Kč, pak je namístě uložit žalovanému povinnost již jen k zaplacení částky 183 Kč se zákonným příslušenstvím, jak o tom rozhodl výrokem I. svého rozsudku. Splatnost tohoto bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele na adresu dlužníka k plnění (§ 1958 OZ). Jelikož žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 10. 2. 2022, která mu byla odeslána 11. 2. 2022, dostal se žalovaný do prodlení se splněním své povinnosti den následující po uplynutí lhůty k plnění mu ve výzvě stanovené (17. 3. 2022), tj. 18. 3. 2022. Žalobci tedy svědčí vůči žalovanému i nárok na zaplacení mu zákonného úroku z prodlení vůči žalovanému z částky přiznaného mu plnění v požadované výši 11,75 % ročně (§ 1970 OZ, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). K řešené otázce řádného zkoumání platnosti smlouvy o zápůjčce poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, dále na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, např. vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. III. ÚS 4129/18, jakož i rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015. V návaznosti na tento přijatý závěr o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce tak žalobci vůči žalovanému nemohou náležet žádné další nároky, vyplývající pro něj z této neplatné smlouvy, jak je v tomto řízení uplatnil. Konečně použitelnost českého práva dovodil soud prvního stupně z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 (Nařízení Řím I) a uzavřel dále, že v daném sporu jde o závazky ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, proto je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (nařízení Brusele I bis). S ohledem na postavení účastníků jde z hlediska dané smlouvy o zápůjčce finančních prostředků o smlouvu spotřebitelskou. K rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky pak v důvodech svého rozsudku uvedl, že, s ohledem na výsledek řízení, kdy žalovaný byl s bráněním svého práva převážně úspěšný, příslušelo by mu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti žalobci. Protože však na straně převážně úspěšného žalovaného podle obsahu spisu žádné účelné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo nákladů řízení. 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti zamítavému výroku II. a závislému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě žalobce v plném rozsahu vyhoví nad rámec již přiznaného plnění mu výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně a uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. K důvodům svého odvolání uvádí, že vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, jde-li jeho závěr o absolutní neplatnosti mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným uzavřené smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, coby spotřebitelské smlouvy, z hlediska § 86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy z důvodu řádného neposouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet ze strany poskytovatele finančních prostředků před samotným uzavřením této smlouvy s ním. Nadále je přesvědčen o tom, že jeho právní předchůdce svou zákonnou povinnost z hlediska těchto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru splnil řádně, přičemž poukazuje na to, že proces zkoumání tzv. úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně, přičemž v prvé řadě je to sám klient, tedy žalovaný, kdo je povinen pravdivě uvádět své příjmy a výdaje. Z jeho pohledu soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil zjištěnou skutečnost, že v posuzované věci šlo o tzv. krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytován nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem ČNB. Je přesvědčen o tom, že konkrétní vázaný zástupce s potřebným oprávněním, který s žalovaným sepsal zákaznickou kartu, řádně a odborně ověřil přímé výdaje žalovaného a prostřednictvím dvou výplatních pásek od jeho tehdejšího zaměstnavatele a pracovní smlouvy a potvrzení o zaměstnání i jeho příjmy. Žalovaný v tomto řízení žádným způsobem údaje ze zákaznické karty nerozporoval, další zjišťování poměrů žalovaného by bylo iracionální, byla-li částka poskytovaných finančních prostředků jeho právním předchůdcem žalovanému poměrně nízká. Poukazuje na to, že zákon ani soudní judikatura konkrétním způsobem nespecifikují to, jakým způsobem má být tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr, popř. zápůjčku finančních prostředků v režimu spotřebitelského vztahu, ověřována, soudní judikatura dává pouze určité obecné návody, přičemž ve skutkově a právně obdobné věci Ústavní soud České republiky v minulosti rozhodoval (sp. zn. I. ÚS 1543/21) a dovodil, že zkoumání tzv. úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí finančních prostředků, coby spotřebitele, vyžádáním si pracovní smlouvy a výplatních lístků je srozumitelné a racionální, jde-li o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Usoudil-li soud prvního stupně, že jeho právním předchůdcem zvolený„ model“ k posuzování tzv. úvěruschopnosti žadatele (žalovaného) o zápůjčku finančních prostředků je nedostačující, pak má za to, že je to v poměrech této konkrétní věci přístup příliš formalistický, rozporný s judikaturou vyšších soudů. Posuzovanou smlouvu o zápůjčce finančních prostředků tak je namístě posoudit jako platnou, z tohoto důvodu mu měla být přiznána i další jím požadovaná plnění, která učinil předmětem tohoto řízení. Nebyl proto dán žádný důvod k vydání částečně zamítavého rozhodnutí soudem prvního stupně. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobce (v zamítavém výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. 7. Žalovaný se samostatně sám proti rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vyhovující jeho výrok I., neodvolal. Za této situace tak nebyl samostatný vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 9. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl odvolání žalobce při odvolacím jednání bez účasti žalovaného, který se k tomuto odvolacímu jednání nedostavil, ač k němu byl řádně a včas předvolán, nepožádal včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. 10. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených listin učinil správné a skutkové závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází. Ostatně odvolací argumentace žalobce ani proti rozsahu v řízení provedených důkazů a jejich vyhodnocení nikterak nebrojí. 11. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založené právní vztahy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným posuzoval právě již podle OZ. 12. S ohledem na datum uzavřeného smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je třeba zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě OZ i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jak o tomto rovněž zcela správně soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uzavřel. 13. Z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně, s ohledem na osoby právního předchůdce žalobce a žalovaného, uzavřel, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, jak mezi nimi byla uzavřena 16. 7. 2 18, [číslo] dle § 2392 a násl. OZ, jde o spotřebitelský vztah, když podle § 2 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. mj. platí, že spotřebitelským úvěrem je i peněžitá zápůjčka, poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli, v němž OZ i z. č. 257/2016 Sb. poskytuje žalovanému, coby spotřebiteli, zvláštní (další) právní ochranu. 14. Soud prvního stupně pak rovněž zcela správně při posuzování mezinárodní příslušnosti soudu a použitelnosti českého práva, s ohledem na navázaný závazkový vztah právního předchůdce žalobce ze spotřebitelské smlouvy s občanem Rumunské republiky, který v době uzavření smluvního vztahu měl v České republice své bydliště, odkázal na čl. 4 a čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 z 12. 12. 2012 (Nařízení Brusele I bis) a čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 (Nařízení Řím I). 15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určití tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobou určenou rozhodnutím změnit. 17. V rozhodovací praxi vyšších soudů k dané problematice ochrany spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů z hlediska OZ a z. č. 257/2016 Sb. bylo již opakovaně vysvětleno, že z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v českém právním řádu představuje implementaci Směrnic Evropského společenství, požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je tak krom ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele s upřednostněním svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů lichvářských úvěrů, spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jejímž účelem je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. 18. Z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně se při svém rozhodování v projednávané věci těchto předpokladů, výše uvedených, jednoznačně držel, uzavřel-li o absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, na podkladě svého závěru o tom, že právní předchůdce žalobce nedostál své zákonné povinnosti, je-li již jen na základě vyhodnocení žalobcem předložených listin zřejmé to, že ve vztahu k naplnění výše uvedené zákonné povinnosti právní předchůdce žalobce nepostupoval řádně s odbornou péčí, zejména, pokud bez dalšího, jde-li o výdaje žalovaného, vycházel výlučně jen z údaje, který mu žalovaný sám svým odhadem poskytl jeho vyplněním na podkladě mu položeného dotazu ze strany právního předchůdce žalobce, aniž by se tímto uváděným údajem před uzavřením konkrétní smlouvy s žalovaným jakkoliv dále zabýval, tedy si jej ověřoval, obzvláště za té situace, kdy měl být smluvní spotřebitelský vztah navázán s cizincem, zdržujícím se na území ČR pracovně po dosud relativně krátkou dobu, žádajícím o zápůjčku finančních prostředků, jež významně převyšují jeho měsíční příjem z pracovního poměru, který má výdaje na bydlení v nájemním vztahu, kde má žít sám, přičemž jej zatěžuje vyživovací povinnost. V těchto poměrech, uváděl-li žalovaný právnímu předchůdci žalobce své měsíční výdaje na bydlení, stravu, ošacení, dopravu, hygienické potřeby, léky, plnění své vyživovací povinnosti, apod. v tak nízké částce (3 300 Kč měsíčně), pak muselo být právnímu předchůdci žalobce zcela zjevně zřejmé to, že výdaje domácnosti žalovaného, které mu žalovaný uvádí, jsou velmi nízké, a z tohoto důvodu měly být jím dále tyto výdaje žalovaného ověřovány, což se ovšem nestalo, jak toto plyne již jen z tvrzení žalobce v tomto řízení, nejméně vyžádáním si předložení od žalovaného několika výpisů z jeho bankovního účtu, o němž mu žalovaný uvedl, že jej má na území ČR zřízen, z doby před podáním žádosti o zápůjčku finančních prostředků, aby si tak mohl ověřit tzv. pohyby na účtu žalovaného v souvislosti s jeho základními životními výdaji. Toto bližší zkoumání výdajů žalovaného pak měl v této konkrétní věci právní předchůdce žalobce provést o to více, že mu uváděl žalovaný zcela nekonkrétně své tzv. další příjmy, pokud mu o nich neuváděl žádný zdroj, k nimž mu žádný doklad nepředložil. Z postupu právního předchůdce žalobce je pak zřejmé, že ani sám právní předchůdce žalobce údajům, které od žalovaného o svých příjmech a výdajích získal tzv. nedůvěřoval, pokud vyhodnotil, že nelze žádosti žalovaného o zápůjčku finančních prostředků vyhovět v plném rozsahu tak, jak ji od něj žádal, bez ohledu na to, že mu byl tvrzen příjem žadatele, přesahující významně částku 50 000 Kč měsíčně. K posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o zápůjčku finančních prostředků s odbornou péčí v rámci svého budoucího vztahu se spotřebitelem ze strany budoucího poskytovatele těchto finančních prostředků zcela jistě nemůže postačovat jen pouhé získání si informací od žadatele o zápůjčku finančních prostředků, coby spotřebitele. Odborná péče totiž předpokládá již jen ze své podstaty, že údaje, které žadatel uvede, ať již jde o příjmy, či výdaje, si věřitel ověří, resp. si je objektivně podloží, a to zcela jistě za určité delší časové období, o to více v situaci, kdy je žadatel cizím státním příslušníkem, zdržujícím se pracovně na území České republiky jen relativně kratší dobu. Samozřejmě budoucí věřitel pro svůj konečný kladný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o zápůjčku finančních prostředků, coby spotřebitele, může využít i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životních a existenčních minimech, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem i tyto údaje musí porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi, k čemuž v projednávané věci nedošlo, a to ani v té situaci, kdy žadatel uváděl velmi nízké, zjevně podhodnocené, své měsíční životní náklady, včetně plnění si své vyživovací povinnosti. 19. Proto, je-li již jen na základě tvrzení samotného žalobce, s nimiž do tohoto řízení přišel, zřejmé, že jeho právní předchůdce vycházel výlučně jen z žalovaným mu poskytnutých informací o svých příjmech a výdajích, jak jsou uvedeny v zákaznické kartě, aniž by si výdaje jakkoliv ověřoval, resp. příjmy si ověřil jen částečně, nezjišťoval si rozsah jeho vyživovací povinnosti, ani reálné výdaje, při využití veřejně dostupných informací musel objektivně vzato vědět, že nejméně publikované výdaje o životních existenčních minimech a o průměrných výdajích obyvatelstva v ČR jsou podstatně vyšší, než žalovaným uváděná částka, proto nebylo možno se z jeho strany tzv. spokojit jen s listinami, které mu o trvání svého pracovního poměru a o výši svých dvou příjmu z pracovního poměru žalovaný doložil pro závěr o řádném naplnění své zákonné povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy v souvislosti s podanou žádostí o zapůjčení finančních prostředků schopnost žalovaného řádně realizovat splácení finančních prostředků, jak o ně žádal, dle dojednaných podmínek, na základě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nedostál tedy této své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení. 20. Proto i odvolací soud je toho názoru, že posuzovaná smlouva o zápůjčce finančních prostředků, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, je absolutně neplatná. V tomuto závěru se tedy zcela ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. 21. Co se rozumí odbornou péčí, definuje § 2 odst. 1 písm. p) z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce peněžitého plnění ve vztahu právního předchůdce žalobce a žalovaného, a sice tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 22. Tento předpoklad tedy právní předchůdce žalobce i z pohledu odvolacího soudu v zjištěných skutkových poměrech svojí činností nedodržel. 23. Argumentuje-li žalobce ve svém odvolání závěry, uvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 1543/21, tak odvolací soud tuto argumentaci nepovažuje v této věci za přiléhavou. 24. Byť se i v tomto Ústavním soudem České republiky posuzovaném případě jednalo rovněž o smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, uzavíranou stejným právním předchůdcem žalobce, jako v tomto posuzovaném případě, jež svou výší byla spíše bagatelní částkou, přičemž právní předchůdce žalobce měl v této související věci k dispozici z hlediska provedení tzv. prověrky úvěruschopnosti osoby, jíž zápůjčka finančních prostředků byla poskytována, učiněnu za pomoci pracovní smlouvy a dvou výplatních lístků, včetně potvrzení o zaměstnání, jako je tomu v tomto případě, tak odvolací soud, aniž by jakkoliv chtěl zpochybňovat ve svých závěrech to, že by takové šetření výdělkových a majetkových poměrů před uzavřením smlouvy u osoby, jíž měly být finanční prostředky na základě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků poskytnuty, mohlo i být dostačující, je ale v projednávané věci toho názoru, že v dané posuzované věci je skutková situace od případu, řešeného výše zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu České republiky, odlišná, a to významně v tom, jak se právní předchůdce žalobce při provádění své prověrky úvěruschopnosti žalovaného tzv. postavil k záležitosti samotných tvrzení, ale i dokladů k nim, žalovaného k nezbytným svým životním výdajům a svým dalším příjmům, kdy významně vnímá odvolací soud právě tu okolnost, že je zde zásadní rozpor v tvrzeném žalobcem řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jeho právním předchůdcem a současně v tom, že právní předchůdce žalobce žalovanému významně nevyhověl v jeho žádosti o zapůjčení mu finančních prostředků, rozhodl-li se mu poskytnout i přes jeho tvrzení částku jen ve výši 14 000 Kč, namísto částky 30 000 Kč. Tento postup právního předchůdce žalobce z hlediska tvrzení žalobce v tomto řízení zůstal blíže nevysvětlen, tím spíše ne za té situace, že je žalobcem tvrzeno, že jeho právní předchůdce měl k dispozici informaci o tom, že kromě svého příjmu z pracovního poměru má žalovaný i další dva příjmy, jež ve svém součtu dokonce přesahují částku příjmu z pracovního poměru, celkem tedy příjmy ve výši významně přesahující 50 000 Kč měsíčně, přičemž právě tyto další příjmy žalovaného mu nebyly žadatelem o poskytnutí finančních prostředků blíže svým původem specifikovány a doloženy. Z tohoto je i pro odvolací soud zřejmé, že právní předchůdce žalobce zcela zjevně měl za ve zřejmém nepoměru výši peněžních prostředků, o které žalovaný jej ve vztahu k posuzované smlouvě žádal, k tvrzeným a doložením příjmům žadatele. Spokojil-li se tedy v této souvislosti právní předchůdce žalobce z hlediska výdajů žadatele o poskytnutí peněžitého plnění jen s údaji, které mu žadatel sdělil, navíc ve velmi pravděpodobně nereálné výši, vzhledem k jím tvrzeným poměrům osobním a bytovým, nelze žalobcem tvrzenou„ prověrku úvěruschopnosti“ žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce před uzavřením posuzované smlouvy mít za provedenou s odbornou péčí, jak ji stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona o ochraně spotřebitele. 25. Jinak řečeno, v tomto řešeném případě jde o skutkovou situaci odlišnou od skutkové situace případu, posuzovaného Ústavním soudem České republiky ve výše zmíněném rozhodnutí, na které žalobce odkazuje, proto podle odvolacího soudu nejde o případ rozdílné rozhodovací praxe soudů o totožných věcech, jež by, jak formuluje opakovaně Ústavní soud České republiky, byla nežádoucí a představovala by praxi na úkor zájmů účastníků soudního řízení (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 3236/18). 26. Souhrnně řečeno, právní předchůdce žalobce nedostál povinnosti provést tzv. test úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí finančních prostředků na podkladě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s odbornou péčí, coby spotřebitele, nebyl-li dostatečně obezřetný potud, že se tzv. jen spolehl na údaje tvrzené mu žadatelem o jeho nezbytných životních měsíčních výdajích, tyto si nikterak blíže neobjektivizoval, byť i jen ve spolupráci se samotným žadatelem, a přitom již jen ze statistických údajů o výši těchto základních životních výdajů osob v České republice mu muselo být zřejmé podhodnocení takového žadatelem mu uváděného údaje, obzvláště, měl-li informaci o tom, že žadatel o poskytnutí finančních prostředků je cizinec, žijící v České republice, v nájemním vztahu, sám a má vyživovací povinnost. Bez těchto relevantních doložených informací nemohl posoudit tzv. s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o poskytnutí mu finančních prostředků na základě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, coby spotřebitele, jeho reálnou schopnost splácet. Ostatně i informace o tom, jak nepravidelně ve vztahu k dojednaným podmínkám splácení žalovaný právnímu předchůdci žalobce své plnění na podkladě uzavřené smlouvy nakonec poskytoval, jen tento závěr o nedostatečnosti testu úvěruschopnosti žadatele potvrzuje, byť zpětně. 27. Při tomto svém posouzení tak i odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že v tomto řízení posuzovaná mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřená smlouva o zápůjčce finančních prostředků je absolutně neplatná; v tomto svém závěru se tedy zcela ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech spotřebitelského vztahu účastníků, jimi uzavřeného na podkladě zákona o spotřebitelském úvěru, účinného v době uzavření posuzovaného smluvního vztahu. 28. I odvolací soud totiž sdílí názor soudu prvního stupně potud, že, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., tzv. i z úřední povinnosti, tedy i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka (žalovaného), zabývat se v případě spotřebitelského vztahu otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele finančních prostředků jejich poskytovatelem, coby profesionálem, vůči příjemci, coby spotřebiteli, mj. i na podkladě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci tohoto zákona účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86, § 87 tohoto zákona, je namístě, aby, zjistí-li soud porušení této zákonné povinnosti při ověřování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele finančních prostředků, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy či nikoliv. Bez této možnosti by totiž ochrana spotřebitele v poměrech tohoto zákona byla jen zcela iluzorní právní úpravou z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. Tedy tento náhled odvolacího soudu, ve shodě se soudem prvního stupně, odmítá relativní neplatnost posuzované smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany žalovaného, coby spotřebitele, v daném smluvním vztahu, jak do něj vstoupil s právním předchůdcem žalobce, což je závěr, který konečně je i dlouhodobě již sdílen judikaturou vyšších soudů, konkrétně Nejvyššího soudu České republiky i Ústavního soudu České republiky (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Pro tento závěr pak ani nelze pominout důvodovou zprávu k z. č. 257/2016, v níž je uvedeno, že se stanoví tímto zákonem najisto, že věřitel smí poskytovat spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá přesvědčivě tomu, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jedná se v této nové právní úpravě o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany práv spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, dle nichž jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, ale s cílem dosažení zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Konečně lze konstatovat, že soud prvního stupně zcela správně poukázal i na tu skutečnost, že české spotřebitelské právo je částečně transponovanou Směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/, přičemž správně odkázal na čl. 8 a čl. 23 této Směrnice, jakož i rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora EU z 5. 3. 2020, z něhož vyplývá závěr, že výklad o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní. 29. Ze všech výše uvedených důvodů tak tedy souhrnně řečeno plyne, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87 za použití § 588 OZ stanovuje neplatnost smlouvy, jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele, kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. 30. Za této situace tak i odvolací soud v dané věci uzavřel, že, nesplnil-li právní předchůdce žalobce řádně svou povinnost, stanovenou mu zákonem, k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením s ním konkrétní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů nejen o příjmech, ale i výdajích žadatele o poskytnutí finančních prostředků, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které by měly při zběžném a povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele, zkoumána s kladným výsledkem byla, přičemž důsledkem tohoto jeho postupu je závěr o absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, a proto nemůže mít žalobce v daném řízení vůči žalovanému úspěch nad rámec již soudem prvního stupně mu výrokem I. svého rozsudku přiznaného finančního plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení v době přiměřené možnostem žalovaného, coby spotřebitele. 31. Ani odvolací soud o výši tohoto bezdůvodného obohacení na straně žalovaného k tíži žalobce, jak jej stanovil soud prvního stupně výrokem I. svého rozsudku, nepochybuje, lze-li nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že právní předchůdce žalobce poskytl reálně žalovanému na základě posuzované smlouvy o zápůjčce finančních prostředků částku 14 000 Kč, přičemž z dokladů, které žalobce soudu předložil, ostatně i z jeho tvrzení, je zřejmé, že právnímu předchůdci žalobce žalovaný zaplatil ve vztahu k tomuto smluvnímu vztahu celkem 13 817 Kč. Potud zcela správně soud prvního stupně uzavřel, že výše bezdůvodného obohacení představuje částku 183 Kč a v této výši žalovanému uložil platební povinnost ve vztahu k žalobci výrokem I. svého rozsudku na základě § 2991 odst. 1 OZ se zákonným příslušenstvím. 32. S ohledem na tyto výše popsané důvody o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce finančních prostředků se pak odvolací soud dále již věcně nezabýval při tomto svém rozhodování argumenty, které se týkají jednotlivých nároků ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním této absolutně neplatné smlouvy, protože z hlediska výsledku řízení (zamítavého pro žalobce nad rámec vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) jsou pro rozhodnutí v této věci zcela bez významu. 33. Z těchto výše uvedených důvodů tak odvolací soud shledal odvoláním žalobce napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jež se týká„ celého zbytku uplatněného nároku žalobcem ve vztahu k jím podané žalobě v této věci v podobě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeného soudu prvního stupně 19. 5. 2022, věcně správným, proto jej s využitím § 219 o. s. ř. v tomto výroku potvrdil. 34. S využitím § 219 o. s. ř. pak odvolací soud, jako věcně správný, potvrdil i odvoláním žalobce napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení mezi účastníky. 35. Při porovnání předmětu řízení a výsledku řízení je totiž zřejmé, že vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků tohoto řízení před soudem prvního stupně, jak jej stanovil soud prvního stupně, je správný, vezme-li se v potaz, jak žalobcem uplatněná jistina, tak i příslušenství pohledávky, v důsledku čehož je zřejmé, že by převážně úspěšnému žalovanému svědčilo právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně proti žalobci. Protože však žalovaný v řízení před soudem prvního stupně žádné účelné náklady s tímto řízením neměl, bylo správně rozhodnuto soudem prvního stupně o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 36. Jedná-li se pak o náklady tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení žalobce, coby odvolatel, úspěšný nebyl. Za této situace by tak svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému vůči žalobci. Protože se z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že v tomto odvolacím řízení žalovanému žádné účelné náklady tohoto odvolacího řízení nevznikly, bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, jak je výše ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně, s výjimkou výroků o nákladech řízení, proti nimž není dovolání přípustné. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Praha 16. února 2023 JUDr. Šárka Kamenická v.r. předsedkyně senátu