ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupen advokátem, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], o zaplacení 38 949 Kč s příslušenstvím, odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2022, č. j. 8 C 199/2022-45, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně (výrok I.) vyhověl (částečně) žalobě žalobce, kterou se domáhal proti žalovanému uložení platební povinnosti v jeho prospěch ve výši 38 949 Kč s příslušenstvím, když uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 7 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 29. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. tohoto rozsudku pak tuto žalobu žalobce (částečně) zamítl, a to ohledně jeho požadavku na zaplacení částky 38 942 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 788,04 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z částky 13 103,94 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 13 103,94 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do 28. 7. 2022 a od 29. 7. 2022 do zaplacení z částky 13 096,94 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III. tohoto rozsudku pak dále rozhodl o tom, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a konečně výrokem IV. tohoto rozsudku bylo uloženo žalobci za povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku České republice - Okresnímu soudu v Benešově - doplatek soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení 390 Kč. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, že na základě výsledků provedeného dokazování je namístě uzavřít, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), když právní předchůdce žalobce řádně neposoudil s odbornou péčí před uzavřením smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s žalovaným jeho schopnost poskytovaný mu úvěr řádně splácet, v důsledku čehož je tak smlouva o zápůjčce finančních prostředků, jak ji spolu její účastníci uzavřeli, absolutně neplatná (jedná se o smlouvu [číslo] z 3. 4. 2019, kterou uzavřeli [právnická osoba] a žalovaný). Platnost této smlouvy bylo třeba posuzovat soudem tzv. i z úřední povinnosti. Žalobce sice tvrdí, že jeho právní předchůdce provedl lustraci žalovaného v různých databázích a evidencích, k tomuto svému tvrzení však předložil pouze výpis z centrální evidence exekucí až z 26. 7. 2022, podle nějž byla exekuční řízení zahájena až po uzavření smlouvy. Dále žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce posuzoval příjmy žalovaného ze zaměstnání na základě pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek za období ledna a února 2019, s vědomím toho, že žalovaný mu tvrdil i svůj další příjem, svou výší dosahující zhruba 1/2 příjmu z jeho zaměstnání, ovšem ohledně reálné existence tohoto„ dalšího“ příjmu žalovaného si právní předchůdce žalobce ničeho neověřil, a to nejméně z dokladů, které by si o tomto příjmu od žalovaného vyžádal, popř. obstaráním si od žalovaného bližších informací k tomuto jím tvrzenému„ dalšímu“ příjmu, jde-li o jeho právní důvod. Ty listiny, které měl mít právní předchůdce žalobce k dispozici od žalovaného o jeho příjmech, nebyly žalobcem navíc soudu ani předloženy, a to ani přes výzvu soudu. Absenci těchto listinných dokladů není možné důkazně nahrazovat svědeckou výpovědí zástupkyně společnosti [právnická osoba], [příjmení] [příjmení], již jen z podstaty tohoto důkazu. Vezme-li se však v potaz to, jaký je žalobcem tvrzen obsah těchto listin, tak nelze jej vyhodnotit jako dostačující pro závěr soudu o řádném splnění předsmluvní povinnosti ze strany právního předchůdce žalobce. Žalovaný sice uváděl právnímu předchůdci žalobce, že žije u rodičů, nemá vyživovací povinnost, splácí dřívější půjčky, má pracovní poměr, kde dosahuje příjmu okolo 13 000 Kč měsíčně, na úhradu svých dosavadních dluhů (externích i interních) splácí 5 400 Kč měsíčně, přičemž má i další příjem okolo 6 000 Kč měsíčně, jeho další životní výdaje jsou 6 000 Kč měsíčně, ovšem ke svým životním výdajům ničeho bližšího neuvedl, přičemž je bez dalšího zřejmé, že tento odhad výdajů na uspokojení základních životních potřeb žalovaného je podhodnocený, jde o částku nepřiměřeně nízkou, obzvláště, neuvedl-li nic konkrétního ohledně právního důvodu svého dalšího příjmu. I z té skutečnosti, že, žádal-li žalovaný o půjčku 30 000 Kč za těchto jím sdělovaných svých poměrů, přičemž právním předchůdcem žalobce mu bylo vyhověno jen částečně (ohledně 25 000 Kč), navíc tak, že finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti jen částečně (12 736 Kč), a zbývající částka (12 264 Kč) byla použita ke splacení jeho jiné dřívější nesplacené půjčky u právního předchůdce žalobce se souhlasem žalovaného, pro soud plyne, že si právní předchůdce žalobce byl zjevně určité nevěrohodnosti údajů, sdělovaných mu žalovaným, dobře vědom. Nelze proto v dané věci zcela vyloučit, že tvrzené údaje v zákaznické kartě právního předchůdce žalobce žalobcem jsou zde uvedeny účelově, aby bez bližšího jejich zkoumání tzv. navozovaly dojem řádného zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr, což nelze mít za řádné posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele finančního plnění. Konečně, měl-li právní předchůdce žalobce od žalovaného informaci o tom, že má zřízen bankovní účet, pak, vzhledem k výše uvedeným jeho poměrům, mu nic nebránilo v tom, aby v rámci odborné péče při posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného po žalovaném požadoval předložení výpisů z účtu za určité období, předcházející jeho žádosti, aby si mohl objektivizovat finanční situaci žalovaného zjištěním skutečného stavu a pohybů na tomto účtu. Odborná péče již jen ze své podstaty předpokládá to, že si věřitel údaje, získávané od spotřebitele, náležitě ověří. Na tuto svoji povinnost právní předchůdce žalobce ve své podstatě v této věci zcela rezignoval, přičemž toto mu lze klást v posuzované věci k jeho tíži, protože, mě-li od žalovaného k dispozici informace o splácení jeho dalších zápůjček (i ve vztahu k němu samotnému), pak měl být veden o to větší svoji aktivitou, byť i se jedná o zápůjčku, představující zhruba částku jednoho měsíčního příjmu (tvrzeného) žalovaného, při ověřování si údajů, sdělovaných mu ke svým poměrům žalovaným. Tedy, pokud se právní předchůdce žalobce tzv. jen spokojil s tvrzeními žalovaného o jeho příjmech, zcela rezignoval na jakékoliv ověřování si skutečných jeho příjmů, zejména, jde-li o jeho další příjem, jakož i jeho skutečných výdajů, třebaže je nemohl mít za reálné, nepostupoval s náležitou mírou opatrnosti a uvážlivosti. Nejednalo se přitom u žalovaného z hlediska jím tvrzených poměrů o zanedbatelnou finanční částku na zápůjčce, u níž by jej její splácení měsíční výší splátky 3 200 Kč nikterak výrazněji v jeho rozpočtu nemělo zatěžovat po období zhruba dalšího 1,5 roku z hlediska jeho výdajů. Uzavřel tedy, že právní předchůdce žalobce zkoumal tzv. úvěruschopnost žalovaného před uzavřením s ním smlouvy o zápůjčce nikoliv pečlivě a řádně a za této situace je tak namístě uzavřít, že smlouva o zápůjčce finančních prostředků, jež byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, nebyla uzavřena platně. K řešené otázce řádného zkoumání platnosti smlouvy o zápůjčce poukázal soud prvního stupně dále i na rozsudek Soudního dvora EU, sp. zn. C 679/18 z 5. 3. 2020, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, dále na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, např. vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, III. ÚS 4129/18, jakož i rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015. Žalovaný je proto povinen, převzal-li od právního předchůdce žalobce v souladu s jejich ujednáním o způsobu zaplacení finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, jak je to obsahem smlouvy jím potvrzováno a v tomto řízení toto nebylo ze strany žalovaného nikterak zpochybněno, žalobci tyto finanční prostředky vrátit (§ 2991 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ) z titulu vydání bezdůvodného obohacení, v souvislosti s doloženou platnou postupní smlouvou. Bylo-li pak dále zjištěno (z tvrzení samotného žalobce, které žalovaný v řízení nikterak nezpochybnil), že žalovaný právnímu předchůdci žalobce již uhradil celkem částku 24 993 Kč na daný smluvní vztah, pak je namístě uložit žalovanému povinnost k zaplacení částky 7 Kč na tomto bezdůvodném obohacení žalobci, se zákonným příslušenstvím, jak o tom rozhodl výrokem I. svého rozsudku. Splatnost tohoto bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele na adresu dlužníka k plnění (§ 1958 OZ). Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ kdy vyzval žalovaného ke splnění dluhu před datem doručení mu žaloby, byl přiznán žalobci zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby. V návaznosti na tento přijatý závěr o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce tak žalobci vůči žalovanému nemohou již náležet žádné další nároky, vyplývající pro něj z této neplatné smlouvy, jak je v tomto řízení uplatnil. 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti zamítavému výroku II. a závislému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě žalobce v plném rozsahu vyhoví nad rámec již přiznaného mu plnění výrokem I. rozsudku, tj. uloží žalovanému další platební povinnost ve prospěch žalobce, včetně povinnosti hradit náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. K důvodům svého odvolání uvádí, že vytýká soudu prvního stupně nesprávné skutkové i právní posouzení věci, jde-li o jeho závěr o absolutní neplatnosti mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným uzavřené smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, coby spotřebitelské smlouvy, z hlediska § 86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy z důvodu řádného neposouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet ze strany poskytovatele finančních prostředků před samotným uzavřením této smlouvy s ním. Nadále je přesvědčen o tom, že jeho právní předchůdce svou zákonnou povinnost z hlediska těchto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru splnil řádně, přičemž poukazuje na to, že pro závěr o zkoumání tzv. úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě vycházet k individuálního posouzení poměrů žadatele, přičemž v prvé řadě je to sám klient, tedy žalovaný, kdo je povinen pravdivě uvádět své příjmy a výdaje. Z jeho pohledu soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil tu zjištěnou skutečnost, že v posuzovaném případě šlo o tzv. krátkodobý úvěr, s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytován nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem ČNB. Je přesvědčen o tom, že konkrétní vázaný zástupce s potřebným oprávněním, který s žalovaným sepsal zákaznickou kartu, řádně a odborně ověřil příjmy a i přímé výdaje žalovaného prostřednictvím dvou výplatních pásek od jeho tehdejšího zaměstnavatele a pracovní smlouvy a sdělení žalovaného. Žalovaný přitom v tomto řízení žádným způsobem údaje ze zákaznické karty nerozporoval. V řízení měl být proveden důkaz svědeckou výpovědí [příjmení] [příjmení], jak jej navrhoval, měl-li soud pochybnost o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Další zjišťování poměrů žalovaného by bylo ze strany jeho právního předchůdce iracionální, byla-li částka poskytovaných finančních prostředků jeho právní předchůdce žalovanému poměrně nízká. Dále poukázal na to, že zákon ani soudní judikatura konkrétním způsobem nespecifikují to, jakým způsobem má být tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr, popř. zápůjčku finančních prostředků, v režimu spotřebitelského vztahu ověřována. Soudní judikatura dává pouze určité obecné návody, přičemž ve skutkově a právně obdobné věci Ústavní soud České republiky i v minulosti již rozhodoval (sp. zn. I. ÚS 1543/21) a dovodil, že zkoumání tzv. úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí finančních prostředků, coby spotřebitele, vyžádáním si pracovní smlouvy a výplatních lístků, je srozumitelné a racionální, jde-li o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Posoudil-li soud prvního stupně, že jeho právním předchůdcem zvolený„ model“ k posuzování tzv. úvěruschopnosti žadatele o zápůjčku finančních prostředků (žalovaného) je nedostačující, pak má za to, že je to v poměrech této konkrétní věci přístup soudu příliš formalistický, rozporný s judikaturou vyšších soudů. Uzavírá, že posuzovanou smlouvu o zápůjčce finančních prostředků je namístě posoudit jako platnou. Z tohoto důvodu mu měla být přiznána i další jím požadovaná plnění, která učinil předmětem tohoto řízení. Nebyl tak dán žádný důvod k vydání částečně zamítavého rozhodnutí soudem prvního stupně. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobce (v samostatném zamítavém výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. 7. Žalovaný se samostatně sám proti rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vyhovující jeho výrok I., neodvolal. Za této situace tak nebyl tento samostatný vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 8. Stejně tak nebyl odvoláním žalobce napaden samostatný výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně. I tento výrok rozsudku soudu prvního stupně tak nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. 9. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 10. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobce při odvolacím jednání bez účasti žalovaného, který se k tomuto odvolacímu jednání nedostavil, ač k němu byl řádně a včas předvolán, nepožádal včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. 11. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených listin učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází. 12. Neprovedl-li soud prvního stupně k důkazu výslech žalobcem navržené svědkyně, [příjmení] [příjmení], pak z pohledu odvolacího soudu neprovedení tohoto důkazu nepůsobí neúplnost zjištění rozhodného skutkového stavu této věci. Jak správně v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, již jen ze své podstaty tento navržený důkaz žalobcem není bez dalšího způsobilý k prokázání dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce, pokud tento navržený svědecký výslech nemůže plně nahradit absenci listin pro potřebu posuzování jejich obsahu, jenž měl mít k dispozici právní předchůdce žalobce podle obsahu zákaznické karty, které nebyly soudu předloženy, k dispozici pro své posuzování. Především ale soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí ohledně provedení toho důkazu vystavěl na skutečnosti, že i bez provedení tohoto důkazu, vezmou-li se v potaz, jako nesporná, tvrzení žalobce o obsahu těchto listin, byť nebyly soudu předloženy, nelze po vyhodnocení těchto tvrzení žalobce přijmout závěr o tom, že otázka úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy byla právním předchůdcem žalobce pečlivě a řádně zkoumána, jde-li o žalovaným tvrzený další jeho příjem a jeho životní výdaje, s čímž lze odvolacím soudem plně souhlasil. Jinak řečeno, nevystavěl-li v této věci soud prvního stupně své částečně zamítavé rozhodnutí o žalobě žalobce na závěru o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany žalobce, pak lze s ním souhlasit i potud, že by provádění v tomto řízení žalobcem navrženého důkazu výslechem svědkyně bylo nadbytečné, protože by vedlo jen k prodloužení řízení, aniž by výsledky tohoto dokazování mohly mít v této věci nějaký reálný význam pro skutkové závěry soudu s dopady do jeho právního hodnocení, neboť i kdyby tento důkaz vedl k prokázání obsahu chybějících listin tak, jak tvrdí žalobce, přesto by to nevedlo ke kladnému závěru soudu o splnění výše uvedené zákonné předsmluvní povinnosti právním předchůdcem žalobce před uzavřením smlouvy s žalovaným. 13. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založené právní vztahy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným posuzoval podle OZ. 14. S ohledem na datum uzavřeného smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce žalovaným je dále namístě zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá, kromě OZ, i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jak o tomto rovněž zcela správně soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uzavřel. 15. Z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně, s ohledem na osobu právního předchůdce žalobce a žalovaného, uzavřel, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, jak mezi nimi byla uzavřena 3. 4. 2019, [číslo] dle § 2392 a násl. OZ, šlo mezi nimi o spotřebitelský vztah, když podle § 2 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. mj. platí, že spotřebitelským vztahem je i peněžitá zápůjčka, poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli, v němž OZ i z. č. 257/2016 Sb. poskytují žalovanému, coby spotřebiteli, zvláštní (další) právní ochranu. 16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a, pokud je to nezbytné, i z databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím soudu změnit. 18. V rozhodovací praxi vyšších soudů k dané problematice ochrany spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů z hlediska OZ a z. č. 257/2016 Sb. již bylo opakovaně vysvětleno, že z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v českém právním řádu představuje implementaci směrnic Evropského společenství, požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele spotřebitelských úvěrů, v nichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je tak krom ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele s upřednostněním svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tak upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů lichvářských úvěrů, spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jejímž účelem je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. 19. Z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně se při svém rozhodování v projednávané věci těchto předpokladů, výše uvedených, jednoznačně držel, uzavřel-li o absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, na podkladě svého závěru o tom, že právní předchůdce žalobce nedostál řádně své zákonné povinnosti z hlediska § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. 20. Totiž, je-li již jen na základě vyhodnocení žalobcem do tohoto řízení předložených tvrzení zřejmé to, že ve vztahu k naplnění výše uvedené zákonné povinnosti právní předchůdce žalobce nepostupoval řádně, s odbornou péčí, když bez dalšího, jde-li o životní výdaje žalovaného, vycházel jen z údaje, který mu žalovaný sám svým odhadem poskytl vyplněním mu předložené karty na podkladě mu položeného dotazu ze strany právního předchůdce žalobce, aniž by si jej jakkoliv objektivizoval před uzavřením konkrétní smlouvy s žalovaným, přestože byl o jeho dalších poměrech informován tak, že si musel být vědom toho, že částka zápůjčky, o kterou je žádáno, svou výší významně převyšuje měsíční příjem ze zaměstnání (13 580 Kč) žadatele (více jak dvojnásobně), žadatel je přitom již zatížen splácením několika dřívějších úvěrů (zhruba 5 400 Kč měsíčně), o jím tvrzeném dalším příjmu mu není ničeho bližšího známo ani dokladováno, pak skutečně nelze mít posuzovanou smlouvu za platně uzavřenou pro absenci naplnění tzv. předsmluvní zákonné povinnosti ze strany tohoto poskytovatele finanční zápůjčky. 21. Jak správně uvedl soud prvního stupně, měl-li právní předchůdce žalobce od žalovaného informaci o tom, že má mít i další příjem, než ze svého dokladovaného mu pracovního poměru, o kterém mu ale současně neposkytl žádné bližší informace, jde-li o právní důvod, pak bez další své aktivity v tomto směru nemohl považovat tuto informaci za relevantní z hlediska jistoty tohoto příjmu, aby s ní mohl tzv. počítat při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného (žadatele o úvěr). Tedy i podle závěru odvolacího soudu za této situace právní předchůdce žalobce nemohl při řešení naplnění své zákonné předsmluvní povinnosti tzv. vystačit jen s tím zjištěním od žalovaného, že„ bydlí u rodičů, nemá vyživovací povinnost, má příjem ze zaměstnání a další příjem ve výši celkem okolo 20 000 Kč měsíčně, má závazky z několika předchozích smluv o zápůjčce finančních prostředků se splátkou 5 400 Kč měsíčně, má další své životní výdaje 6 000 Kč měsíčně“. I podle závěru odvolacího soudu totiž v poměrech tohoto z minulosti splátkami jiných dluhů zatíženého již žadatele o finanční zápůjčku 30 000 Kč s tvrzeným příjmem 20 000 Kč měsíčně si zcela jistě měl právní předchůdce žalobce tyto žalovaným mu tvrzené příjmy a výdaje svým šetřením, byť i jen v další spolupráci s žadatelem, např. vyžádáním si od něj výpisů z bankovního účtu za posledního čtvrt roku, včetně upřesnění si s ním jeho tvrzení o dalším jeho příjmu a jeho skutečných výdajích, podložit. Bez tohoto není možné v této věci uzavřít, že by si s odbornou péčí řádně vyhodnotil schopnost tohoto žalovaného úvěr, o který žádal a který mu byl poskytnut, řádně splácet. Na tomto závěru nemění sama o sobě nic ta skutečnost, že tento úvěr byl nakonec poskytnut žalovanému právním předchůdcem žalobce v poněkud nižší částce, než o kterou žádal, a z hlediska podmínek výplaty, provázaně s vyrovnáním jednoho jeho předchozího dluhu vůči právnímu předchůdci žalobce. Tyto skutečnosti je totiž spíše zapotřebí vyhodnotit tak, že ani sám právní předchůdce žalobce tvrzeným údajům od žalovaného o jeho příjmech a výdajích ne zcela důvěřoval, pokud uzavřel, že nelze žádosti žalovaného o zápůjčku finančních prostředků vyhovět v plném rozsahu, a navíc jen tak, že mu může posloužit účelově k úhradě jednoho z jeho dřívějších dluhů, konkrétně u téhož poskytovatele finančních prostředků. 22. Zcela správně tak tedy v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že k řádnému posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o zápůjčku finančních prostředků s odbornou péčí v rámci budoucího vztahu poskytovatele zápůjčky se spotřebitelem ze strany budoucího poskytovatele finančních prostředků nemůže postačovat pouhé získání si informací od žadatele o zápůjčku finančních prostředků, coby spotřebitele. Odborná péče totiž předpokládá již jen ze své podstaty to, že údaje, které žadatel uvede, ať již jde o jeho příjmy, či výdaje, si budoucí věřitel ověří, resp. si je objektivně podloží, a to za určité delší časové období, o to více pak v té situaci, kdy je žadatel již zatížen z minulosti splácením zápůjček, ať již ve vztahu k osobě budoucího poskytovatele finančních prostředků (téhož), či třetí osoby. Samozřejmě budoucí věřitel pro svůj konečný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o zápůjčku finančních prostředků, coby spotřebitele, může využít i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem tyto údaje musí vždy konkrétně porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi, k čemuž ale v projednávané věci zcela zjevně nedošlo, pokud se právní předchůdce žalobce tzv. spokojil jen s žadatelem mu uváděným poměrně nízkým jeho základním příjmem, nedokladováním mu tvrzeného dalšího příjmu, o němž mu neuvedl ani žádný právní důvod, odhadem jeho životních výdajů, jež sice do jisté míry mohly být nižší, vzhledem k tvrzenému bydlení u rodičů a absenci vyživovacích povinností, přesto ale odhadnutá částka 6 000 Kč měsíčně nemohla být zjevně pro uspokojení reálných životních výdajů žadatele v daném místě a čase dostačující. 23. Tedy i z pohledu odvolacího soudu, již jen na základě tvrzení samotného žalobce, s nímž do tohoto řízení přišel, je zřejmé, že jeho právní předchůdce vycházel výlučně jen z žalovaným mu poskytnutých informací o svých příjmech a výdajích, jak jsou uvedeny v zákaznické kartě, aniž by si je jakkoliv ověřoval, resp. jeho příjmy si ověřovalo jen částečně, přitom při využití veřejně dostupných informací musel objektivně vzato vědět, že nejméně publikované výdaje o životních a existenčních minimech a i o průměrných výdajích obyvatelstva v České republice jsou podstatně vyšší, než žalovaným uváděná částka 6 000 Kč, proto nebylo možno se z jeho strany tzv. spokojit jen s listinami, které mu měl žalovaný v souvislosti s žádostí předložil při vědomí jeho dalších finančních poměrů pro závěr o řádném splnění zákonné povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy v souvislosti s podanou žádostí o zapůjčení finančních prostředků schopnost žalovaného řádně realizovat splácení finančních prostředků, jak o ně žádal, dle dojednaných podmínek, na základě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nedostál tedy této své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 24. Proto i odvolací soud je toho názoru, že posuzovaná smlouva o zápůjčce finančních prostředků, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, je absolutně neplatná. V tomto závěru se tedy zcela ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016. 25. Odbornou péči definuje § 2 odst. 1 písm. p) z. ř. 634/1992 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce peněžitého plnění ve vztahu právního předchůdce žalobce a žalovaného, a to tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost“. 26. Tento předpoklad tak tedy i z pohledu odvolacího soudu právní předchůdce žalobce v zjištěných skutkových poměrech svojí činností ve vztahu k žalovanému před uzavřením s ním posuzované spotřebitelské smlouvy nedodržel. 27. Argumentuje-li žalobce závěry, uvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 1543/21, tak i z pohledu odvolacího soudu tato argumentace není v projednávané věci přiléhavá. 28. Byť se i v tomto Ústavním soudem České republiky posuzovaném případě jednalo o smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, uzavíranou stejným právním předchůdcem žalobce, jako v této věci, jenž svou výší byla částkou obecně vzato bagatelní, přičemž právní předchůdce žalobce měl v této Ústavním soudem ČR řešené věci k dispozici z hlediska provedení tzv. prověrky úvěruschopnosti osoby, jíž zápůjčka finančních prostředků byla poskytována, pracovní smlouvu a dva výplatní lístky, včetně potvrzení o zaměstnání, jak je toto tvrzeno žalobcem i v tomto případě, tak odvolací soud, aniž by jakkoliv chtěl zpochybňovat ve svých závěrech to, že by takové šetření výdělkových a majetkových poměrů před uzavřením smlouvy u osoby, jíž měly být finanční prostředky na základě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků poskytnuty, mohlo i být dostačující, je v této projednávané věci toho názoru, že je skutková situace tohoto případu odlišná od skutkové situace případu, řešeného ve výše zmíněném rozhodnutí Ústavním soudem České republiky, a to významně v tom, jak se právní předchůdce žalobce při provádění této své zákonné„ prověrky“ úvěruschopnosti žalovaného tzv. sám postavil k záležitosti tvrzení, ale i dokladů k nim, ze strany žalovaného, jde-li o jeho další příjem, jeho nezbytné životní výdaje, v provázanosti s jeho dalším zatížením splácením předchozích finančních zápůjček, jak od samotného právního předchůdce žalobce, tak třetích osob. V této posuzované věci totiž, na rozdíl od řešené věci Ústavním soudem ČR, existuje zásadní rozpor mezi tvrzením žalobce o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jeho právním předchůdcem, jež by tak zásadně měl vést ve svém důsledku k závěru o možnosti zapůjčit žadateli finanční prostředky v plné výši, jak o ně právního předchůdce žalobce žádal, a skutečností, že se tak ze strany právního předchůdce žalobce nakonec nestalo. Proto i odvolací soud v dané věci považuje po skutkové stránce za významné to, že v případě, řešeném Ústavním soudem ČR, nešlo o tu situaci, že by právní předchůdce žalobce neměl od žadatele o zápůjčku„ dotvrzen“ svůj další příjem (jeho právní důvod) a neměl ani blíže verifikovány životní výdaje žadatele, v provázanosti s dalším jeho dluhovým zatížením. Za této situace tak nejde z jeho pohledu o případ rozdílné rozhodovací praxe soudů o skutkově a právně totožných věcech, jež by, jak formuluje opakovaně Ústavní soud České republiky, byla nežádoucí a představovala by praxi na úkor zájmů účastníků soudního řízení (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 3236/18). 29. Souhrnně řečeno, i z pohledu odvolacího soudu, právní předchůdce žalobce nedostál řádně své povinnosti provést tzv. test úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí finančních prostředků na podkladě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s odbornou péčí, coby spotřebitele, nebyl-li dostatečně obezřetný potud, že se tzv. jen spolehl na údaje, tvrzené mu žadatelem, o jeho dalších příjmech a nezbytných životních měsíčních výdajích, tyto údaje si blíže neobjektivizoval, byť i jen ve spolupráci se samotným žadatelem, přitom již jen ze statistických údajů o výši těchto základních životních výdajů osob v České republice mu muselo být zřejmé podhodnocení žadatelem uváděného mu o výdajích, obzvláště, měl-li tu informaci, že je žadatel zatížen splácením dřívějších finančních závazků v souvislosti s finančními zápůjčkami od více subjektů. Bez toho, aby měl tyto skutečnosti právní předchůdce žalobce relevantně doloženy, nemohl objektivně posoudit reálnou schopnost žalovaného splácet řádně finanční prostředky, které mu poskytoval, podle dojednaných podmínek, s odbornou péčí. Ostatně i informace o tom, jak nepravidelně ve vztahu k dojednaným podmínkám splácení žalovaný právnímu předchůdci žalobce své plnění na podkladě uzavřené smlouvy nakonec poskytoval, že se následně dostal do řady exekucí, jen tento závěr o nedostatečnosti tohoto tzv. testu úvěruschopnosti žadatele potvrzuje, třebaže i jen zpětně. 30. Tedy i odvolací soud uzavírá v této věci, že posuzovaná smlouva o zápůjčce finančních prostředků, kterou uzavřeli právní předchůdce žalobce a žalovaný, je absolutně neplatná, v tomto svém závěru se tak plně ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech spotřebitelského vztahu účastníků, jimi uzavřeného na podkladě zákona o spotřebitelském úvěru, účinného v době uzavření posuzovaného smluvního vztahu. 31. I odvolací soud totiž sdílí názor soudu prvního stupně potud, že, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., tzv. i z úřední povinnosti, tedy i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka (zde žalovaného), zabývat se v případě spotřebitelského vztahu otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele finančních prostředků jejich poskytovatelem, coby profesionálem, vůči příjemci, coby spotřebiteli, mj. i na podkladě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci tohoto zákona účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 tohoto zákona, je namístě, aby, zjistí-li soud porušení této zákonné povinnosti při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele finančních prostředků, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobně neplatnosti smlouvy, či nikoliv. Bez této možnosti by totiž ochrana spotřebitele v poměrech tohoto zákona byla jen zcela iluzorní právní úpravou z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. 32. Jinak řečeno, i odvolací soud tímto svým závěrem odmítá relativní neplatnost posuzované smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany žalovaného, coby spotřebitele, v daném smluvním vztahu, jak do něj s právním předchůdcem žalobce vstoupil, což je závěr, který nakonec je dlouhodobě již i sdílen judikaturou vyšších soudů, konkrétně Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky (např. v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Pro tento závěr pak svědčí i důvodová zpráva k z. č. 257/2016 Sb., v níž se uvádí, že se tímto zákonem má stanovit najisto, že věřitel smí poskytovat spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá přesvědčivě tomu, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se v této nové právní úpravě o tzv. posílení principu zodpovědného úvěrování a ochrany práv spotřebitelů před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, ale naopak s cílem dosažení zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude schopen poskytnutý úvěr splácet. 33. Konečně, jak soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí správně uvedl, české spotřebitelské právo je částečně transponovanou směrnicí EU č. 93/13/ EHS ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/, přičemž správně odkázal na čl. 8 a čl. 23 této směrnice, jakož i na rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, z něhož vyplývá závěr, že výklad absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní. 34. Ze všech výše uvedených důvodů souhrnně řečeno vyplývá, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87, za použití § 588 OZ, stanovuje neplatnost jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele, kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost, k níž soud musí přihlédnout i z úřední povinnosti. 35. Proto i odvolací soud v dané věci uzavírá, že, nesplnil-li právní předchůdce žalobce řádně svou povinnost, stanovenou mu zákonem, k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením s ním konkrétní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, nejen o všech příjmech, ale především o životních výdajích žadatele o poskytnutí finančních prostředků, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, jež měly při zběžném a povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele, zkoumána s kladným výsledkem byla, pak důsledkem tohoto jeho postupu je závěr o absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, v důsledku čehož nemůže mít žalobce v daném řízení vůči žalovanému úspěch nad rámec již soudem prvního stupně mu výrokem I. rozsudku přiznaného finančního plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení. 36. Ani odvolací soud o výši tohoto bezdůvodného obohacení na straně žalovaného k tíži žalobce, jak jej stanovil soud prvního stupně výrokem I. svého rozsudku, nepochybuje, lze-li nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému reálně hotovost 12 736 Kč a částku 12 264 Kč na vyrovnání jeho závazku z konkrétní předchozí smlouvy, tj. celkem 25 000 Kč, přičemž z dokladů, které žalobce soudu předložilo a nakonec již i jen z jeho tvrzení, je zřejmé, že právnímu předchůdci žalobce žalovaný zaplatil ve vztahu k projednávanému smluvnímu vztahu celkem částku 24 993 Kč. 37. Potud tak zcela správně soud prvního stupně uzavřel, že výše bezdůvodného obohacení představuje částku 7 Kč a v této výši žalovanému uložil platební povinnost žalobci výrokem I. svého rozsudku na základě uplatnění § 2991 odst. 1 OZ, se zákonným příslušenstvím. 38. S ohledem na výše popsané důvody o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce finančních prostředků se ani odvolací soud již dále věcně nezabýval při tomto svém rozhodování argumenty žalobce, které se týkají jednotlivých nároků ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním této absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce finančních prostředků, protože z hlediska výsledku řízení jsou pro rozhodnutí v této věci zcela bez významu. 39. Odvolací soud tak tedy z výše uvedených důvodů shledal odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. věcně správným, proto jej s využitím § 219 o. s. ř. potvrdil. 40. S využitím § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil odvoláním žalobce napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení mezi účastníky, kdy při porovnání předmětu řízení a výsledku řízení je zřejmé, že vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků tohoto řízení před soudem prvního stupně svědčí pro závěr o tom, že žalovaný byl s bráněním svého práva v tomto řízení převážně úspěšný, svědčilo by mu tak právo na náhradu nákladů účelně jím vynaložených proti neúspěšnému žalobci. Protože však v řízení před soudem prvního stupně tento převážně úspěšný žalovaný žádné náklady s tímto řízením neměl, je namístě rozhodnout o tom, že si každý z účastníků tohoto řízení ponese náklady ke své tíži sám tak, jak na jeho straně vznikly. 41. Jedná-li se pak o náklady tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení žalobce (odvolatel) nebyl úspěšný. Za této situace tak by opět právo na náhradu účelně vynaložených nákladů s tímto odvolacím řízení svědčilo žalovanému vůči žalobci. Protože se ale z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že ani v tomto odvolacím řízení žalovanému žádné účelné náklady nevznikly, bylo odvolacím soudem rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně, s výjimkou výroků o nákladech řízení, proti nimž není samostatně dovolání přípustné. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popř. notářem. Praha 23. března 2023 JUDr. Šárka Kamenická v. r. předsedkyně senátu