ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupen advokátem, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], [anonymizováno] [okres], o zaplacení 47 243,77 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku z 2. prosince 2022, č. j. 18 C 254/2022-46, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 2. 11. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl (zcela) žalobu žalobce, kterou se domáhal proti žalované uložení jí platební povinnosti v jeho prospěch ve výši 47 243,77 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok 69 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení) a výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že, jde-li o zamítavý výrok I. rozsudku, tak v řízení žalobcem předloženými důkazy nebylo prokázáno, že by částka 25 000 Kč, která dle tvrzení žalobce měla být jeho právním předchůdcem žalované poskytnuta bezhotovostním převodem, byla skutečně žalované kdy reálně poskytnuta. Žalobce netvrdil a ani nedoložil kdy a na jaký účet tuto platbu jeho právní předchůdce ve prospěch žalované realizoval. Žádný bankovní účet žalované není ani v zákaznické kartě uveden, resp. je zde uvedeno, že žalovaná žádný bankovní účet nemá. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby pak je to, že žalobce netvrdil a neprokázal, jakým konkrétním způsobem, resp. z jakých konkrétních dokladů od žalované právní předchůdce žalobce zjistil a ověřil majetkové poměry žalované. Realizaci poučovací povinnosti ze strany soudu nebylo možné u jednání učinit, pokud se účastníci, tedy ani žalobce, ač byli řádně a včas k jednání soudu předvoláni, nedostavili k tomuto jednání soudu bez omluvy, nepožádali včas a z důležitého důvodu o odročení nařízeného jednání. Na danou věc dopadá z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, a zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Doklady, které žalobce předložil, neumožňují přijetí závěru o tom, že by jeho právní předchůdce splnil svoji zákonnou povinnost posoudit s řádnou péčí tzv. schopnost žalované poskytnutý jí úvěr, o který žádala, řádně splácet. Z tohoto pohledu je namístě posuzovat žalobcem předloženou smlouvu jako absolutně neplatnou. S ohledem na závěr o neprokázání poskytnutí finančních prostředků tak nelze žalobci přiznat vůči žalované žádnou částku, a to ani z titulu nároku z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. OZ). 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude vyhověno a žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. K důvodům svého odvolání uvádí, že vytýká soudu prvního stupně nesprávné skutkové i právní posouzení věci. Především namítá, že z listiny, kterou soudu předložil, tj. ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřeli jeho právní předchůdce a žalovaná, nesprávně soud nevyhodnotil, že vlastnoručním podpisem této smlouvy žalovaná jeho právnímu předchůdci stvrdila, že obdržela spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč vyplacen v hotovosti, a to v souvislosti s tím, že si zvolila obsahem smlouvy tzv. komfortní službu splácení úvěru v hotovosti s využitím služeb vázaného zástupce. Za této situace tak soud prvního stupně pochybil ve zjištění skutkového stavu věci. Má tedy za to, že předloženou smlouvou jednoznačně skutečnost převzetí finančních prostředků ve výši 25 000 Kč žalovanou od jeho právního předchůdce prokázal, ostatně žalovaná v řízení obsah této listiny nikterak nezpochybnila. Údaj v návrhu byl administrativní nepřesnost. Dále uvádí, že z jeho pohledu listinami, které soudu předložil, dostatečně doložil, že jeho právní předchůdce řádně posoudil s odbornou péčí před uzavřením smlouvy s žalovanou její schopnost poskytovaný jí úvěr, o který žádala, řádně splácet, v důsledku čehož je tak projednávaná smlouva o spotřebitelském úvěru platná (smlouva [číslo]) z hlediska § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Poukazuje k tomuto na to, že závěr o zkoumání tzv. úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je třeba v každém konkrétním případě činit individuálně při posouzení individuálních poměrů každého žadatele, přičemž v prvé řadě je třeba mít na zřeteli, že je to sám klient, tedy žalovaná, kdo je povinen pravdivě uvádět údaje o svých příjmech a výdajích. Z jeho pohledu tak soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil tu zjištěnou skutečnost, že v posuzovaném případě šlo o tzv. krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytován nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem ČNB. Je přesvědčen o tom, že konkrétní vázaný zástupce s potřebným oprávněním, který s žalovanou sepsal zákaznickou kartu, řádně a odborně ověřil její příjmy i přímé výdaje. Žalovaná přitom v tomto řízení žádným způsobem údaje ze zákaznické karty nerozporovala. V řízení pak měl být proveden důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], jak bylo navrhováno z jeho strany, měl-li soud pochybnost o tom, jak jeho právní předchůdce úvěruschopnost žalované zkoumal. Další zjišťování nad rámec údajů, které poskytla v souvislosti s žádostí o spotřebitelský úvěr jeho právnímu předchůdci žalovaná, by bylo iracionální, byla-li částka poskytovaných finančních prostředků poměrně nízká a žádosti žadatelky bylo zcela vyhověno. Dále poukazuje na to, že ani zákon, ani soudní judikatura, dosud konkrétním způsobem nespecifikují, jakým způsobem má být úvěruschopnost žadatele o úvěr v režimu spotřebitelského vztahu ověřována. Soudní judikatura dává jen určité obecné návody a Ústavní soud České republiky v minulosti rozhodl o tom, že zkoumání tzv. úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí finančních prostředků, coby spotřebitele, vyžádáním si pracovní smlouvy a výplatních lístků je srozumitelné a racionální, jde-li o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Vycházel-li tedy jeho právní předchůdce z informací, které si aktivně zjišťoval ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, z informací, které mu spotřebitel sám poskytl, vystupoval s dostatečnou mírou pečlivosti a, posoudil-li tento jeho„ model“ soud prvního stupně jako nedostačující, pak má za to, že je to v poměrech této konkrétní věci přístup soudu příliš formalistický, rozporný s judikaturou vyšších soudů. Má tedy za to, že posuzovanou smlouvu o úvěru je namístě posoudit jako platnou. Z tohoto důvodu mu tak mají být přiznána i další jím požadovaná plnění, která učinil předmětem tohoto řízení, na podkladě obsahu této platné smlouvy. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a shledal odvolání žalobce opodstatněným jen částečně. 7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soud prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 8. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobce při odvolacím jednání bez účasti žalované, která se k tomuto odvolacímu jednání nedostavila, ač k němu byla řádně a včas předvolána, nepožádala včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. 9. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak ten, s ohledem na odvolací námitky žalobce, odvolací soud tzv. prověřil zopakováním dvou listinných důkazů, provedených soudem prvního stupně v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně smlouvy o úvěru a přehledu právního předchůdce žalobce o poskytnutých mu plněních ze strany žalované na daný smluvní vztah (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), přičemž z nich, na rozdíl od soudu prvního stupně, zjistil, že obsahem smlouvy o posuzovaném spotřebitelském úvěru žalovaná učinila v souvislosti s jí provedenou volbou služby hotovostního splácení úvěru svým podpisem této smlouvy potvrzení pro právního předchůdce žalobce o hotovostním obdržení jí částky 25 000 Kč od právního předchůdce žalobce při podpisu smlouvy, tj. dne 24. 8. 2020, a, že právní předchůdce žalobce evidoval od žalované v souvislosti se smluvním vztahem dle úvěrové smlouvy z 24. 8. 2020 dvě platby, a to v částce 5 000 Kč dne 29. 8. 2020 a v částce 1 000 Kč dne 7. 12. 2020. 10. Jinak, jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených jím listin učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na tyto skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich vychází. 11. Neprovedl-li soud prvního stupně k důkazu výslech žalobcem navržené svědkyně [jméno] [příjmení], tak z pohledu odvolacího soudu neprovedení tohoto důkazu nepůsobí neúplnost zjištění rozhodného skutkového stavu věci. Již jen ze své podstaty totiž tento žalobcem navržený důkaz není bez dalšího způsobilý prokázat dostatečnost zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobce před uzavřením posuzované smlouvy, neboť tento žalobcem navržený svědecký výslech nemůže plně nahradit absenci listin pro potřebu posuzování jejich obsahu, obzvláště pak ne v té situaci, kdy dle obsahu tzv. zákaznické karty, jíž měla svědkyně s žalovanou při jednání vyplanit, neměl vůbec mít ani k dispozici právní předchůdce žalobce pro své posuzování žádné podklady, tyto si právní předchůdce žalobce od žalované v souvislosti s jí podanou u něj žádostí o spotřebitelský úvěr nežádal, tzv. se spokojil jen s údaji, které mu žadatelka o úvěr sama uvedla, konkrétně o tom, že má zaměstnání servírky na podkladě dohody o provedení práce, o úvěr žádá pro své neočekávané výdaje, je svobodná, bezdětná, má středoškolské vzdělání, nemá žádný bankovní účet, nemá zápůjčku u jiné společnosti, nemá kreditní kartu, její příjem 14 700 Kč čistého měsíčně dosahuje ze dvou zdrojů, přičemž o druhém zdroji svého příjmu ničeho bližšího neuvedla, její odhadované měsíční jsou 7 000 Kč, je nájemník, nepožadoval po ní předložení žádných dokldů, ani si sám žádné doklady nevyžádal. Tedy soud prvního stupně svůj závěr o neprovedení tohoto důkazu vystavěl na té skutečnosti, že i bez provedení tohoto důkazu, vezme-li se v potaz výše popsaný obsah zákaznické karty, nelze přijmout závěr o tom, že by otázka úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy byla právním předchůdcem žalobce pečlivě a řádně zkoumána, jedná-li se o jak o žalovanou tvrzený příjem, tak o žalovanou tvrzené výdaje, s čímž lze plně souhlasit. Jinak řečeno, nevystavěl-li soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí na závěr o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany žalobce, byť v důvodech svého rozhodnutí poukazuje na možnost poučení žalobce z hlediska § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., jehož se žalobce zbavil, nedostavil-li se, ač řádně a včas předvolán, k jednání soudu bez včasné a opodstatněné žádosti o jeho odročení, tak lze za této situace plně souhlasit s jeho závěrem, že by provedení tohoto žalobcem navrženého důkazu výslechem svědkyně bylo nadbytečné, vedlo by jen k prodloužení řízení, aniž by výsledky tohoto dokazování mohly mít v této věci nějaký reálný význam pro skutkové závěry soudu s dopady do jeho právního hodnocení, neboť, i kdyby tento důkaz byl proveden, nemůže nahradit absenci jakéhokoli dokladu o příjmech a výdajích žalované před uzavřením smlouvy v souvislosti s jí podanou žádotí o úvěr, nemohl by tedy tento důkaz sám o sobě vést ke kladnému závěru soudu o splnění zákonné předsmluvní povinnosti právním předchůdcem žalobce před uzavřením smlouvy s žalovanou. 12. V té situaci, že všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za účinnosti z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založené právní vztahy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou posuzoval podle OZ. 13. S ohledem na datum uzavřeného smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou je rovněž namístě zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě OZ i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jak o tomto rovněž zcela správně soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uzavřel. 14. Z pohledu odvolacího soudu, soud prvního stupně zcela správně, s ohledem na osobu právního předchůdce žalobce a žalované, uzavřel, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, [číslo] z 24. 8. 2020, dle § 2395 a násl. OZ šlo mezi nimi o spotřebitelský vztah, když podle § 2 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. platí, že spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba, poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a, pokud je to nezbytné, i z databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím soudu změnit. 17. V rozhodovací praxi vyšších soudů k dané problematice ochrany spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů z hlediska OZ a z. č. 257/2016 Sb. již bylo opakovaně vysvětleno, že zákon o spotřebitelském úvěru v českém právním řádu představuje implementaci směrnic Evropského společenství, požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele spotřebitelských úvěrů, v nichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je tak krom ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudí úvěruschopnost žadatele s upřednostněním svých ekonomických zájmů na poskytnutí úvěru a zapříčiní tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tak upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů lichvářských úvěrů, spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jejímž účelem je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. 18. Z pohledu odvolacího soudu, soud prvního stupně se při svém rozhodování v projednávané věci těchto předpokladů, výše uvedených, jednoznačně držel, uzavřel-li o absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, na podkladě svého závěru o tom, že právní předchůdce žalobce nedostál řádně své zákonné povinnosti z hlediska § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. 19. Totiž, je-li již jen na základě vyhodnocení žalobcem do tohoto řízení předložených tvrzení zřejmé to, že ve vztahu k naplnění výše uvedené zákonné povinnosti právní předchůdce žalobce nepostupoval řádně s odbornou péčí, když bez dalšího, jde-li o příjmy a životní výdaje žalované, vycházel bez jakéhokoliv ověření si listinami (např. smlouvou, výplatnímmi páskami, apod.) jen z údajů, které mu žalovaná sama poskytla vyplněním mu předložené zákaznické karty na podkladě jí položených dotazů ze strany právního předchůdce žalobce. Tyto mu žalovanou sdělované údaje si právní předchůdce žalobce ani sebemenším způsobem neobjektivizoval před uzavřením konkrétní smlouvy s žalovanou, přestože měl od žalované tu informaci, že má poměrně nízký měsíční příjem, který jí plyne jednak z dohody o provedení práce, coby servírky, a jednak z dalšího zdroje, který mu ale není blíže specifikován, že částka, o kterou je žádáno, svou výší téměř dvojnásobně, tedy významně, převyšuje žalovanou mu tvrzený její měsíční příjem, že jen obvyklá výše nájemného, včetně služeb, v daném místě a čase je vyšší, než mu žalovanou uváděné její odhadované životní výdaje. Za této situace pak skutečně nelze mít posuzovanou smlouvu za platně uzavřenou pro absenci naplnění tzv. předsmluvní zákonné povinnosti ze strany tohoto poskytovatele úvěru spotřebiteli. 20. Jak správně uvedl soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí, měl-li právní předchůdce žalobce od žalované informace o tom, že má mít i další příjem, než z dohody o provedení práce, kterou mu navíc ani nedokladuje, o jehož právním důvodu mu současně neposkytuje žádné bližší informace, pak bez další své aktivity v tomto směru nemohl důvodně považovat informace od žalované za plně relevantní z hlediska své tzv. jistoty tvrzeného mu příjmu žalované, aby s ním mohl tzv. počítat pro účely svého vyhodnocení úvěruschopnosti žalované, coby žadatelky o úvěr. 21. Tedy, i podle závěru odvolacího soudu, za této situace právní předchůdce žalobce nemohl při hledání řešení naplnění své zákonné předsmluvní povinnosti tzv. jen vystačit s tím zjištěním na podkladě tvrzení žalované, že bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnost, má, coby servírka, příjem z dohody o provedení práce a k tomut má i další příjem, o němž ničeho blíže neuvádí, ve výši celkem 14 700 Kč čistého měsíčně, nemá další závazky od jiných poskytovatelů úvěrů, má své životní výdaje 7 000 Kč měsíčně, úvěr potřebuje pro„ řešení své nenadálé životní situace, měl si u této žadatelky o úvěr jí tvrzené příjmy a výdaje dále ověřovat, např. jen svou další spoluprací s žadatelkou, např. v podobě vyžádání si od ní upřesnění tvrzení o dalším příjmu, doložení dohody o provedení práce, výplatních lístků za posledního čtvrt roku, výdajů na hrazení nájemného a služeb, spojených s nájmem. Pokud takto právní předchůdce žalobce dle jeho tvrzení nepostupoval, pak ale nelze v této konkrétní věci uzavřít, že by si s odbornou péčí řádně vyhodnotil schopnost této žalované úvěr, o který žádala, a který jí byl poskytnut, řádně splácet. 22. Zcela správně tak tedy v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že k řádnému posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatelky o úvěr finančních prostředků ve výši 25 000 Kč s odbornou péčí v rámci budoucího vztahu poskytovatele úvěru se spotřebitelem ze strany budoucího poskytovatele finančních prostředků nemůže postačovat pouhé získání si informací od žadatele o úvěr finančních prostředků coby spotřebitele. Odborná péče totiž předpokládá již jen ze své podstaty to, že údaje, které žadatel uvádí, ať již jde o jeho příjmy či výdaje, si budoucí věřitel ověří, resp. si je objektivně podloží, a to za určité delší časové období, o to více tak, kdy žadatel nemá jistotu příjmu, dosahuje poměrně nízkého příjmu. Samozřejmě budoucí věřitel pro svůj konečný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr finančních prostředků, coby spotřebitele, může využít i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem tyto údaje musí vždy konkrétně porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými konkrétními informacemi, k čemuž ale v projednávané věci zcela zjevně nedošlo, pokud se právní předchůdce žalobce tzv. spokojil jen s žadatelkou mu uváděným poměrně nízkým příjmem, který mu nebyl nikterak dokladován, s tvrzením o dalším příjmu, o němž mu nebyl uveden žádný právní důvod, s odhadem životních výdajů, jež navíc nemohly být reálné, vzhledem k tvrzení o nájemním bydlení a předpokládané povinnosti hrazení obvyklého nájemného a služeb, spojených s takovým nájmem. Odhadnutá částka 7 000 Kč měsíčně výdajů žalované tak zjevně nemohla pro uspokojení reálných životních výdajů žadatelky o spotřebitelský úvěr v daném místě a čase dostačovat. 23. Tedy i z pohledu odvolacího soudu již jen na základě tvrzení samotného žalobce, s nímž do tohoto řízení přišel, je zřejmé, že jeho právní předchůdce vycházel výlučně jen z žalovanou mu poskytnutých informací o svých příjmech a výdajích, jak jsou uvedeny v zákaznické kartě, aniž by si tyto jakkoliv ověřoval, přitom při využití veřejně dostupných informací musel objektivně vzato vědět, že nejméně publikované výdaje o životních a existenčních minimech a o průměrných výdajích obyvatelstva v České republice jsou podstatně vyšší, než žalovanou uváděná částka 7 000 Kč. Proto nebylo možno se z jeho strany tzv. spokojit jen s tvrzením žalované, které mu poskytla v souvislosti s podanou žádostí, aniž by si tato nechal jakkoliv podložit, pro kladný závěr o řádném splnění zákonné povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy v souvislosti s podanou žádostí o úvěr finančních prostředků schopnost žalované řádně realizovat splácení finančních prostředků, jak o ně žádala dle dojednaných podmínek, na základě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nedostál tak své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 24. Za této situace i odvolací soud je tak toho názoru, že posuzovaná smlouva o úvěru, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, je absolutně neplatná. V tomuto závěru se tedy zcela ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. 25. Odbornou péči totiž definuje § 2 odst. 1 písm. o) z. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, a to tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. 26. Tento předpoklad tak tedy i z pohledu odvolacího soudu právní předchůdce žalobce v zjištěných skutkových poměrech této věci svojí činností ve vztahu k žalované před uzavřením s ní posuzované spotřebitelské smlouvy nedodržel. 27. Argumentuje-li žalobce závěry, uvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 1543/21, tak i z pohledu odvolacího soudu tato argumentace není v projednávané věci přiléhavá. 28. Byť i se v tomto Ústavním soudem České republiky posuzovaném případě jednalo o poskytnutí finančních prostředků svou výší odpovídající částce obecně vzato bagatelní, tak ale v Ústavním soudem České republiky řešené věci měl, z hlediska provedení tzv. prověrky úvěruschopnosti osoby, jíž měl být úvěr finančních prostředků poskytován, poskytovatel těchto finančních prostředků k dispozici pracovní smlouvu a výplatní lístky, včetně potvrzení o zaměstnání, ve vztahu k doložení tvrzeného příjmu žadatele o poskytnutí finančních prostředků, oproti tomu v této posuzované věci právní předchůdce žalobce zůstal k ověření si údajů, uváděných mu žadatelkou o poskytnutí spotřebitelského úvěru, zcela nečinný, nevyžádal si od ní, ani od třetího subjektu, žádné listinné podklady, což jednoznačně vyplývá z žalobcem předložené zákaznické karty, tedy neměl k dispozici ani tvrzenou dohodu o provedení práce, ani žádné doklady, vztahující se v této souvislosti k jí vypláceným finančním prostředkům či k dalšímu tvrzenému zdroji jejích příjmů, neměl ani žádné potvrzení ze strany zaměstnavatele na základě této dohody. V tomto směru je tedy skutková situace tohoto řešeného případu zcela odlišná od skutkové situace případu, řešeného výše zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu, a to zcela významně, jde-li o záležitost provádění tzv. prověrky úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí úvěru. Z této situace tak se nejedná ani z pohledu odvolacího soudu o případ rozdílné rozhodovací praxe soudu ve skutkově a právně totožné věci, jež by, jak formuluje opakovaně Ústavní soud České republiky, bylo nežádoucí a představovalo by praxi na úkor zájmů účastníků soudního řízení. 29. Souhrnně řečeno, i z pohledu odvolacího soudu právní předchůdce žalobce nedostál řádně své povinnosti provést tzv. test úvěruschopnosti žadatelky o poskytnutí jí finančních prostředků na podkladě smlouvy o úvěru s odbornou péčí, coby spotřebiteli, nebyl-li dostatečně obezřetný potud, že se tzv. jen spolehl na údaje, tvrzené mu žadatelkou o jejích příjmech a nezbytných životních výdajích, tyto údaje si blíže neobjektivizoval, byť i jen ve spolupráci se samotnou žadatelkou, přičemž již jen ze statistických údajů o výši základních životních výdajů osob v České republice mu muselo být zřejmé podhodnocení žadatelkou uváděného jí údaje o výdajích, obzvláště, měl-li tu informaci, že je žadatelčina potřeba bydlení uspokojována formou nájemního bydlení, jež má hradit sama bez přispění další osoby či osob. Bez jakéhokoliv doložení tvrzení žadatelky o úvěr z hlediska příjmů a výdajů tak nemohl právní předchůdce žalobce objektivně posoudit reálnou schopnost žalované splácet řádně finanční prostředky, které jí byly poskytovány podle dojednaných podmínek s odbornou péčí. Nakonec i informace o tom, že žalovaná ve vztahu k dojednaným podmínkám splácení právnímu předchůdci žalobce poskytla plnění pouze ve dvou případech, tento závěr o nedostatečnosti tzv. testu úvěruschopnosti žadatelky potvrzuje, byť i jen zpětně. 30. V tomto směru se tak odvolací soud plně ztotožňuje s přijatým právním závěrem soudu prvního stupně, považuje jej za správný v poměru spotřebitelského vztahu účastníků této smlouvy na podkladě zákona o spotřebitelském úvěru, účinného v době uzavření posuzovaného smluvního vztahu. 31. I odvolací soud totiž sdílí názor soudu prvního stupně potud, že, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., tzv. i z úřední povinnosti, tedy i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka, zde žalované, zabývat se v případě spotřebitelského vztahu otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele finančních prostředků jejich poskytovatelem, coby profesionálem, vůči příjemci, coby spotřebiteli, mj. i na podkladě smlouvy o úvěru, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci tohoto zákona účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 tohoto zákona, je namístě, aby, zjistí-li soud porušení této zákonné povinnosti při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele finančních prostředků, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy, či nikoliv. Bez této možnosti by totiž ochrana spotřebitele v poměrech tohoto zákona byla jen zcela iluzorní právní úpravou z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona. 32. Jinak řečeno, i odvolací soud tímto svým závěrem odmítá relativní neplatnost posuzované smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany žalované, coby spotřebitele, v daném smluvním vztahu, jak do něj s právním předchůdcem žalobce vstoupila, což je závěr, který nakonec je dlouhodobě již i sdílen judikaturou vyšších soudů, konkrétně Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Pro tento závěr pak svědčí i důvodová zpráva k z. č. 257/2016 Sb., v níž se uvádí, že se tímto zákonem má stanovit tzv. najisto, že věřitel smí poskytovat spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá přesvědčivě tomu, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se v této nové právní úpravě o tzv. posílení principu zodpovědného úvěrování a ochrany práv spotřebitelů před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, ale naopak s cílem dosažení zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude schopen poskytnutý úvěr splácet. 33. Konečně, jak také soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí správně uvedl, české spotřebitelské právo je částečně transponovanou směrnicí EU č. 93/13/ EHS ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/, přičemž správně odkázal na čl. 8 a čl. 23 této směrnice, jakož i na rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, z něhož vyplývá závěr, že výklad absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posuzovat tzv. úvěruschopnost spotřebitele je eurokonformní. 34. Ze všech výše uvedených důvodů souhrnně řečeno tedy plyne, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném zákonném ustanovení § 87, za použití § 588 OZ, stanovuje neplatnost, jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele, kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost, k níž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti. 35. Proto i odvolací soud v dané věci uzavírá, že, nesplnil-li právní předchůdce žalobce řádně svou povinnost, stanovenou mu zákonem, k posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením s ní konkrétní smlouvy o úvěru, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů nejen o příjmech, ale především o životních výdajích žadatelky o poskytnutí finančních prostředků, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, jež měly při zběžném a povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele, zkoumána s kladným výsledkem byla, pak důsledkem tohoto jeho postupu je závěr o absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy o úvěru, v důsledku čehož nemůže mít žalobce v daném řízení vůči žalované úspěch s uplatňováním práv, vyplývajících mu z této smlouvy a může mu tak náležet vůči žalované právo na finanční plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení. 36. Odvolací soud pak ale, na rozdíl od soudu prvního stupně, při odlišně jím přijatém skutkovém závěru o tom, že bylo prokázáno obsahem smlouvy, že právní předchůdce žalobce žalované poskytl v hotovosti finanční plnění v souvislosti s uzavřenou smlouvou ve výši 25 000 Kč, přičemž právnímu předchůdci žalobce žalovaná poskytla vrácení částky ve výši jen 6 000 Kč, žalobci pak již žádného plnění v této souvislosti neposkytla, dospěl k tomu závěru, že žalobci v tomto sporu vůči žalované svědčí právo na zaplacení částky 19 000 Kč (rozdíl částek 25 000 Kč a 6 000 Kč) z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, což stanovil výrokem I. svého rozsudku. 37. Podle závěru odvolacího soudu totiž lze nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované reálně hotovost 25 000 Kč, přičemž z dokladů, které byly soudu v této věci předloženy a nakonec i z tvrzení žalobce, je zřejmé, že právnímu předchůdci žalobce žalovaná vrátila ve vztahu k projednávanému smluvnímu vztahu celkem částku 6 000 Kč. 38. Potud tedy z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně uzavřel o nemožnosti přiznání, byť částečného, plnění žalobci z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. 39. Proto odvolací soud, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. částečně změnil tak, jak je výše ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno, uložil-li žalované platební povinnost ve prospěch žalobce ve vztahu k částce 19 000 Kč na základě uplatnění § 2991 odst. 1 a OZ, se zákonným příslušenstvím. 40. Při svém rozhodování o příslušenství uplatnil odvolací soud podpůrně zákonnou úpravu času a plnění dle výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ), když pro závěr o tzv. dospělosti dluhu z bezdůvodného obohacení bylo významné to zjištění, zda žalobce, jako věřitel, vůbec a kdy doručil žalované, jako dlužnici, svoji výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. 41. Za tuto výzvu k plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení lze v dané věci, co do svého obsahu a prokázání doručení, považovat až žalobu žalobce v dané věci, jež byla žalované doručena žalobcem, prostřednictvím soudu, dne 31. 10. 2022. Podle této výzvy tak byla žalovaná povinna plnit bezdůvodné obohacení žalobci následující den po doručení žaloby, tedy 1. 11. 2022, a pokud se tak nestalo, od 2. 11. 2022 je s plněním bezdůvodného obohacení v prodlení. 42. Žalobci tak vůči žalované náleží kromě práva na zaplacení částky 19 000 Kč i právo na zaplacení mu zákonného úroku z prodlení z této částky žalovanou, jak bylo žalobci odvolacím soudem výrokem I. tohoto rozsudku přiznáno. 43. Žalobcem požadovaná výše zákonného úroku z prodlení, jíž byl odvolací soud vázán, je pak plně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů, spojených s uplatněním pohledávky. 44. S ohledem na výše popsané důvody o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru se ani odvolací soud nezabýval při tomto svém rozhodování argumenty žalobce, které se týkají jednotlivých nároků ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním této absolutně neplatné smlouvy o úvěru, protože z hlediska výsledku řízení jsou pro rozhodnutí v této věci zcela bez významu. 45. Z výše uvedeného tak tedy vyplývá, že ve zbývající části zamítavého výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně, s využitím § 219 o. s. ř., potvrdil. 46. S ohledem na částečně měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím ve vztahu mezi účastníky (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř.). 47. S ohledem na výsledek řízení, tj. vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, vezme-li se v potaz nejen uplatněná jistina žalobcem k zaplacení, ale současně i žalobcem uplatněné v tomto řízení příslušenství pohledávky, shledal odvolací soud, že vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků, jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, je zásadně rovnocenný, z čehož vyplývá, že si každý z účastníků ponese náklady, spojené s tímto řízením před soudy obou stupňů, ke své tíži sám. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, s výjimkou samostatného dovolání proti výroku o nákladech řízení, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popř. notářem. Pokud by povinná nesplnila platební povinnost, uloženou jí tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popř. exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 27. dubna 2023 JUDr. Šárka Kamenická v. r. předsedkyně senátu