ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Jiřího Pacovského v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 35 659,27 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 8. 2022, č. j. 14 C 105/2022-42 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 1. 2023, č. j. 14 C 105/2022-65, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2023, č. j. 14 C 105/2022-71 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem a ve znění opravného usnesení se mění v napadeném výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 433,27 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 734,38 Kč, smluvním úrokem ve výši 17,9% ročně z částky 34 913,27 Kč od 27. 12. 2021 do 16. 1. 2022, smluvním úrokem ve výši 8,5% ročně z částky 34 913,27 Kč od 17. 1. 2022 do zaplacení, a úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 433,27 Kč od 6. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 327 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 2 370 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 14 C 105/2022-42, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2023, č. j. 14 C 105/2022-65 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 14 C 105/2022-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 31 226 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 30 480 Kč od 6. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 4 443,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 433,27 Kč za dobu od 6. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovanými smluvními úroky ve výši 1 734,38 Kč, smluvními úroky ve výši 17,9% ročně z částky 34 913,27 Kč od 27. 12. 2021 do 16. 1. 2022 a smluvními úroky ve výši 8,5% ročně z částky 34 913,27 Kč od 17. 1. 2022 do zaplacení žalobu, zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 358,29 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru řádně neposoudila před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalovaného dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“), přičemž porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy dle § 588 o. z., jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ČR a Soudního dvora Evropské Unie. Žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumávat úvěruschopnost žalovaného nesplnila, resp. neprokázala a ani netvrdila, že informace dodané žalovaným v rámci jeho žádosti o poskytnutí úvěru řádně prověřila a uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Smluvní strany se tak musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 a násl. o. z. S ohledem na znění ustanovení § 2993 věty první o. z. pak nelze přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku, (paušalizovaných) nákladech spojených s administrativní činností a s hotovostním režimem splátek. Z titulu úvěrové smlouvy žalovaný plnil celkem 5 728 Kč, na jistinu ve výši 36 208 tak zbývá zaplatit 30 480 Kč. Soud prvního stupně tak přiznal žalobkyni celkem doposud neuhrazenou část jistiny včetně zákonných úroků z prodlení, dále žalobkyni přiznal částku 126 Kč na dlužném pojištění a částku 620 Kč na nákladech na vymáhání pohledávky, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. 2. Proti tomuto rozsudku, avšak pouze proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že úvěrem [jméno] [číslo] (dále jen„ Úvěr“) byl doplacen jiný úvěrový produkt žalovaného, a sice kontokorent k běžnému účtu č. [bankovní účet], který žalovanému žalobkyně poskytla na základě Dodatku č. 3 k Rámcové smlouvě [číslo]. Dle § 5 odst. 4 ZoSÚ neměla žalobkyně povinnost před poskytnutím Úvěru posuzovat úvěruschopnost žalovaného, neboť převedením dluhu z kontokorentu na klasický úvěr došlo k odvrácení řízení o nárocích žalobkyně. Žalovaný při využívání kontokorentu porušoval smluvní jednání, bez převedení na úvěr by byl kontokorent zesplatněn a žalobkyně by požadovala okamžitou úhradu celého dluhu. Poskytnutím Úvěru došlo ke změně splácení dluhu, přičemž smluvní ujednání dle smlouvy o Úvěru jsou pro žalovaného výhodnější, než byly podmínky úhrady kontokorentu, a to s přihlédnutím ke sjednané sazbě obchodního úroku, která u kontokorentu činila 18,9% ročně, u Úvěru 17,9% ročně (v případě řádného a včasného splácení úvěru 16,9% ročně). Ve prospěch žalovaného je rovněž skutečnost, že namísto okamžité úhrady celého dluhu po zesplatnění kontokorentu mu žalobce umožnil úhradu dluhu v přiměřených měsíčních splátkách po 716 Kč. Možnost uhradit dluh kdykoli předčasně, bez jakéhokoli navýšení, zůstala žalovanému zachována. K dalšímu úvěrovému zatížení žalovaného nedošlo, neboť celá částka Úvěru byla použita na úhradu existujícího dluhu. Jak vysoký je závazek žalovaného z kontokorentu i to, že skutečně dojde k jeho doplacení, bylo jisté, neboť kontokorent byl závazek žalovaného vůči žalobkyni. Měla tedy jistotu, že Úvěrem nemůže dojít k dalšímu úvěrovému zatížení žalovaného. Před poskytnutím původního kontokorentu si vyžádala úvěrovou zprávu, a to dne 13. 1. 2020. Z úvěrové zprávy je vidět, že žalovaný měl v té době dva úvěrové produkty, částka pro jejich doplacení byla necelých 345 000 Kč. Nespoléhala pouze na údaje tvrzené žalovaným, jak je jí vytýkáno soudem prvního stupně, nýbrž kromě vyžádání si úvěrové zprávy dále také nahlédla do insolvenčního rejstříku, prověřila exekuční minulost žalovaného na účtech, které vedl, ověřila, že žalovaný nemá závazky vůči jiným společnostem v rámci skupiny [anonymizováno]. To vše soud prvního stupně nezohlednil a místo toho nabádal, aby poskytovatel plošně zpřísnil požadavky při schvalování úvěru, neboť neexistuje právo na závazný výklad zákona. Existuje však judikatura, která říká, že přísnost posuzování úvěruschopnosti se odvíjí od výše poskytované částky. Správnost počínání žalobkyně dokládá též komentářová literatura. Svou povinnost posuzovat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím původního kontokorentu pak splnila. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť svůj nárok prokázala a měla by jí být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Zdůraznila, že nenavyšuje náklady řízení o náklady právního zastoupení. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 433,27 Kč spolu s kapitalizovanými smluvními úroky ve výši 1 734,38 Kč, smluvními úroky ve výši 17,9% ročně z částky 34 913,27 Kč od 27. 12. 2021 do 16. 1. 2022, smluvními úroky ve výši 8,5% ročně z částky 34 913,27 Kč od 17. 1. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 433,27 Kč za dobu od 6. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a aby výrok III. rozsudku byl změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 427 Kč. Závěrem navrhla, aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. 3. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. 5. Výrok I. rozsudku ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem nebyl odvoláním napaden, nebyl proto odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Předmětem přezkumu tak byly pouze výroky II. a III. 6. Soud prvního stupně vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalobkyně je zapsána v obchodním rejstříku jako společnost oprávněná mimo jiné k přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Účastníci řízení uzavřeli dne 14. 4. 2019 rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poté uzavřeli dne 6. 1. 2021 smlouvu o Úvěru, sjednali výši úroku, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky, a dále uzavřeli smlouvu o pojištění jako součást smlouvy o Úvěru s délkou trvání pojištění totožnou s délkou trvání úvěru. Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 36 208 Kč, do zesplatnění pohledávky uhradil pouze 5 728 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 27. 12. 2021. Žalovaný žalobkyni v letech 2019 -2021 žádal o poskytnutí různých forem úvěrů nejméně ve 12 případech, z toho úvěr byl poskytnut pouze ve 2 případech, 6 těchto žádostí bylo činěno až po poskytnutí řešeného žalovaného úvěru a všechny byly žalobkyní zamítnuty. Účastníci uzavřeli dne 13. 1. 2020 Dodatek č. 3 (k shora uvedené rámcové smlouvě) o úvěru s možností přečerpání, takzvaný kontokorent. V době žádosti o úvěr měl žalovaný 4 existující a 3 ukončené splátkové úvěry, 1 existující a 1 ukončený nesplátkový úvěr a 1 ukončenou kreditní kartu, z toho výše splátek u existujících úvěrů činila celkem 19 050 Kč, přičemž celkový objem dosud nesplacených částek z těchto úvěrů činil 618 974 Kč a v době žádosti o řešený úvěr již žalovaný 210. dnů po dohodnutém datu splatnosti této částky ji žalobkyni neuhradil. Z hlediska nesplátkových úvěru pak měl žalovaný předmětný kontokorentní úvěr využitý přibližně ve výši 34 923 Kč. 7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně hodnotil jednotlivé listinné důkazy provedené v rámci řízení před soudem prvního stupně, a to komplexně a v jejich vzájemných souvislostech, a na základě tohoto důsledného hodnocení důkazů dospěl ke zcela správným skutkovým zjištěním, na něž odvolací soud pro stručnost plně odkazuje. 8. Podle § 1 písm. b) ZoSÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru. 9. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 5 odst. 4 ZoSÚ na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177. 11. Podle § 86 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 14. Podle § 421 odst. 1 o. z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon. 15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 16. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. 17. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen„ Nařízení“) odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 18. Smlouva o Úvěru naplňuje beze zbytku typové znaky smlouvy o úvěru uvedené v § 2395 o. z., soud prvního stupně tedy nepochybil, uzavřel-li, že je smlouva o Úvěru smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. 19. Odvolací soud následně zkoumal, zda je smlouva o Úvěru smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. ZoSÚ neobsahuje vlastní definici spotřebitele, uplatní se tak definice spotřebitele obsažená v § 419 o. z., jenž je subsidiárně aplikovatelný. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný uzavíral smlouvu o Úvěru mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání. Žalobkyně se pak dle § 421 odst. 1 o. z. za podnikatele považuje již na základě toho, že je osobou zapsanou v obchodním rejstříku. Žalovaný tedy beze zbytku ve vztahu k uzavírání smlouvy o Úvěru naplnil zákonnou definici spotřebitele, a tedy též smlouva o Úvěru beze zbytku naplnila definici smlouvy o spotřebitelském úvěru obsaženou v § 2 odst. 1 ZoSÚ, na předmětný právní vztah je tak v souladu s § 1 písm. b) ZoSÚ třeba aplikovat ZoSÚ. 20. Odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvního stupně stran toho, že žalobkyně měla při uzavírání smlouvy o Úvěru povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného v dle § 86 ZoSÚ, neboť smlouva o Úvěru naplňuje definiční znaky dohody uvedené v § 5 odst. 4 ZoSÚ, a to z důvodů, které budou dále rozvedeny níže. Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že ustanovení § 5 odst. 4 ZoSÚ je prostou eurokonformní transpozicí poslední věty článku 8 Směrnice a contrario. 21. Je zjevné, že smluvní ujednání smlouvy o Úvěru byly pro žalovaného v době jejího podpisu výhodnější nežli ujednání obsažená v Dodatku číslo 3 k Rámcové smlouvě [číslo] (dále jen„ Kontokorent“). Je sice pravdou, že v důsledku uzavření smlouvy o Úvěru vznikla v celkovém součtu žalovanému povinnost zaplatit částku nepatrně nominálně vyšší, nežli byla částka, která byla zesplatněna v důsledku porušení podmínek Kontokorentu žalovaným. Nelze však zároveň nevidět, že sjednané RPSN smlouvy o Úvěru (18,27% ročně, resp. 16,90% ročně v případě bonusové úrokové sazby), je nižší, nežli bylo RPSN sjednané v rámci Kontokorentu (20,68% ročně). Především však namísto povinnosti okamžitě splatit svůj závazek vyplývající z Kontokorentu získal žalovaný podpisem smlouvy o Úvěru značnou výhodu v podobě rozložení jeho platební povinnosti na 96 či 90 měsíčních splátek po 716 Kč. Je přitom notorietou, že zejména pro fyzické osoby, které žijí tzv.„ od výplaty k výplatě“, je podstatně méně likvidační povinnost platit po mnoho let měsíčně částku ve výši několika set Kč, nežli povinnost zaplatit jednorázově částku ve výši několika desetitisíců Kč. Druhá jmenovaná varianta totiž pro takovou fyzickou osobu znamená v té či oné podobě značné nepohodlí, kdy tato osoba vzniklou situaci buďto řeší pro ni nekomfortním způsobem (např. ztrátou střechy nad hlavou v důsledky nezbytné výpovědi nájemní smlouvy, prodejem značné části svého majetku, uzavřením úvěru s nebankovními poskytovateli úvěrů za výrazně nevýhodnějších podmínek, než by tomu bylo u poskytovatelů bankovních, půjčováním si peněz od rodiny anebo přátel s rizikem následných zpřetrhání těchto osobních vazeb v důsledku nemožnosti dostát svému závazku tyto peníze následně rodině či přátelům vrátit), anebo na vzniklou situaci rezignuje a v konečném důsledku se dostane do značně tíživé situace, kdy na ni následně bude vedena exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné. 22. Jelikož žalobkyně neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného z důvodů výše uvedených a jelikož v řízení nebyla zjištěna žádná jiná okolnost, z níž by bylo možné učinit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o Úvěru, lze uzavřít, že smlouva o Úvěru byla uzavřena platně. Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že žalobkyně prokázala, že v době uzavření Dodatku č. 3 se žalovaným o poskytnutí Kontokorentu zjišťovala jeho úvěruschopnost adekvátně výši poskytnutého Kontokorentu. Následně další žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru zamítla. 23. Odvolací soud následně zkoumal, zda pohledávky nárokované žalobkyní v její žalobě v části, ve které ji soud prvního stupně výrokem II. napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem zamítl, v souladu se smlouvou o Úvěru žalobkyni vznikly a zda jsou již splatné, a dospěl k závěru, že je tomu tak. V souladu se smlouvou o Úvěru žalovaný dle přehledu plateb č. [jméno] [číslo] žalovaný načerpal jistinu v celkové výši 36 208 Kč, z této jistiny mu ke dni zesplatnění Úvěru zbývalo zaplatit ještě 34 913,27 Kč, když žalobkyně jednotlivé splátky započítávala na úrok a jistinu způsobem, kterým by v případě, že by žalovaný svůj dluh u žalobkyně řádně a včas splácel, zajistil naplnění sjednaných podmínek úvěru, zejména úrokové sazby, RPSN a data celkového splacení úvěru; konkrétní způsob zápočtu jednotlivých splátek pak byl žalovanému dán k dispozici elektronickou formou v rámci splátkového kalendáře. Částka 4 433,27 Kč představuje část jistiny úvěru, kterou soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal v rámci svého rozsudku ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem; je-li smlouva o Úvěru platná, je nárok žalobkyně na zaplacení této částky vůči žalovanému nepochybně dán. Příslušenství pohledávky uplatněné žalobou v rozsahu, v němž ji soud prvního stupně rozsudkem ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem zamítl, pak plně odpovídá smluvním podmínkám sjednaným ve smlouvě o Úvěru ve spojení s konkrétním průběhem splácení úvěru tak, jak byl v řízení před soudem prvního stupně prokázán (jde-li o kapitalizované smluvní úroky ve výši 1 734,38 Kč, smluvní úroky ve výši 17,9% ročně z částky 34 913,27 Kč od 27. 12. 2021 do 16. 1. 2022 a smluvní úroky ve výši 8,5% ročně z částky 34 913,27 Kč od 17. 1. 2022 do zaplacení), respektive plně odpovídá zákonným kritériím ve spojení s konkrétním průběhem splácení úvěru tak, jak byl v řízení před soudem prvního stupně prokázán (jde-li o úrok z prodlení 8,5% ročně z částky 4 433,27 Kč od 6. 1. 2022 do zaplacení), když výše repo sazby ke dni 1. 1. 2022 činila dle tabulky historie vývoje výše repo sazby dostupné na internetových stránkách České národní banky 3,75% a žalobkyně by tak dle § 2 Nařízení měla nárok na úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 4 433,27 Kč od 6. 1. 2022 do zaplacení, je však zcela její věcí, zda žádá zákonný úrok z prodlení v plné zákonné výši, či toliko ve výši dílčí. 24. Pro úplnost odvolací soud dodává, že soud prvního stupně v rámci napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem zamítl žalobu také co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 433,27 Kč za dobu od 6. 1. 2021 do 5. 1. 2022, ačkoli žalobkyně takovýto nárok předmětnou žalobou vůbec neuplatnila a domáhala se zákonného úroku z prodlení až od 6. 1. 2022. 25. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve znění opravného usnesení ve spojení s doplňujícím rozsudkem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v napadeném výroku II. změnil tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. Postupem dle § 164 o. s. ř. odvolací soud opravil chybu v psaní, na základě které nebylo v protokolu o vyhlášení rozsudku ve výroku I. uvedeno, že jde o rozsudek soudu prvního stupně nejen ve spojení s doplňujícím usnesením, ale i ve znění opravného usnesení a dále bylo nesprávně uvedeno datum počátku úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 433,27 Kč od 6. 1. 2021 namísto správného data 6. 1. 2022. 26. Protože odvolací soud měnil meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl nově i o náhradě nákladů řízení vzniklých před tímto soudem. Náklady žalobkyně před soudem prvního stupně, které jí je neúspěšný žalovaný povinen nahradit, tvoří zaplacený soudní poplatek (1 427 Kč) a tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony nezastoupeného účastníka (předžalobní výzva, žaloba, vyjádření k výzvě soudu prvního stupně ze dne 12. 7. 2022) dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ Vyhláška“) ve spojení s § 2 odst. 3 Vyhlášky, celkem po zaokrouhlení na celé koruny 2 327 Kč; tuto částku uložil odvolací soud žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. 27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že je přiznal v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni v plném rozsahu. Náklady žalobkyně v rámci odvolacího řízení sestávají ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony nezastoupeného účastníka (odvolání proti rozsudku, odvolání proti doplňujícímu rozsudku, účast na jednání před odvolacím soudem konaném dne 21. 6. 2023) dle § 1 odst. 3 písm. c), f) Vyhlášky ve spojení s § 2 odst. 3 Vyhlášky a náhrady poměrné části cestovních výdajů za cestu Brno Praha Brno ve výši jedné poloviny částky 2 940,77 Kč (vozidlo [značka automobilu], [registrační značka], [VIN kód] (dále jen„ Vozidlo“), 417 km, základní náhrada 5,20 Kč/km dle § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2023, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen„ VoC“), PHM NM 44,10/l dle § 4 písm. c) VoC, průměrná spotřeba Vozidla 4,2 l NM/100 km), tedy částky 1 470,39 Kč, a to dle § 13 odst. 1 AT. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalobkyni udělil souhlas k použití motorového vozidla pověřeným zaměstnancem s tím, že téhož dne se žalobkyně účastnila v [obec] dvou jednání a požadovala tak úhradu 1/2 cestovného. Výše účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalobkyně činí celkem po zaokrouhlení 2 370 Kč a tuto částku uložil odvolací soud žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 21. června 2023 JUDr. Renáta Lukešová v. r. předsedkyně senátu