ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Jiřího Pacovského v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 31. 8. 2022, č. j. 24 C 215/2021-124 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 160 688 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 40 172 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 24 C 215/2021-124, rozhodl Okresní soud Praha – východ (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 2 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 11. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 201 223 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Předmětem řízení byl regresní nárok žalobkyně ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v platném znění (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“). Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný v okamžiku spáchání dopravní nehody nebyl držitelem řidičského oprávnění. Proto není ve věci pasivně věcně legitimován a žaloba byla z tohoto důvodu zamítnuta. V rámci právní kvalifikace věci soud prvního stupně kromě shora uvedeného ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. aplikoval dále ust. čl. 41 a čl. 43 Úmluvy o silničním provozu uzavřené ve Vídni dne 8. 11. 1968 (dále jen„ Úmluva“), v různých zněních, a rovněž ust. § 104 odst. 2 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále jen„ zákon o silničním provozu“. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm odkázala na ust. § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. a uvedla, že předložila soudu listinu ze dne 21. 8. 2018 – výpis z evidenční karty řidiče, vystavený Magistrátem hl. m. Prahy, ve kterém je uvedeno, že žalovaný není držitelem platného řidičského průkazu (dále jen„ ŘP“). Dále je zde uvedeno, že jmenovaná osoba není držitelem žádné skupiny řidičského oprávnění (dále jen„ ŘO“). Uvedená listina je důkazem o tom, že žalovaný nebyl v době dopravní nehody držitelem ŘO pro žádnou skupinu vozidel. Pokud se tento důkaz pokusil žalovaný zpochybnit předložením tureckého ŘP, soud prvního stupně nezkoumal, zda se jedná o platný ŘP. Prováděl sice úvahy nad tím, zda se jedná o ŘP uznatelný na území České republiky (dále jen„ ČR“) dle Úmluvy, avšak vůbec se nezabýval tím, zda se jedná o ŘP, který je platný sám o sobě. Žalobkyně souhlasí s tím, že ŘO (znamená, že jedinec je oprávněn k řízení vymezené skupiny vozidel) a ŘP (uvedené oprávnění osvědčuje) nelze zaměňovat. Skutečnost, zda je žalovaný opravdu držitelem ŘO plyne pouze a jen z evidenční karty řidiče. ŘO může být totiž řidiči teoreticky odebráno a on pouze nevrátil svůj ŘP. Právě tímto úředním osvědčením – evidenční kartou řidiče – se žalobkyni podařilo zpochybnit předložený ŘP a vyvrátit, že žalovaný byl v rozhodném období držitelem ŘO. Soud prvního stupně měl po právní stránce zhodnotit, zda se žalovaný dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, kterého se nepochybně dopustil (jediným relevantním důkazem je právě výpis z evidenční karty řidiče). Žalovaný naopak neprokázal, že by byl držitelem řidičského oprávnění v Turecku. Soud prvního stupně měl žalovaného vyzvat dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Žalovaný měl v době dopravní nehody povolen na území ČR přechodný pobyt na dobu delší jednoho roku, a to od 26. 1. 2018, a od 21. 12. 2020 pak trvalý pobyt rodinného příslušníka občana ČR (sdělení cizinecké policie), jako trvalou adresu v ČR má žalovaný evidovánu adresu [adresa], a to od 23. 8. 2017. Na řešený případ se tak uplatní § 116 odst. 3 a § 118 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle nichž měl žalovaný povinnost požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o vydání řidičského průkazu výměnou za řidičský průkaz vydaný cizím státem, a to do 3 měsíců ode dne, kdy mu byl povolen trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok. Protože tak neučinil, neopravňoval ho jeho ŘP k řízení motorového vozidla na území ČR. Je na něj tedy nutné hledět jako na osobu bez ŘO. Smyslem citovaných ustanovení je zcela zabránit tomu, aby uvedené osoby mohly řídit motorová vozidla. V opačném případě páchají shora uvedený přestupek a jsou zároveň odpovědné z regresu dle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. Pojistiteli tedy vzniklo postižní právo dle tohoto ustanovení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaný k odvolání žalobkyně nejprve zrekapituloval žalobní tvrzení, nesporná tvrzení mezi účastníky, závěry soudu prvního stupně, jakož i odvolací námitky žalobkyně. K nim pak uvedl, že předložil svůj ŘP ihned po dopravní nehodě, což je zaznamenáno např. v protokolu o nehodě silničního provozu, který s ním sepsala Policie ČR již v den dopravní nehody, tj. dne [datum] (součást trestního spisu). Výpis z evidenční karty, který žalobkyně získala rovněž z trestního spisu, je datován až dnem 21. 8. 2018. Uvedené evidenční karty a spisy řidičů jsou součástí tzv. registru řidičů (§ 119 zákona o silničním provozu a § 17 vyhlášky č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů, v platném znění – dále jen„ prováděcí vyhláška“), vedeného jen o osobách, kterým byly vydány ŘP ČR nebo mezinárodní ŘP vydané ČR (viz terminologie v § 1 a § 2 prováděcí vyhlášky), včetně osob, jejichž ŘP vydané v cizině byly vyměněny za ŘP ČR (vzor evidenční karty řidiče v Příloze č. 10 prováděcí vyhlášky). Z uvedeného potvrzení Magistrátu hl. m. Prahy tedy pouze plyne, že žalovanému nebyl vydán ŘP ČR ani mezinárodní ŘP vydaný ČR. To však nepotvrzuje, že by daná osoba nemohla být držitelem ŘP vydaného cizím státem, jako to bylo v případě žalovaného. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že měl doplnit dokazování o tom, zda je turecký ŘP žalovaného vůbec platný. Takové obecné úvahy žalobkyně jsou přitom ryze spekulativní. Nelze právně zpochybňovat platnost ŘP vydaného smluvní stranou příslušné mezinárodní smlouvy (pokud má náležitosti specifikované v dané mezinárodní smlouvě). Pokud žalobkyně tvrdí, že bylo procesní povinností žalovaného prokázat, že byl držitelem ŘP v Turecku, pak takováto povinnost nevyplývá z žádného právní předpisu. Žalovaný odkazuje na své podání z 23. 8. 2022 s tím, že jeho ŘP byl v souladu s Úmluvou, i když neodpovídal vzoru dle Přílohy č. 6 Úmluvy. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalovanému byl povolen trvalý pobyt až dne 21. 10. 2020, takže v době dopravní nehody nemohl mít povolen trvalý pobyt. V tomto směru pak odkazuje rovněž na své podání ze dne 23. 8. 2022 a v něm mj. uvedený závěr, že nebyl povinen si v ČR vyměnit svůj platný turecký ŘP (viz čl. 41 odst. 2 písm. b) Úmluvy). Soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru, že není dána pasivní procesní legitimace žalovaného. Nadto žalovaný zpochybnil i další skutečnosti týkající se základu nároku žalobkyně jako např. to, že byl předmětný automobil skutečně z její strany pojištěn, resp. že žalobkyně v rámci koncentrace řízení k tomuto navrhla příslušné a relevantní důkazy. Rovněž v rámci žaloby netvrdila důvody, které opravňovaly žalovaného řídit předmětný automobil a nenavrhovala k tomu ani žádné důkazy. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni nahradit mu náklady odvolacího řízení. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání není důvodné. 5. V daném případě se především jedná o tzv. věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Turecka. Vzhledem k tomu, že se však v době zahájení řízení dne 1. 7. 2021 zdržoval v ČR, resp. zde má bydliště, je z hlediska posouzení pravomoci (příslušnosti) soudů ČR namístě aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis). Pravomoc (příslušnost) soudů ČR v této věci je pak dána dle čl. 4 tohoto Nařízení. Pokud pak jde o rozhodné právo, z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), plyne, že na danou věc je zapotřebí použít právní řád ČR. 6. Na základě dokazování, provedeného před soudem prvního stupně, bylo zjištěno, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2018, č. j. 30 T 113/2018-233, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2018, byl žalovaný uznán vinným spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ust. § 147 odst. 1,2, trestního zákoníku, kdy dne [datum] zavinil dopravní nehodu, při níž došlo k těžké újmě na zdraví poškozeného [jméno] [příjmení]. Ve skutkové větě v trestním příkaze není uvedeno, že žalovaný spáchal trestný čin, aniž měl platné řidičské oprávnění. Žalovaný je státním příslušníkem Turecka. Přechodný pobyt rodinného příslušníka EU byl žalovanému v ČR povolen od 26. 1. 2018. Trvalý pobyt žalovaného v ČR jako rodinného příslušníka občana ČR za účelem sloužení s občanem ČR byl povolen od 21. 12. 2020 (pobytový doklad č. ZC116077, platný do 20. 12. 2030). Poslední nahlášená adresa pobytu žalovaného od 23. 8. 2017 je: [adresa], okres [okres]. Žalovaný je držitelem ŘP, vydaného v Turecku, Istanbul, vystaveného na jeho jméno, včetně data narození, č. oprávnění [číslo], podepsaného žalovaným dne 16. 8. 2011, z něhož se podává, že je držitelem ŘO skupiny B, a to od 12. 5. 1986 Turecko přistoupilo k Úmluvě dne 22. 1. 2013, Úmluva vstoupila pro Turecko v platnost dne 22. 1. 2014 (čl. 47 Úmluvy). Magistrát hl. m. Prahy sdělil dne 21. 8. 2018 Policii ČR, že žalovaný není držitelem platného ŘP. 7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. 8. Vzhledem k tomu, že k dopravní nehodě (porušení právní povinnosti), v souvislosti s níž žalobkyně uplatňuje svůj žalobní regresní nárok, došlo dne 29. 4. 2018, je zapotřebí zkoumat skutkový stav k tomuto datu, a takto zjištěný skutkový stav věci rovněž příslušně právně kvalifikovat. 9. Podle ust. § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/199 Sb. (ve znění platném k datu 29. 4. 2018) má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku. 10. Podle ustanovení čl. 43 Úmluvy, ve znění od 29. 3. 2011, který obsahuje přechodná ustanovení, smluvní strany zahájí vydávání vnitrostátních řidičských průkazů podle nových ustanovení přílohy 6 nejpozději do pěti roků po jejich vstupu v platnost. Vnitrostátní řidičské průkazy vydané podle dřívějších ustanovení článku 41, článku 43 a přílohy 6 této Úmluvy před uplynutím této lhůty budou uznávány po dobu jejich platnosti (odst. 1). Smluvní strany zahájí vydávání mezinárodních řidičských průkazů podle nových ustanovení přílohy 7 nejpozději do pěti roků po jejich vstupu v platnost. Mezinárodní řidičské průkazy vydané podle dřívějších ustanovení článku 41, článku 43 a přílohy 7 této Úmluvy před uplynutím této lhůty budou platné podle podmínek stanovených odstavcem 3 článku 41 (odst. 2). 11. Podle čl. 41 Úmluvy, ve znění platném do 28. 3. 2011 a) každý řidič motorového vozidla musí být držitelem řidičského průkazu, b) smluvní strany se zavazují, že zajistí, aby řidičské průkazy byly vydány pouze poté, co příslušné orgány ověřily, že řidič má požadované znalosti a dovednosti, c) vnitrostátní legislativa musí stanovit podmínky pro získání řidičského průkazu, d) žádné ustanovení této Úmluvy nesmí být interpretováno jako bránící smluvním stranám nebo jejich částem, aby vyžadovaly řidičské průkazy i pro ostatní vozidla s motorovým pohonem a mopedy (odst. 1). Smluvní strany musí uznat: a) každý vnitrostátní řidičský průkaz vydaný v jejich vnitrostátním jazyce nebo v jednom z jejich vnitrostátních jazyků, nebo pokud není sepsán v takovém jazyce, s přiloženým ověřeným překladem, b) každý vnitrostátní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením přílohy 6 této Úmluvy, c) každý mezinárodní řidičský průkaz, který je odpovídá ustanovením přílohy 7 této Úmluvy; za platný na svých územích pro řízení vozidel, která patří do kategorií, na které se řidičský průkaz vztahuje, za podmínky, že řidičský průkaz je dosud platný a že byl vydán smluvní stranou nebo její částí, nebo organizací k tomu náležitě zmocněnou touto smluvní stranou. Ustanovení tohoto odstavce se nevztahují na řidičské průkazy žáků autoškol (odst. 2). 12. Podle ustanovení čl. 41 Úmluvy, ve znění platném od 29. března 2011 a) každý řidič motorového vozidla musí být držitelem řidičského průkazu, b) smluvní strany se zavazují, že zajistí, aby řidičské průkazy byly vydány pouze poté, co příslušné orgány ověřily, že řidič má požadované znalosti a dovednosti; osoby, které jsou oprávněny k ověření požadovaných znalostí a dovedností řidičů musí mít příslušnou kvalifikaci; obsah a postupy konání jak teoretických, tak praktických zkoušek stanoví vnitrostátní legislativa, c) vnitrostátní legislativa musí stanovit podmínky pro získání řidičského průkazu. Musí zejména stanovit minimální věk, jehož musí držitel řidičského průkazu dosáhnout, požadavky na zdravotní stav a podmínky, které musí být splněny pro úspěšné vykonání teoretických a praktických zkoušek, d) žádné ustanovení této Úmluvy nesmí být interpretováno jako bránící smluvním stranám nebo jejich částem, aby vyžadovaly řidičské průkazy i pro ostatní vozidla s motorovým pohonem a mopedy (odst. 1). a) Smluvní strany musí uznat: i) každý vnitrostátní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením přílohy 6 této Úmluvy; ii) každý mezinárodní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením přílohy 7 této Úmluvy, za podmínky, že je předložen spolu s odpovídajícím vnitrostátním řidičským průkazem, za platný na svých územích pro řízení vozidel, která patří do kategorií, na které se řidičské průkazy vztahují, za podmínky, že řidičské průkazy jsou dosud platné a že byly vydány jinou smluvní stranou nebo její částí, nebo organizací náležitě k tomu zmocněnou touto jinou smluvní stranou, nebo jednou z jejich částí, b) řidičské průkazy vydané smluvní stranou musí být uznány na území jiné smluvní strany do doby, než se toto území stane místem normálního bydliště svého držitele, c) ustanovení tohoto odstavce se nevztahují na řidičské průkazy žáků autoškol (odst. 2). 13. Podle ust. § 104 odst. 2 zákona o silničním provozu řidičské oprávnění na území České republiky osvědčuje a) řidičský průkaz, b) řidičský průkaz vydaný jiným členským státem, c) řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Úmluvy o silničním provozu (Vídeň 1968) a Úmluvy o silničním provozu (Ženeva 1949) (dále jen "řidičský průkaz vydaný cizím státem"), d) mezinárodní řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Úmluvy o silničním provozu (Vídeň 1968) a Úmluvy o silničním provozu (Ženeva 1949) (dále jen "mezinárodní řidičský průkaz vydaný cizím státem"), e) řidičský průkaz člena diplomatického personálu zastupitelského úřadu cizího státu, který požívá výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, případně jiných osob požívajících výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, jsou-li v době řízení motorového vozidla na území České republiky platné. 14. Odvolací soud rekapituluje, že Turecko přistoupilo k Úmluvě v lednu 2013 a tato Úmluva vstoupila ve vztahu k Turecku v účinnost o 12 měsíců později, tedy v lednu 2014, tak jak upravuje čl. 47 Úmluvy. V okamžiku, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě (duben 2018), probíhalo období, nastíněné v přechodném ustanovení - čl. 43 Úmluvy, ve znění od 29. 3. 2011, které dávalo Turecku možnost, aby nejpozději do 5 let po jejich vstupu v platnost (leden 2014), tj. do ledna 2019, zahájilo vydávání vnitrostátních ŘP podle nových ustanovení Přílohy 6 Úmluvy. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný získal ŘO dne 12. 5. 1986 a ŘP (evidentně již jako další osvědčení o ŘO v pořadí) mu byl vydán, resp. jeho převzetí bylo potvrzeno podpisem žalovaného dne 16. 8. 2011. Byť tedy ŘP žalovaného v době dopravní nehody v dubnu 2018 nesplňoval formálně náležitosti dle Přílohy 6 Úmluvy, je potřeba zdůraznit, že Turecko, stejně jako ČR (pro ČR vstoupila Úmluva v platnost dne 7. 6. 1979 - viz rovněž Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 83/ 2013 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o silničním provozu, přijaté ve Vídni dne 8. listopadu 1968) se jako smluvní strany Úmluvy zavázaly vzájemně si uznávat vydané ŘP za podmínek uvedených v této Úmluvě (čl. 42 odst. 2 a čl. 43 Úmluvy, ve znění od 29. 3. 2011). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že skutečnost, že ŘP, kterým se žalovaný prokazuje, neměl formální náležitosti, neznačí ještě, že žalovaný nevlastnil ŘO. Žalovaný svou důkazní povinnost splnil a prokázal, že je držitelem ŘO, resp. jím byl i v době dopravní nehody dne 29. 4. 2018. Jestliže tuto skutečnost žalobkyně zpochybňovala, činila tak naprosto obecným způsobem, aniž by uvedla konkrétní okolnosti, proč tak činí. I s přihlédnutím k citovaným ustanovením Úmluvy má pak odvolací soud za to, že dalšího dokazování, resp. poučování účastníků v tomto směru nebylo již zapotřebí. 15. Pro úplnost pak ještě odvolací soud uvádí, že pokud žalobkyně odkazuje jako na„ stěžejní“ důkaz na výpis z evidenční karty řidiče (zpráva Magistrátu hl. m. Prahy), lze souhlasit se žalovaným, že uvedený registr v sobě neeviduje ŘP vydané cizím státem tak, jak tomu bylo i v daném případě. Jde tedy o listinu (zprávu), která je pro toto řízení zásadně nepodstatná. V ostatním odkazuje odvolací soud na správné právní závěry soudu prvního stupně. 16. Je tak evidentní, že žalovaný byl v době dopravní nehody dne 29. 4. 2018 vlastníkem řidičského oprávnění a podmínky ust. § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. pro následný regres žalobkyně vůči němu nejsou splněny. 17. Na základě shora uvedeného tedy odvolací soud tedy, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného je správný. 18. Žaloba tak není důvodná a po právu, a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud ji v plném rozsahu zamítl, aniž by se zabýval výší nároku žalobkyně. 19. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. ve věcném výroku I. potvrdil (výrok II. tohoto rozsudku). 20. Pokud jde o nákladový výrok II. napadeného rozsudku, je zapotřebí vyjít z toho, že žalobkyně byla v řízení plně procesně neúspěšná a je tak povinna hradit žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení. 21. Právní zástupce žalovaného učinil v řízení před soudem prvního stupně tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 11. 7. 2022 a ze dne 31. 8. 2022, účast na jednání soudu prvního stupně dne 13. 4. 2022, 6. 6. 2022, 25. 7. 2022 a 31. 8. 2022. Náleží mu tak odměna za 8 úkonů právní služby po 16 300 Kč z tarifní hodnoty ve výši 2 000 000 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“), tj. 130 400 Kč Náklady řízení žalovaného tvoří dále 8 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 2 400 Kč, jakož i 21 % DPH z částky 132 800 Kč, tj. 27 888 Kč, celkem tedy 160 688 Kč. 22. Ze všech těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn ve výroku II., nejen pokud jde o výši přiznaných nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému (správně 160 688 Kč), ale také pokud jde o platební místo těchto nákladů (v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedeno„ k rukám zástupce žalobkyně“ namísto správného„ k rukám právního zástupce žalované“). Pro přehlednost tedy odvolací soud znovu opětovně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 160 688 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok I. tohoto rozsudku). 23. V rámci odvolacího řízení byl opět procesně plně úspěšný žalovaný a má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobkyni. 24. Náklady odvolacího řízení žalované tvoří odměna za 2 úkony právní služby po 16 300 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 5. 2023), tj. 32 600 Kč, dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 33 200 Kč ve výši 6 972 Kč, celkem tedy 40 172 Kč. 25. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo těchto nákladů určeno k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha - východ. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. Praha 17. května 2023 JUDr. Renáta Lukešová v. r. předsedkyně senátu